Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1759/09 #1Nález ÚS ze dne 12.01.2012Nedostatek odůvodnění výroku o nákladech řízení při využití moderačního práva soudu jako projev nepřípustné svévole

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Nový Jičín
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formal... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
právní úkon/neplatný
nemovitost
Náklady řízení
Správní řízení
závazek/zánik
Restituce
akt/nicotný (paakt)
správní rozhodnutí
neplatnost/absolutní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 9/64 SbNU 93
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.1759.09.1
Datum vyhlášení24.01.2012
Datum podání03.07.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., § 2 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 9 odst.4, § 1 odst.1, § 6, § 14 odst.1, § 14 odst.3

40/1964 Sb., § 575 odst.1, § 39

500/2004 Sb., § 77 odst.1

99/1963 Sb., § 150, § 135 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo a již účastník řízení namítal, nicméně obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil její irelevantnost. Takový postup soudu je navíc projevem libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky D. T. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. 1. 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve výroku č. II. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3903/2007 ze dne 8. 4. 2009 a ve výroku č. II. a III. rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 42 Co 241/2004 ze dne 23. 2. 2007 pro rozpor s čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbývající části, směřující proti meritorním výrokům napadených rozhodnutí, byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Stěžovatelka se žalobou u okresního soudu domáhala po městu Příbor zaplacení částky 2.714.549,- Kč s příslušenstvím coby náhrady za znehodnocené zemědělské nemovitosti dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), k níž se žalovaný zavázal dohodou ze dne 24. 5. 1999. V průběhu řízení vzala stěžovatelka žalobu co do částky 2.035.911,75 Kč s příslušenstvím zpět. Okresní soud žalobu zamítl, neboť uzavřenou dohodu shledal absolutně neplatnou, a žalovanému nepřiznal s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. náhradu nákladů, neboť stěžovatelka-žalobkyně je důchodkyně a nevlastní žádný další majetek. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu co do věci samé a výrok o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelka je povinna žalovanému zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím celkem částku 95.279,- Kč, když dle jeho názoru stěžovatelčiny sociální poměry nejsou samy o sobě důvodem zvláštního zřetele hodným. Napadeným usnesením nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné a stěžovatelce uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.023,- Kč.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se nejprve vyjádřil ke stěžovatelčiným námitkám směřujícím proti rozhodnutí obecných soudů v její restituční věci. V tomto ohledu konstatoval, že otázku oprávněnosti stěžovatelčina nároku nemůže přezkoumávat, protože tato otázka již byla předmětem posouzení v jiném řízení před jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud současně neshledal, že by obecné soudy porušily stěžovatelčina základní práva, a proto ústavní stížnost v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Oprávněnými naopak Ústavní soud shledal stěžovatelčiny námitky týkající se výroků o nákladech řízení. Krajský i nejvyšší soud dle jeho názoru přistoupily k rozhodování o nákladech řízení formalisticky, nevzaly v úvahu složitost celé věci (ani fakt, že se jedná o restituční spor), zřejmou nemajetnost stěžovatelky a další stěžejní okolnosti případu. Ústavní soud dospěl k závěru, že v této konkrétní věci by bylo nepřiměřené trvat na tom, aby stěžovatelka nesla veškeré náklady řízení, a proto zde lze shledat důvody zvláštního zřetele hodné, jež ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. ospravedlňují nepřiznání náhrady nákladů zcela nebo zčásti ve věci úspěšnému žalovanému. S ohledem na to Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zohlednění okolností stěžovatelčina případu je projevem nepřípustné svévole obecných soudů, jež má za následek porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto byla napadená rozhodnutí v nákladových výrocích zrušena.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1759/09 ze dne 12. 1. 2012

N 9/64 SbNU 93

Nedostatek odůvodnění výroku o nákladech řízení při využití moderačního práva soudu jako projev nepřípustné svévole

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 17. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 1759/09 ve věci ústavní stížnosti D. T. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3903/2007, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2007 sp. zn. 42 Co 241/2004, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a jímž byl změněn výrok o nákladech řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému městu Příbor na náhradě nákladů prvostupňového i odvolacího řízení stanovené částky, a proti výrokům I a II rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 2. 2003 sp. zn. 8 C 60/2002, jimiž bylo řízení částečně zastaveno (co do částky 2 035 911 Kč) a byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o zaplacení částky 678 637,25 Kč s příslušenstvím.

Výrok

I. Výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3903/2007 a výroky II a III rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2007 sp. zn. 42 Co 241/2004 se zrušují.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Již na tomto místě je třeba uvést, že poněkud specifická konstrukce petitu této ústavní stížnosti může na první pohled vést i k závěru, že stěžovatelka hodlala napadnout pouze usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3903/2007, pokud je však ústavní stížnost posuzována jako celek, je z ní dostatečně zřejmé, že stěžovatelka napadá veškeré vůči ní negativní výroky obecných soudů rozhodujících ve věci, a takto k posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud i přistupoval.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3903/2007 bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2007 sp. zn. 42 Co 241/2004, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně (dále též jen "okresní soud") ze dne 20. 2. 2003 sp. zn. 8 C 60/2002; v další napadené části byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému městu Příbor na náhradě nákladů řízení i na náhradě nákladů odvolacího řízení částky 41 980 Kč a 53 299 Kč.

Citovaným rozsudkem okresního soudu bylo ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalovanému městu Příbor o spornou částku 2 714 549 Kč s příslušenstvím rozhodnuto tak, že: I. řízení bylo částečně zastaveno (pokud jde o částku 2 035 911 Kč s příslušenstvím) a II. byl zamítnut návrh žalobkyně, aby jí žalovaný zaplatil částku 678 637,25 Kč s příslušenstvím. V bodě III bylo rozhodnuto, že žalovanému se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Ve věci se jednalo o to, že stěžovatelka se domáhala po žalovaném městě Příbor zaplacení částky 2 714 549 Kč s příslušenstvím, kterou se žalovaný písemnou dohodou ze dne 24. 5. 1999 zavázal zaplatit jí (a dalším oprávněným osobám) na náhradu za znehodnocené zemědělské nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále také "zákon o půdě") a podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. V průběhu řízení vzala navrhovatelka žalobu částečně zpět ve výši odpovídající podílům ostatních oprávněných osob, a předmětem řízení tak zůstalo zaplacení částky 678 637,25 Kč s úroky z prodlení.

Okresní soud v Novém Jičíně shora citovaným rozsudkem žalobu zamítl a dohodu, kterou uzavřela navrhovatelka s žalovaným dne 24. 5. 1999, označil za absolutně neplatnou. Po provedeném dokazování vzal za prokázané, že žalovaný jako povinná osoba uzavřel uvedenou dohodu, která vycházela z rozhodnutí Okresního úřadu Nový Jičín, pozemkového úřadu, ze dne 1. 12. 1998 č. j. PÚ 5684/2c.4/92-Va-72/9 (jež nabylo právní moci dne 15. 1. 1999), jímž se vydávají nemovitosti specifikované v tomto rozhodnutí oprávněným osobám (mezi nimi i stěžovatelce); tyto osoby byly dále odkázány i na poskytnutí finanční náhrady za znehodnocené budovy (stav. plocha parc. č. 121/1 s domem č. p. 106 v k. ú. Klokočov, obec Příbor) podle § 14 odst. 1 a 3 zákona o půdě. Dále soud zjistil, že tomu předcházejícím rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 13. 8. 1997 zn. 249/97-3152 bylo potvrzeno, že nemovitosti na parc. č. 121/1 s domem č. p. 106 v k. ú. Klokočov, obec Příbor, jsou zemědělským majetkem ve smyslu zákona o půdě.

Okresní soud dále zjistil, že citované rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 13. 8. 1997 bylo zrušeno, a to novým rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 16. 6. 1999. Dalším rozhodnutím ze dne 12. 9. 2000 toto ministerstvo rozhodlo, že na nemovitosti na parc. č. 121/1 s domem č. p. 106 v k. ú. Klokočov, obec Příbor, se nevztahuje zákon o půdě. Dále uvedené ministerstvo rozhodnutím ze dne 4. 4. 2001 zrušilo mj. i výše citované rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 1. 12. 1998.

Podle soudu proto návrh žalobkyně nebyl důvodný. Konstatoval, že dohoda o poskytnutí finanční náhrady byla uzavřena na základě rozhodnutí Okresního úřadu Nový Jičín, pozemkového úřadu, ze dne 1. 12. 1998, které však bylo zrušeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 4. 4. 2001, což bylo dále potvrzeno rozhodnutím téhož ministerstva ze dne 21. 6. 2001, jímž byl rozklad stěžovatelky zamítnut. Soud uvedl, že je podle § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán rozhodnutím správního orgánu, který rozhodl, že se nejedná o zemědělský majetek. Dohoda o poskytnutí náhrady tak vychází z rozhodnutí, které bylo později zrušeno, a stala se neplatnou, neboť nastala právní "překážka"; plnění, k němuž je dlužník zavázán, "nemá po vzniku závazku právní titul", jde o plnění nemožné a závazek zaniká dle § 575 odst. 1 obč. zák. V podstatě jde - podle soudu - o nedovolenost plnění, která způsobuje neplatnost právního úkonu dle § 39 obč. zák. Předmětná dohoda totiž odporuje zákonu č. 229/1991 Sb. a její neplatnost nastává bez ohledu na to, zda ji některá ze stran uzavřela v dobré víře.

Pokud však jde o náklady řízení, soud rozhodl s odvoláním na § 150 o. s. ř. tak, že se žalovanému vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok III rozsudku). Po posouzení předmětné věci, která se týkala nároků spojených s restitucí, a po zhodnocení sociální situace žalobkyně, která je důchodkyně, její příjem činí 5 838 Kč měsíčně a nemá jiný majetek, shledal, že jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, a proto rozhodl s použitím citovaného ustanovení.

Rozsudek soudu prvního stupně poté - s obdobnou argumentací co do věci samé -potvrdil i odvolací soud (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2007 sp. zn. 42 Co 241/2004). V otázce nákladů řízení však krajský soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému městu Příbor na náhradě nákladů řízení i na náhradě nákladů odvolacího řízení částky 41 980 Kč a 53 299 Kč; srov. výrok II a výrok III rozsudku odvolacího soudu. Uvedl, že sociální poměry stěžovatelky samy o sobě důvod k aplikaci § 150 o. s. ř. nezakládají a že náklady žalovaného na právní zastoupení je vždy nutno považovat za náklady účelně vynaložené.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3903/2007 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl zásadní význam po právní stránce. Stěžovatelce výrokem II uložil, aby zaplatila žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12 023 Kč.

II.

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedla, že obecné soudy vycházely v dané věci z nesprávných právních závěrů a z nesprávné aplikace zákona, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Odvolací soud a dovolací soud neúplnost skutkových zjištění soudu nižšího stupně nenapravily. Nebylo zkoumáno, zda správním orgánům příslušela ze zákona pravomoc ve věci rozhodnout, a nebylo ani zjišťováno, zda se u správních rozhodnutí, o která se opírá odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nejednalo o paakty, zda nejsou nicotná a zda jsou vůbec právně vykonatelná. Jak je uvedeno výše, novými správními rozhodnutími byla zrušena rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, na základě kterých byly předmětné nemovitosti vydány oprávněným osobám. Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dokonce i přes skutečnost, že mu (prý) byl znám rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004 č. j. 6A 32/2002-117, který vyslovil nicotnost některých rozhodnutí týkajících se dané věci.

Stěžovatelka je toho názoru, že nesprávnost právních závěrů všech soudů měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy nesprávný úsudek, že dohoda uzavřená mezi ní a žalovaným městem Příbor dne 24. 5. 1999 je absolutně neplatná a že je v rozporu se zákonem o půdě. Stěžovatelka namítá i neúplnost skutkových zjištění soudů nezbytných k úsudku, zda je uvedená dohoda platná, či nikoliv; napadá též nedostatečné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který konstatoval jen obsah některých listinných důkazů, ale neuvedl řádně, které skutečnosti z nich má za prokázané, a nevyložil, jak se jednotlivá skutková zjištění promítla do učiněných právních závěrů.

K restituční podstatě případu stěžovatelka uvedla, že žalovaný nemovitosti zapsané v knihovní vložce č. 269 pro k. ú. Klokočov, obec Příbor, užíval proti vůli jejího otce bez právního důvodu. Část budov na parc. č. 121/1 v k. ú. Klokočov, obec Příbor, právní předchůdce žalovaného zboural. Není prý pravda, že by na parc. č. 121/1 v k. ú. Klokočov, obec Příbor, existovala v tzv. rozhodném období továrna. Stěžovatelka doložila soudům listinnými důkazy, že továrna byla zrušena v roce 1924 a v rozhodném období byla budova a další nemovitosti bývalé továrny užívány pro zemědělské účely - k ubytování zemědělských dělníků, k uložení zemědělských strojů a k uskladnění zemědělských plodin. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů a usnesení Nejvyššího soudu jsou i v tomto bodě v rozporu s listinnými důkazy, jestliže odkazují na existenci továrny v rozhodném období. Pokud žalovaný tvrdil, že nabyl uvedené nemovitosti ex lege na základě § 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a to ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. dne 24. 5. 1991, pak tuto skutečnost před soudem neprokázal a důkazy k jeho tvrzení nebyly soudem požadovány. Stěžovatelka naopak tvrdí, že vlastnická práva jejího otce a matky (V. N. a M. M. N.) nebyla nikdy po právu přerušena a nadále trvají. Uvedla, že doložila důkazy, že v rozhodném období byli její rodiče národnosti české, ničím se neprovinili, a jestliže byli označeni za Němce, stalo se tak v rozporu s listinnými důkazy. Otec navrhovatelky se prý nikdy nepřihlásil k národnosti německé a matka byla Slovinka. Rodina byla vrácena z odsunu jako rodina česká.

Stěžovatelka dále mj. uvedla, že soudy nezkoumaly, zda plná moc udělená starostou žalované obce advokátovi JUDr. M. bez vědomí a schválení zastupitelstvem obce byla vydána v souladu se zákonem o obcích, či nikoliv.

Stěžovatelka rovněž namítla, že soudy nesprávně rozhodly i o nákladech řízení, které byly podle jejího názoru určeny výše, než je stanoveno zákonem. Uvedla, že je nemajetná a jejím jediným finančním příjmem je důchod.

Stěžovatelka konečně prohlásila, že pochybení soudů nižších stupňů nenapravil ani dovolací soud a dovolání stěžovatelky odmítl. Z tohoto důvodu žádá, aby bylo i rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušeno.

III.

Nejvyšší soud i Krajský soud v Ostravě ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a prohlásily, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí. Stěžovatelka se přes poučení nevyjádřila, takže se její souhlas podle ustálené judikatury presumuje.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nelze očekávat od ústního jednání další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od tohoto jednání upustil.

IV.

Ústavní stížnost je zčásti důvodná.

1. Co se týče merita věci, jímž byl spor o zaplacení částky 678 637,25 Kč s úroky z prodlení, kterého se stěžovatelka domáhala po žalovaném městě Příbor na základě dohody ze dne 24. 5. 1999 o vyrovnání za znehodnocené zemědělské nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou. Tu totiž nemůže Ústavní soud přezkoumávat otázku oprávněnosti stěžovatelčina restitučního nároku podle zákona o půdě - to bylo předmětem jiného řízení před jinými orgány veřejné moci, jejichž rozhodnutí nejsou touto ústavní stížností napadena; jedná se zejména (mj.) o výše uvedené rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 12. 9. 2000 č. j. 1263/2000-5010, kterým toto ministerstvo rozhodlo, že se na nemovitosti na parc. č. 121/1 s domem č. p. 106 v k. ú. Klokočov, obec Příbor, nevztahuje zákon o půdě. V restituční věci stěžovatelky totiž bylo vedeno, jak je z výše uvedeného patrno, několik správních řízení, která jsou v současné době již pravomocně ukončena.

Pokud jde o závěry obecných soudů o neplatnosti předmětné dohody stěžovatelky uzavřené s městem Příbor, nezbývá než na ně odkázat. Soudy se shodly, že návrh stěžovatelky (občanskoprávní žaloba proti městu Příbor) nebyl důvodný; to proto, že dohoda o poskytnutí finanční náhrady byla uzavřena na základě rozhodnutí Okresního úřadu Nový Jičín, pozemkového úřadu, ze dne 1. 12. 1998, které však bylo zrušeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 4. 4. 2001, což bylo dále potvrzeno rozhodnutím téhož ministerstva ze dne 21. 6. 2001, jímž byl rozklad stěžovatelky zamítnut. Soudy tak vycházely dle § 135 odst. 2 o. s. ř. z rozhodnutí příslušného správního orgánu, který rozhodl, že se nejedná o zemědělský majetek. Dohoda o poskytnutí náhrady se tedy opírala o původní rozhodnutí, které bylo později zrušeno, a stala se tak neplatnou.

Významný je v tomto směru i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004 č. j. 6A 32/2002-117; řízení před tímto soudem vyvolala stěžovatelka napadením rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 15. 1. 2002 zn. 40997/01-5010; stěžovatelka však z něho vyvozuje závěry, které tento rozsudek neobsahuje. Je pravda, že tímto rozsudkem byla jako nicotná prohlášena rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Novém Jičíně ze dne 30. 8. 2001 č. j. ROPÚ/5684/2c.5/92-Va-72/9 a uvedené rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 15. 1. 2002 zn. 40997/01-5010, klíčová je však v této souvislosti jeho argumentace, v níž poukázal na následující názor Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 513/98 [nález sp. zn. I. ÚS 513/98 ze dne 28. 3. 2000 (N 46/17 SbNU 321)] řešící obdobnou problematiku: "správní úřad může vydávat ... [individuální správní] akty tehdy a potud, pokud je tato jeho pravomoc založena zákonem. V případě pozemkových úřadů vymezuje jejich působnost a pravomoc mimo jiné zákon o půdě, který v § 9 odst. 4 umožnil pozemkovému úřadu rozhodovat o vlastnictví oprávněné osoby k nárokovaným pozemkům, ovšem pouze za předpokladu, že se jedná o pozemky definované v § 1 odst. 1 téhož zákona. ... orgán státní správy, dospěje-li k závěru, že jeho příslušnost není dána, nemůže o tom vydat příslušné procesní rozhodnutí, protože mu to zákon neumožňuje. Tím méně - má-li správní orgán za to, že jeho příslušnost není dána - nemůže vydat rozhodnutí ve věci samé (v daném případě rozhodnout o tom, že oprávněná osoba není vlastníkem podle § 9 odst. 4 zákona o půdě), protože ... by se jednalo o paakt, resp. nulitní správní akt." Nejvyšší správní soud tedy - v souladu s výše uvedeným názorem Ústavního soudu - vyšel z toho, že majetkový nárok stěžovatelky-žalobkyně a dalších oprávněných osob nespadá pod ustanovení zákona o půdě, a že tedy není dána věcná působnost pozemkového úřadu o něm rozhodnout podle § 9 odst. 4 zákona o půdě; pozemkový úřad tedy nemohl ve věci rozhodovat vůbec. Pokud pozemkový úřad o nároku oprávněných osob přesto rozhodl, trpí jeho rozhodnutí takovou vadou, která vyvolává jeho nicotnost. Za nicotné je pak nutno považovat i rozhodnutí Ministerstva zemědělství, které nicotné rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdilo. Z vyložených důvodů Nejvyšší správní soud tuto nicotnost vyslovil citovaným rozsudkem.

Za této situace tedy ani Ústavní soud nemůže ukládat městu Příbor, aby respektovalo shora citovanou dohodu o finančním vyrovnání za znehodnocené zemědělské nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb. (čehož se stěžovatelka v podstatě domáhá); ta sice byla uzavřena v dobré víře, ale za zcela jiné situace, kdy se její účastníci mohli oprávněně domnívat, že se ve věci jedná o restituci podle uvedeného zákona. To však bylo následně, jak je z výše uvedeného patrno, změněno a právní podklad dohody stěžovatelky s městem Příbor, z níž vyplynul nárok na náhradu zcela znehodnocené zemědělské nemovitosti podle zákona o půdě, pozbyl platnosti.

2. Ústavní soud však v dané věci zjistil jiné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. To se týká části napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě o nákladech řízení. Jak již bylo uvedeno, krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému městu Příbor na náhradě nákladů řízení i nákladů odvolacího řízení 41 980 Kč a 53 299 Kč (srov. výrok II a výrok III rozsudku odvolacího soudu). Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo stěžovatelce výrokem II uloženo, aby zaplatila žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 023 Kč. Tedy stěžovatelce bylo celkově uloženo na nákladech řízení zaplatit částku přesahující 100 000 Kč.

Ústavní soud sdílí v tomto směru názor soudu prvního stupně, který rozhodl s odvoláním na § 150 o. s. ř. tak, že se žalovanému vůči stěžovatelce-žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Ten uvedl, že po posouzení předmětné věci, která se týkala nároků spojených s restitucí, a po zhodnocení sociální situace žalobkyně, jež je důchodkyně, její příjem činí 5 838 Kč měsíčně a nemá jiný majetek, shledal, že jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, a náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poukázal i na to, že uložení povinnosti náhrady nákladů řízení by bylo vůči stěžovatelce nepřiměřenou tvrdostí a žalované město Příbor nepřiznáním této náhrady zvlášť závažnou újmu neutrpí.

Oproti tomu odvolací soud, který toto rozhodnutí o nákladech řízení změnil, pouze uvedl, že důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal, neboť sociální poměry stěžovatelky-žalobkyně prý samy o sobě nemohou být důvody zvláštního zřetele hodnými. Nejvyšší soud pak o otázce nákladů dovolacího řízení rozhodl zcela formálně, neboť se v odůvodnění svého usnesení stručně zabýval jen jejich výpočtem.

Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci, a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.).

Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].

Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. To se týká i otázky nákladů řízení.

Ústavní soud především uvádí, že ve své konstantní judikatuře zastává názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)]; proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jejichž součástí je i princip rovnosti účastníků řízení, resp. princip kontradiktornosti řízení. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145) pak Ústavní soud uvedl, že podle § 150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud také musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.

Svůj náhled na procesní podmínky aplikace § 150 o. s. ř. Ústavní soud dále precizoval v nálezu ze dne 6. února 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309). Podle tohoto nálezu je součástí práva na spravedlivý proces vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.

Srovnatelná situace v podstatě nastala i v nyní projednávané věci. Vezmou-li se v úvahu složitost celého případu, jeho návaznost na restituční spor, zřejmá nemajetnost stěžovatelky a další stěžejní okolnosti věci, vede to Ústavnísoud nutně k názoru, že ve věci by bylo skutečně nepřiměřeně tvrdé trvat na tom, aby stěžovatelka nesla veškeré náklady řízení. Podle Ústavního soudu ve zkoumaném případě, se zřetelem k jeho zvláštnostem - jak plyne již z argumentů shora uvedených - lze tedy důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. shledat.

Ústavnísoud dále připomíná, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud ji účastník řízení namítal, nicméně obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tím došlo v dané věci k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jelikož Ústavnísoud zjistil, že v dané věci - ve výrocích Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu o nákladech řízení - došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny, bylo ústavní stížnosti podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zčásti vyhověno, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.

Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímsoudu jako zjevně neopodstatněná.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru