Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1796/08 #1Usnesení ÚS ze dne 15.08.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.1796.08.1
Datum podání21.07.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1796/08 ze dne 15. 8. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Č., zastoupené JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 4. 2008, čj. 69 Co 164/2008 - 112, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2007, čj. 17 C 9/2006 - 80. V ústavní stížnosti mj. uvedla, že podala zároveň dovolání k Nejvyššímu soudu ČR pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jedná o otázku zásadního právního významu.

Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.

Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy realizuje, v konkrétní a praktické podobě, ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Pokud právní předpis (zde OSŘ) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (v konkrétní situaci Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost Nejvyššímu soudu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ].

Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v novelizovaném znění, stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání není tedy důvod.

V dané věci soudce zpravodaj zjistil, že stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu i dovolání. Tím zároveň vyjádřila předpoklad, že se ochrany svých práv dovolá v systému obecných soudů tímto mimořádným prostředkem. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu o jejím dovolání začne stěžovatelce běžet lhůta k podání eventuální ústavní stížnosti jak proti rozhodnutí dovolacího soudu o jejím dovolání, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.

Z těchto důvodů soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl ústavní stížnost jako nepřípustný návrh a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2008

František Duchoň

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru