Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 179/95Nález ÚS ze dne 24.09.1996K pojmům "tíseň" a "nápadně nevýhodné podmínky" podle z.č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkTíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
důkazní nouze
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 86/6 SbNU 115
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.179.95
Datum podání18.07.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.g, § 6 odst.2, § 2 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 179/95 ze dne 24. 9. 1996

N 86/6 SbNU 115

K pojmům "tíseň" a "nápadně nevýhodné podmínky" podle z.č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti M. K. proti pravomocnému rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 3. 4. 1995, sp. zn. 20 Co 43/95, kterým bylo

potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 o vydání věci dle

zákona č. 87/1991 Sb., takto:

Ústavní stížnost sezamítá.

Odůvodnění:

I.

M. K. podal dne 17. 7. 1995 k Ústavnímu soudu ústavní

stížnost proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze,

jímž tento soud potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8,

kterým byla zamítnuta žaloba na uzavření dohody o vydání věci dle

zák. č. 87/1991 Sb. Svoji stížnost podal M. K. na základě

ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu č.

182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat

fyzická nebo právnická osoba dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy

ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož

byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda

zaručená ústavním zákonem. Rozhodnutí Městského soudu v Praze

nabylo právní moci 29. 5. 1995. Ústavní soud shledal, že ústavní

stížnost byla podána ve stanovené lhůtě a splňuje všechny formální

náležitosti.

V odůvodnění své ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že

kupní smlouvu, dle níž prodal v roce 1981 svůj pozemek o rozloze

7 777 m2 Výstavbě sídlišť Praha za cenu 46 910,- Kčs, uzavřel

v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, takže byly splněny

podmínky ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích. Přestože předložil soudům obou

stupňů dostatečné důkazy, oba soudy jeho žalobu o povinnosti

uzavřít dohodu o vydání věci - části pozemku č. 792/2 v kat. úz.

Troja - zamítly. Uvedl, že byl ochoten prodat pouze 4400 m2, tedy

pouze část pozemku, který zdědil po otci. Dle jeho vyjádření mu

referentka bývalého ONV Praha 8 vyhrožovala, že když pozemek

Výstavbě sídlišť neprodá, bude mu bez náhrady vyvlastněn, neboť na

předmětných pozemcích se plánuje výstavba rodinných domků.

Navrhovatel se ocitl v tísni, dle svého vyjádření, protože se

obával, že by o svůj pozemek mohl přijít bez náhrady. Proto

s prodejem souhlasil. V souvislosti s tím poukázal i na nejasnosti

o době uzavření kupní smlouvy, neboť dle údaje na kupní smlouvě

došlo k jejímu uzavření již 30. 6. 1981, vyvlastňovací řízení bylo

však zastaveno až 27. 8. 1981 s tím, že během tohoto řízení (tudíž

po jeho zahájení 27. 7. 1981) byla uzavřena kupní smlouva. Z toho

vyvozuje, že kupní smlouva byla antidatována. Jak z korespondence

vyplývá, návrh kupní smlouvy byl navrhovateli odeslán 8. 7. 1981

a on proti ní podal 17. 7. 1981 odvolání, protože nesouhlasil

s návrhem smlouvy. Uvádí dále, že v současné době již nelze

zjistit, kdy byla smlouva podepsána. Má za to, že jde o právní

úkon, který nebyl učiněn určitě, neboť není známo, kdy byl učiněn.

Dále z toho dovozuje, že navrhovatel jednal pod tlakem, když

podepsal smlouvu se zcela jiným datem, než měl den, kdy ji

skutečně podepisoval.

Navrhovatel rovněž tvrdí, že soudy nezjistily, zda skutečně

byly dány zákonné podmínky pro vyvlastnění pozemku, neboť zároveň

s jeho pozemkem byla vyvlastňována řada dalších pozemků v Troji,

avšak později byla všechna vyvlastňovací rozhodnutí zrušena jako

"nezákonná". Dále poukazuje na to, že seznam pozemků schválených

usnesením rady NVP naprosto postrádal zákonné náležitosti

i náležitosti příslušných metodických pokynů tehdejšího

Federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj

týkajících se pořizování, zpracování a schvalování seznamu pozemků

pro výstavbu rodinných domků.

Navrhovatel dále poukázal na rozsudek téhož soudu, sp. zn.

23 Co 173/93 z 9. 6. 1993, kdy se jednalo o podobný případ, tedy

uzavření kupní smlouvy pod pohrůžkou vyvlastnění. Stejný soud,

avšak jiný senát tehdy v souladu s ustanovením § 6 odst. 1 písm.

g) a odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. dovodil, že takto uzavřená

smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek,

a proto měl Městský soud v Praze rozhodnout stejně i v jeho

případě.

Na základě výše uvedeného navrhovatel tvrdí, že Městský soud

v Praze porušil několik jeho základních práv a svobod, stanovených

v Listině základních práv a svobod, jmenovitě pak uvádí čl. 4

odst. 3, podle něhož zákonná omezení základních práv a svobod musí

platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené

podmínky a dále čl. 36 odst. 1, dle něhož má každý právo domáhat

se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného

soudu. Navrhovatel má za to, že v jeho případě nešlo o rozhodování

nestranné a že soudy rozhodovaly odlišně od ostatních podobných

případů, dále že oba soudy nezkoumaly, zda kromě podmínek § 6

odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. nejsou splněny i podmínky

dané ust. § 6 odst. 2 ve spojení s ust. § 2 odst. 1 písm. c) cit.

zákona.

Navrhovatel rovněž vytýká oběma soudům, že přístup příslušné

referentky ONV posuzovaly pouze jako poučení účastníka či

informaci o dalším postupu v řízení, a nikoli jako bezprávnou

výhrůžku navrhovateli, na jejímž základě se ocitl v tísni a ze

strachu před tím, že za pozemek nedostane ani náhradu, uzavřel

kupní smlouvu. Za této situace by, dle názoru navrhovatele, bylo

absurdní posuzovat otázku nápadně nevýhodných podmínek, neboť

navrhovatel prodávat nechtěl, bylo mu vyhrožováno bez zákonného

podkladu a otázka ceny je při nesvobodném rozhodování vždy

vedlejší, protože nápadně nevýhodné podmínky nejsou dány výší

ceny, ale nesvobodou vůle. Blíže není existence nápadně

nevýhodných podmínek při uzavření předmětné smlouvy v ústavní

stížnosti specifikována.

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 vyplývá, že soud

provedl celou řadu důkazů výslechy svědků i listinnými důkazy

a dospěl k závěru, že navrhovatel v průběhu celého řízení

neprokázal, že jednal v tísni, neboť nebyla zjištěna žádná

jednání, jež by vedla k závěru, že žalobce neměl jinou možnost než

kupní smlouvu uzavřít. Kdyby kupní smlouvu nepodepsal, mohlo

proběhnout vyvlastňovací řízení a proti jeho výsledku se mohl

odvolat. Vyvlastňovací řízení však bylo zastaveno, když došlo

k dohodě účastníků. Ze strany referentky na ONV Praha 8 nešlo

o vyhrožování vyvlastňovacím řízením, ale pouze o poučení

navrhovatele, že pokud smlouvu nepodepíše, bude záhájeno

vyvlastňovací řízení. Pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky,

navrhovatel poukazoval na nízkou kupní cenu, avšak znalec ve svém

posudku shledal cenu vypočtenou správně a pokud jde o cenu porostů

a oplocení, usoudil, že ta je pro souzenou věc nepodstatná, neboť

pozemek byl vyňat v roce 1964 ze zemědělského půdního fondu a byl

určen k rekreačním účelům. Vedle toho navrhovatel ani ve svém

odvolání vůči Výstavbě hl. města Prahy, nehovoří o výši ceny za

pozemek, který má prodat, ani o oplocení a porostech, což by jistě

jako výtku v odvolání uvedl.

Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu

v podstatě se stejným odůvodněním. Uvedl, že jednání pracovnice

bývalého národního výboru nelze posuzovat jako bezprávnou

výhrůžku, ale poučení účastníka o tom, jaký bude zákonný postup,

nedojde-li k dohodě. Pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky,

odvolává se soud na znalecký posudek, dle kterého cena za oplocení

a porosty činí zhruba 5000 Kč a vzhledem k celkové ceně pozemku

nejde o částku, která by porušila ekvivalenci vzájemných plnění.

Navíc pozemky byly pronajaty zahrádkářům, kteří ve smlouvě

o užívání pozemku požadují možnost oplotit si jej (kdyby byl

oplocen, tak by to nepožadovali) a dále podle smlouvy mají právo

na pozemcích pěstovat plodiny a porosty. Je tedy sporné, zda plot

a porosty na pozemku vůbec byly.

Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém písemném vyjádření k ústavní

stížnosti navrhl její zamítnutí, neboť rozhodnutí obou soudů ve

věci shledal věcně správným.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že navrhovatel

spatřoval tíseň v jednání pracovnice národního výboru, která jej

informovala o možnosti vyvlastňovacího řízení v případě, že

pozemek sám neprodá. Pokud jednání pracovnice neobsahovalo pouhou

informaci, ale další subjektivní projevy z její strany, které by

rámec informace přesáhly, bylo povinností i právem navrhovatele,

aby toto své tvrzení dokázal, neboť v řízení měl možnost navrhovat

důkazy a nebyl nijak krácen na svých právech dle občanského

soudního řádu i Listiny základních práv a svobod. Soud se dále

musel zabývat i cenou pozemku, neboť k uplatnění restitučního

důvodu dle § 6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. je třeba

splnění obou podmínek - tísně i nápadně nevýhodných podmínek. Dle

Městského soudu v Praze navrhovatel ničím objektivně nedoložil, že

soud svým rozsudkem porušil jeho základní práva dle Listiny a že

soudy obou stupňů nerozhodovaly nestranně, proto navrhl stížnost

zamítnout.

Inženýrská a realitní organizace Praha ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti uvedla, že je právním nástupcem organizace

Výstavba inženýrských staveb od 1. 1. 1995. Vlastníkem pozemků

však byl a je i nyní stát, předchozí subjekt měl k pozemkům pouze

právo hospodaření. K vlastnímu předmětu ústavní stížnosti pak

uvedla, že veškeré řízení o kupní smlouvě i o vyvlastňování

pozemků probíhalo zcela dle tehdejších předpisů, existovaly řádné

seznamy pozemků i veškeré podklady pro vykoupení, případně

vyvlastnění. Není pravdou tvrzení navrhovatele, že vyvlastňovací

rozhodnutí ohledně jiných pozemků v T. bylo zrušeno pro

"nezákonnost" - jak uvádí stěžovatel - ale bylo to z toho důvodu,

že do doby dvou let nebyl splněn účel, pro který k vyvlastnění

došlo. Pokud jde o datum podpisu kupní smlouvy, pak den 30. 6.

1981, uvedený v textu smlouvy, je datem podepsání kupní smlouvy

kupujícím, prodávající M. K. ke svému podpisu jiné datum

nepřipojil, proto není možné je zjistit. Dále I. uvedla, že cena

pozemků byla stanovena dle platných právních předpisů, jak to

potvrdil i znalec. Pozemek byl v užívání kroužku zahrádkářů a ti

uzavřeli s M. K. smlouvu o podmínkách užívání v roce 1964, v níž

navrhovatel povoluje zahrádkářům oplotit celý pozemek a osázet ho

plodinami - stromy, keři, zeleninou apod. Tuto smlouvu M. K.

rovněž podepsal bez uvedení data. Na základě uvedeného I.

vyvozuje, že oba soudy zjistily dostatečně skutkový stav

a vyvodily z něho správné závěry, a proto navrhuje stížnost jako

nedůvodnou zamítnout.

Magistrát hl. m. Prahy, zastoupený advokátem JUDr. I. J., ve

svém vyjádření uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozhodnutím

i odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů, neboť navrhovatel dle

jejich názoru neprokázal ani tíseň, ani nápadně nevýhodné

podmínky, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

II.

Ústavní soud po posouzení všech důkazů dospěl k závěru, že

stížnost není důvodná. Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zák.

č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, povinnost vydat věc

se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období - od 25. 2.

1948 do 1. 1. 1990 - věc přešla na stát na základě kupní smlouvy

uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Předpokladem

povinnosti vydat věc, která přešla v rozhodném období na stát na

základě kupní smlouvy podle citovaného ustanovení je, že tato

smlouva byla uzavřena v tísni, ale zároveň i za nápadně

nevýhodných podmínek. Každý z uvedených pojmů, tedy tíseň

i nápadně nevýhodné podmínky, je třeba posuzovat odděleně, i když

spolu mohou věcně, nebo i skutkově úzce souviset. Jde tedy o dva

předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu

nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedených ustanovení

zákona.

Tíseň musí doléhat s takovou závažností na osobu uzavírající

smlouvu, že omezuje její svobodnou vůli natolik, že učiní právní

úkon, který by jinak neučinila. Zde se Ústavní soud nepřiklonil

k restriktivnímu pojetí pojmu tísně v interpretaci obecných soudů.

Z hlediska restitučních předpisů uvážil, že se v období let

1948-1989 fyzická osoba jako vlastník nemovitosti nacházela

v situaci, v níž často činila právní úkon, který by v právním

státě neučinila. Vědomí, že jednotlivec byl tehdy fakticky

i právně v submisivním postavení vůči vrchnostenskému státu

oslabovalo "a limine" jeho schopnost a odvahu vésti spor se státem

a jeho nástroji. Proto - i když eventualita možného

vyvlastňovacího řízení sama o sobě nemůže být abstraktně chápána

jako "stav tísně" - nelze nevidět, že právě v celkových

společenských souvislostech tehdejší doby se stěžovatel skutečně

nacházel ve stavu určité tísně, vyvolané hrozbou vyvlastňovacího

řízení.

Výše citované ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., v platném

znění, uvádí však v článku 6 odst. 1 pod písm. i) a j) jako jeden

z možných důvodů restituce vyvlastnění již skutečně provedené.

Kdyby v případě stěžovatele k takovému vyvlastnění skutečně došlo,

byly by podmínky zákona pro restituci zřejmě splněny. V daném

případě se však vyvlastnění neuskutečnilo. Šlo o uzavřenou kupní

smlouvu, kterou stěžovatel interpretuje jako smlouvu uzavřenou

nejen v tísni, ale i za nápadně nevýhodných podmínek. Ze spisových

podkladů však vyplývá, že stěžovatel ve svém dopise ze 17. 7.

1981 sděloval Výstavbě hlavního města Prahy, že předběžně

souhlasil s odprodejem, neboť nebyl nikterak písemně obeznámen

s cenou, která mu bude za pozemek vyplacena. Stěžovatel později

vznesl výhrady proti výši ceny, nikoliv však proti prodeji

pozemku. Otázka ceny tak zřejmě nebyla při jednání o prodeji

vedlejší. Stěžovatel dále ve svém dopise ze 17. 7. 1981 uvedl, že

nemá námitky proti dalšímu jednání s družstvem D., pokud bude

prostřednictvím Výstavby hlavního města Prahy požadovat další

pozemky. Dne 27. 8. 1981 bylo pak zahájené vyvlastňovací řízení

zastaveno, protože při ústním jednání došlo mezi účastníky řízení

k dohodě o výkupu pozemku.

Prodej pozemků, které stěžovatel pronajal zahrádkářům,

neobsahoval ani ze subjektivního hlediska prvek nápadné

nevýhodnosti, protože stěžovateli nehrozilo ani vystěhování

z domova ani odnětí půdy, kterou by obdělával a nebo které by

užíval k rekreačním a jiným účelům tak, že by jejím odnětím byl

nápadně znevýhodněn.

Při posouzení otázky, zda byl splněn předpoklad "nápadně

nevýhodných podmínek", se Ústavní soud přiklonil k názoru, že se

stěžovatel v tomto bodě nachází v důkazní nouzi. Jako nápadně

nevýhodnou lze tehdejší kupní smlouvu posuzovat jistě z hlediska

současné cenové hladiny. Kdyby však měl zákonodárce toto na mysli,

vystačil by v § 6 odst. 1 písm. g) pouze s podmínkou tísně,

protože všechny kupní smlouvy tehdy uzavírané jsou z hlediska

dnešní cenové hladiny nápadně neekvivalentní a tudíž nápadně

nevýhodné. V zákoně se však stanoví, že podmínkou je, že k prodeji

došlo na základě kupní smlouvy, která byla uzavřena za nápadně

nevýhodných podmínek, což znamená, že nápadnou nevýhodnost je

třeba prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavírání kupní

smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým. Přitom termín

"nápadné nevýhodnosti" má eliminovat menší odchylky, které sice

v sobě obsahují prvek nevýhodnosti, nemají však intenzitu

nápadného tj. výrazného vybočení. Odtud Ústavní soud odvozuje, že

v případě stěžovatele sice podmínky prodeje - z dnešního hlediska

- byly nevýhodné, že však nesplnily předpoklad nápadně nevýhodných

podmínek v době, kdy byla kupní smlouva uzavřena.

Navrhovatel dále namítá, že pro vyvlastnění nebyly dány

zákonné podmínky a že z toho důvodu byla později všechna

vyvlastňovací rozhodnutí zrušena jako "nezákonná". Tyto

skutečnosti však nejsou pro rozhodování Ústavního soudu podstatné,

jestliže vyvlastňovací rozhodnutí nebyla zrušena pro nezákonnost,

ale z jiného důvodu, totiž proto, že během let nebyl naplněn účel,

pro který byly pozemky vyvlastněny.

Dále navrhovatel namítá, že pokud nebylo konkrétně zjištěno

přesné datum podepsání kupní smlouvy, jedná se o právní úkon

učiněný neurčitě, a proto neplatně. K tomu je třeba uvést, že

datum smlouvy, jak vyplývá z provedených důkazů, není známo proto,

že navrhovatel při svém podpisu smlouvy neuvedl datum. Navíc lze

dobu jeho podpisu s určitostí lokalizovat do období mezi datem

zaslání kupní smlouvy a datem zastavení vyvlastňovacího řízení,

jež jsou známa.

Navrhovatel rovněž namítal, že soudy obou stupňů nezkoumaly,

zda nejsou zároveň splněny podmínky ustanovení § 6 odst. 2 ve

spojení s ustanovením § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.

Tato námitka je neopodstatněná, neboť v průběhu předchozích řízení

žádný z provedených důkazů ani nenaznačoval, že by uzavření kupní

smlouvy mohlo být důsledkem politické perzekuce nebo postupu

porušujícího lidská práva a svobody, jak to požaduje citované

ustanovení.

Konečně pak pokud jde o námitku, že jiný senát téhož soudu,

tedy Městského soudu v Praze, rozhodl v podobné věci rozdílně, je

třeba zdůraznit, že každý soudce je při výkonu svého povolání

zcela nezávislý a je vázán toliko zákony, hodnotí důkazy

a rozhoduje dle svojí právní úvahy zcela nezávisle a není tudíž

pro něho rozhodující a závazné rozhodnutí jiného soudu nebo soudce

v podobné věci, nehledě na to, že prakticky nikdy nelze porovnávat

dva různé případy, neboť nikdy nejsou dvě posuzované věci naprosto

stejné.

Na základě výše uvedeného nelze učinit závěr, že oba soudy

v předchozím řízení porušily základní lidská práva navrhovatele

dle čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod, neboť oba soudy rozhodovaly nezávisle po zhodnocení

provedených důkazů, navrhovatel nebyl zkrácen na svých právech

účastníka řízení a nebylo prokázáno, že by byl ve svých právech

vzhledem k ostatním občanům jakkoliv omezen.

Ze všech uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu ČR než

ústavní stížnost zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

není odvolání přípustné.

V Brně 24. září 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru