Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1784/07 #1Usnesení ÚS ze dne 09.01.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.1784.07.1
Datum podání16.07.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 43b odst.1 písm.a

95/1999 Sb., § 11 odst.3

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1784/07 ze dne 9. 1. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky H. F., zastoupené Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem v Hradci Králové, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 25 Co 501/2006-77 ze dne 16. 3. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 25 Co 501/2006-77 ze dne 16. 3. 2007, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně č.j. 5 C 46/2006-58 ze dne 28. 7. 2006. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta její žaloba o uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky uzavřít s ní kupní smlouvu č. 1035840565 týkající se pozemku parc. č. 1936/18 v katastrálním území Hořice v Podkrkonoší. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v následujících skutečnostech:

Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy tvrdila, že povinnost žalovaného uzavřít s ní kupní smlouvu vznikla okamžikem doručení návrhu na uzavření kupní smlouvy ze dne 18. 10. 2005. Na existenci této povinnosti nic nezměnilo ani odmítnutí žalovaného kupní smlouvu uzavřít, neboť podmínka, jejíž nesplnění bylo důvodem odmítnutí (trvalý pobyt v ČR), byla podmínkou nezákonnou. K nedostatku pasivní legitimace žalovaného - což obecné soudy opřely o následné uzavření jiné kupní smlouvy mezi žalovaným a osobou třetí (ing. J.) - stěžovatelka namítala absolutní neplatnost této smlouvy pro rozpor se zákonem. Stěžovatelka považuje za nesprávný i právní názor soudu I. stupně, že zanikl návrh Pozemkového fondu na uzavření kupní smlouvy podle ustanovení § 43b odst. 1 občanského zákoníku a popírá i jeho názor, že následně uzavřená kupní smlouva ze dne 21. 12. 2005 mezi žalovaným a třetí osobou (ing. J.) je platným právním úkonem.

Porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy odvolacím soudem spatřuje stěžovatelka v naprosto nedostatečném odůvodnění jeho rozsudku; v něm se prý tento soud (až na jednu výjimku) nevypořádal s žádným z jejích argumentů, zejména pak s námitkou absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a osobou třetí (ing. J.). Stěžovatelka poukazuje na rozpor v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu; ten se na jedné straně ztotožňuje s jejím tvrzením, že byl nezákonný postup žalovaného (Pozemkového fondu), který podmínil uzavření smlouvy o převodu předmětného pozemku se stěžovatelkou jako osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") předložením listiny prokazující její trvalý pobyt v ČR, na druhé straně však uvádí, že žalovaný jako ten, kdo pozbyl svého vlastnického práva ke spornému pozemku, nemohl na žalobkyni převést více práv, než měl sám. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalovaným a osobou třetí je platná, avšak napadené rozhodnutí v tomto směru postrádá jakékoliv odůvodnění.

Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil, a současně žádala, aby její ústavní stížnost byla veřejně projednána za její účasti, případně účasti jejího právního zástupce.

II.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že v něm nebyly obsaženy žádné skutečnosti, věcně se týkající projednávané ústavní stížnosti, Ústavní soud k tomuto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovatelce ho k event. replice ani nezasílal.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 46/2006 vedený u Okresního soudu v Jičíně. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka žalobou domáhala uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu ČR uzavřít s ní kupní smlouvu č. 1035840565 o prodeji pozemku parc. č. 1936/18 v katastrálním území Hořice v Podkrkonoší k vypořádání jejího restitučního podílu podle zákona o půdě. Žalovaný zaslal stěžovatelce výzvu, aby se dostavila k podpisu smlouvy a doložila svůj trvalý pobyt v České republice. Zmocněnkyně stěžovatelky, která se na detašované pracoviště žalovaného v Jičíně dostavila k podpisu smlouvy, byla odmítnuta, protože trvalý pobyt stěžovatelky na území ČR nedoložila. Stejný závěr sdělil stěžovatelce žalovaný dopisem ze dne 21. 11. 2005, z něhož vyplynulo, že nedostatek trvalého pobytu je jediným důvodem, proč smlouva nebyla podepsána. Tvrzení žalovaného o nutnosti splnit podmínku trvalého pobytu stěžovatelka považovala za nesprávné a v rozporu se smyslem restitučního zákonodárství. Uvedla rovněž, že jí vznikl nárok na vydání náhradního pozemku na základě rozhodnutí Okresního úřadu v Jičíně - pozemkového úřadu č.j. PÚ-01/139/01/Ko ze dne 12. 11. 2003.

Okresní soud v Jičíně rozsudkem č.j. 5 C 46/2006-58 ze dne 28. 7. 2006 žalobu zamítl. Uvedl, že stěžovatelce jako oprávněné osobě nebyla vydána část pozemků, které byly zastavěny a podle zákona o půdě jí náleží náhrada. Žalovaný zaslal stěžovatelce návrh kupní smlouvy spolu s průvodním dopisem a učinil tak projev vůle směřující k uzavření kupní smlouvy, který byl dostatečně určitý. Žalovaný podmínil uzavření kupní smlouvy předložením dokladu o státním občanství a trvalém pobytu na území ČR nejméně 3 roky (§ 36 občanského zákoníku). Nespornou skutečností mezi účastníky bylo, že stěžovatelka nesplnila veškeré podmínky, na které žalovaný uzavření kupní smlouvy vázal a k uzavření smlouvy nedošlo. Dále soud I. stupně prohlásil, že podle ustanovení § 43b odst. 1 písm. a) občanského zákoníku došlo k zániku návrhu na uzavření kupní smlouvy. Následně žalovaný uzavřel kupní smlouvu ohledně předmětného pozemku se třetí osobou a tato kupní smlouva je platným právním úkonem. Soud návrh stěžovatelky zamítl, neboť žalovaný není vlastníkem předmětného pozemku a není tedy ve věci pasivně legitimován.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem č.j. 25 Co 501/2006-77 ze dne 16. 3. 2007 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud obšírně poukázal na skutečnost, že se žalovaný v dané věci dopustil omylu při aplikaci hmotného práva, neboť podmínku trvalého pobytu na území ČR nelze považovat za legitimní. Závěrem této části shrnul, že žalovanému nestála v cestě k uzavření kupní smlouvy se stěžovatelkou ohledně sporného pozemku žádná právní zábrana. Krajský soud výslovně uvedl, že je s podivem, že žalovaný tak dlouho a zdráhavě, ne-li přímo obstrukčně, vyřizuje restituční nárok stěžovatelky, zatímco na druhé straně hladce a neprodleně převedl vlastnické právo ke spornému pozemku na nepřímého restituenta. K věci samé však dodal, že závěry týkající se postupu žalovaného nic nemění na nedostatku jeho pasivní věcné legitimace (pozn.: čímž argumentoval již okresní soud). Za stavu, kdy žalovaný převedl vlastnictví ke spornému pozemku na třetí osobu s věcněprávními důsledky (§ 133 odst. 2 občanského zákoníku), nemohl být žalovaný nositelem uplatněné povinnosti uzavřít se stěžovatelkou ohledně sporného pozemku kupní smlouvu. Žalovaný jako ten, kdo pozbyl svého vlastnického práva ke spornému pozemku, nemohl totiž na žalobkyni převést více práv, než sám měl.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že obecné soudy neposkytly dostatečnou ochranu jejím právům a že naopak chránily nesprávný postup Pozemkového fondu. Z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové naopak jednoznačně vyplývá, že tento soud poukázal na nesprávný postup žalovaného a souhlasil s názorem stěžovatelky, že podmínka, kterou Pozemkový fond uplatnil, byla nezákonná. Ústavní soud se k tomuto stanovisku odvolacího soudu připojuje. Na okraj předmětné věci však Ústavní soud považuje za nutné poznamenat, že postup žalovaného Pozemkového fondu byl nesprávný a v rozporu s dobrými mravy. Je proto na stěžovatelce, aby se - eventuálně - proti tomuto subjektu domáhala náhrady, pokud jí byla jeho postupem způsobena nějaká újma. Na druhou stranu však obecné soudy zjevně nemohly v předmětném řízení uložit žalovanému povinnost uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu tohoto konkrétního pozemku, protože v době zahájení řízení již žalovaný vlastníkem tohoto pozemku nebyl a uloženou povinnost by tedy splnit nemohl. Právní závěr odvolacího soudu, vedoucí k potvrzení rozsudku soudu I. stupně, je proto v souladu s příslušnými právními předpisy, není protiústavní a nelze dospět k závěru, že by tímto rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož se dovolává.

Stěžovatelka vytýkala odvolacímu soudu i to, že své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Je nutno připustit, že odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové je v meritu věci stručné. Nelze však dovozovat, že by bylo neurčité a že by z něho nebylo možné jednoznačně dovodit právní názor, který odvolací soud zaujal. Ústavní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že odvolací soud sice mohl své rozhodnutí odůvodnit podrobněji, avšak toto pochybení nedosahuje ústavněprávní roviny a není způsobilé porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud proto ani této námitce nepřisvědčil.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru