Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 18/98Nález ÚS ze dne 22.09.1998Upřesnění označení účastníka řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Obec
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 104/12 SbNU 81
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.18.98
Datum podání14.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

367/1990 Sb.

87/1991 Sb., § 4

99/1963 Sb., § 5, § 104 odst.2, § 239 odst.1, § 237


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 18/98 ze dne 22. 9. 1998

N 104/12 SbNU 81

Upřesnění označení účastníka řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci návrhu

stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., o ústavní

stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6.

1997, sp. zn. 38 Co 600/96, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR

ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1391/97, za vedlejší účasti

Obce Popůvky, okr. Brno - venkov, zastoupené JUDr. D. Z., takto:

Ústavní stížnosti se zcela vyhovuje a usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 13. 6. 1997, sp. zn. 38 Co 600/96, a usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1391/97,

se zrušují.

Odůvodnění.

Stěžovatel se domáhá návrhem ústavní stížnosti ze dne 12.

1. 1998 zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu

v Brně a Nejvyššího soudu ČR s tím, že má za to, že oběma

rozhodnutími těchto soudů došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, jak o tom svědčí

průběh řízení, který uvádí.

Dne 18. 11. 1991 podal stěžovatel u Okresního soudu Brno

- venkov žalobu proti vedlejšímu účastníku, jíž se domáhal

uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.

Vedlejšího účastníka v žalobě označil jako Obecní úřad Popůvky.

Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 27. 12. 1992 žalobě

vyhověl, přičemž vedlejší účastník byl v rozsudku označen správně

jako Obec Popůvky, protože počínaje podáním ze dne 7. 5. 1992 jej

stěžovatel začal takto označovat. Soud to pochopil jako upřesnění

označení účastníka ze strany stěžovatele.

Rozsudek tohoto soudu byl dne 30. 6. 1995 Krajským soudem

v Brně zrušen. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud stěžovatel

v průběhu řízení přestal žalovanou stranu označovat jako Obecní

úřad Popůvky a začal ji označovat jako Obec Popůvky, nejednalo se

o upřesnění označení účastníka, ale o návrh na záměnu účastníka.

Podle názoru odvolacího soudu se nejednalo o nepřesné označení

obce, ale o označení jiného žalovaného bez právní subjektivity,

což je třeba chápat jako neodstranitelný nedostatek podmínek

řízení. Poté soud prvního stupně, jsa vázán závazným právním

názorem odvolacího soudu, rozhodl usnesením ze dne 20. 10. 1995

tak, že záměna žalovaného se nepřipouští. Odvolání stěžovatele

proti tomu Krajský soud v Brně nevyhověl a usnesení dne 28. 2.

1996 potvrdil.

Dne 29. 4. 1996 Okresní soud Brno - venkov řízení zastavil

z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení, opět na

základě závazného právního názoru odvolacího soudu. Proti jeho

usnesení se stěžovatel znovu odvolal, avšak dne 13. 6. 1997

Krajský soud v Brně napadené usnesení potvrdil. Z důvodu

existence nejednotné judikatury však připustil možnost dovolání.

Dovolání stěžovatel podal dne 18. 7. 1997. S ohledem na

současnou praxi Ústavního soudu podal stěžovatel zároveň dne

22. 7. 1997 ústavní stížnost. Věc byla vedena pod sp. zn. IV. ÚS

265/97. Dne 13. 8. 1997 však Ústavní soud ústavní stížnost

odmítl, a to z toho důvodu, že nebyly vyčerpány všechny procesní

prostředky k ochraně práva stěžovatele, neboť proti napadenému

rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo přípustné dovolání podle

§ 239 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dne 4. 12. 1997 bylo stěžovateli doručeno usnesení

Nejvyššího soudu ČR, jímž se dovolání odmítá. Nejvyšší soud ČR

dospěl k závěru, že dovolání podle § 239 odst. 1 občanského

soudního řádu přípustné není, neboť napadeným usnesením Krajského

soudu v Brně nebylo rozhodováno ve věci samé. Stěžovatel se tak

dostal do situace, kdy na jedné straně Ústavní soud odmítl

ústavní stížnost proto, že proti napadenému rozhodnutí je

přípustné dovolání, Nejvyšší soud ČR však zároveň dospěl

k závěru, že dovolání přípustné nebylo a toto dovolání odmítl.

Stěžovatel napadl ústavní stížností ze dne 12. 1. 1998

především usnesení Krajského soudu v Brně, neboť doručením tohoto

rozhodnutí bylo řízení pravomocně skončeno. Odmítnutí dovolání

již nemělo na právní moc vliv. Současně napadl i rozhodnutí soudu

dovolacího, neboť toto usnesení bylo rozhodnutím o posledním

prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Proto také na

základě výše uvedeného průběhu celého případu dospěl k závěru, že

došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

a čl. 90 Ústavy ČR.

Ústavní soud si vyžádal stanovisko k ústavní stížnosti od

obou účastníků řízení a vedlejšího účastníka.

Krajský soud v Brně se přípisem ze dne 3. 3. 1998 odvolal na

důvody uvedené v napadeném usnesení, vyjádřil přesvědčení, že by

se dopustil porušení zásady rovnosti účastníků ve smyslu čl. 96

odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod, kdyby postupoval jinak a navrhl zamítnutí ústavní

stížnosti.

Nejvyšší soud ČR v přípise ze dne 5. 3. 1998 uvedl, že

postup odvolacího soudu v dané věci lze hodnotit jako nekonformní

s dosavadní soudní praxí, neboť nerespektuje známý a obecně

uznávaný názor Ústavního soudu prezentovaný např. v nálezech sp.

zn. II. ÚS 108/93, IV. ÚS 6/95 a III. ÚS 127/96 aj. Po zdůvodnění

tohoto stanoviska s odvoláním na § 237 o. s. ř. a jeho

legislativní změny dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání

bylo nepřípustné, i když odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí

vyslovil, že je dovolání přípustné a odmítl proto své rozhodnutí

revidovat.

Obec Popůvky jako vedlejší účastník zdůraznila ve svém

přípisu ze dne 11. 3. 1998, že právní subjektivitu podle zákona

č. 367/1990 Sb., o obcích, má obec Popůvky a stěžovatel se

obrátil na orgán, který subjektivitu nemá, tj. obecní úřad. Proto

považuje obě napadená rozhodnutí za správná a odpovídající zákonu

navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud po posouzení všech předložených podkladů dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud musel nejprve konstatovat, že vlastním obsahem

sporu je v zásadě uplatnění restitučního nároku, který byl

předmětem žaloby na uzavření dohody o vydání věci podané

stěžovatelem proti Obecnímu úřadu v Popůvkách již v roce 1991,

přičemž k řádnému meritornímu projednání prakticky dosud vůbec

nedošlo, s výjimkou rozhodnutí soudu první instance. Bylo

ponecháno zcela stranou, že restituční zákony jsou leges

speciales, kterými stát přistoupil aspoň ke zmírnění následků

některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let

1948 až 1989 a že při jejich aplikaci, v to počítaje i příslušné

právní předpisy procesní, je třeba vycházet ze smyslu a účelu

restitucí, jak byly stanoveny zákonem.

Stěžovatel se s uplatněním svého nároku nedostal tak daleko,

že by mu skutečně bylo umožněno, aby své materiální nároky

uplatňoval a hájil před dalšími soudními instancemi a Ústavní

soud na základě rekapitulace celého průběhu řízení musel proto

vyjít ze skutečnosti, že rozhodnutí dovolacího soudu v roce 1997

bylo v tomto případě rozhodnutím o posledním prostředku

poskytovaném k ochraně práva stěžovatele a že ústavní stížnost

není zjevně neopodstatněná či opožděně podaná.

Jak již bylo zmíněno výše, řízení v této věci stěžovatele

bylo zahájeno jeho žalobou podanou u Okresního soudu Brno

- venkov v restituční věci proti Obecnímu úřadu Popůvky. Okresní

soud tehdy ve svém rozsudku, kterým žalobě vyhověl, pak uvedl

správné označení Obec Popůvky, které stěžovatel v průběhu řízení

již nadále používal a soud je přijal jako zpřesnění názvu

žalované strany stěžovatelem. Krajský soud v Brně však tento

rozsudek zrušil, protože podle něj nešlo o zpřesnění označení

účastníků, ale o návrh na záměnu účastníka.

Ústavní soud, jak již mnohokrát předtím v rozhodnutích

sp. zn. II. ÚS 79/94, II. ÚS 210/95, I. ÚS 119/96, IV. ÚS 41/95,

III. ÚS 127/96, II. ÚS 108/93 a řadě jiných, se i zde přiklonil

k řešení, že je třeba vycházet ze slučitelnosti pojmu obec

a obecní úřad a že jde o odstranitelný nedostatek podmínky řízení

spočívající v nepřesném označení účastníka řízení. V tomto směru

byl již okresní soud povinen stěžovatele poučit ve věci správného

označení účastníka, tj. byl-li žalován někdo, kdo nemá

způsobilost být účastníkem řízení; nebylo toho třeba, neboť

stěžovatel v tomto konkrétním případě ke změně označení účastníka

přistoupil sám. Tím méně však bylo správné, že právě z tohoto

důvodu krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

Způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení,

kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, je však povinen účastníka

o případné nesprávnosti poučit a dát mu možnost vadu podání

opravit. Pokud pak soudy řízení zastavily, stalo se tak postupem

porušujícím čl. 90 Ústavy ČR, který ukládá soudům stanoveným

způsobem poskytovat ochranu právům. Navíc došlo i k porušení čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo

na soudní ochranu v demokratické společnosti a tím i požadavek na

reálný přístup k soudu, k čemuž v daném případě nedošlo. Již v

rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 210/95 Ústavní soud konstatoval, že

nelze dát průchod pozitivistickému přístupu obecných soudů ve

věcech nalézání práva tam, kde by šel na podstatu práva na soudní

ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a

to v tom smyslu, že by je eliminoval.

V závěru shledal Ústavní soud nutným v této souvislosti

vyzdvihnout, že již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu sp. zn.

I. ÚS 597/92 dovodil, že restitučními zákony se demokratická

společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých

majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně

uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho

orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle restitučního

zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na

lidských právech a svobodách má být alespoň částečně

kompenzována. Do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů;

tito občané pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali

mnohdy zcela laicky. Ústavní soud nesdílel názor, že jejich

neznalost či pochybení by mělo být využíváno proti cílům

restitucí. Tak ostatně judikoval i tento Ústavní soud ve svých

nálezech sp. zn. II. ÚS 79/94 či IV. ÚS 6/95.

Z uvedených důvodů bylo proto nutno ústavní stížnosti

vyhovět a napadená rozhodnutí zrušit. S ohledem na výše zmíněné

porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

a konstatování, že usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo posledním

právním prostředkem, který měl stěžovatel k dispozici, pak

Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie zrušil obě ústavní

stížností napadená rozhodnutí, aby bylo možno bez dalších

prodlení přikročit k meritornímu projednání a rozhodnutí právní

věci stěžovatele (§ 82 odst. 1, odst. 3 písm.) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

Rozhodnutí je závazné pro všechny orgány i osoby (čl.

89 odst. 2 Ústavy ČR).

V Brně dne 22. září 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru