Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1763/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpokuta
Svědek
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1763.10.1
Datum podání18.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 66 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1763/10 ze dne 14. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Mgr. M. F., zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Gorkého 11, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2009 sp. zn. 40 T 10/2009 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2010 sp. zn. 6 To 21/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva pokojně užívat majetek zaručeného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 odst. 1 Listiny a pro rozpor rozhodování soudů s čl. 2 odst. 2 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.

Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2009 sp. zn. 40 T 10/2009 mu byla uložena podle ustanovení § 66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), pořádková pokuta, neboť stěžovatel v postavení svědka nepředložil soudu klientský spis a svůj kalendář z roku 2006 ve stanovené lhůtě.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. dubna 2010 sp. zn. 6 To 21/2010 jako nedůvodnou zamítl.

Napadeným usnesením obecných soudů stěžovatel vytýká, že vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu. Soud prvního stupně měl prozkoumat obsah předložených listin dokládajících dostatečnost omluvy a důvody, které z objektivního hlediska k porušení povinností stěžovatele vedly. Před uložením pořádkové pokuty měl soud využít opakované písemné výzvy, což neučinil ani jednou. Soud nevzal v úvahu omluvu stěžovatele a obsah lékařské zprávy, které byly z objektivních důvodů doručeny soudu 13. listopadu 2009.

Porušení ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje zejména v nedostatečném a nesprávném postupu obou soudů při zvážení a při posouzení předložených důkazních prostředků, které jsou způsobilé omluvit jednání stěžovatele vedoucí k pozdnímu dodání podkladů. Stěžovatel zastává názor, že jeho jednání s ohledem na jeho povahu a závažnost hrozícího následku nedosahovalo prakticky žádného škodlivého výsledku. Nedodržení soudem stanovené lhůty nemělo negativní vliv na průběh dalšího řízení, neboť stěžovatel materiály předložil v dostatečné době před konáním hlavního líčení. Lhůta stanovená soudem byla nepřiměřeně krátká a uložení pořádkové pokuty ve výši 20 000,- Kč se mu jeví jako nepřiměřeně tvrdé. Stěžovatel v tomto postupu soudu spatřuje porušení principu proporcionality, neboť jsou v kolizi ústavně chráněné hodnoty, a to zajištění řádného průběhu trestního řízení se zásahem do jeho práva na pokojné užívání majetku. Při ukládání pořádkové pokuty nejednaly obecné soudy dle jejich zmocnění, neboť mohou postupovat jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatel byl potrestán zcela neadekvátním způsobem nepřiměřeně přísně, proto stěžovatel navrhl, aby napadená rozhodnutí byla zrušena v celém rozsahu.

II.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí ani rozhodnutí ostatních orgánů činných v trestním řízení. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutí v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud nejprve v obecné rovině konstatuje, že na pořádkovou pokutu je třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení; při jeho aplikaci je ovšem vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 31/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 38, nález č. 147, str. 167]. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 35, nález č. 180, str. 391) Ústavní soud konstatoval, že pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání; jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci, pročež je lze klást na roveň (zpravidla) rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V nálezu sp. zn. III. ÚS 766/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 94, str. 311) pak Ústavní soud dovodil, že musí být vždy nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ustanovení § 66 odst. 1 tr. ř., aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod.

V posuzované věci jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují podmínky uložení pořádkové pokuty, nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.

Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 606/06 (srov. k tomu obdobná usnesení sp. zn. IV. ÚS 144/2000, sp. zn. IV. ÚS 350/03, sp. zn. III. ÚS 852/07 a další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz) vyslovil, že úvaha o omluvitelnosti důvodů zmeškání úkonu účastníkem řízení je v prvé řadě doménou obecných soudů. V tomto ohledu je třeba nahlížet i na stěžovatelem v ústavní stížnosti předkládanou argumentaci. Jak Ústavní soud zjišťuje z ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy konaly odpovídajícím způsobem v rámci svých kompetencí, s přihlédnutím k charakteru řešené věci a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.

Stěžovatel jako bývalý obhájce obžalovaného vypovídal v trestním řízení při hlavním líčení dne 20. října 2009 v postavení svědka a bylo mu uloženo, aby ve lhůtě do konce týdne tj. 23. října 2009 předložil soudu klientský spis a svůj kalendář z roku 2006. Stěžovatel u hlavního líčení před tímto rozhodnutím potvrdil, že uvedené důkazní prostředky má ve své dispozici. Soud prvního stupně zjistil, že stěžovatel svoji povinnost do 9. listopadu 2009 nesplnil, a proto dle § 66 odst. 1 tr. ř. rozhodl o uložení pořádkové pokuty ve výši 20 000,- Kč usnesením ze dne 10. listopadu 2009 (40 T 10/2009-420).

Stížnostní soud v rozhodnutí o opravném prostředku výstižně uvedl, že stěžovatel jako svědek se soudu prvního stupně dostatečně a včas neomluvil, že nemůže z objektivních důvodů vyhovět jeho výzvě k předložení důkazních materiálů ve stanovené lhůtě. Stěžovatel teprve podáním ze dne 13. listopadu 2009 Krajskému soudu v Brně se omluvil a přiložil lékařskou zprávu o ambulantním vyšetření ze dne 12. listopadu 2009. Stížnostní soud konstatoval, že k omluvě stěžovatel přistoupil až poté, co mu bylo dne 12. listopadu 2009 doručeno usnesení o uložení pořádkové pokuty. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel se řádně neomluvil, neboť nedoložil žádnou skutečnost, kterou by bylo možno považovat za tak závažnou, aby mu znemožnila předložit důkazní materiály.

Ústavní soud s ohledem na uvedené skutkové okolnosti neshledává v neakceptování stěžovatelovy omluvy ze strany orgánů činných v trestním řízení žádné pochybení a nemá proto ani důvod do činnosti orgánů činných v trestním řízení jakkoli zasahovat či jejich činnost dokonce nahrazovat. V jejich postupu nespatřuje prvky svévole či libovůle, či v jejich argumentaci protiústavní exces. Z tohoto důvodu nemá své odůvodnění ani stěžovatelova námitka stran porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.

Právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel předně dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušného orgánu veřejné moci (stížnostního soudu) všechny procesní prostředky k ochraně svého práva a této možnosti využil. Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí opřely o právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že nebyl shledán jakýkoli zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. července 2010

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru