Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 177/95Nález ÚS ze dne 05.11.1996K pasivní legitimaci povinné osoby v soudním řízení o restituci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříklegitimace/pasivní
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 115/6 SbNU 329
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.177.95
Datum podání13.07.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb.

182/1993 Sb., § 72 odst.1 písm.a

87/1991 Sb., § 5 odst.3, § 4 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 177/95 ze dne 5. 11. 1996

N 115/6 SbNU 329

K pasivní legitimaci povinné osoby v soudním řízení o restituci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti M. K., bytem Ú., zastoupené JUDr. Z. V., advokátkou AK

se sídlem v T., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu

v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 937/94, ve spojení s rozsudkem

Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 138/91, jímž byla

zamítnuta žaloba na vydání nemovitosti v katastrálním území obce

L., takto:

Ústavní stížnosti sevyhovujea rozsudek Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 13. 4. 1995, sp. zn. 13 Co 937/94,

sezrušuje.

Odůvodnění:

I.

Dne 14. 7. 1995 podala navrhovatelka, zastoupená advokátkou

JUDr. Z. V., ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 937/94, ve spojení

s rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 138/91. Těmito

rozsudky byla zamítnuta restituční žaloba navrhovatelky proti obci

L. na vydání nemovitosti čp. 31 (pohostinství) a přilehlé louky

v katastrálním území obce L., kterou vlastnila její právní

předchůdkyně V. E. (teta), neboť žalovaný na její výzvu odmítl

nemovitost vydat. Žaloba přitom směřovala k přímému vydání

nemovitosti, nikoli k určení povinnosti žalovaného uzavřít dohodu

o vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění.

Krajský soud shodně s okresním soudem zamítl žalobu navrhovatelky

z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalobce.

Meritorní nárok stěžovatelky u obecných soudů směřoval

k vydání sporné nemovitosti. K soudnímu projednání tohoto nároku

samého však u Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu

v Hradci Králové obsahově nedošlo vzhledem k tomu, že oba soudy

dospěly k závěru, že žalovaný nemá pasivní legitimaci. Žalován měl

být stát a nikoli obecní úřad anebo později obec L., což dle

názoru obou soudů bylo již z uzavřené kupní smlouvy zcela zřejmé.

Navrhovatelka podala proto ústavní stížnost na základě

ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, č.

182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat

fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže

tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,

bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním

zákonem. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje všechny

formální náležitosti.

K odůvodnění své stížnosti stěžovatelka uvedla, že dle výpisu

z listu vlastnictví vyplývá, že jsou zde dva rozdílné zápisy - ze

dne 7. 4. 1992 dle něhož vlastníkem je stát - Obecní úřad L.

- a ze dne 26. 10. 1992, dle něhož je vlastníkem stát - obec L.

Z toho navrhovatelka vyvozuje, že zápis je chybný a neodpovídá

skutečnosti. Dále navrhovatelka uvedla, že žalovaný svým jednáním

navrhovatelku utvrzoval v tom, že je vlastníkem nemovitosti, neboť

nemovitost drží a užívá a námitku nedostatku pasivní legitimace

uplatnil až v závěru soudního řízení. Dle názoru stěžovatelky je

povinnou osobou k vydání nemovitosti ten, kdo nemovitost drží

a tudíž dle jejího názoru byl žalovaný pasivně legitimován.

Navrhovatelka ve stížnosti dále uvedla, že postupem soudů byl

porušen čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to právo

vlastnit majetek, neboť znalecký posudek, který na předmětnou

nemovitost objednal stát, vykazuje základní technické i právní

závady, neboť oceňoval nemovitost tak, jak potřeboval zadavatel,

nikoliv objektivním způsobem. Chybělo ocenění porostů, plotů

a pokud jde o vlastní stavbu (pohostinství) nebylo zaneseno

ocenění odpovídající cenovému předpisu. Z tohoto důvodu

navrhovatelka požadovala vyhotovení revizního znaleckého posudku,

který by byl objektivní a z něhož by soud mohl při posuzování

restitučního nároku vycházet. Vzhledem k tomu, že soud nenechal

zhotovit tento nový znalecký posudek, nebyl soudem dostatečně

zjištěn skutkový stav a soud tím porušil čl. 36 Listiny základních

práv a svobod, který každému zajišťuje právo na soudní ochranu.

Dále dle jejího názoru soud nesprávně aplikoval zákon č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to zejména § 5 odst. 3,

který uvádí povinnosti ohledně vydání věci oprávněnému, a tím

porušil čl. 90 Ústavy ČR, dle něhož jsou soudy povolány k tomu,

aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

A konečně pouze okrajově uvedla, že kupní smlouva z roku 1977, na

jejímž základě její teta V. E. prodala část nemovitosti MNV L., má

mnoho právních závad a jako příklad uvádí, že byla prodána část

nerozdělené nemovitosti, blíže však žádné právní závady

nespecifikuje. Důvody neplatnosti kupní smlouvy však dle rozsudků

obecných soudů nebyly prokázány.

Z rozsudku Okresního soudu v Trutnově Ústavní soud zjistil,

že tento soud zamítl žalobu navrhovatelky na vydání nemovitosti

v obci L. s odůvodněním, že žalovaný Obecní úřad v L. nemá pasivní

legitimaci, neboť měl být jako vlastník žalován stát, tj. Česká

republika, protože ten je nabyvatel nemovitosti podle kupní

smlouvy a zůstal jím až do současnosti, protože dle zák. č.

172/1991 Sb. majetek státu v tomto případě na obec nepřešel.

I v případě, že by přešel, měla být žalována obec L., nikoliv

obecní úřad. Dále uvedl, že žalobkyně by ani v případě řádné

pasivní legitimace žalobce neuspěla se žalobou, neboť neunesla

důkazní břemeno - neprokázala totiž, že její teta V. E. prodala

nemovitost v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a konečně že

nežalovala na uzavření dohody o vydání nemovitosti, ale na vydání

nemovitosti.

Krajský soud tento rozsudek okresního soudu potvrdil, ale

z poněkud odlišných důvodů. Na rozdíl od okresního soudu vzal na

vědomí, že navrhovatelka během jednání u okresního soudu upřesnila

označení žalovaného na obec L., ovšem ani toto upřesnění

nepovažoval za dostačující, neboť dle jeho právního názoru není

v tomto případě pasivně legitimována ani obec, ale stát, tj. Česká

republika, neboť nemovitost koupí přešla do státního vlastnictví,

i když dle kupní smlouvy ji tenkrát (v r. 1977) spravoval MNV.

Poněvadž dle zák. č. 172/1991 Sb. nemovitost nepřešla do

vlastnictví obce, je dále vlastníkem stát a tudíž měla být

žalována Česká republika. Avšak ani v případě pasivní legitimace

by žaloba nebyla úspěšná, neboť dokazováním nebylo prokázáno, že

kupní smlouva z r. 1977 obsahuje závažné nedostatky a je neplatná,

ani nebyly splněny podmínky pro restituci dle zák. č. 87/1991 Sb.,

v platném znění. Krajský soud však připustil možnost žaloby na

uzavření dohody mezi povinným a oprávněným i žalobu na vydání

věci.

Dle vyjádření Obecního úřadu v L. výpis z listu vlastnictví

není chybný, ale naopak z něho nepochybně vyplývá, a navrhovatelka

si toho musela být vědoma, že vlastníkem předmětné nemovitosti je

stát - Česká republika - a to i v současnosti, neboť vlastnictví

nepřešlo dle zák. č. 172/1991 Sb. na obec L. Dále se ztotožňuje se

závěrem krajského soudu i v tom, že navrhovatelka v průběhu řízení

neprokázala, že kupní smlouva na nemovitost z roku 1977 je

neplatná.

Okresní soud v Trutnově ve svém vyjádření odkázal na

odůvodnění svého rozsudku v předmětné věci a dále uvedl, že

navrhovatelka nebyla postupem soudu poškozena ve svých ústavních

právech a svobodách, neboť jí byla řádným postupem soudu

poskytnuta soudní ochrana, mohla se svého nároku domáhat zákonnou

soudní cestou a soud rozhodl na základě řádně zjištěného

skutkového stavu.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření rovněž

odkázal na odůvodnění obou rozsudků s tím, že se nejednalo pouze

o nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného, ale také

nebyly v řízení prokázány podmínky, které stanoví zákon č.

87/1991 Sb. v ustanovení § 6 pro přiznání restitučního nároku.

II.

Po zhodnocení všech listinných důkazů, zejména spisů

Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu v Hradci Králové,

dospěl Ústavní soud k závěru, že důvody porušení základních práv

a svobod uvedené v ústavní stížnosti je třeba posuzovat odděleně.

Stěžovatelka v prvé řadě vidí porušení svých základních práv

v tom, že oba obecné soudy se shodly na závěru, že žalovaný - obec

L. - nemá v předmětné věci pasivní legitimaci. Dle názoru

navrhovatelky je v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., v platném

znění, obec L. pasivně legitimována, neboť je uvedena v listu

vlastnictví, nemovitost drží a užívá ji, přičemž není rozhodující,

zda je vlastníkem.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. osobami

povinnými k vydání věci jsou stát nebo právnické osoby, které věc

drží. Dle ustanovení § 129 obč. zákoníku je držitelem ten, kdo

s věcí nakládá jako s vlastní a držení věci připouští trvalý nebo

opětovný výkon. Dle obecně akceptovaného výkladu je držba sice

jedním ze základních oprávnění vlastníka věci, avšak držitelem

může být i někdo jiný než vlastník věci. Aby někdo mohl být

považován za držitele, musí fakticky ovládat věc a nakládat s ní

jako s vlastní. Z ustanovení § 4 odst. 1 cit. zákona lze učinit

pouze jediný závěr, totiž že za osobu povinnou (při splnění

dalších podmínek) je třeba považovat toho, kdo věc ke dni

účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. drží - stát nebo jinou právnickou

osobu. Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž

se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence

nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou

výzvu.

Okresní soud v Trutnově i Krajský soud v Hradci Králové se

v odůvodněních svých rozsudků zabývaly pouze otázkou vlastnictví

k předmětným nemovitostem a dokazováním, že vlastníkem nemovitostí

je podle výpisu z listu vlastnictví čs. stát a nikoliv obec L.,

která byla stěžovatelkou "bona fide", tj. na základě listu

vlastnictví o vydání nemovitostí, žalována. Soudy se spokojily

pouze s konstatováním, kdo je vlastníkem nemovitostí, a z toho

přímo odvodily, kdo má i pasivní legitimaci. Při posuzování této

otázky lze tedy přisvědčit stanovisku stěžovatelky, že postupem

obou soudů zde byla porušena základní práva navrhovatelky obsažená

v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, neboť tyto soudy navrhovatelce neposkytly náležitou

ochranu jejích práv, čehož má právo se u nezávislých soudů

domáhat.

Další námitka navrhovatelky se týká porušení jejího

základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 a čl. 36 Listiny

základních práv a svobod postupem obou soudů. Navrhovatelka

především poukazuje na to, že přes její opakované žádosti nebyl

soudy proveden revizní znalecký posudek z oboru nemovitostí, který

by vyřešil sporné otázky kolem původního znaleckého posudku, jenž

dle názoru navrhovatelky vykazuje základní technické i právní

závady. Tím, že tento posudek nebyl vůbec proveden, nemohl být ani

objektivně zhodnocen předmět soudního sporu. Jak ze spisu vyplývá,

navrhovatelka v průběhu řízení vznesla řadu připomínek a dotazů

k posouzení stavu a ceny nemovitostí, ke kterým soud nepřihlédl.

Vzhledem k povaze sporu i zásadám restitučních zákonů, jejichž

cílem má být zmírnění majetkových křivd, je Ústavní soud

přesvědčen, že i v tomto případě soudy obou stupňů v řízení

neposkytly náležitou ochranu právům navrhovatelky, čímž došlo

k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

K porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod však postupem

obou soudů dojít nemohlo, neboť soud o vlastnických nárocích

navrhovatelky dosud meritorně nerozhodoval.

Stěžovatelka dále vytýká oběma soudům nesprávnou aplikaci

zák. č. 87/1991 Sb., a to zejména ust. § 5 odst. 3 tohoto zákona,

a spatřuje v tom porušení čl. 90 Ústavy ČR. Zde se ukládá povinné

osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí

vydat nejpozději do 30 dnů. Navrhovatelka spatřuje nesprávnou

aplikaci tohoto ustanovení soudy v tom, že neuložily povinné

osobě, aby dohoda o vydání věci byla uzavřena. Tento postup soudů

je logickým důsledkem již předchozích pochybení obou soudů při

posuzování pasivní legitimace povinné osoby a důkazního řízení.

Stěžovatelka dále uvádí, že žaloba byla soudem I. stupně,

zamítnuta také proto, že měla být podána na povinnost uzavřít

dohodu a nikoli na povinnost vydání nemovitosti. Tuto námitku

navrhovatelky nelze akceptovat, neboť Krajský soud v Hradci

Králové v odůvodnění svého rozsudku, na rozdíl od soudu I. stupně

výslovně uvádí, že soudní praxe připouští žalobu na uzavření

dohody o vydání věci i přímo na vydání věci. Z toho vyplývá, že

tato skutečnost nebyla důvodem k zamítnutí žaloby, resp. potvrzení

rozsudku soudu I. stupně v plném rozsahu.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní

stížnosti navrhovatelky a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci

Králové zrušil, neboť ani krajský soud v řízení na základě

restitučního zákona neposkytl navrhovatelce přiměřenou právní

ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

není odvolání přípustné.

V Brně 5. listopadu 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru