Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 176/97Nález ÚS ze dne 17.09.1997K otázce zaplacení náhrady za odňatý majetek. K čl. 95 Ústavy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 104/9 SbNU 9
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.176.97
Datum vyhlášení07.10.1997
Datum podání21.05.1997
Napadený akt

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.o, § 9 odst.1

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 176/97 ze dne 17. 9. 1997

N 104/9 SbNU 9

K otázce zaplacení náhrady za odňatý majetek. K čl. 95 Ústavy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl ve věci ústavní stížnosti

Zemědělského družstva M. proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Ž. n.

S. - okresního pozemkového úřadu ze dne 15. 11. 1996, č.j. PÚ

2842/92-3, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3.

1997, č.j. 29 Ca 412/96-21, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Okresní pozemkový úřad ve Ž. n. S. v záhlaví uvedeným

rozhodnutím určil, že S. H. je vlastnicí ideální jedné čtrnáctiny

a A. K. je vlastnicí ideálních sedmi čtrnáctin nemovitostí

zapsaných na LV č. 967 v katastrálním území M., a to č.p. 69/3,

části 489 o výměře 253 m2 a č.p. 69/4, částí 489 a 492 o výměře

119 m2 a 677 m2 (dále jen "předmětné nemovitosti"). Toto

rozhodnutí bylo vydáno na základě "nároku na vydání nemovitostí"

podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen

"zákon o půdě"), které přešly do vlastnictví státu ve smyslu

ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) citovaného zákona, tj. na základě

"znárodnění nebo zestátnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými

zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady".

V odůvodnění svého rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že

předmětné nemovitosti byly původním vlastníkům, právním

předchůdcům oprávněných osob S. H. a A. K., znárodněny výměrem

Ministerstva výkupu v Praze, č.j. 1/a/226/54, ze dne 12. 7. 1954,

a nebylo zjištěno, že by státem byla za znárodněné nemovitosti

vyplacena jakákoliv náhrada. Zároveň pozemkový úřad uvedl, že

nelze jednoznačně určit, zda pohledávka Spořitelny a záložny v M.,

uvedená ve výpisu z pozemkové knihy vložky č. 118 části

C v k.ú. M. - na jejíž zaplacení stěžovatel poukazuje - byla

v souvislosti se znárodněním nemovitostí vypořádána. Ani

v případě, že by tato pohledávka uhrazena byla, by však prý nebylo

možné tuto skutečnost považovat za vyplacení náhrady za znárodněné

nemovitosti. Proto pozemkový úřad došel k závěru, že předmětné

nemovitosti přešly na stát nebo jinou právnickou osobu ve smyslu

ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě.

Krajský soud v Brně citované rozhodnutí pozemkového úřadu

napadeným rozsudkem potvrdil, přičemž rozhodl podle ustanovení §

250f s použitím § 250l občanského soudního řádu (dále jen

"o.s.ř.") bez nařízení jednání. V odůvodnění tohoto rozsudku

odkázal krajský soud na svůj dřívější rozsudek ze dne 22. 3.

1996, č.j. 29 Ca 154/95-22, kterým byl pozemkový úřad vázán při

svém dalším rozhodování. V odůvodnění uvedeného rozsudku krajský

soud zejména uvedl, že pokud pozemkový úřad došel k závěru, že za

znárodněné nemovitosti nebyla vyplacena náhrada, neboť důkaz

o opaku neexistuje, jde o případ předpokládaný ustanovením § 6

odst. 1 písm. o) zákona o půdě, protože "za vyplacení náhrady za

znárodněné nemovitosti nelze považovat uhrazení pohledávky

peněžního ústavu váznoucí na předmětných nemovitostech".

V řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, prý

stěžovatel nezpochybnil správnost či úplnost skutkových zjištění,

učiněných pozemkovým úřadem, a domáhá se pouze jiného právního

posouzení. V dané věci údajně nebylo nijak zpochybněno, že

předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku znárodnění,

spornou byla pouze otázka, zda k němu došlo "bez vyplacení

náhrady". Krajský soud uvedl, že v řízení nebyl předložen žádný

důkaz, který by nasvědčoval tomu, že původním vlastníkům

nemovitostí byla za znárodněné nemovitosti náhrada vyplacena.

Jediným zjištěním je čestné prohlášení oprávněných osob o tom, že

náhrada vyplacena nebyla, a důkaz opaku neexistuje. Takovým

důkazem prý není ani sdělení Majetkového úřadu v Praze, oddělení

majetkových podstat ze dne 27. 5. 1996, č.j. MP/1207/96/Sv, o tom,

že mezi dlužníky není uvedeno jméno původních vlastníků

nemovitostí. Zánik pohledávky peněžního ústavu, váznoucí na

předmětných nemovitostech, totiž není vyplacením náhrady za

znárodněné nemovitosti. Proto krajský soud došel k závěru, že

předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku znárodnění bez

vyplacení náhrady a že je tedy naplněn restituční titul uvedený

v ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě.

V záhlaví uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní

stížností. V ní zejména uvedl, že krajskému soudu předložil důkaz

- potvrzení o pohledávce Majetkového úřadu v Praze, oddělení

majetkových podstat ze dne 27. 5. 1996, č.j. MP/1207/96/Sv

- z něhož údajně vyplývá, že právní předchůdci oprávněných osob

nejsou ve zvláštní evidenci vedeni jako dlužníci a že tedy jejich

závazek byl uhrazen. Z toho prý lze dovodit, že náhradu za

znárodněné nemovitosti stát vyplatil formou uhrazení pohledávky ve

výši 83.799 Kčs, přestože se nepodařilo zajistit konkrétní údaj

o tom, kdy stát tuto pohledávku uhradil. Krajský soud však nicméně

dospěl k závěru, že k vyplacení náhrady mělo dojít do rukou

původních vlastníků, přestože zákon tuto podmínku nestanoví

a hovoří pouze o "vyplacení náhrady". Krajský soud prý proto zákon

interpretoval značně úžeji, než vyplývá z jeho doslovného znění,

a tím porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň tím, že

krajský soud rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele, prý byl porušen

i čl. 38 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto

nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní

úřad ve Ž. n. S. - okresní pozemkový úřad, Krajský soud v Brně

a vedlejší účastníci řízení - Pozemkový fond ČR, S. H. a A. K.

Okresní úřad ve Ž. n. S. - okresní pozemkový úřad ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti stručně zrekapituloval průběh

dosavadního řízení a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Okresní úřad souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním

soudem.

Krajský soud v Brně rovněž odkázal na odůvodnění napadeného

rozsudku a dále uvedl, že k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy

nedošlo, neboť v dané věci soud postupoval podle části páté hlavy

třetí o.s.ř., která upravuje rozhodování o opravných prostředcích

proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů, přičemž pravomoc

soudu k přezkoumání takového rozhodnutí pozemkového úřadu je dána

ustanovením § 9 odst. 6 zákona o půdě. Stěžovatel v podaném

odvolání správnost či úplnost skutkových zjištění, učiněných ve

správním řízení, nezpochybnil a domáhal se pouze jiného právního

posouzení věci. Za této situace soud řešil otázku zásadního

právního významu, tj. zda lze osobám uplatňujícím restituční nárok

podle zákona o půdě přiznat postavení osob oprávněných z hledisek

uvedených v § 4 tohoto zákona. Protože zjistil existenci

restitučního titulu uvedeného v ustanovení § 6 odst. 1 písm. o)

citovaného zákona, dovodil, že napadené rozhodnutí pozemkového

úřadu bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto je potvrdil.

Krajský soud se domnívá, že rozhodl v souladu s čl. 95 odst. 1

Ústavy a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Krajský soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího účastníka v řízení

před Ústavním soudem vzdal.

S. H. a A. K. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti tvrzení

stěžovatele zásadně odmítají. K pohledávkám, váznoucích na majetku

a dodnes zapsaných v pozemkové knize, uvádějí, že v knih. vl.

1714, týkající se parcely 69/4, je v části "b" vloženo vlastnické

právo k této parcele na jména právních předchůdců F. a K. P. a do

zápisu části "c" byly dne 16. 12. 1955 (tedy více než rok po

znárodnění) na tento díl majetku přeneseny všechny pohledávky

právních předchůdců včetně částky 83 799 Kčs, o níž stěžovatel

tvrdí, že byla při znárodnění vypořádána. Pozemková kniha žádný

záznam o výmazu pohledávek neobsahuje a předmětné nemovitosti byly

vyvlastněny bez náhrady.

S. H. a A. K., jak plyne z jejich vyjádření k ústavní

stížnosti, netrvají na ústním jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není

důvodná.

Ústavní soud již dříve opakovaně konstatoval, že není

součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zásadně ani

nepřísluší přehodnocování dokazování před nimi prováděného. Úkolem

Ústavního soudu v dané věci je tedy pouze přezkoumat, zda

napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena

základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních

zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.

Z tohto hlediska Ústavní soud posuzoval námitky stěžovatele,

které mají jednak povahu skutkovou, jednak povahu právní.

Pokud jde o skutkový stav, Ústavní soud shledal, že klíčovou

námitkou stěžovatele je v podstatě to, že krajský soud prý

nepřihlédl k potvrzení o pohledávce Majetkového úřadu v Praze

(oddělení majetkových podstat) ze dne 27. 5. 1996, č.j.

MP/1207/96/Sv, z něhož údajně vyplývá, že právní předchůdci

oprávněných osob nejsou ve zvláštní evidenci vedeni jako dlužníci

a že tedy jejich závazek byl uhrazen. Z toho lze podle názoru

stěžovatele dovodit, že náhradu za znárodněné nemovitosti stát

vyplatil formou uhrazení uvedené pohledávky Majetkového úřadu ve

výši 83 799 Kčs. Jak však vyplývá z obsahu spisu, krajský soud se

tímto důkazem pečlivě zabýval. Krajský soud argumentoval tím, že

v řízení nebyl předložen žádný důkaz, jenž by nasvědčoval tomu, že

původním vlastníkům nemovitostí byla za jejich znárodnění

vyplacena náhrada a jediným relevantním zjištěním v této věci je

čestné prohlášení vedlejších účastnic o tom, že náhrada vyplacena

nebyla. Důkaz opaku neexistuje a není jím ani citované sdělení

peněžního ústavu o zániku pohledávky. Ústavní soud konstatuje, že

neexistuje ústavně relevantní důvod, který by jej vedl k tomu, aby

uvedené argumenty obecného soudu zpochybnil.

Ostatně, z obsahu spisu a z citovaného potvrzení o pohledávce

Majetkového úřadu v Praze (oddělení majetkových podstat) ze dne

27. 5. 1996, č.j. MP/1207/96/Sv, nelze ani jednoznačně dovodit, že

stát náhradu za znárodněné nemovitosti formou úhrady pohledávky

skutečně vyplatil a stěžovatelova úvaha v tomto směru je toliko

spekulativní.

Pokud jde o skutkový stav, lze tedy dovodit, že stěžovatel

napadá toliko způsob hodnocení důkazů krajským soudem, což

Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat. Z hlediska ústavnosti

nelze v tomto směru postup obecného soudu s úspěchem napadat.

Co se týče právní stránky věci, zabýval se Ústavní soud

právním názorem krajského soudu - který stěžovatel napadl - že

"zánik pohledávky peněžního ústavu váznoucí na předmětných

nemovitostech není vyplacením náhrady za znárodnění nemovitostí",

a posuzoval, zda je tento názor ústavně konformní, tj. zda jím

nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody.

V souzené věci krajský soud došel k závěru, že účastnice

řízení S. H. a A. K. jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona

o půdě, že předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku

znárodnění bez vyplacení náhrady a že je tedy naplněn restituční

titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) citovaného zákona.

V těchto zásadních závěrech krajského soudu Ústavní soud neshledal

pochybení a také v tomto směru je ústavní stížnost nedůvodná.

Ústavní soud rovněž sdílí právní názor krajského soudu, pokud

nekvalifikoval zánik pohledávky peněžního ústavu (váznoucí na

předmětných nemovitostech) jako vyplacení náhrady za jejich

znárodnění. Jde toliko o potencionální - ostatně nedostatečně

prokázanou - a vzdálenou souvislost, nehledě k tomu, že Spořitelna

a záložna v M. jako věřitel, její právní nástupci a československý

stát (který pohledávku spořitelny údajně uhradil) byly různé

právní subjekty.

Na základě těchto úvah dále Ústavní soud dospěl k názoru, že

k porušení ústavních předpisů, na něž stěžovatel poukazuje,

nedošlo. To se týká v prvé řadě čl. 36 odst. 1 Listiny,

zakotvujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

u jiného orgánu. Stěžovatel po rozhodnutí správního orgánu podal

opravný prostředek k obecnému soudu a není důvodu se domnívat, že

by tento soud nebyl orgánem nezávislým a nestranným. Uvedený

článek tedy v souzené věci dotčen nebyl.

Stěžovatel se rovněž dopouští omylu, jestliže namítá, že

napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo,

zakotvené v čl. 95 odst. 1 Ústavy. Podle tohoto ustanovení je

soudce při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad

jiného právního předpisu se zákonem. Ustanovení čl. 95 Ústavy však

samo o sobě nezakládá subjektivní veřejné právo stěžovatele

a představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany

základních práv a složku právního státu, což ostatně vyplývá

i z jeho systematického zařazení v hlavě čtvrté Ústavy, upravující

soudní moc (srov. např. nález II. ÚS 87/95, Ústavní soud ČR:

Sbírka nálezů a usnesení - sv. 5., Praha, C.H. Beck 1997, str.

508). I v tomto směru je tedy ústavní stížnost nedůvodná.

Stěžovatel konečně namítá, že bylo porušeno i jeho základní

právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť krajský soud neprojednal

věc v jeho přítomnosti a neumožnil mu, aby se mohl vyjádřit ke

všem prováděným důkazům. Podle obsahu spisu krajský soud v souzené

věci postupoval podle ustanovení § 250f o.s.ř., podle něhož

"v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní

orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen

o posouzení právní otázky, může soud bez jednání rozhodnout

o žalobě rozsudkem." Citované ustanovení sice Ústavní soud nálezem

ze dne 24.9. 1996 (Pl. ÚS 18/96, publikovaným pod č. 269/1996 Sb.)

shledal protiústavním a ke dni 1.5. 1997 zrušil, leč v době

rozhodování krajského soudu ještě bylo součástí našeho právního

řádu. Je pravda, že za této situace mohl krajský soud ustanovení

§ 250f o.s.ř. aplikovat pouze ve výjimečných a v nepochybných

případech, což ostatně vyplývá i z předchozí judikatury Ústavního

soudu. Ústavní soud však neshledal, že by v souzené věci podmínky

pro uplatnění § 250f o.s.ř. splněny nebyly, neboť se v podstatě

jednalo pouze o právní posouzení věci a krajský soud právem

považoval věc za případ jednoduchý. Není rozumného důvodu, aby

Ústavní soud tento závěr zpochybnil. K porušení čl. 38 odst. 2

Listiny tedy nedošlo, takže i v tomto směru je ústavní stížnost

nedůvodná.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými

rozhodnutími Okresního úřadu ve Ž. n. S. - okresního pozemkového

úřadu a Krajského soudu v Brně základní práva nebo svobody

stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních

smlouvách podle čl. 10 Ústavy, porušena nebyla. Proto byla ústavní

stížnost zcela zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. září 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru