Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1764/20 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomen... více
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
svědek/výpověď
procesní postup
presumpce/neviny
rekognice/rekonstrukce
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1764.20.1
Datum podání24.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 104b, § 212, § 101


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1764/20 ze dne 15. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti F. O., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. 3 Tdo 54/2020-846, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2019 č. j. 3 To 112/2019-751 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. října 2018 č. j. 80 T 100/2016- 683, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z napadených rozhodnutí se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel a další dva obžalovaní uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. zákona. Stěžovateli (jakož i dalším dvěma obžalovaným) byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Takto rozhodl okresní soud poté, co jeho předchozí odsuzující rozhodnutí ze dne 24. 4. 2017 č. j. 80 T 100/2016 - 479 bylo odvolacím soudem zrušeno. Loupeže se měli dopustit tím, že "čekali společně po předchozí dohodě na (poškozenou), ke které ve chvíli, kdy přicházela domů a chystala se odemknout dveře svého bytu, všichni tři přistoupili, (stěžovatel) ji chytil za obličej a vtlačil ji do bytu, do něhož vstoupili rovněž obžalovaná (...) a obžalovaný (....), obžalovaná (...) zevnitř uzamkla vstupní dveře bytu, následně strhla poškozené z ramene kabelku a (stěžovatel) ji udeřil otevřenou dlaní do tváře a poté jí vyhrožoval úderem pěstí, takto se domáhali vydání dvou zahraničních zásilek s oděvy a dalším zbožím, jež (manžel poškozené) dříve obdržel poštou, byt poškozené prohledali a jelikož se vydání zásilek nedomohli, jako náhradu z bytu odnesli (v rozhodnutí specifikované věci)". Skutek se odehrál v Polské republice.

3. Odvolání stěžovatele (i jeho spoluobviněných) bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítnuto.

4. Dovolání stěžovatele (i jeho spoluobviněných) bylo ústavní stížnostní napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

6. Podle stěžovatele postupoval okresní soud v rozporu s tím, co mu nařídil v předchozím zrušovacím rozhodnutí krajský soud, nebyly dodrženy podmínky pro čtení výpovědi svědka v hlavním líčení. Stěžovatel připomíná, že odvolací soud v usnesení č. j. 3 To 255/2017-562 nařídil soudu prvého stupně předestřít zejména svědkům (poškozených) jejich výpovědi zachycené do protokolu o výslechu v průběhu přípravného řízení vedeného v Polské republice, což soud prvého stupně neučinil. Ačkoli stěžovatel namítal v odvolání nesprávnost tohoto postupu, odvolací soud napadeným usnesením postup soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků.

7. Stěžovatel tvrdí, že dokazování probíhalo v rozporu s § 2 trestního řádu a že skutkový stav nebyl řádně zjištěn, resp. vina nebyla dostatečně prokázána. Podle stěžovatele byl porušen princip presumpce neviny.

8. Obecné soudy se podle stěžovatele dostatečně nevypořádaly s jeho argumenty, rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna, přičemž právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují.

9. Stěžovatel dále tvrdí, že byly použity důkazy opatřené a provedené nezákonným způsobem. Svědkyně (poškozená) nedala souhlas k ohledání místa činu (jejího bytu), tudíž u ní neměla proběhnout domovní prohlídka, neboť nebyl dán ani souhlas poškozené, ani příkaz soudu k domovní prohlídce. Stejně tak stěžovatel rozporuje použití výpisu telefonátů z účastnického čísla stěžovatele na telefon poškozenému. Tvrdí, že do seznamu bylo zasahováno, chybí překlad z polštiny, není jasné, kdo komu volal.

10. Stěžovatel dále rozporuje provedenou rekognici. Před soudem prvého stupně provedl státní zástupce rekognici podle fotografií, přičemž podle stěžovatele nebyla provedena za účasti osob vzhledově a typově podobných. Poškozená označila pachatele při rekognici podle fotografie jen na základě dojmu, neboť neměla dostatek příležitosti si pachatele v den spáchání trestného činu prohlédnout. Následná rekognice in natura byla dle stěžovatele v rozporu se zásadou neopakovatelnosti rekognice dle § 104b odst. 2 trestního řádu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a po konfrontaci tvrzení stěžovatele s obsahem soudního spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Stěžovatel namítá jednak nezákonnost některých důkazů, nezákonnost postupu soudů při provádění důkazů, jakož i nesprávné hodnocení důkazů, resp. vyvození nesprávných závěrů pokud jde o jeho vinu stěžovatele.

14. Z hlediska namítaných procesních vad, resp. tvrzené nezákonnosti důkazů, které dle stěžovatele vedly k porušení práva na spravedlivý proces, uvádí Ústavní soud následující. K námitce, že soud prvého stupně nepostupoval v novém hlavním líčení podle závazného právního názoru odvolacího soudu, je nutno uvést, že tato námitka již byla dostatečně vypořádána jak odvolacím soudem, tak soudem dovolacím. Podstatou výtky odvolacího soudu v prvním zrušovacím rozhodnutí bylo nedostatečné odstranění rozporu ve výpovědích poškozených, resp. svědků z pohledu argumentů obhajoby. Pokud tuto vadu napravil soud prvého stupně, který navíc zasedal v novém složení, tím, že svědky z Polské republiky opětovně vyslechl pomocí telekonference, bylo jak právu na obhajobu, tak zájmu na řádném objasnění skutkového stavu učiněno za dost. Lze souhlasit s postojem odvolacího i dovolacího soudu, že v situaci, kdy okresní soud svědky z Polské republiky vyslýchal znovu, nebylo zapotřebí podle § 212 tr. ř. předestírat jejich výpovědi učiněné procesně irelevantním způsobem v trestním řízení konaném v Polské republice, když měl soud k dispozici použitelné výpovědi těchto svědků z řízení před ním provedeného. V tomto ohledu nelze spatřovat jakékoli porušení práva na spravedlivý proces.

15. Pokud jde o tvrzenou protizákonnost důkazů získaných v bytě poškozené (ohledání místa činu) s tvrzením, že poškozená nedala souhlas k ohledání bytu, ze soudního spisu plyne, že poškozená den po napadení do bytu policisty vpustila a umožnila jim ohledat místo činu.

16. Soudy se též dostatečně vypořádaly s použitelností údajů z výpisu z mobilní komunikace poskytnuté polským telefonním operátorem Polkomtel, a.s. na základě usnesení prokurátora Oblastní prokuratury v Zgorzelci v Polsku, za použití zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, přičemž proti jejich závěrům nelze ničeho namítat. K argumentaci stěžovatele lze jen dodat, že nešlo o odposlechy hovorů (tj. obsah), nýbrž o údaje o odchozích a příchozích hovorech ke konkrétním telefonním číslům, včetně čísla telefonu užívaného stěžovatelem.

17. Soudy též věrohodně reagovaly na tvrzení týkající se možné manipulace s údaji na výpisech, přičemž po konfrontaci se spisovým materiálem není možno jejich závěrům cokoli vytknout (srov. bod 33 rozhodnutí okresního soudu, resp. bod 41 rozhodnutí krajského soudu).

18. Pokud jde o tvrzenou protizákonnost rekognice, Ústavní soud se institutem rekognice již opakovaně zabýval [srov. zejm. nálezy sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017 (N 106/85 SbNU 739) a sp. zn. II. ÚS 2016/20 ze dne 8. 10. 2020].

19. Předně nelze souhlasit se stěžovatelem, že rekognice in natura je absolutně vyloučena poté, co dojde k rekognici podle fotografií. Ustanovení § 104b odst. 4 TrŘ vychází z toho, že rekognice podle fotografií "nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby". Též z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že rekognice in natura není po rekognici podle fotografií vyloučena bez dalšího, je však nutno velmi pečlivě posuzovat její důkazní sílu. Jak připomenul Ústavní soud v nálezu I. ÚS 3709/16 "i za předpokladu, že je rekognice in natura prováděna s časovým odstupem od provedení rekognice podle fotek, je výsledek takto ‚opakované' rekognice třeba hodnotit velmi obezřetně. ... Paměťová stopa poznávajícího je totiž v takové situaci ... ovlivněna dříve ukázanými osobami (či jejich fotografiemi)" (bod 41-42). K tomu poté Ústavní soud v nálezu II. ÚS 2016/20 dodal, že "to obdobně platí i pro tipování podezřelých prostřednictvím fotografií, po němž následuje rekognice in natura. Jednoduše řečeno, pokud je poznávající osobě již jednou ukázána osoba, která je rozpoznávána, jakákoli další rozpoznání jsou méně spolehlivá, a to i tehdy, je-li dodržen zákonem požadovaný časový odstup. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že v některých případech je tipování jedinou možností, jak označit podezřelého. Pokud se k takové poslední možnosti orgány činné v trestním řízení uchýlí, musí si být vědomy toho, že takový úkon zároveň snižuje důkazní sílu následných rekognicí".

20. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že rekognice in natura v nyní posuzované věci byla provedena nezákonně, resp. je jako důkaz nepoužitelná, je však nutno vzít v potaz, že důkazní síla rekognice in natura je snížena.

21. K druhému okruhu námitek týkajících se hodnocení provedených důkazů Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Provedené důkazy hodnotí obecné soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soudy jsou podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinny jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].

22. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

23. Z hlediska samotného hodnocení důkazů nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli, že by se soudy dopustily jakéhokoli extrémního excesu, který by umožňoval Ústavnímu soudu do procesu hodnocení důkazů zasahovat.

24. Ve vztahu k důkazům rekognicí je nutno připomenout, že soudy vyšly nejen z rekognice in natura, ale též z předchozí rekognice pomocí fotografií, u níž poškozená v rámci šesti fotografií poznala stěžovatele. Na rozdíl od nálezu sp. zn. II. ÚS 2016/20, ve kterém Ústavní soud připomenul, že "tipování nebylo v průběhu trestního řízení zmíněno nijak jinak než ve výpovědi poškozeného", přičemž nebylo možno "posoudit, jakým způsobem byl proces tipování proveden (např. jaké fotografie byly poškozenému ukázány)", ani nebyl zřejmý přesný časový odstup tipování od rekognice, se nyní posuzovaná věc významně odlišuje. Ze spisu (protokol o rekognici na č. l. 625-630) jsou patrny fotografie figurantů při rekognici, na základě kterých poškozená identifikovala stěžovatele jako pachatele, přičemž jde o typově podobné osoby. Osoby účastnící se rekognice nebyly zásadně typově odlišné (tedy např. osoba podezřelá by byla odlišné barvy pleti než jiné předestřené osoby, výrazně odlišné výšky apod.). Soudy též zohlednily, že k rekognici in natura při soudním jednání došlo s výrazným časovým odstupem (cca rok a půl), přičemž vizáž stěžovatele se částečně změnila (delší vlasy).

25. K otázce hodnocení důkazů a závěrům o vině stěžovatele je nutno též připomenout, že provedená rekognice nebyla jediným důkazem svědčícím o vině stěžovatele. Soudy vyšly též z důkazů dalších (odesílatelem balíků z USA na adresu poškozených byl otec stěžovatele, komunikace z mobilního telefonu stěžovatele s poškozeným). Ústavní soud neshledal v procesu hodnocení jakoukoli shora rekapitulovanou vadu, která by mu umožnila do rozhodnutí obecných soudů ingerovat.

26. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí, i obsahu spisu nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.

27. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2020

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru