Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1783/10 #2Nález ÚS ze dne 16.11.2010K otázce nepostoupení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu (ve věci výkladu § 21 zákona na ochranu osobních údajů)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na příst... více
Věcný rejstříkinterpretace
osobní údaj
Správní soudnictví
Správní řízení
správní rozhodnutí
soud/senát
řízení/zahájení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 227/59 SbNU 309
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1783.10.2
Datum vyhlášení01.12.2010
Datum podání21.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 90, čl. 94

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

101/2000 Sb., § 45, § 21

150/2002 Sb., § 17 odst.1, § 70 písm.a, § 12


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Dospěje-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a nepostoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu ve smyslu § 17 odst. 1 s. ř. s. (ať už vědomým nerespektováním § 17 odst. 1 s. ř. s., či přehlédnutím své dosavadní judikatury) a sám ve věci rozhodne, uplatňuje státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatěžuje řízení vadou nesprávně obsazeného soudu. To pak v rovině ústavněprávní představuje porušení základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele T. H. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 16. listopadu 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 93/2009-121, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel napadl správní žalobou rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů a současně požádal o osvobození od soudních poplatků. Městský soud jeho žalobu odmítl s odůvodněním, že v zákonné lhůtě pro podání žaloby byla žaloba podána bez uvedení žalobních bodů a k jejich doplnění došlo až po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas, neboť podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků (o které nebylo nikdy rozhodnuto) se přerušil běh lhůty pro podání žaloby a žaloba tak byla doplněna o žalobní body před uplynutím lhůty pro podání žaloby, a proto nic nebránilo jejímu projednání. Nejvyšší správní soud však kasační stížnost přesto zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů je vyloučeno ze soudního přezkumu, a proto měla být žaloba odmítnuta dle § 46 odst. 1 písm. d). Pouhá mýlka městského soudu v důvodu odmítnutí však dle Nejvyššího správního soudu nezakládá důvod pro kasaci odmítavého usnesení. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl takový postup Nejvyššího správního soudu, navíc namítal, že se senát Nejvyššího správního soudu odchýlil od své dosavadní judikatury ve věci výkladu § 21 zákona na ochranu osobních údajů, aniž by věc postoupil rozšířenému senátu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se nejdříve zabýval procesní námitkou stěžovatele, že Nejvyšší správní soud postupoval v rozporu se zákonem, když kasační stížností napadené rozhodnutí nezrušil a nevrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nýbrž z jiných důvodů než soud prvního stupně kasační stížnost sám odmítl. Uvedl, že stěžovatel se obsáhle k výkladu § 21 zákona o ochraně osobních údajů včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího správního soudu vyjadřoval již v doplnění správní žaloby, v tomto smyslu se tedy nejedná o překvapivé rozhodnutí, jak je má na mysli stěžovatelem citovaná judikatura Ústavního soudu, neboť veškerá svá právní a skutková tvrzení k otázce, zda rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů podléhá přezkumu ve správním soudnictví či nikoliv, stěžovatel vznesl a Nejvyšší správní soud je vzal při svém rozhodování v úvahu. Ústavní soud tuto námitku neshledal důvodnou a přisvědčil závěru Nejvyššího správního soudu, že takový postup by vedl pouze k tomu, že by městský soud žalobu odmítl znovu, pouze z jiného důvodu.

Další námitka stěžovatele spočívala v tvrzení, že byl odňat svému zákonnému soudci, neboť ve věci rozhodující senát Nejvyššího správního soudu nepostoupil věc rozšířenému senátu, ačkoliv jeho právní názor byl odchylný od dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti toto své pochybení sám uznal a navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil. Ústavní soud zjistil, že v řízení před Nejvyšším správním soudem mělo být aplikováno ustanovení § 17 odst. 1 s. ř. s., tedy že ve věci rozhodující 1. senát Nejvyššího správního soudu mající jiný právní názor než 2. senát Nejvyššího správního soudu měl řízení přerušit a věc předložit senátu rozšířenému. Pakliže tak neučinil a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež pak v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud tedy přistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přičemž se již nezabýval - vycházeje z principu subsidiarity hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu - věcnou správností či nesprávností napadeného rozsudku. Uvedl, že není na Ústavním soudu, aby v řízení o nyní podané ústavní stížnosti vstupoval do jurisdikce Nejvyššího správního soudu a vyjadřoval se k výkladu jednoduchého práva, jestliže tak před ním mohl a měl učinit rozšířený senát Nejvyššího správního soudu.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1783/10 ze dne 16. 11. 2010

N 227/59 SbNU 309

K otázce nepostoupení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu (ve věci výkladu § 21 zákona na ochranu osobních údajů)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 16. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 1783/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. H. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010 č. j. 1 As 93/2009-121, kterým byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost z důvodu, že žalobou napadené rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů je vyloučeno ze soudního přezkumu, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení.

Výrok

I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010 č. j. 1 As 93/2009-121 bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010 č. j. 1 As 93/2009-121 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud vydal nepředvídatelné rozhodnutí, založené na důvodech, na nichž Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") usnesení o odmítnutí žaloby nezaložil. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas a důvod pro její odmítnutí, vyjádřený v usnesení městského soudu, nebyl dán, měl usnesení Městského soudu v Praze zrušit. V dalším řízení, pokud by městský soud shledal jiný důvod pro odmítnutí žaloby (např. proto, že jde o rozhodnutí ze soudního přezkumu vyloučené), by se stěžovatel mohl případně domáhat přezkoumání takového závěru cestou kasační stížnosti, tj. instančně nadřízeným soudem. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že po novelizaci ustanovení § 21 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen "zákon o ochraně osobních údajů" nebo "zákon č. 101/2000 Sb."), kdy zákon již nepoužívá slovo "žádost", nýbrž "podnět", právní úprava nepočítá se zahájením správního řízení podáním žádosti jednotlivce. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že ustanovení § 21 zákona o ochraně osobních údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb. bylo Městským soudem v Praze i Nejvyšším správním soudem doposud vykládáno přesně opačně, nežli jak bylo nyní vyloženo v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu. V rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008 č. j. 2 Ans 9/2008-55, č. j. 2 Ans 8/2008-52 a č. j. 2 Ans 10/2008-54 totiž Nejvyšší správní soud (a následně pak Městský soud v Praze) interpretoval ustanovení § 21 zákona o ochraně osobních údajů po novele provedené zákonem č. 439/2004 Sb. s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007 č. j. 8 Ans 4/2006-67 tak, že pokud subjekt údajů vyzve nejprve zpracovatele či správce neúspěšně k nápravě, hovoří již zákon pouze o žádosti a v principu se neliší od znění před uvedenou novelou. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel o nápravu u zpracovatele či správce pokusil, je možno citovat závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Ans 4/2006. V něm se uvádí, že § 21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů zakládá veřejné subjektivní právo obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů se žádostí o zajištění opatření k nápravě, čemuž zcela logicky odpovídá povinnost tohoto úřadu o takové žádosti rozhodnout. Stěžovatel současně namítá, že byl odňat svému zákonnému soudci, neboť o jeho věci měl s ohledem na změnu rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu rozhodovat rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, kterému však ve věci rozhodující senát věc nepostoupil. Ve výše uvedeném spatřuje stěžovatel porušení svých práv zakotvených v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

3. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 248/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále také jen "Úřad") ze dne 23. 4. 2008 č. j. PRÁV-1589/08-5 předseda Úřadu zamítl rozklad stěžovatele proti usnesení Úřadu ze dne 26. 11. 2007 zn. SPR-6443/07-2 o odložení věci. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že správci či zpracovateli osobních údajů lze ukládat povinnosti ve vztahu ke zpracování osobních údajů jen v rámci opatření k nápravě dle § 40 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, a to na základě závěrů kontroly provedené u této osoby. Právo subjektu údajů obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů se svým podezřením na nezákonné zpracování údajů nezakládá povinnost zahájit správní či jiné řízení, ale toliko povinnost došlé podání dle jeho obsahu posoudit a vyhodnotit, zda opodstatňuje uplatnit některou z pravomocí Úřadu pro ochranu osobních údajů a zahájit příslušné řízení. O zvoleném postupu a výsledcích vyrozumí Úřad pro ochranu osobních údajů osobu, která podala podnět. Citované rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů napadl stěžovatel blanketní žalobou ze dne 3. 7. 2008 u Městského soudu v Praze. Společně s žalobou podal stěžovatel žádost o osvobození od soudních poplatků. Podáním ze dne 22. 7. 2008 stěžovatel žalobu odůvodnil. Aniž Městský soud v Praze rozhodl o žádosti o osvobození od soudních poplatků, usnesením č. j. 9 Ca 248/2008-32 ze dne 19. 9. 2008 žalobu odmítl s odůvodněním, že v zákonné lhůtě pro podání žaloby byla žaloba podána bez uvedení žalobních bodů [§ 71 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále též jen "s. ř. s.")] a k jejich doplnění došlo až po uplynutí lhůty pro podání žaloby (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), proto k nim přihlížet nelze. Proti usnesení o odmítnutí žaloby podal stěžovatel kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010 č. j. 1 As 93/2009-121 zamítnuta. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s důvody kasační stížnosti a dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas, neboť podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků - o které nebylo nikdy rozhodnuto - se přerušil běh lhůty pro podání žaloby, a žaloba tak byla doplněna o žalobní body před uplynutím lhůty pro podání žaloby, a proto v tomto ohledu nic nebránilo jejímu projednání. Nejvyšší správní soud však kasační stížnost přesto zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů je vyloučeno ze soudního přezkumu na základě § 70 písm. a) s. ř. s., a proto měla být žaloba odmítnuta dle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s. Pouhá mýlka městského soudu v důvodu odmítnutí přitom nezakládá dle Nejvyššího správního soudu důvod pro kasaci odmítavého usnesení.

III.

4. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

5. Nejvyšší správní soud ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje ústavní stížnost dílem za nedůvodnou (pokud tvrdí porušení zákazu překvapivého rozhodnutí), dílem za důvodnou. Pokud jde o námitku překvapivého rozhodnutí, zde Nejvyšší správní soud shodně s odůvodněním svého napadeného rozsudku obhajuje svůj postup, kdy sice vyhověl kasační námitce stěžovatele, že žaloba byla doplněna o žalobní body podáním ze dne 22. 7. 2008 dříve, než uplynula lhůta pro podání žaloby, nicméně následně se musel zabývat otázkou, zda není dán některý z dalších důvodů pro odmítnutí žaloby, a ten shledal v tom, že žalobou napadené rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů nenaplňuje materiální znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud tedy dospěl s ohledem na svou konstantní judikaturu k názoru, že za dané situace by kasace usnesení městského soudu byla přepjatým formalismem, jediným důsledkem by bylo prodloužení řízení před správními soudy, přičemž na výsledku řízení by to ničeho nezměnilo. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009 č. j. 8 Afs 15/2007-75. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že se v dané věci nezabýval, stejně jako Městský soud v Praze, otázkami meritorními, nýbrž pouze otázkami procesními, tj. zda žaloba netrpí neodstranitelnými vadami, resp. zda je vůbec přípustná. Stěžovatel v daném případě nebyl zkrácen na svém právu skutkově či právně argumentovat ohledně toho, zda rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů je ze soudního přezkumu vyloučeno, či nikoliv. Stěžovatel totiž svou argumentaci v tomto směru vznesl, a to v rozkladu proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů a zejména pak v doplnění žaloby, Nejvyšší správní soud vzal tuto argumentaci na vědomí a ve svém rozsudku se s ní vypořádal.

6. Pokud jde o námitku, že se první senát Nejvyššího správního soudu odchýlil od své dosavadní judikatury týkající se výkladu § 21 odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů, aniž přitom postupoval zákonem předvídaným způsobem a věc předložil rozšířenému senátu, tuto námitku uznává Nejvyšší správní soud za oprávněnou, neboť při svém rozhodování nevzal v úvahu své rozsudky ze dne 16. 12. 2008 č. j. 2 Ans 8/2008-52, 2 Ans 9/2008-55 a 2 Ans 10/2008-54, kterými byla potvrzena platnost názoru vyjádřeného v rozsudku č. j. 8 Ans 4/2006-68 i ve vztahu k § 21 zákona o ochraně osobních údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb. Jde o pochybení, které dle prvního senátu Nejvyššího správního soudu dosahuje ústavní intenzity. Nejvyšší správní soud se nyní domnívá, že pro posouzení výše uvedené námitky stěžovatele, uplatněné v ústavní stížnosti, (porušení práva na zákonného soudce) je nezbytné zjistit ze správního spisu Úřadu pro ochranu osobních údajů, zda stěžovatel předtím, než se obrátil na Úřad pro ochranu osobních údajů, požádal zpracovatele či správce osobních údajů o zjednání nápravy dle § 21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. Napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný, neboť Nejvyšší správní soud nezjišťoval skutečnosti, které jsou z pohledu dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu podstatné pro rozhodnutí v dané věci. Z tohoto důvodu navrhuje první senát Nejvyššího správního soudu, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek pro porušení čl. 36 odst. 1, resp. odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Současně Nejvyšší správní soud vyslovuje svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání v této věci.

7. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel namítal také ústavně nekonformní výklad zákona o ochraně osobních údajů, umožnil Ústavní soud vyjádřit se k ústavní stížnosti také Úřadu pro ochranu osobních údajů. Úřad pro ochranu osobních údajů ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že od počátku účinnosti zákona č. 101/2000 Sb. je toho názoru, že z § 21 zákona č. 101/2000 Sb. nevyplývá pravomoc Úřadu vést správní řízení, kterým by mohla být správci čí zpracovateli osobních údajů uložena povinnost v souvislosti se zpracováním osobních údajů, ta je možná pouze v důsledku uložení opatření k nápravě podle § 40 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., a to na základě kontroly provedené inspektorem Úřadu. Nicméně soudy, včetně zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, dospěly k opačnému závěru, tedy že ze znění § 21 zákona č. 101/2000 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 439/2004 Sb. vyplývá, že Úřad je povinen vést i řízení o žádosti. V roce 2004 byl zákon č. 101/2000 Sb. novelizován zákonem č. 439/2004 Sb., přičemž základním smyslem provedených změn byla jednak větší kompatibilita s příslušnými normami Evropské unie a jednak úprava některých ustanovení, která měla nežádoucí dopad na praxi v oblasti prosazování ochrany osobních údajů v České republice (to mj. právě na základě judikatury dovozující kompetenci Úřadu vést řízení o žádosti). Z důvodové zprávy ke změně § 21 zákona č. 101/2000 Sb. je přitom zřejmé, že záměrem zákonodárce bylo odstranění možnosti vykládat a aplikovat § 21 zákona č. 101/2000 Sb. jako normu koncipující řízení o žádosti, ve kterém by byl Úřad povinen rozhodovat o sporu dvou subjektů. Úřad je proto přesvědčen, že současné znění § 21 zákona č. 101/2000 Sb. žádné návrhové řízení o žádosti nepředpokládá. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku č. j. 8 Ans 4/2006-67 ze dne 28. února 2007 (o jehož závěry následně opřel i některá svá další rozhodnutí) k názoru, že novelizované ustanovení § 21 zákona č. 101/2000 Sb. stále zakládá povinnost Úřadu zahájit a vést řízení o žádosti, byla proto z pohledu Úřadu překvapivá. Úřad se zejména nemůže ztotožnit s právní konstrukcí Nejvyššího správního soudu spočívající v tom, že by měl rozlišovat procesní postavení subjektů údajů podle toho, zda se na Úřad obrátili až poté, co (marně) oslovili správce nebo zpracovatele, anebo zda tak (ať již z jakéhokoli důvodu) neučinili. Kromě zásadních praktických problémů spočívajících v dokazování předchozího postupu subjektu údajů a reálné možnosti některých osob vůbec zjistit, který subjekt jejich data nezákonným způsobem zpracovává, je zde nutno zdůraznit i fakt, že uvedený odlišný přístup vůči jedné skupině subjektů údajů nijak nevyplývá z příslušných norem komunitárního práva, které zákon č. 101/2000 Sb. provádí, a především ve svém důsledku představuje nedůvodnou diskriminaci jedné skupiny subjektů údajů.

8. Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího správního soudu i Úřadu pro ochranu osobních údajů stěžovateli a umožnil mu, se k nim vyjádřit.

9. Stěžovatel ve své replice opakovaně uvedl, že dle jeho názoru nesprávnost důvodů vedoucích k odmítnutí žaloby krajským (městským) soudem měla vést Nejvyšší správní soud ke kasaci usnesení Městského soudu v Praze. Přitom mohl a měl městský soud zavázat, aby v dalším řízení posoudil, zda není dán nějaký jiný důvod pro odmítnutí žaloby, ale neměl tuto otázku posuzovat sám. Jakkoliv se stěžovatel ztotožňuje s tím, že se může jevit jako předčasné posuzovat již nyní námitku ústavně nekonformního výkladu právních norem, poněkud jinak se tato otázka jeví z hlediska časového rozměru práva na soudní ochranu a na spravedlivé řízení. V projednávané věci nastala situace, kdy se stěžovatel již od 22. 8. 2007, tj. déle nežli tři roky, bezvýsledně domáhá ochrany svých základních práv a svobod, neboť po celou tuto dobu vůbec není řešeno meritum věci a jednotlivé prostředky k ochraně práva, které využil, jsou jen formální a neefektivní. Stěžovatel má proto za to, aby se Ústavní soud zabýval i námitkou ústavně nekonformního výkladu právních norem tím spíše, pokud ustanovení § 21 zákona na ochranu osobních údajů po novele provedené zákonem č. 439/2004 Sb. je nesrozumitelné pro adresáty právní normy a zavádějícím způsobem interpretováno i Nejvyšším správním soudem, jehož jednotlivé senáty toto ustanovení zákona vykládají různě, resp. protichůdně. Stěžovatel současně sděluje, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v dané věci.

IV.

10. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky; dále též jen "Ústava"), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

11. Ústavní soud se nejdříve zabýval procesní námitkou stěžovatele, že Nejvyšší správní soud postupoval v rozporu se zákonem, pokud kasační stížností napadené rozhodnutí nezrušil a nevrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nýbrž z jiných důvodů než soud prvního stupně kasační stížnost sám odmítl, čímž zatížil své rozhodnutí vadou překvapivosti a nepředvídatelnosti.

12. Ústavní soud konstatuje, že se již v minulosti k problematice tzv. překvapivých rozhodnutí vícekrát vyjadřoval. Překvapivým rozhodnutím je takové rozhodnutí, jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Porušení práva na spravedlivý proces v těchto případech spočívá v tom, že účastník řízení neměl možnost k právnímu názoru soudu zaujmout vůbec žádné stanovisko, nemohl tvrdit relevantní skutečnosti ve vztahu ke skutkové podstatě právní normy, na které je založeno nové právní posouzení věci, a nemohl proto ani navrhnout příslušné důkazy.

13. V dané věci stěžovatel namítá, že byl postupem Nejvyššího správního soudu, který rozsudek Městského soudu v Praze nezrušil a nevrátil jej k dalšímu řízení, připraven o možnost domáhat se přezkumu závěru o vyloučení věci z přezkumu ve správním soudnictví instančně nadřízeným soudem. Ústavní soud má za to, že stěžovatel se obsáhle k výkladu § 21 zákona o ochraně osobních údajů, včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího správního soudu, vyjadřoval již v doplnění správní žaloby. V tomto smyslu se tedy nejedná o překvapivé rozhodnutí, jak je má na mysli stěžovatelem citovaná judikatura Ústavního soudu, neboť veškerá svá právní a skutková tvrzení k otázce, zda rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů podléhá přezkumu ve správním soudnictví, či nikoliv, stěžovatel vznesl a Nejvyšší správní soud je vzal při svém rozhodování v úvahu. Současně lze přisvědčit závěru Nejvyššího správního soudu vyjádřenému v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že takový postup by vedl pouze k tomu, že by Městský soud v Praze žalobu odmítl znovu, pouze z jiného důvodu. Ústavní soud k tomu doplňuje, že vzhledem ke skutečnosti, že by při svém rozhodování byl Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, nebyla by proti takovému jeho rozhodnutí kasační stížnost přípustná [§ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.], jak se stěžovatel domnívá. Ostatně Ústavní soud se k problematice dvojinstančnosti řízení opakovaně vyslovil, a to např. ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2001 (U 22/22 SbNU 387), kde konstatoval, že "Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí.". Také v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 436/01 ze dne 3. 10. 2001 (U 36/24 SbNU 529) je poukazováno na skutečnost, že "v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebylo v roce 1950 právo na odvolání (tzv. right on appeal) zakotveno. Stalo se tak až 7. protokolem z roku 1984, v jehož čl. 2 je zakotveno právo na odvolání v trestních věcech, přičemž i zde je možná výjimka v případě méně závažných trestních věcí.".

V.

14. Další stěžejní námitka stěžovatele spočívala v tvrzení, že byl odňat svému zákonnému soudci, neboť ve věci rozhodující senát Nejvyššího správního soudu nepostoupil věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, ačkoliv jeho právní názor byl odchylný od dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu.

15. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je z tohoto stěžovatelem tvrzeného důvodu důvodná, neboť namítaným postupem Nejvyššího správního soudu došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce.

16. Znění § 21 zákona o ochraně osobních údajů po novele provedené zákonem č. 439/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je následující:

(1) Každý subjekt údajů, který zjistí nebo se domnívá, že správce nebo zpracovatel provádí zpracování jeho osobních údajů, které je v rozporu s ochranou soukromého a osobního života subjektu údajů nebo v rozporu se zákonem, zejména jsou-li osobní údaje nepřesné s ohledem na účel jejich zpracování, může

a) požádat správce nebo zpracovatele o vysvětlení,

b) požadovat, aby správce nebo zpracovatel odstranil takto vzniklý stav. Zejména se může jednat o blokování, provedení opravy, doplnění nebo likvidaci osobních údajů.

(2) Je-li žádost subjektu údajů podle odstavce 1 shledána oprávněnou, správce nebo zpracovatel odstraní neprodleně závadný stav.

(3) Nevyhoví-li správce nebo zpracovatel žádosti subjektu údajů podle odstavce 1, má subjekt údajů právo obrátit se přímo na Úřad.

(4) Postup podle odstavce 1 nevylučuje, aby se subjekt údajů obrátil se svým podnětem na Úřad přímo.

(5) Pokud vznikla v důsledku zpracování osobních údajů subjektu údajů jiná než majetková újma, postupuje se při uplatňování jejího nároku podle zvláštního zákona.

(6) Došlo-li při zpracování osobních údajů k porušení povinností uložených zákonem u správce nebo u zpracovatele, odpovídají za ně společně a nerozdílně.

(7) Správce je povinen bez zbytečného odkladu informovat příjemce o žádosti subjektu údajů podle odstavce 1 a o blokování, opravě, doplnění nebo likvidaci osobních údajů. To neplatí, pokud je informování příjemce nemožné nebo by vyžadovalo neúměrné úsilí.

17. Nejvyšší správní soud stěžovateli v ústavní stížností napadeném rozsudku vyložil, že v dané věci nelze vycházet z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007 č. j. 8 Ans 4/2006-68, v němž soud ze znění § 21 zákona o ochraně osobních údajů dovodil, že podáním žádosti o zajištění opatření k nápravě se zahajuje správní řízení, které musí být ukončeno vydáním rozhodnutí, neboť takový právní názor vycházel ze znění § 21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů před změnou provedenou zákonem č. 439/2004 Sb., dle něhož měl subjekt údajů právo obrátit se na žalovaného s žádostí o zajištění opatření k nápravě, zatímco zákon o ochraně osobních údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb. již toto subjektivní veřejné právo jedince (subjektu údajů) nezakotvuje, jedinec disponuje pouze právem obrátit se se svým podnětem na Úřad. Podání stěžovatele je třeba dle Nejvyššího správního soudu považovat pouze za podnět k provedení kontroly a zahájení řízení o uložení nápravných opatření dle § 40 zákona o ochraně osobních údajů. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k názoru, že rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů je vyloučeno ze soudního přezkumu na základě § 70 písm. a) s. ř. s., a proto měla být žaloba odmítnuta dle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s.

18. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na skutečnost, že takový výklad je v příkrém rozporu s tím, jak bylo ustanovení § 21 zákona o ochraně osobních údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb. Městským soudem v Praze i Nejvyšším správním soudem doposud vykládáno. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008 č. j. 2 Ans 9/2008-55, č. j. 2 Ans 8/2008-52 a č. j. 2 Ans 10/2008-54, v nichž se konstatuje veřejné subjektivní právo obrátit se na Úřad se žádostí o zajištění opatření k nápravě, čemuž odpovídá povinnost tohoto Úřadu o takové žádosti rozhodnout. Nejvyšší správní soud, pokud dospěl v nyní projednávané věci při výkladu § 21 zákona o ochraně osobních údajů k odlišnému závěru než dříve jiné senáty Nejvyššího správního soudu, měl předložit věc rozšířenému senátu ve smyslu § 17 odst. 1 s. ř. s.

19. Jak vyplynulo z vyjádření Nejvyššího správního soudu, ten toto své pochybení uznává a navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil. V novém řízení pak bude Nejvyšší správní soud rozhodovat dle svých slov ve smyslu dosavadní judikatury, kterou opominul vzít v úvahu, tedy zkoumat, zda stěžovatel předtím, než se obrátil na Úřad pro ochranu osobních údajů, požádal zpracovatele či správce osobních údajů o zjednání nápravy dle § 21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. Je tedy zřejmé, že první senát Nejvyššího správního soudu již netrvá na svých závěrech vyplývajících z odůvodnění jeho napadeného rozsudku a nemá v úmyslu tyto své závěry předložit dle § 17 s. ř. s. k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, nýbrž hodlá postupovat ve smyslu jím opomenuté judikatury Nejvyššího správního soudu.

20. Ústavní soud se ve svých rozhodnutích povinností rozhodujícího senátu Nejvyššího správního soudu předložit věc k posouzení rozšířenému senátu tohoto soudu ve smyslu § 17 s. ř. s. již dříve zabýval [např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 2556/07 ze dne 22. 7. 2009 (N 164/54 SbNU 93), sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473), sp. zn. II. ÚS 2747/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 94/53 SbNU 207) a sp. zn. IV. ÚS 1882/07 ze dne 19. 6. 2008 (N 112/49 SbNU 613)]. V těchto nálezech Ústavní soud vychází ze závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107), podle něhož je "změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů ... jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí by nezbytně mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.".

21. Vyložené zásady je nutno zvlášť důsledně dodržovat tehdy, je-li důsledkem změny judikatury - jako v projednávaném případě - odepření soudního přezkumu správního rozhodnutí.

22. Podle ustanovení § 17 odst. 1 s. ř. s., dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Z dokazování provedeného Ústavním soudem nevyplynulo, že by byl dán důvod k výluce z tohoto postupu dle ustanovení § 17 odst. 2 s. ř. s.

23. Z vylíčení průběhu řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, se nepochybně podává, že před přijetím napadeného rozhodnutí mělo být v řízení před Nejvyšším správním soudem vedeném pod sp. zn. 1 As 93/2000 aplikováno ustanovení § 17 odst. 1 s. ř. s., tedy že ve věci měl rozhodující 1. senát Nejvyššího správního soudu, mající jiný právní názor než 2. senát Nejvyššího správního soudu, řízení přerušit a věc předložit senátu rozšířenému. Pakliže tak neučinil a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce; příkaz, dle kterého "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), vyvěrá z požadavku plnění jednoho z principů demokratického právního státu (srov. čl. 1 Ústavy); nerespektování zákona (zde soudního řádu správního) ohledně toho, v jakém složení senátu má být věc rozhodována, představuje ve svých důsledcích i porušení čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy. Není přitom rozhodné, zda k takovému postupu Nejvyššího správního soudu došlo vědomým nerespektováním § 17 odst. 1 s. ř. s. či přehlédnutím dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu vztahující se k projednávané věci.

24. Uvedená zjištění tak dostatečně opodstatňují kasaci rozhodnutí Nejvyššího správníhosoudu, takže Ústavní soud - vycházeje z principu subsidiarity hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997, N 159/9 SbNU 375) - nezabýval se již věcnou správností či nesprávností napadeného rozsudku. Není totiž na Ústavním soudu, aby v řízení o nyní podané ústavní stížnosti vstupoval do jurisdikce Nejvyššího správního soudu a vyjadřoval se k výkladu jednoduchého práva, jestliže tak před ním mohl a měl učinit rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani mínění stěžovatele, že by v dané věci z důvodu délky dosavadního řízení měl Ústavní soud k výkladu § 21 zákona o ochraně osobních údajů zaujmout právní názor. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02 ze dne 11. 7. 2002, N 86/27 SbNU 25). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002, N 156/28 SbNU 401). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95) a sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému závěru Ústavní soud za dané procesní situace nedospěl, a ani dospět nemohl, neboť po kasaci napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bude na 1. senátu Nejvyššího správního soudu, zda věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu předloží či zda bude postupovat ve smyslu dosavadní výše zmíněné judikatury Nejvyššího správního soudu. Teprve pokud by výklad následně přijatý Nejvyšším správním soudem porušoval základní práva stěžovatele, zejména právo na efektivní přístup k soudu, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí znovu zabýval [podobně srov. nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355, 364) a sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107)], přirozeně za předpokladu existence řádného návrhu.

VI.

25. Je tedy namístě shrnout, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správníhosoudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny, jakož i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, a na tomto základě Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010 č. j. 1 As 93/2009-121 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

26. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavnímsoudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru