Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 176/02Usnesení ÚS ze dne 08.08.2002Aplikace § 13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí (daňové nedoplatky)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání p... více
Věcný rejstříkdaň/výpočet
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 26/27 SbNU 313
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.176.02
Datum podání22.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 58, § 2 odst.2

338/1992 Sb., § 13b, § 13b odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 176/02 ze dne 8. 8. 2002

U 26/27 SbNU 313

Aplikace § 13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí (daňové nedoplatky)

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele K. T., s.r.o., zastoupeného advokátem JUDr. J. F., proti rozhodnutí Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 6. 6. 2000, č.j. 15095/00/188971/1143, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. 4. 2001, č.j. 11913/140/00, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2002, č.j. 16 Ca 195/01-17, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Finanční úřad v Tanvaldě rozhodnutím ze dne 6. 6. 2000, č.j. 15095/00/188971/1143, o stanovení daně k úhradě, uložil společnosti K. T., s.r.o. (dále jen "stěžovatel"), podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), a ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 338/1992 Sb.") povinnost uhradit daňový nedoplatek za původního poplatníka ve výši 284.682,- Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí finanční úřad (správce daně) uvedl, že stěžovatel dne 11. 11. 1998 uzavřel kupní smlouvu, jíž se stal vlastníkem nemovitostí vedených na LV č. 485 pro k.ú. Plavy, obec Plavy (dále jen "nemovitosti"), neboť vklad práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Jablonci nad Nisou, č.j. 3504210 V11-3425/98, a právní účinky vkladu vznikly dne 12. 11. 1998. Vzhledem k tomu, že na účtu daně z nemovitostí původního vlastníka existoval ke dni převodu nemovitostí daňový nedoplatek, byl správce daně povinen postupovat podle ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb.; podle něho - mimo jiné - dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných právk nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky s výjimkou případů, kdy jsou nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu. Finanční úřad dále uvedl, že nemovitosti nebyly stěžovateli předány na základě zvláštního předpisu, takže s ohledem na citované ustanovení, přešla dnem 1. 1. 1999 povinnost uhradit nedoplatek na dani z nemovitosti v plné výši, tj. ve výši 284.682,- Kč na stěžovatele.

Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 2. 4. 2001, č.j. 11913/140/00, odvolání stěžovatele podle ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. zamítlo. V jeho odůvodnění uvedlo, že podle kupní smlouvy správce konkursní podstaty prodal přímo (mimo dražbu) stěžovateli nemovitosti v konkursní podstatě úpadce společnosti CSE Trading, a.s., v likvidaci. Na uvedených nemovitostech váznul nedoplatek na dani z nemovitostí za zdaňovací období roku 1997 a 1998 a nedoplatek za sdělené daňové penále za roky 1995, 1996 a 1997. Odvolací orgán poukázal na to, že povinnost uhradit případný daňový nedoplatek nevznikla stěžovateli smlouvou o prodeji v konkurzu nebo na základě zákona o konkurzu, ale že tato povinnost na něho přešla podle ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., tj. ze zákona, ke dni 1. 1. následujícího zdaňovacího období. Za období od změny vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem do 1. 1. následujícího zdaňovacího období nový nabyvatel za daňový nedoplatek ručí. Zvláštními předpisy podle citovaného ustanovení jsou zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "restituční zákony"). Finanční ředitelství proto poukázalo na to, "že skutečnost, že předmětné nemovitosti byly prodány v rámci konkurzu, nebrání přechodu daňového nedoplatku na nabyvatele podle citovaného ustanovení" a od 1. 1. 1999 na stěžovatele jako na nového vlastníka a poplatníka přechází povinnost uhradit celý nedoplatek na dani z nemovitostí, tedy i za všechna předcházející zdaňovací období. Správce daně, který po 1. 1. 1999 převedl daňový nedoplatek na osobní daňový účet stěžovatele a následně mu zaslal rozhodnutí o stanovení daně k úhradě tohoto nedoplatku, proto postupoval v souladu s ustanovením § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb. Finanční ředitelství dále konstatovalo, že správce daně neporušil ani ustanovení § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb. ani ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., neboť nemovitosti nebyly převedeny na základě citovaných restitučních zákonů, ale byly zakoupeny kupní smlouvou od správce konkurzní podstaty přímo, mimo dražbu v konkurzní věci úpadce.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2002 , č.j. 16 Ca 195/01-17, byla žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem zamítnuta. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal především na skutečnost, že k prodeji nemovitostí došlo kupní smlouvou ze dne 11. 11. 1998, která byla za prodávající společnost CSE Trading, a.s. v likvidaci, uzavřena konkurzním správcem. Pokud jde o ustanovení § 13b zákona č. 338/1992 Sb., krajský soud uvedl, že zcela nerozhodný je obsah poznámek pod čarou vztahujících se k pojmu "nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu.18)" [poznámka: v poznámce č. 18) zákona č. 338/1993 Sb. jsou pod čarou uvedeny zmiňované restituční zákony], neboť v souzené věci se o žádné předání nemovitostí nejednalo. Rozhodující není prý ani skutečnost, že k prodeji nemovitostí došlo v rámci konkurzního řízení, poněvadž zákon č. 338/1992 Sb. "neváže přechod povinnosti k úhradě daňového nedoplatku na nějaké výslovné a typické způsoby převodu nebo přechodu vlastnického práva, váže ji k jakékoliv změně vlastnického práva a k té nepochybně došlo", byť se tak ovšem nestalo předáním. Přechod povinnosti úhrady daňového nedoplatku předchozího vlastníka (a poplatníka daně z nemovitosti) je tedy jednoznačný. Stěžovatel si této skutečnosti musel být vědom, neboť v čl. 7 odst. 2 kupní smlouvy jej prodávající informoval o výši dlužného nedoplatku na dani z nemovitostí v době prodeje. Krajský soud dále poukázal na ustanovení § 58 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož je penále příslušenstvím daně, které sleduje osud daně. Pokud stěžovateli bylo uloženo uhradit za předchozího vlastníka daň z nemovitostí včetně penále, stalo se tak proto, že penále bylo součástí daňového nedoplatku, který na něj jako na nového vlastníka (poplatníka) ze zákona přešel a nejde tedy o postup, který by byl zatížením stěžovatele (poplatníka) v rozporu s ustanovením § 2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Penalizace se proto nevztahuje k prodlení stěžovatele, finanční ředitelství ani netvrdilo, že by snad stěžovatel byl v prodlení a ani napadené rozhodnutí z toho nevycházelo.

Uvedená rozhodnutí finančních orgánů a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní především zdůraznil, že uvedeným postupem byla porušena zásada, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích stanovená v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 5 Listiny, který stanoví, že daň lze ukládat pouze na základě zákona.

Stěžovatel dále poukázal na znění předmětného ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb. (do novelizace zákonem č. 65/2000 Sb.) ve kterém bylo uvedeno, "že povinnost uhradit daňový nedoplatek původního vlastníka nemovitosti přechází na nového poplatníka, s výjimkou případů, kdy došlo k přechodu vlastnického práva na základě zvláštního předpisu". Stěžovatel připouští, že výklad pojmu "zvláštní předpis" může být problematický; nesouhlasí však s tím, že finanční orgány obou stupňů tento výklad omezovaly pouze na předpisy uvedené v poznámce pod čarou (ačkoli ta nemá právní závaznost) a že Krajský soud v Ústí nad Labem k této námitce "citoval pouze příslušná ustanovení zákona" a poukázal na skutečnost, že výše daňového nedoplatku byla uvedena v kupní smlouvě, což dle názoru stěžovatele není rozhodující. Stěžovatel má za to, že pokud dojde ve smyslu ustanovení § 27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, "ke zpeněžení nemovitého majetku z konkurzní podstaty, pak takovýto převod nelze považovat za převod dle obecných předpisů". Na straně prodávající nevystupuje vlastník, nýbrž správce konkurzní podstaty, tedy osoba zmocněná k tomu zvláštním předpisem [§ 14 odst. 1 písm. a) citovaného zákona] , a to za zvláštních podmínek tímto zákonem stanovených. Stěžovatel dále, aby dokumentoval skutečnost, že v případě prodeje z konkurzní podstaty jde o zvláštní způsob převodu z hlediska daňového, poukázal na úpravu placení daně z převodu nemovitosti dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, odlišnou od úpravy pro obecný smluvní převod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž (pod bodem II.) poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 469/98, ve kterém bylo mimo jiné konstatováno, že správce daně má povinnost novému majiteli nemovitosti stanovit, jaké peněžité plnění se mu ukládá a že právo daň vymáhat vzniká až stanovením daňové povinnosti dle ustanovení § 32 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. Stěžovatel za nejzávažnější porušení svých ústavních práv považuje skutečnost, že ačkoli mu byla daň, jež měla přejít z původního vlastníka, vyměřena novým rozhodnutím správce daně, bylo mu v tomto rozhodnutí vyměřeno též penále ve výši 67.342,- Kč. Stěžovatel se domnívá, že teprve vyměřením daně mohla vzniknout povinnost daň zaplatit a že povinnost zaplatit penále vzniká dlužníkovi ve smyslu ustanovení § 63 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb. až tehdy, je-li v prodlení, tedy nezaplatil-li splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti. Stěžovatel však vyměřenou daň řádně a včas uhradil a v prodlení nebyl. Podle jeho názoru argumentace ustanovením § 58 citovaného zákona, dle něhož příslušenství sleduje osud daně, není namístě, neboť povinnost hradit penále vůbec nevznikla. Stěžovatel dále namítá, že správce daně nejednal v souladu s ustanovením § 2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., který jej zavazuje postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinnosti v daňovém řízení volit jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují. Za takový postup prý nelze považovat vyměření penále poplatníkovi, který svou daňovou povinnost včas a řádně splnil.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž zruší rozhodnutí Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 6. 6. 2000, č.j. 15095/00/188971/1143, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. 4. 2001, č.j. 11913/140/00, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2002, č.j. 16 Ca 195/01-17. Pokud by Ústavní soud považoval za oprávněnou pouze stížnost proti části napadených rozhodnutí popsanou pod bodem II., navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž částečně zruší citovaná rozhodnutí ohledně povinnosti hradit daňové penále ve výši 67.432,- Kč.

Ústavní soud - po přezkoumání ústavnosti stěžovatelem napadených rozhodnutí Finančního úřadu v Tanvaldě, Finančního ředitelství v Ústí nad Labem a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - dospěl k následujícím závěrům.

V prvé řadě je na místě obecně uvést, že Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů (a není tedy běžnou třetí instancí) - se může zabývat správností hodnocení důkazů obecným (správním) soudem jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 108/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., Vydání 1., Praha, C.H. Beck 1995, str. 165). Ústavní soud - jemuž tedy zpravidla nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů - rovněž neshledal - ve smyslu ustálené judikatury - (srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., Vydání 1., Praha, C.H. Beck 1995, str. 257; sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., Vydání 1., Praha, C.H. Beck 1996, str. 255) extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry Finančního úřadu v Tanvaldě, Finančního ředitelství v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem, který by založil rozpor napadených rozhodnutí s čl. 4 odst. 1 a s čl. 11 odst. 5 Listiny.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel, jak je patrno z odůvodnění jeho ústavní stížnosti, v podstatě pokračuje v polemice, resp. nesouhlasu se závěry finančních orgánů a krajského soudu, týkajícími se v prvé řadě výkladu ustanovení § 13b odst. 2 věta prvá in fine zákona č. 338/1992 Sb., tedy výjimky z pravidla - v případě změny vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem v průběhu zdaňovacího období - o přechodu povinnosti k uhrazení případného daňového nedoplatku na zákonem předpokládaného nového poplatníka (poznámka: v souzené věci na stěžovatele). Citované ustanovení za výjimky z uvedeného pravidla pokládá případy, kdy jsou nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu a v číslovaném odkazu pod čarou uvádí restituční zákony. Posuzovanou otázku - uvedené výjimky - vyložily v souzené věci orgány veřejné moci v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který se touto problematikou zabýval již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 726/01; v něm uvedl, že "z konstrukce ustanovení § 13b odst. 2 zákona o dani z nemovitosti, včetně poznámky, zcela jasně vyplývá, že úmyslem zákonodárce pouze bylo, aby oprávněné osoby, kterým je na základě restitučních předpisů bezúplatně vydáván a opětovně navracen jejich majetek, nebyly zatěžovány daňovými nedoplatky způsobenými povinnými osobami a nikoliv poskytnutí výjimky subjektu, který nemovitost na základě vlastního uvážení kupuje od dosavadního vlastníka, byť v dané věci prostřednictvím správce konkurzní podstaty". Ústavní soud nemá důvod, aby v souzené věci na tomto názoru cokoliv měnil.

Stejně tak nemá Ústavní soud důvod měnit svůj - v dosavadní judikatuře (např. I.ÚS 469/98, IV. ÚS 291/01, IV ÚS 726/01) - zastávaný názor na určení povinnosti nového vlastníka nemovitosti uhradit podle ustanovení § 13b zákona č. 338/1992 Sb.případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, a to za předpokladu, že finanční úřad (správce daně) novému vlastníku (stěžovateli) řádným rozhodnutím stanoví, jaké peněžité plnění se mu ukládá. V souzené věci se tak stalo rozhodnutím Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 6. 6. 2000, č.j. 15095/00/188971/1143. Příčinou a smyslem právních závěrů, obsažených v uvedených nálezech Ústavního soudu, je umožnit poplatníku, který je dle citovaného ustanovení povinen uhradit nedoplatek na dani z nemovitosti za původního vlastníka, přezkoumatelnost odvolacím orgánem a následně také přístup k nezávislému a nestrannému soudu, tedy zajistit i takovému poplatníku (a tedy i stěžovateli) při ukládání daňové povinnosti stejné postavení jako ostatním daňovým subjektům. Ústavní soud proto konstatuje, že tato práva byla stěžovateli v souzené věci zachována a ten je také využil v přezkumném řízení před odvolacím orgánem a následně i před krajským soudem. Stěžovatel se proto mýlí, jestliže na podporu své argumentace odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 469/98, neboť tam uvedená právní věta ("zákon č. 338/1992 Sb., o daní z nemovitostí, sice určuje povinnost nového majitele uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, ale tím nezbavuje správce daně povinnosti, aby novému majiteli rozhodnutím podle § 32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, také mimo jiné stanovil, jaké peněžité plnění se mu ukládá, zejména když z průběhu jednání a údajů finančních orgánů vyplývalo, že daňová povinnost byla vyměřena jen původnímu předchozímu poplatníkovi") potvrzuje výše uvedený právní závěr v dnes již konstantní judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud nemůže v uvedené souvislosti dát stěžovateli za pravdu ani se zřetelem k jím tvrzenému porušení ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., neboť Finanční úřad v Tanvaldě vydáním rozhodnutí ze dne 6. 6. 2000, č.j. 15095/00/188971/1143, zajistil stěžovateli uvedenou možnost správního i soudního přezkumu tohoto rozhodnutí s tomu odpovídajícími právy a povinnostmi účastníků řízení.

Podle přesvědčení Ústavního soudu, nelze dát stěžovateli za pravdu ani potud, pokud tvrdí, že "ačkoli mu byla daň, jež měla přejít z původního vlastníka, vyměřena novým rozhodnutím správce daně, bylo mu v tomto rozhodnutí vyměřeno též penále ve výši 67.342,- Kč", neboť "vyměřenou daň řádně a včas uhradil a v prodlení nebyl". Uvedené penále však nebylo vyměřeno stěžovateli, leč ještě původnímu vlastníku, kterému vznikla povinnost platit penále, neboť byl v prodlení se zaplacením splatných částí daně; to ostatně vyplývá i z rozhodnutí Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 6. 6. 2000, č.j. 15095/00/188971/1143. Argumentace orgánů veřejné moci, s odkazem na ustanovení § 58 zákona č. 337/1992 Sb. dle něhož příslušenství daně - mezi něž dle tohoto ustanovení náleží mimo jiné také penále - sleduje osud daně, je na místě, o čemž svědčí i - týmž zákonným ustanovením založené - právo správce daně rozhodnout jinak. Jelikož v souzené věci Finanční úřad v Tanvaldě jinak nerozhodl, nelze než vycházet z toho, že stěžovateli citovaným rozhodnutím vznikla povinnost uhradit daň včetně jejího příslušenství (penále). Stejný právní názor vyjádřil v obdobné věci Ústavní soud také v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 291/01, podle něhož "nelze považovat závěry krajského soudu, ve kterých vyslovil, že na stěžovatele přešla ve smyslu ustanovení § 13b zákona č. 338/1992 Sb. povinnost platit daň, kterou původní vlastník, přestože mu byla vyměřena pravomocnými platebními výměry, ve lhůtě nezaplatil, přičemž tato povinnost se vztahuje nejen na vlastní daň, ale i její příslušenství (rovněž původnímu poplatníkovi řádně vyměřené), za závěry protiústavní".

Argumentace orgánů veřejné moci byla tedy dle názoru Ústavního soudu správná a z ústavněprávního hlediska přijatelná. Za těchto okolností je proto rozhodnutí Finančního úřadu v Tanvaldě, Finančního ředitelství v Ústí nad Labem a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem věcí posouzení těchto orgánů, na jejichž argumenty (uvedené v odůvodnění těchto rozhodnutí) Ústavní soud odkazuje.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony, nedošlo.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru