Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1771/08 #1Usnesení ÚS ze dne 16.12.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
řízení/zastavení
Bezdůvodné obohacení
Restituce
Stát
pohledávka
podmínka řízení
Dědictví
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.1771.08.1
Datum podání16.07.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 452


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1771/08 ze dne 16. 12. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky E. P., zastoupené JUDr. Pavlem Blažkem, Ph.D., advokátem v Brně, Poštovská 8d, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 69/2004-152 ze dne 14. prosince 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 69/2004-152 ze dne 14. prosince 2005, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno - venkov č. j. 5 C 399/2002-134 ze dne 5. listopadu 2003, kterým byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 133.333,- Kč s příslušenstvím proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Napadeným rozhodnutím byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:

Odstupní smlouvou ze dne 4. 4. 1946 odevzdala matka stěžovatelky nemovitosti svým synům (bratrům stěžovatelky) každému jednou ideální třetinou a zavázala je vyplatit společně a nerozdílně stěžovatelce obnos 200.000,- Kč splatných při jejím provdání, nejpozději však do 5 let od schválení smlouvy. Současně byla zřízeno zástavní právo na nemovitostech ve prospěch stěžovatelky. Rozsudkem Státního soudu v Brně ze dne 19. 1. 1952 byl bratr A. S. odsouzen k trestu odnětí svobody na 20 let a k trestu propadnutí celého majetku; druhý bratr L. byl týmž soudem odsouzen k trestu odnětí svobody 25 let a k trestu propadnutí celého majetku. Na základě těchto rozhodnutí bylo v pozemkové knize vloženo vlastnické právo Československého státu - MNV Troubsko k ideálním 2/3 předmětných nemovitostí. Dále kupní smlouvou ze dne 21. 9. 1976 prodal třetí bratr B. svou ideální 1/3 části nemovitostí manželům A. a H. S. (první bratr s manželkou) a smlouvou o převodu nemovitostí prodal tento bratr státu svou ideální 1/3 další části nemovitostí, přičemž podle ujednání v této smlouvě zástavní práva, která na nemovitostech vázla, zanikla. Dohodou o vydání věci z 8. 10. 1991 vydalo Družstvo Konzum bratrům A. a L. S. každému ideální 1/3 nemovitostí; zbývající ideální 1/3 nemovitostí družstvo prodalo kupní smlouvou cizím osobám.

Vzhledem k protiprávnímu odsouzení dvou bratrů a trestu propadnutí majetku, nemohl být stěžovatelce vyplacen její dědický podíl, na který měla právo. Bratr B., který odsouzen nebyl, jí podíl vyplatit nemohl, protože k tomu neměl prostředky. Komunistický režim znemožnil provoz veškerých živností a neumožnil tak žádnému z bratrů získat prostředky k vyplacení stěžovatelky.

Stěžovatelka svůj nárok uplatnila vůči státu, a to z titulu bezdůvodného obohacení a také z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou jí státem. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu v tom, že jí škoda nevznikla, neboť její pohledávka za bratry zůstala zachována a že stěžovatelce nic nebránilo se své pohledávky domáhat. Podle jejího názoru stát svým protiprávním a škodným jednáním, spočívajícím v protiprávní legislativě, likvidaci živnosti a živnostníků, konfiskaci majetku a nezákonným odsouzením bratrů zavinil, že se uspokojení pohledávky stalo nemožným.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 399/2002 vedený u Okresního soudu Brno - venkov. Ze spisu vyplývá, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy uplatnila v roce 1994 žalobu proti státu o zaplacení částky 132.000,- Kč jako svého dědického podílu. Věc byla vedena původně pod sp. zn. 5 C 111/95. V průběhu řízení rozšířila návrh na zaplacení částky 133.333,- Kč. Okresní soud Brno - venkov rozsudkem č. j. 5 C 111/95-57 ze dne 30. dubna 1997 žalobu zamítl s odůvodněním, že existence pohledávky stěžovatelky za jejími třemi bratry podle příslušné odstupní smlouvy je stále dána a v řízení nebylo prokázáno, že by jakýmkoliv způsobem tento dluh z bratrů stěžovatelky přešel na jinou fyzickou nebo právnickou osobu. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením č. j. 38 Co 559/97-79 ze dne 30. září 1999 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil s odůvodněním, že stěžovatelka označila jako žalovaného OÚ Troubsko, jednající jménem státu, avšak OÚ Troubsko je orgánem obce a stát jako účastník řízení nebyl přes výzvu soudu řádně označen. Soud prvního stupně nepostupoval správně, jestliže z vlastní iniciativy připojil jako státní orgán za stát jednající Okresní úřad Brno - venkov, s nímž dále jednal a ve věci rozhodl. Odvolací soud musel proto napadený rozsudek zrušit pro takovou vadu, která způsobila, že řízení nemělo pro nedostatek podmínky řízení proběhnout. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky usnesením č. j. 21 Cdo 1545/2000-100 ze dne 22. března 2001 usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud měl rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, protože se jedná o nedostatek podmínky řízení, který lze dalším postupem odstranit. Pokud odvolací soud rozhodl sám o zastavení řízení, porušil zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení. Krajský soud v Brně pak následně usnesením č. j. 21 Co 276/2001-106 ze dne 15. června 2001 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s poučením, jak má soud postupovat při odstranění tohoto nedostatku podmínky řízení. Řízení je dále vedeno pod sp. zn. 5 C 399/2003.

Po odstranění nedostatků v označení žalovaného účastníka řízení Okresní soud Brno - venkov rozhodl rozsudkem č. j. 5 C 399/2002-134 ze dne 5. listopadu 2003 tak, že žalobu stěžovatelky zamítl se stejnými skutkovými i právními závěry jako v rozsudku z 30. dubna 1997 (viz výše). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem č. j. 16 Co 69/2004-152 ze dne 14. prosince 2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně správně objasnil skutkový stav a vyvodil i správně právní závěry v tom směru, že možnost uplatnění nároku stěžovatelky vůči státu není upravena žádným speciálním předpisem, tj. některým z restitučních zákonů a podle názoru odvolacího soudu ji neupravuje ani předpis obecný. Není proto žádný důvod, že by měl pohledávku stěžovatelky uspokojit stát. Potvrdil závěr soudu prvního stupně i v tom, že na straně stěžovatelky k žádné škodě nedošlo, protože její pohledávka vůči bratrům i za popsané situace zůstala zachována a nic jí nebránilo, aby se splnění své pohledávky domáhala. Podle odvolacího soudu není dán nárok stěžovatelky z titulu bezdůvodného obohacení státu prodejem nemovitosti družstvu Jednota; stěžovatelka ani netvrdila ani neprokazovala žádný zákonem upravený důvod získání tehdy neoprávněného majetkového prospěchu ve smyslu § 452 a násl. obč. zákoníku. Pokud pak stěžovatelka argumentuje dobrými mravy a tím, že se doba za 50 let změnila a nelze proto odpovědnost státu za protiprávní jednání přenášet na její bratry, má odvolací soud za to, že na situaci je třeba pohlížet právě naopak, tedy že bratři stěžovatelky přijali plnění ze smlouvy z roku 1946, avšak za celou dobu 50ti let neučinili žádné kroky ke splnění svého závazku vůči stěžovatelce, a to ani poté, co byli v rámci restituce odškodněni a zabavený majetek jim byl vrácen. Měli by proto právě oni s ohledem na dobré mravy závazku vůči stěžovatelce (nyní již ve formě naturální obligace) dostát.

Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1956/2006-167 ze dne 15. dubna 2008 s odůvodněním, že směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Ústavní stížností je napadeno pouze rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 16 Co 69/2004-152 ze dne 14. prosince 2005.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními názory vyslovenými obecnými soudy. Ústavní soud především připomíná, že skutečnost, že stěžovatelka neměla ve věci úspěch a soudy rozhodly jinak, než byl její právní názor, obecně neznamená porušení práva na spravedlivý proces. V předmětné věci obecné soudy postupovaly v souladu s právními předpisy, které aplikovaly ústavně konformním způsobem. Ve věci vedly velmi podrobné dokazování, provedené důkazy řádně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů také vyhodnotily a v dostatečném rozsahu zjistily skutkový stav věci. Na zjištěný skutkový stav také aplikovaly příslušné právní předpisy. Ve věci Ústavní soud nezjistil ani svévoli ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry ve smyslu vlastní ustálené judikatury. Za této situace Ústavní soud jednoznačně dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zjevně nedošlo.

K základu projednávané věci pak Ústavní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu navazující na restituční předpisy, v níž vyslovil, že stát příslušnými restitučními a rehabilitačními právními předpisy vymezil rozsah zmírňování některých křivd způsobených minulým režimem. Právními předpisy vymezený rozsah je pak zásadně závazný a nelze ho překračovat tím, že by obecné soudy jeho hranice výkladem rozšiřovaly. Za dané situace, kdy stěžovatelčin nárok nemůže být podřazen pod osobní a věcný rozsah restitučních předpisů, nelze jej výkladem jako nárok restituční konstruovat. Na druhou stranu pak není možné - jak dostatečně odůvodnily obecné soudy - přiznat jí nárok ani podle obecných předpisů (občanského zákoníku), protože předpoklady vzniku nároku na náhradu škody či na vydání bezdůvodného obohacení nejsou splněny. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím zjevně nedošlo ani k porušení základního práva na ochranu vlastnictví, jehož se stěžovatelka rovněž dovolává.

Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2008

Ivana Janů v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru