Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 18/96Nález ÚS ze dne 15.01.1997Povinnost součinnosti v procesu tzv. "malé privatizace" (ochrana obecným soudnictvím)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstříkpokuta
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 4/7 SbNU 27
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.18.96
Datum podání17.01.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

427/1990 Sb., § 21, § 2 odst.1, § 21, § 2 odst.1

500/1990 Sb., § 16, § 16


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 18/96 ze dne 15. 1. 1997

N 4/7 SbNU 27

Povinnost součinnosti v procesu tzv. "malé privatizace" (ochrana obecným soudnictvím)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti Ing. J. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

20. 10. 1995, č.j. 6 A 116/93-19,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 20. 10. 1995, č.j. 6 A 116/93-19, jímž byla

zamítnuta jeho žaloba proti žalovanému Ministerstvu pro správu

národního majetku a jeho privatizaci ČR, které rozhodnutím ze dne

3. 3. 1993, č.j. 393/92-R, sp. zn. 526/92-S, zamítlo jeho odvolání

a potvrdilo rozhodnutí Okresního úřadu v Prachaticích ze dne 30.

6. 1992, č.j. KP 67/154/92. Tímto rozhodnutím byla stěžovateli

uložena podle ustanovení § 16 zákona č. 500/1990 Sb., o působnosti

orgánů České republiky ve věcech převodů vlastnictví státu

k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění

zákona č. 438/1991 Sb., pokuta ve výši 20 000,- Kčs. Tato pokuta

byla uložena stěžovateli jako statutárnímu orgánu státní

příspěvkové organizace Správa a údržba silnic Praha - západ pro

nesplnění povinnosti uložené mu ust. § 21 zákona č. 427/1990 Sb.,

o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické

nebo fyzické osoby, ve znění zákona č. 541/1990 Sb. a zákona č.

429/1991 Sb., neboť předložil Okresní privatizační komisi

v Prachaticích nevyplněnou kartu provozní jednotky, B. č.p. 27.

V ústavní stížnosti stěžovatel prohlásil, že odmítl vyplnit

kartu provozní jednotky s odůvodněním, že se na něj tato povinnost

nevztahuje, neboť zákon č. 427/1990 Sb. se netýká majetku Správy

a údržby silnic Praha - západ. Tento názor stěžovatele plyne

z výkladu ustanovení § 2 odst. 1 cit. zákona (podle něhož

předmětem převodu vlastnictví jsou movité a nemovité věci, které

jako majetková podstata provozních organizací působících v oblasti

služeb, obchodu a jiné zemědělské výroby tvoří nebo mohou tvořit

soubor, který je ucelenou hospodářskou nebo majetkovou jednotkou)

a dále z dopisu Správy silničního fondu České republiky ze dne 3.

4. 1991, zn. 972-SSF/BR-1991, podle něhož majetek státních

organizací "Správa a údržba silnic" nemůže být předmětem malé

privatizace. Uvedený dopis byl prý pro stěžovatele jako

statutárního zástupce organizace Správa a údržba silnic Praha

- západ závazný. Vzdor tomu Ministerstvo pro správu národního

majetku a jeho privatizaci ČR v rozhodnutí o odvolání uvedlo, že

statutární orgán ani zakladatel nerozhodují o tom, zda provozní

jednotka splňuje náležitosti uvedené v § 2 odst. 1 zákona č.

427/1990 Sb., neboť o tom rozhoduje po projednání se zakladatelem

uvedené ministerstvo, případně vláda České republiky. Vrchní soud

v Praze sice v napadeném rozhodnutí připouští, že se Ministerstvo

pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR nedostatečně

vyrovnalo s námitkou, že dotčený majetek, tj. rekreační chata B.,

není předmětem malé privatizace, přesto však stěžovatelovu žalobu

zamítl. Tím prý bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené

v článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na

základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv

a svobod. Stěžovatel poukázal na to, že povinnosti a z jejich

neplnění vyplývající sankce mohou být podle jeho názoru ukládány

na základě zákona, nikoli však každého zákona, ale pouze toho,

který dané právní vztahy upravuje. Stěžovatel proto navrhl, aby

byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1995, č.j.

6 A 116/93-19, zrušen.

Z obsahu předložených správních a soudních spisů bylo

zjištěno toto:

Okresní úřad v Prachaticích rozhodnutím ze dne 30. 6. 1992,

č.j. KP 67/154/92, uložil stěžovateli podle ust. § 16 zákona č.

438/1991 Sb. pokutu ve výši 20 000,- Kčs za předložení nevyplněné

karty provozní jednotky B. č.p. 27 Okresní privatizační komisi

v Prachaticích. Okresní úřad se vypořádal s námitkou stěžovatele,

že zákon č. 427/1990 Sb. se na Správu a údržbu silnic Praha

- západ nevztahuje, poukazem na to, že "podle zřizovací listiny

této organizace je jejím základním posláním a předmětem činnosti

správa a údržba silniční sítě a vedle toho může poskytnout v rámci

povolené komerční činnosti např. výrobu a prodej obalových směsí,

projekční a inženýrskou činnost atd". Správa a údržba silnic Praha

- západ proto jednoznačně pod zákon č. 427/1990 Sb. spadá. Úmysl

stěžovatele nepředložit vyplněnou kartu provozní jednotky B. č.p.

27 je jeho dopisem ze dne 25. 3. 1992 jednoznačně doložen.

Citované rozhodnutí okresního úřadu o uložení pokuty 20

000,-Kčs přezkoumalo k odvolání stěžovatele Ministerstvo pro

správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, které rozhodnutím

ze dne 3. 3. 1993, č.j. 393/92-R, sp. zn. 526/92-S, odvolání

zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Odvolací orgán dovodil,

že statutární orgán organizace ani zakladatel nerozhodují o tom,

zda provozní jednotka splňuje náležitosti dané zákonem č.

427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. O tom, zda provozní

jednotka splňuje kritéria uvedená v ust. § 2 odst. 1 zákona č.

427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhoduje po

projednání se zakladatelem Ministerstvo pro správu národního

majetku a jeho privatizaci ČR, případně vláda České republiky.

Proti rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku

a jeho privatizaci ČR podal stěžovatel žalobu, kterou napadeným

rozsudkem Vrchní soud v Praze zamítl, neboť se s právním názorem

žalobce (stěžovatele), uplatněným již v předchozím řízení,

neztotožnil. Vrchní soud dospěl k názoru, že povinnost, založená

ustanovením § 21 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, konkretizovaná a sankcionovaná příslušným orgánem podle

§ 16 zákona č. 500/1990 Sb., zavazovala žalobce jako statutární

orgán organizace vymezené ustanovením § 1 zákona o malé

privatizaci. Správní orgány obou stupňů nepostupovaly proto

v rozporu se zákonem, jestliže vyvodily postih podle ust. § 16

zákona č. 500/1990 Sb. za jednání v tomto ustanovení

konkretizovaném, které je porušením povinnosti založené

hmotněprávním ustanovením § 21 zákona "o malé privatizaci". Ze

skutkových zjištění plyne, že žalobce neposkytl okresní

privatizační komisi požadované informace, neboť kartu provozní

jednotky, o jejíž vyplnění byl požádán, vrátil nevyplněnou, i když

byl ve výzvě na následky nesplnění povinnosti upozorněn. Úmyslné

zavinění žalobce správní orgán správně dovodil; nesprávný výklad

zákona žalobcem a jednání podle tohoto výkladu nemůže být důvodem

vyviňujícím, ani dokladujícím zavinění z nedbalosti.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 2 a § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání

ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Vrchního soudu

v Praze nabyl právní moci dne 22. 11. 1995. Ústavní stížnost je

zřejmě omylem datována dnem 16. 1. 1995 a došla Ústavnímu soudu

dne 17. 1. 1996, takže lhůta k jejímu podání podle ustanovení §

72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla zachována. Jiné formální

nedostatky předložené ústavní stížnosti nebyly zjištěny.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší

účastníci řízení.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření poukázal na ust. § 72

odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož je ústavní

stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže

tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,

bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

Takovou stížnost však stěžovatel podle názoru vrchního soudu

nepodal. Tvrzené porušení článku 4 odst. 1 Listiny, který uvádí,

že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho

mezích a jen při zachování základních práv a svobod, "nelze chápat

jako porušení základních práv a svobod". Ta jsou v Listině

konkretizována v hlavě druhé a násl., zatímco článek 4 odst. 1,

kterého se stěžovatel dovolává, je systematicky řazen do hlavy

první jako obecné interpretační ustanovení, vyjadřující základní

zásady uplatňované v právním státě. Z těchto důvodů vrchní soud

navrhl, aby soudce zpravodaj usnesením podle ust. § 43 odst. 1

písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost odmítl, příp. aby

Ústavní soud podle ust. § 82 odst. 1 téhož zákona podanou stížnost

zamítl. Ve věci samé odkázal Ústavní soud na odůvodnění napadeného

rozsudku. Vrchní soud konečně souhlasil s tím, aby bylo od ústního

jednání upuštěno.

Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci

ČR ve svém vyjádření uvedlo, že je pouze v jeho pravomoci posoudit

a určit rozsah majetku státu, který bude (či nebude) nabídnut

k prodeji podle zákona č. 427/1990 Sb. Aby ministerstvo mohlo tuto

svoji kompetenci naplnit, musí nezbytně potřebné informace znát.

K získání těchto informací disponuje ustanovením § 21 zákona č.

427/1990 Sb. Posouzení věci a rozhodnutí o takovém majetku

nepřísluší ani zakladateli či zřizovateli, "natož statutárnímu

orgánu organizace s právem hospodaření k takovému majetku státu".

Z těchto důvodů má ministerstvo za to, že postupem stěžovatele

došlo k vědomému zásahu do pravomoci ministerstva a k bránění

rozhodování o otázkách svěřených tomuto ministerstvu zákonem.

Pokud v důsledku porušení povinnosti dané zákonem byla uplatněna

sankce na základě zákona (§ 16 zákona č. 500/1990 Sb. ve znění

pozdějších předpisů) a v jeho mezích, pak nedošlo k omezení práv

stěžovatele garantovaných Listinou, jak se stěžovatel mylně

domnívá. Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho

privatizaci proto navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost

odmítl a souhlasilo s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno.

Okresní úřad Prachatice zaujal ve svém vyjádření názor, že

stěžovatel si nesprávně vykládá ustanovení § 2 odst. 1 zákona č.

427/1990 Sb. tak, že se tento zákon na majetek Správy a údržby

silnic Praha - západ nevztahuje. Okresní úřad zastává opačné

stanovisko a uvádí, že předmětná provozní jednotka, tj. rekreační

zařízení B. č.p. 27, do majetkové podstaty provozní části

organizace spadala. Organizace nabyla provozní jednotku kupní

smlouvou v roce 1974 (viz výpis z evidence nemovitostí bývalého

Střediska geodézie Prachatice ze dne 11. 2. 1992) a to ve smyslu

tehdy platných předpisů jako státní organizace do vlastnictví

státního. To vyplývá z § 8 odst. 2 hospodářského zákoníku (dále

jen "HZ"), který rozeznával vlastnictví státní, družstevní,

vlastnictví společenských organizací a vlastnictví jiných

- nestátních - socialistických organizací. Provozní jednotka se

tedy stala národním majetkem (§ 64 odst. 1 HZ) a organizace k němu

vykonávala správu, resp. dnes právo hospodaření (§ 64 odst. 2 HZ,

obdobně § 3 vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku,

resp. dnes § 4 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním

majetkem). Okresní úřad dále dovodil, že provozní část organizace

ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. nemusí mít nutně

vazbu na organizační členění, o němž se zmiňuje odst. 6 zřizovací

listiny organizace. Proto Okresní úřad Prachatice nepovažoval

ústavní stížnost za důvodnou a souhlasil s upuštěním od ústního

jednání.

Stěžovatel dopisem ze dne 12. 8. 1996 rovněž vyslovil souhlas

s upuštěním od ústního jednání.

Soudce zpravodaj zvážil návrh vrchního soudu a Ministerstva

pro správu národního majetku a jeho privatizaci, aby ústavní

stížnost byla odmítnuta. Na rozdíl od názoru vrchního soudu

nedospěl k závěru, že by ústavní stížnost byla podána někým zjevně

neoprávněným a nemá rovněž za to, že by byla zjevně neopodstatněná

[ust. § 42 odst. 1 písm. d), c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu]. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost neodmítl a věc

předložil senátu Ústavního soudu k rozhodnutí.

Ústavní soud usuzuje, že od ústního jednání nelze očekávat

další objasnění věci. Proto se souhlasem účastníků od ústního

jednání upustil (§ 44 odst. 2 citovaného zákona).

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku

vrchního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost

není důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tytéž argumenty, které

uplatňoval v řízení o uložení pokuty za nesplnění povinnosti

uložené mu ustanovením § 21 zákona č. 427/1990 Sb. ve znění zákona

č. 541/1990 Sb. a zákona č. 429/1991 Sb. I po provedeném správním

řízení a řízení soudním je stále toho názoru, že nebyl povinen

vyplnit kartu provozní jednotky B. čp. 27, neboť zákon č.

427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na

jiné právnické nebo fyzické osoby, se prý na majetek organizace

- Správa a údržba silnic Praha - západ - nevztahuje. Argumentuje

- jak již bylo uvedeno - tím, že povinnosti mohou být ukládány

toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování

základních práv a svobod. Proto se domnívá, že napadeným rozsudkem

Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo zaručené

v článku 4 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např.

v rozhodnutích I. ÚS 68/93, I. ÚS 108/93, II. ÚS 45/94, II. ÚS

92/95), že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného

soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve

vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (článek 81, článek 90

Ústavy ČR). Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda

zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené

základní právo nebo svoboda stěžovatele [§ 72 odst. 1 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Z předložených spisů vyplývá, že se vrchní soud neztotožnil

s námitkami stěžovatele a s jeho právním názorem, který uplatňoval

již v předcházejícím řízení. Vrchní soud se zevrubně a pečlivě

zabýval otázkou uložení pokuty statutárnímu orgánu organizace za

porušení povinnosti, jež je normováno v ustanovení § 21 zákona

o malé privatizaci a v ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 500/1990

Sb. (ve znění zákona č. 438/1991 Sb.) tak, že statutárnímu orgánu

organizace, který z nedbalosti zaviní, že organizace předloží

opožděně nebo chybně či neúplně zpracovanou kartu provozní

jednotky navržené do privatizace, uloží okresní úřad pokutu až do

výše 20 000,- Kčs, a učiní-li tak úmyslně, uloží mu pokutu až do

výše 200 000 Kčs. Zákon o malé privatizaci upravil podmínky pro

převod vlastnictví státu k některým věcem, k nimž ke dni 1. 11.

1990 měly právo hospodaření státní podniky, rozpočtové

a příspěvkové organizace a národní výbory. Takto vymezené

organizace měly provést prodej jednotek ve veřejné dražbě, kterou

ze zákona organizuje Ministerstvo pro správu národního majetku

a jeho privatizaci a jím řízené komise pro privatizaci. Tyto

orgány jsou příslušné k tomu, aby vyhotovily a potvrdily seznamy

provozních jednotek, které budou nabídnuty k prodeji. Komise jsou

orgány, které zabezpečují podklady pro tvorbu seznamů

a zabezpečují tak rozhodnutí ministerstva o zařazení jednotky do

nabídky k prodeji nebo rozhodnutí, že jednotka nemůže být

předmětem převodu vůbec (je vyloučena podle §§ 2, 3 zákona o malé

privatizaci), popř. pouze dočasně po dobu, po kterou trvá nárok

oprávněné osoby podle restitučních předpisů. Ministerstvo pro

správu národního majetku a jeho privatizaci správně poukázalo na

to, že statutárnímu orgánu organizace nedává zákon pravomoc

posuzovat, zda provozní jednotka bude převedena podle tohoto

zákona, zda pod zákon spadá a zda je vhodná k zařazení do nabídky

k prodeji. Jde o kompetence svěřené uvedenému ministerstvu, které

k jejich realizaci musí nezbytně potřebné informace znát. Jejich

získání je zajištěno ustanovením § 21 zákona č. 427/1990 Sb., jež

stanoví, že na požádání příslušných orgánů republik jsou

pracovníci organizací a provozních jednotek povinni jim poskytnout

požadované informace, podklady a doklady a umožnit jim vstup do

provozních jednotek. Podle názoru Ústavního soudu poskytuje

odůvodnění napadeného rozsudku dostatečnou odpověď na námitky

uplatněné v ústavní stížnosti, neboť základní premisou, ze které

je třeba vycházet, je skutečnost, že stěžovatel nebyl sám oprávněn

posuzovat, zda navržená provozní jednotka má být zařazena do

privatizace či nikoli, ale jeho povinností bylo předložit

příslušné privatizační komisi vyplněnou kartu provozní jednotky

a event. v příloze k ní zaujmout stanovisko, z jakého důvodu se

domnívá, že se tak stát nemá. Jinými slovy řečeno: nesouhlas

pracovníka organizace s privatizací určitého majetku jej nezbavuje

povinnosti poskytnout příslušnému orgánu republiky zákonem

požadovanou součinnost ve smyslu ust. § 21 citovaného zákona, byť

se domnívá, že se podmínky tohoto ustanovení organizace, popř.

jejího majetku, netýkají. Takový nesouhlas může organizace

vyjádřit jinou formou. Přiznat názoru stěžovatele oprávněnost by

ve svých důsledcích mohlo vést k brzdění či "blokování" procesu

privatizace, neboť kterákoli organizace by mohla in eventum

odmítnout součinnost podle ust. § 21 citovaného zákona s poukazem

na to, že se jí podle jejího názoru privatizace netýká.

Skutečnost, že vrchní soud po provedeném řízení zamítl návrh

stěžovatele a vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel

neztotožňuje, přirozeně nezakládá - sama o sobě - oprávněný důvod

k ústavní stížnosti a nelze ipso facto argumentovat namítaným

porušením ústavních záruk. Tak rozhodoval Ústavní soud např. ve

věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 (ÚS ČR: Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 3 č. 39, str. 284), byť připustil, že v některých

případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy

natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. To lze dovozovat

zejména tehdy, bude-li jejich výklad natolik extenzivní, že

zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva a tím

poruší článek 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím

právo šetřit podstatu a smysl základních práv. K takové situaci

však v souzené věci nedošlo. Obecný soud při rozhodování o žalobě

stěžovatele zcela vyčerpávajícím způsobem objasnil, na základě

jakých právních úvah dospěl k závěru, že stěžovatel (v řízení před

soudem žalobce) byl povinen zákonem uloženou povinnost plnit.

Základem rozhodnutí vrchního soudu - jak již bylo uvedeno - je

skutečnost, že stěžovatel nebyl sám oprávněn posuzovat, zda

navržená provozní jednotka má být zařazena do privatizace či

nikoli, a proto bylo jeho povinností předložit příslušné

privatizační komisi vyplněnou kartu provozní jednotky a event.

v příloze k ní zaujmout stanovisko, z jakého důvodu se domnívá, že

by k privatizaci v tomto případě dojít nemělo.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že

k porušení základního práva stěžovatele, zaručeného v článku 4

odst. 1 Listiny, ani k porušení jiných článků Listiny či

ustanovení mezinárodních smluv ve smyslu článku 10 Ústavy,

napadeným rozsudkem vrchního soudu nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud závěrem konstatuje, že podle čl. I odst. 1

zákona č. 135/1996 Sb. se ke dni 1. 7. 1996 zrušuje Ministerstvo

pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Podle čl. I odst.

2 citovaného zákona dosavadní působnost Ministerstva pro správu

národního majetku a jeho privatizaci stanovená zvláštními zákony

přechází k témuž dni na Ministerstvo financí, jemuž se jako

vedlejšímu účastníku tento nález doručuje.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat.

V Brně dne 15. ledna 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru