Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1765/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - OS České Budějovice
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSpoluvlastnictví
Závazek
podíl
zisk
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1765.15.1
Datum podání12.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1765/15 ze dne 27. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Povodí Vltavy, státní podnik, IČ: 70889953, se sídlem Praha 5, Holečkova 8, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2015 č. j. 32 Cdo 5034/2014-250, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2013 č. j. 34 C 188/2012-166 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2014 č. j. 19 Co 489/2014-214, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 12. 6. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. Dále se odvolal i na porušení čl. 90 Ústavy.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2013 č. j. 34 C 188/2012-166 byla zamítnuta žaloba společnosti JIHOSTROJ, a.s. (dále též vedlejší účastník) o určení, že je vedlejší účastník podílový spoluvlastník Malé vodní elektrárny Římov, že trvá závazkový vztah založený hospodářskou smlouvou o sdružení a hospodářskou smlouvou o provozu Malé vodní elektrárny Římov. Žalobě bylo vyhověno v tom, že soud určil, že trvá závazkový vztah založený hospodářskou smlouvou o přípravě a realizaci výstavby Malé vodní elektrárny Římov a její provozování ze dne 19. 11. 1982 trvá a bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 31.755,35 Kč. Stěžovatel si podal proti výrokům II. a V. napadeného rozsudku okresního soudu odvolání, na jehož základě byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2014 č. j. 19 Co 489/2014- 214 rozsudek okresního soudu potvrzen a stěžovatel byl zavázán uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

3. Stěžovatel ve svém dovolání Nejvyššímu soudu České republiky formuloval následující právní otázky:

1. Zda dochází k zániku smlouvy její konzumací v případě, že si smluvní strany v této smlouvě dohodnou obecný rámec a zásady budoucích právních vztahů a tyto právní vztahy následně konkrétně upraví samostatnými smlouvami, na základě kterých smluvní strany následně si vzájemně plní.

2. Zda lze vyloučit výpověď jako způsob ukončení smlouvy obsahující obecný rámec a zásady budoucích právních vztahů smluvních stran v případě, že byly výpovědí platně ukončeny smlouvy konkrétně upravující práva a povinnosti stran, uzavřené následně na základě původní smlouvy.

3. Zda lze považovat závazek vyplývající z hospodářské smlouvy uzavřené podle hospodářského zákoníku - zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 31. prosince 1991 (dále též jen "HZ") - a spočívající svým obsahem v povinnosti plnit druhé smluvní straně podíl na zisku z provozu zařízení ve vlastnictví jedné smluvní strany a postaveného na základě smlouvy o sdružení prostředků za neukončitelný výpovědí podle § 129a HZ.

4. Zda v případě, kdy hospodářská smlouva uzavřená na dobu neurčitou podle hospodářského zákoníku obsahuje ujednání, že lze zrušit pouze se souhlasem druhé strany, je nemožné tuto smlouvu ukončit výpovědí podle § 129a HZ.

5. Zda v případě, kdy hospodářská smlouva uzavřená mezi dvěma socialistickými organizacemi podle hospodářského zákoníku na dobu neurčitou, obsahující ujednání, že lze zrušit pouze se souhlasem druhé strany a jejímž obsahem je závazek jedné smluvní strany plnit druhé smluvní straně podíl na zisku z provozu zařízení ve vlastnictví první smluvní strany postaveného na základě smlouvy o sdružení prostředků, lze smlouvu jednostranně ukončit, resp. považovat za ukončenou s odůvodněním, že od uzavření smlouvy před rokem 1989 došlo k trvalé změně okolností (clausula rebus sic stantibus).

4. Podle Nejvyššího soudu první ze stěžovatelem jako dovolatelem předestřených otázek, "zda dochází k zániku smlouvy její konzumací v případě, že si smluvní strany v této smlouvě dohodnou obecný rámec a zásady budoucích právních vztahů a tyto právní vztahy následně konkrétně upraví samostatnými smlouvami, na základě kterých smluvní strany následně si plní", je založena na předpokladu, že hospodářská smlouva o přípravě a realizaci výstavby malé vodní elektrárny Římov (dále též jen "MVE") a jejím provozování ze dne 19. listopadu 1982 (dále též jen "předmětná smlouva") obsahovala toliko obecný rámec a zásady budoucích právních vztahů a strany si plnění poskytovaly pouze na základě následných smluv, obsahujících konkrétní úpravu právních vztahů. Na takto postavené otázce však napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud význam předmětné smlouvy posoudil jinak. Nepřijal argumentaci stěžovatele, že obsahem smlouvy bylo pouze stanovení rámcových pravidel v rámci přípravy, a ujednání v jejím článku V vyhodnotil jako ujednání o základních pravidlech provozování elektrárny (s tím, že v hospodářské smlouvě o sdružení budou upraveny podrobnosti). Právě proto nepřistoupil na názor prosazovaný stěžovatelem a uzavřel, že ohledně ujednání předmětné smlouvy o společném užívání a provozování nemohlo dojít k její "konzumaci". Tato otázka tedy přípustnost dovolání založit nemůže, nebo nesplňuje kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NS ČR 53/2013 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz), že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže stěžovatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Totéž platí o související otázce, "zda lze vyloučit výpověď jako způsob ukončení smlouvy obsahující obecný rámec a zásady budoucích právních vztahů smluvních stran v případě, že byly výpovědí platně ukončeny smlouvy konkrétně upravující práva a povinnosti stran, uzavřené následně na základě původní smlouvy". Soud prvního stupně ostatně odvoláním nenapadené výroky svého rozsudku, jimiž zamítl žalobu na určení, že trvají závazkové vztahy založené hospodářskou smlouvou o sdružení prostředků ze dne 8. května 1984 a hospodářskou smlouvou o provozu MVE ze dne 10. října 1986 ve znění dodatků, založil stran první z uvedených smluv na závěru, že byla provedením stavby splněna a tudíž "konzumována", a učinil tak na základě úvahy, že tato smlouva v článku V. pouze opakuje dříve ujednané, že provozovateli jsou obě smluvní strany rovným dílem, a nejedná se tudíž o žádné samostatné či nové ujednání. Vzhledem k tomu shledal výpověď této smlouvy za nadbytečnou. Jako platnou vyhodnotil pouze výpověď hospodářské smlouvy o provozu MZE, to však právě jen z toho důvodu, že podle jeho posouzení tato smlouva pouze určuje konkrétní podrobnosti společného provozování a užívání elektrárny, které lze vzhledem k měnícím se okolnostem nově upravit dohodou. Jako další stěžovatel nastolil otázku, "zda lze považovat závazek vyplývající z hospodářské smlouvy uzavřené podle hospodářského zákoníku a spočívající svým obsahem v povinnosti plnit druhé smluvní straně podíl na zisku z provozu zařízení ve vlastnictví jedné smluvní strany a postaveného na základě smlouvy o sdružení prostředků za neukončitelný výpovědí podle ustanovení § 129a hospodářského zákoníku". Má-li odkazem na § 129a hospodářského zákoníku, stěžovatel na mysli případ, kdy je oprávnění vypovědět smlouvu takového typu vyloučeno povahou závazku, pak na takto položenou otázku nelze nalézt obecně platnou odpověď; bude vždy záležet na okolnostech konkrétního případu. Nad rámec uvedeného lze dodat, že soudy nižších stupňů v souzené věci při aplikaci ustanovení § 129a HZ z okolností tohoto případu vycházely a úvahám, jejichž prostřednictvím dospěly k závěru, že povaha ujednání v článku V předmětné smlouvy vylučuje možnost výpovědi smlouvy ve smyslu citovaného ustanovení, nelze ničeho vytknout. Otázkou, "zda v případě, kdy hospodářská smlouva uzavřená na dobu neurčitou podle hospodářského zákoníku obsahuje ujednání, že ji lze zrušit pouze se souhlasem druhé strany, je nemožné tuto smlouvu ukončit výpovědí podle ustanovení § 129a hospodářského zákoníku", pak stěžovatel jako dovolatel zřejmě otevírá otázku, zda lze pod pojem "zrušení smlouvy" užitý v předmětné smlouvě subsumovat "zrušení hospodářského závazku výpovědí" ve smyslu ustanovení § 129a HZ. Ani v tomto případě nelze učinit obecný (obecně platný) judikatorní závěr. Jde o otázku výkladu právního úkonu, o odstranění pochybností o skutečné vůli stran jím projevené, za užití interpretačních pravidel upravených v ustanovení § 20 odst. 2 HZ. I tu tedy bude záležet na okolnostech konkrétního případu, a to jak na jazykovém vyjádření obsaženém ve smlouvě jako celku, tak na povaze jednání, o něž jde, a na okolnostech, za nichž byla smlouva uzavřena, s přihlédnutím k příslušným zásadám poctivého hospodářského styku (srov. § 20 odst. 2 HZ). Okolnosti rozhodné pro výklad projevu vůle mohou být a také bývají případ od případu odlišné Na poslední z stěžovatelem předložených otázek, "zda v případě, kdy hospodářská smlouva uzavřená mezi dvěma socialistickými organizacemi podle hospodářského zákoníku na dobu neurčitou, obsahující ujednání, že ji lze zrušit pouze se souhlasem druhé strany a jejímž obsahem je závazek jedné smluvní strany plnit druhé smluvní straně podíl na zisku z provozu zařízení ve vlastnictví první smluvní strany postaveného na základě smlouvy o sdružení prostředků, lze smlouvu jednostranně ukončit, resp. považovat za ukončenou s odůvodněním, že od uzavření smlouvy před rokem 1989 došlo k trvalé změně okolností (clausula rebus sic stantibus)", podle Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí nezávisí. Příčinou skutečnosti, v níž stěžovatel spatřuje trvalou změnu okolností, totiž že jeho smluvním partnerem se namísto státního podniku hospodařícího s majetkem státu stala obchodní společnost, nebyla samotná změna společensko-hospodářských poměrů, jíž argumentuje, nýbrž konkrétní privatizace tohoto státního podniku. Odvolací soud proto svůj příslušný závěr založil na ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění novely provedené s účinností od 28. února 1992 zákonem č. 91/1992 Sb., podle něhož s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že Nejvyšší soud nepostupoval správně, pokud jeho dovolání neprojednal, čímž mu zasáhl do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Ze strany obecných soudů došlo v těchto právních otázkách k zásadnímu nepochopení jejich významu pro rozhodnutí v celém sporu. Stěžovatel akcentuje, že Nejvyšší soud formalistickým přístupem v podstatě znemožňuje přístup účastníků civilního soudního řízení k dovolání jako mimořádnému opravnému prostředku, a to přesto, že je v rámci dovolacího řízení zaveden advokátní přímus. Obecné soudy stížností napadenými rozhodnutími vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených lidských práv, neboť jsou v rozporu s principem spravedlnosti. Stěžovatel se dále domnívá, že došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo každého vlastnit majetek. Rozhodnutím obecných soudů došlo k zásahu do práva státu vlastnit majetek, potažmo práva stěžovatele s majetkem hospodařit s péčí řádného hospodáře. V důsledku rozhodnutí obecných soudů dochází k situaci, kdy stěžovatel jako osoba s právem hospodařit s MVE Římov je omezen ve svém právu pobírat užitky z provozu MVE Římov v plném rozsahu práva svědčícího vlastníkovi. K omezení stěžovatele, resp. státu jako vlastníka, uvedeným způsobem došlo i přesto, že dle názoru stěžovatele byla Hospodářská smlouva o přípravě a realizaci výstavby MVE Římov ze dne 19. 11. 1982 plně konzumována, resp. platně ukončena písemnou výpovědí stěžovatele ze dne 16. 5. 2011. Podle stěžovatele není udržitelný právní závěr, že původní hospodářská smlouva uzavřená na dobu neurčitou je jednostranně neukončitelná. Obecné soudy tedy svými výše uvedenými rozhodnutími neposkytly stěžovateli dostatečnou právní ochranu, pokud mu neumožnily vyvázat se ze závazkového stavu, který se z pohledu dnešních právních a ekonomických poměrů jeví jako jednostranně výhodný ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi a následně tedy jako jednoznačně nespravedlivý z pohledu stěžovatele, a který v důsledku rozhodnutí obecných soudů není možné jednostranně ukončit. Následkem uvedených rozhodnutí odchází i k zásahu do vlastnických práv státu, resp. práva stěžovatele s majetkem státu hospodařit.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru