Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 178/01Nález ÚS ze dne 27.11.2002Uložení věci důležité pro trestní řízení do úschovy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní ... více
Věcný rejstříkVlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 147/28 SbNU 335
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.178.01
Datum vyhlášení27.11.2002
Datum podání22.03.2001
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 80 odst.1

513/1991 Sb., § 446


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 178/01 ze dne 27. 11. 2002

N 147/28 SbNU 335

Uložení věci důležité pro trestní řízení do úschovy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele M. M. zastoupeného JUDr. P. H., advokátem,

proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, č. j.

Kzv 334/97-355, ze dne 1. 2. 2001, a proti usnesení Policie ČR,

bývalého Úřadu vyšetřování Hl. m. Prahy, č. j. ČVS:ÚVP-2014/99, ze

dne 4. 12. 2000, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Městského státního

zastupitelství v Praze, č. j. Kzv 334/97-355, ze dne 1. 2. 2001,

a usnesení Policie ČR, bývalého Úřadu vyšetřování Hl. m. Prahy, č.

j. ČVS:ÚVP-2014/99, ze dne 4. 12. 2000, se zrušují.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti podané řádně a včas se stěžovatel domáhá

zrušení usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, č. j.

Kzv 334/97-355, ze dne 1. 2. 2001, a usnesení Policie ČR, bývalého

Úřadu vyšetřování Hl. m. Prahy, č. j. ČVS:ÚVP-2014/99, ze dne 4.

12. 2000.

Napadeným usnesením Policie ČR bylo rozhodnuto podle § 80

odst. 1 tr. řádu o vrácení autobusu zn. SCANIA K 112 YS4KC4X2B,

typ DS 1115, panu J. B. Vyšetřovatel rozhodl o vydání tohoto

vozidla s odůvodněním, že uvedeného autobusu již není třeba pro

účely trestního řízení, nepřichází v úvahu jeho propadnutí ani

zabrání a o jeho vrácení původnímu majiteli rozhodl proto, že

o jeho právu k zajištěnému autobusu není pochyb. Stěžovatel podal

proti tomuto usnesení stížnost, v níž namítal, že vlastníkem

předmětného autobusu je on, a to na základě uzavřené smlouvy mezi

ním a panem M. Poukázal na skutečnost, že kupní smlouva byla

uzavřena v souladu s ust. § 446 obchodního zákoníku, a proto je

přesvědčen, že podle tohoto ustanovení nabyl vlastnického práva.

Podle cit. ustanovení kupující nabývá vlastnické právo

i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží,

ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že

prodávající není jeho vlastníkem.

Městské státní zastupitelství po přezkoumání stížnosti

rozhodlo tak, že ji zamítlo. V odůvodnění usnesení zaujalo názor,

že výlučným vlastníkem autobusu je J. B., o jehož vlastnickém

právu prý nemůže být pochyb, zatímco o právu stěžovatele

k autobusu pochybnosti existují. Své pochybnosti o vlastnickém

právu stěžovatele založilo na tom, že do spisu byly založeny dvě

různé kupní smlouvy, jedna ze dne 10. 8. 2000 a jedna ze dne 11.

8. 2000, přičemž jedna byla sepsána dle občanského zákoníku

a druhá dle obchodního zákoníku.

Podle názoru stěžovatele v případě, kdy o právu k věci

existují pochybnosti, nemůže a nesmí dojít k vydání věci, neboť

orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat podle § 80

odst. 1 věty třetí tr. řádu, týkající se úschovy. Smyslem a účelem

tohoto ustanovení je snaha zabránit tomu, aby s věcí bylo až do

vyjasnění práva na ni disponováno. Postup orgánů činných

v trestním řízení je dle přesvědčení stěžovatele v rozporu s čl.

2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jenž umožňuje státu

uplatňovat moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem.

Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního

soudu, sp. zn. IV. ÚS 325/98, a IV. ÚS 66/99, které se zabývaly

obdobnou problematikou.

Městské státní zastupitelství v Praze ve svém písemném

vyjádření k obsahu ústavní stížnosti dne 1. 6. 2001 uvedlo, že

vyšetřovatelem nyní již bývalého Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy je

vedeno trestní stíhání proti obviněnému V. M. pro majetkovou

trestnou činnost, kvalifikovanou jako trestné činy podvodu (§ 250

odst. 1, 4 tr. zákona), zpronevěry (§ 248 odst. 1, 4 tr. zákona)

a poškozování věřitele (§ 256 odst. 1, 4 tr. zákona). Trestná

činnost obviněného M. spočívá ve vylákání autobusu zn. SCANIA od

poškozeného J. B. pod záminkou zprostředkování jeho prodeje.

Autobus však nejprve převedl na sebe a poté jej nabídl jako

protihodnotu za půjčku 900 000 Kč M. M. Přitom ve

zprostředkovatelské smlouvě uzavřené mezi J. B. a V. M. bylo

vymíněno, že k fyzickému předání autobusu novému majiteli dojde

teprve poté, až na účet J. B. bude poukázána částka ve výši 1 460

000 Kč. Vyšetřováním bylo prokázáno, že tuto zprostředkovatelksou

smlouvu V. M. nerespektoval a autobus použil jako protihodnotu ke

splacení své půjčky u M. M. Předmětný autobus převedl pak M. M. na

dopravním inspektorátu na svého zaměstnance P. D.

Městské státní zastupitelství dále uvedlo, že stěžovatel dne

29. 8. 2000 vypověděl, že obviněný M. chtěl od něj půjčit finanční

částku ve výši 900 000 Kč s tím, že mu ji vrátí, protože kupuje

výhodně autobus, který následně prodá se ziskem. Oba se dohodli,

že autobus prodají v bazaru s tím, že peníze půjčené M. M. se

stávají kupní cenou za autobus, který de fakto koupí zaměstnanec

M. M. - P. D. Dle vyjádření M. M. mu obviněný M. sdělil, že

veškeré smlouvy, týkající se prodeje autobusu, budou sepsány

později, ale že zatím k tomu nedošlo. Dne 1. 12. 2000 poté

stěžovatel vypověděl, že uzavřel s obviněným M. ústně kupní

smlouvu v den převodu autobusu na P. D. Kupní smlouva byla sepsána

až dne 10. 8. 2000. Následující den pak prý stěžovatel ukázal

smlouvu svému právnímu zástupci, který mu sdělil, že smlouva je

sepsána špatně a sepsal ji znovu. Smlouva byla také podepsána. Dle

sdělení městského státního zastupitelství byl autobus vrácen J. B.

proto, že o jeho vlastnictví k věci nebylo pochyb, neboť předložil

příslušné doklady k autobusu.

Policie ČR, bývalý Úřad vyšetřování hl. m. Prahy, uvedla, že

předmětný autobus byl J. B. fyzicky předán dne 5. 3. 2001.

Ústavnímu soudu předložila k nahlédnutí potřebný spisový materiál.

Vedlejší účastník řízení, J. B., se k obsahu ústavní

stížnosti vyjádřil 24. 11. 2002 podáním, v němž zpochybňuje

věrohodnost nároku M. M. zejména poukazem na existenci dvou

kupních smluv, a navrhuje připojit trestní spis V. M. ke spisu

Ústavního soudu a v případě vyhovění tomuto návrhu jednání

Ústavního soudu odročit.

Po zvážení všech relevantních skutečností dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle ustanovení § 80 odst. 1 tr. ř., není-li věci, která

byla podle § 78 tr. ř. vydána, nebo podle § 79 tr. ř. odňata,

k dalšímu řízení třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí

nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata.

Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož

právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do

úschovy a osoba, která si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej

uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.

V soudní praxi pochybnosti o právu k věci ve smyslu

citovaného ustanovení bývají zpravidla tehdy, když právo k věci

uplatňuje další osoba, popř. více osob. Je-li tomu tak, potom

nezbývá, než učinit opatření podle již citované věty třetí

ustanovení § 80 odst. 1 tr. ř., o uložení věci do úschovy. Ze

znění této věty citovaného ustanovení vyplývá, že orgán činný

v trestním řízení vyvstalé pochybnosti o právu k věci neodstraňuje

prováděním samostatného dokazování zaměřeného jen na tuto otázku.

Stěžovatel se domáhal vrácení věci - autobusu - s odkazem na

uzavřenou kupní smlouvu mezi ním a obviněným M. Na důkaz této

skutečnosti předložil orgánům činným v trestním řízení dvě kupní

smlouvy uzavřené postupně během dvou dnů. První smlouva byla

uzavřena dne 10. 8. 2000 a podle jejího obsahu se jedná o smlouvu

uzavřenou podle občanského zákoníku. Druhá smlouva byla uzavřena

dne 11. 8. 2000 s odkazem na ustanovení § 409 a násl. obchodního

zákoníku. Přitom však do protokolu dne 29. 8. 2000 stěžovatel

vypověděl, že "P. M. mi řekl, že veškeré smlouvy týkající se

autobusu, sepíšeme později, ale zatím k tomu nedošlo". Dne 1. 12.

2000 se však stěžovatel již bez předvolání sám dostavil na Policii

ČR, bývalý Úřad vyšetřování hl. m. Prahy, a do protokolu uvedl

další informace o uzavřených smlouvách a trval na tom, že platná

je smlouva uzavřená podle obchodního zákoníku.

Podle § 446 obchodního zákoníku kupující nabývá vlastnické

právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného

zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt,

věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn

zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

Pro posouzení, zda se další dispozice obv. M. s odcizeným

vozidlem řídí ustanoveními obchodního zákoníku, je podstatné, zda

prodávající a kupující jsou podnikateli a zda se závazkové vztahy

ze smlouvy, kterou bylo vozidlo převedeno, týkají jejich

podnikatelské činnosti. Podnikatelem může být jak osoba právnická,

tak osoba fyzická. Dle údajů Ústřední evidence podnikatelů jsou V.

M. i M. M. vedeni jako podnikatelé. Úprava obsažená v obchodním

zákoníku je lex specialis ve vztahu k úpravě v občanském zákoníku,

pokud jsou splněny podmínky pro její aplikaci.

Aplikace obchodního zákoníku přichází v úvahu i tehdy, pokud

účastníci závazkového vztahu, který by se jinak řídil občanským

zákoníkem, uzavřeli písemnou dohodu podle ustanovení § 262 odst.

1 obchodního zákoníku.

Ustanovení § 446 obchodního zákoníku v zájmu právní jistoty

obchodních vztahů prolamuje princip "Nemo plus iuris transferre ad

alium potestquam ipse habet", tj. "Nikdo nemůže na druhého převést

více práv, nežli sám má", neboť podle něho kupující nabývá

vlastnické právo i v případě, když prodávající není vlastníkem

prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické

právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani

oprávněn se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

V případě stěžovatele vznikly orgánům činným v trestním

řízení pochybnosti o jeho právu na vydanou věc v souvislosti

s rozpory v jím podaném vysvětlení podle § 12 zák. ČNR č.

283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, ze dne

29. 8. 2000, a v podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3, 4 tr.

řádu ze dne 1. 12. 2000. Podle názoru Ústavního soudu byly tyto

pochybnosti důvodné, neboť dodatečné předložení smluv ze strany

stěžovatele se mohlo jevit jako ryze účelové, a proto věc nemohla

být stěžovateli vydána.

Orgány činné v trestním řízení za této situace autobus vydaly

původnímu vlastníku, poškozenému J. B. Své rozhodnutí odůvodnily

tím, že o jeho právu k předmětnému autobusu nejsou pochybnosti.

Poškozený J. B. předložil orgánům činným v trestním řízení původní

kupní smlouvu z roku 1997, na jejímž základě se stal vlastníkem

autobusu a rovněž čestné prohlášení p. M., že ona je zapsána na DI

pouze jako držitelka a že výlučným vlastníkem je J. B. Dále

předložil dohodu o narovnání uzavřenou mezi ním a V. M., v níž obě

strany prohlašují, že výhradním vlastníkem autobusu je J. B., jeho

držitelem pak je V. M.

Ústavní soud však nesdílí názor orgánů činných v trestním

řízení, které vydaly napadená rozhodnutí, že o právu J. B. na věc

nebylo pochyb. Tak tomu však nemohlo být právě s ohledem na

existenci kupních smluv předložených stěžovatelem, byť o jejich

platnosti měly orgány činné v trestním řízení pochybnosti. Pokud

by kupní smlouva uzavřená dle obchodního zákoníku platná byla,

stěžovatel by se na jejím základě z již výše vyložených důvodů

stal vlastníkem předmětné věci, tj. autobusu zn. SCANIA. Proto

bylo na místě postupovat dle § 80 odst. 1 věty třetí trestního

řádu o uložení věci do úschovy.

Podle názoru Ústavního soudu, s odkazem na jeho nálezy sp.

zn. IV. ÚS 325/98 a IV. ÚS 66/99, je smyslem a účelem ustanovení

§ 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, týkajícího se úschovy

vydané nebo odňaté věci, zabránit tomu, aby s věcí bylo až do

objasnění práva na ni disponováno, neboť právě tato dispozice

s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům. Napadené

rozhodnutí je tedy v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen

v případech a v mezích stanovených zákonem. Tyto meze byly však

napadeným rozhodnutím překročeny právě tím, že by mohlo dojít

k uvedenému stavu "neodčinitelosti", když v situaci, kdy

o vlastnickém právu k věci není dosud rozhodnuto, by s autobusem

mohl disponovat právě J. B. I když lze zastávat názor, že nikoli

každé rozhodnutí vyznačující se "nezákonností" je současně

protiústavní, je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí právě

v již ústavně právní rovině se ocitající rozpor s čl. 2 odst. 2

Listiny základních práv a svobod (Sb.n.u. ÚS, C.H.Beck, sv. 12,

nález č. 130).

Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení článku 2

odst. 2 Listiny základních práv a svobod ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené

usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 27. listopadu 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru