Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1786/20 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - církev
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlast... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
vlastnické právo/přechod/převod
církev/náboženská společnost
církevní majetek
vlastnické právo/ochrana
restituční nárok
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1786.20.1
Datum podání26.06.2020
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb., § 2a

229/1991 Sb., § 29

428/2019 Sb., § 18


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1786/20 ze dne 24. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Kanonie premonstrátů v Želivě, se sídlem Želiv 122, zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, MBA, Ph.D., advokátem se sídlem Pod Klaudiánkou 8, Praha 4, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 10. 10. 2019 č. j. 15 Co 193/2019-444 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 č. j. 28 Cdo 436/2020-501, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 89 odst. 1 Ústavy.

K porušení výše citovaných ústavně zaručených práv mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které zamítly její žalobu na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků v k. ú. Vitice u Humpolce. Rozsudky civilních soudů jsou podle stěžovatelky založeny na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatelka rozporuje závěr soudů, že k přechodu předmětných pozemků na obec došlo na základě § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Soudy se podle stěžovatelky dostatečně nezabývaly otázkou zásady materiální publicity, kdy primárně je platný stav zapsaný v katastru nemovitostí. Rovněž Nejvyšší soud, který odmítl dovolání stěžovatelky, se nezabýval jejími námitkami týkajícími se nesprávného právního posouzení věci, pokud šlo o splnění podmínek pro přechod vlastnického práva na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. Stěžovatelka vyjádřila názor, že blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.") se vztahovalo nejen na převod vlastnického práva, nýbrž i na jeho přechod. Je tak zřejmé, že k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na obec nemohlo dojít na základě § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jelikož by takový přechod byl v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb.

Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") domáhala určení vlastnického práva vedlejšího účastníka č. 1 k individualizovaným pozemkům v katastrálních územích Vitice u Humpolce a Želiv. Okresní soud žalobu stěžovatelky zamítl (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 21. 3. 2019 č. j. 4 C 196/2015-396. Výrokem I. zamítl návrh stěžovatelky na určení, že Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "vedlejší účastník č. 1") je vlastníkem pozemků v k. ú. Vitice u Humpolce, výrokem II. zamítl tentýž návrh týkající se pozemků v k. ú. Želiv. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I., jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení vlastnictví ve vztahu k pozemkům v k. ú. Vytice u Humpolce (výrok I.) a zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích II. až IV., jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení vlastnictví ve vztahu k pozemkům v k. ú. Želiv a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil s právními závěry okresního soudu ohledně přechodu předmětných pozemků v k. ú. Vytice u Humpolce na vedlejší účastnici č. 2. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ústavní soud uvádí, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Ověřil, že civilní soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soudy svá rozhodnutí dostatečně a jasně odůvodnily. Dovolací soud přiléhavě odkázal i na relevantní judikaturu Ústavního soudu.

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, je zřetelná a jasná.

Zvláště podrobně a s odkazem na svoji předchozí judikaturu (např. rozsudky sp. zn. 28 Cdo 2202/2008 nebo 28 Cdo 3949/2015), dovolací soud vysvětlil účel zákona č. 172/1991 Sb., jakož i účel zákona č. 114/2000 Sb., jímž bylo do zákona č. 172/1991 Sb. včleněno ustanovení § 2a. Zabýval se rovněž podmínkami pro postup podle tohoto ustanovení, jež představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí. Opět i s odkazem na svoji judikaturu (srov. např. rozsudky sp. zn. 28 Cdo 280/2004 nebo 28 Cdo 4243/2016) dovodil, že pro aplikaci § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., není rozhodující, zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950, ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž tento zvláštní zákon spojuje přechod vlastnického práva státu na obec. Dovolací soud na podporu svého závěru taktéž přiléhavě odkázal na judikaturu Ústavního soudu, který se opakovaně vyjádřil k výkladu § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 255/11 uvedl, že "restituce historického majetku byla v § 2 zák. č. 172/1991 Sb. založena právě na ‚pouhém' nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle § 1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle § 2a zák. č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle § 2 a přechodu podle § 1 (srov. výslovnou dikci § 2a odst. 1 i. f.‚ pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2')" (srov. též nálezy sp. zn. I. ÚS 3177/11 nebo II. ÚS 1604/12).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně potvrdil právní názor soudů, že ke znovunabytí vlastnictví obcí k tzv. dalšímu přídělovému majetku podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., docházelo ex lege již účinností tohoto právního předpisu a lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis nemovitostí do evidence nemovitostí (§ 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 28. 6. 2012) byla lhůtou toliko pořádkovou. Zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (dříve do evidence nemovitostí) má účinky toliko deklaratorní, s neplněním této povinnosti nebyla spojena žádná sankce (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2876/12 nebo III. ÚS 2176/13).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na svých představách, že podmínky pro přechod majetku na vedlejší účastnici č. 2 podle zákona č. 172/1991 Sb. nebyly splněny a snaží se jim dodat ústavněprávní konotace působící v její prospěch. Podle Ústavního soudu však Nejvyšší soud vyšel z relevantních ustanovení právních předpisů, přičemž jeho interpretace není svévolná či iracionální a nepředstavuje porušení ústavnosti nebo vybočení z dosavadní rozhodovací praxe, včetně zásad zastávaných dosud i v judikatuře Ústavního soudu. Z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu jednoznačně vyplývají důvody, které vedly obecné soudy k zamítnutí žaloby ve vztahu k předmětným pozemkům v k. ú. Vytice u Humpolce. Jestliže stěžovatelka odmítá takový závěr akceptovat, nejde o porušení jejího ústavně chráněného práva. Nejvyšší soud v napadeném usnesení s odkazy na svoji prejudikaturu (např. rozsudky sp. zn. 28 Cdo 4146/2017 nebo 28 Cdo 1591/2017) dostatečně objasnil, že blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. neznemožňovalo přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. S tímto závěrem se ztotožnil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 937/17, v němž dovodil, že "zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu".

Ústavní soud opakovaně připomíná, že smyslem a účelem § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo upravit aktivní legitimaci oprávněných osob k podání žaloby o určení vlastnického práva proti státu, byla-li věc z původního majetku převedena na třetí osobu v rozporu se zákonem; smyslem nebylo rozšíření hmotněprávních účinků blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. nad rámec tehdy platných a účinných právních předpisů. Blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. mělo po nezbytnou dobu zaručit možnost naturální restituce církevního majetku do doby, než bude přijat zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a nezakládá subjektivní právo oprávněné osoby na vydání konkrétního majetku. Přechodem dotčených pozemků ze státu na obce nebyl porušen smysl restitučních zákonů - zájem na odčinění "některých" majetkových křivd. Proto také není protiústavní, jestliže obecné soudy vyložily pojem "převod" tak, že pod něj významově nepodřadily "přechod" vlastnického práva a vyloučily v dané věci účinky blokačního ustanovení podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Restituční zákonodárství má za účel zmírnit toliko některé majetkové křivdy. Spočívalo na vůli demokratického zákonodárce, aby určil, následky kterých majetkových křivd bude zmírňovat a jakým postupem a způsobem se tak stane. Za majetek, který nelze vydat, náleží stěžovatelce peněžitá náhrada podle zákona č. 428/2012 Sb., z čehož vyplývá, že celkově není nastolené řešení vůči stěžovatelce nespravedlivé (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a I. ÚS 349/17, usnesení sp. zn. III. ÚS 2918/16 a IV. ÚS 3668/17).

V části, v níž se stěžovatelka dovolává ochrany svého vlastnického práva, pomíjí závěry Ústavního soudu, podle kterých se ústavní ochrana vlastnického práva nevztahuje k uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 719/2000). K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru