Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1757/10 #1Usnesení ÚS ze dne 26.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
Domovní prohlídka
Obhajoba
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1757.10.1
Datum podání17.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 187

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 2 odst.14, § 83


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1757/10 ze dne 26. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem V. N. T., zastoupeného JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem, se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1512/2009, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 6. 2010, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1512/2009 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 6. 2009 sp. zn. 7 To 213/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 9 T 8/2009, kdy v tomto trestním řízení byl stěžovatel shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon").

V ústavní stížnosti stěžovatel vznáší dvě námitky. Za prvé uvádí, že měl po blíže neurčenou dobu do 16. 7. 2008 v domě č. 40 v obci Kočov, okr. Tachov, pěstovat rostliny indického konopí, což bylo zjištěno na základě provedené domovní prohlídky započaté ve 13:15 hod. dne 16. 7. 2008. Použití důkazů, které byly opatřeny při této domovní prohlídce, v trestním řízení přitom považuje za nepřípustné, neboť příkaz k domovní prohlídce vydaný okresním soudem dne 16. 7. 2008 pod sp. zn. 0 Nt 222/2008 je nutno považovat za nezákonný z toho důvodu, že nebyly respektovány podmínky, za kterých může být domovní prohlídka povolena a následně realizována (jaké konkrétní podmínky má stěžoval na mysli nicméně není v ústavní stížnosti nijak blíže upřesněno - pozn. Ústavního soudu).

Za druhé pak namítá porušení práva na obhajobu spočívající v nemožnosti seznámit se ve svojí mateřštině s obsahem rozsudku soudu prvního stupně. Ve smyslu § 2 odst. 14 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), měl právo používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka. Aby bylo toto právo reálně zajištěno, má nepochybně cizí státní příslušník neovládající český jazyk právo na to, aby mu byly základní listiny, které se dotýkají jeho trestního stíhání, přeloženy do mateřského jazyka.

Stěžovatel je proto přesvědčen, že došlo k zásahu do jeho práv ústavně zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 12 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 9 T 8/2009 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout.

Pokud jde o otázku zákonnosti provedené domovní prohlídky, touto se obecné soudy zabývaly, s argumentací stěžovatele se vypořádaly, a vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani nijak blíže nekonkretizoval, proč považuje jejich závěry v tomto směru za nesprávné, Ústavní soud toliko odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí (viz zejména č. l. 358 spisu okresního soudu).

Druhé pochybení, které stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, mělo spočívat v tom, že mu nebyla dána možnost seznámit se ve svojí mateřštině s obsahem rozsudku soudu prvního stupně. K tomu Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že smyslem práva zakotveného v čl. 37 odst. 4 Listiny, dle kterého kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka, je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, tím nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat s orgány činnými v trestním řízení i se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Pomoc tlumočníka má umožnit, aby se obviněný seznámil se skutečnostmi, na nichž je založeno obvinění, a aby mohl při své obraně soudu poskytnout vlastní verzi toho, z čeho je obviňován (obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 453/04 in http://www.usoud.cz). Co se týče překladu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, trestní řád věc blíže upravuje tak, že je třeba obviněnému písemně přeložit usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o vazbě, obžalobu, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz, rozhodnutí o odvolání a o podmíněném zastavení trestního stíhání; to neplatí, jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje.

V projednávané věci Ústavní soud ze spisu okresního soudu zjistil, že stěžovatel žádal o překlad předmětného rozsudku a uváděl, že rozumí málo jazyku českému. Ze spisu dále vyplývá, že překlad daného rozhodnutí byl tlumočníkem vyhotoven a nachází se v něm i referát s pokynem k zaslání tohoto překladu stěžovateli, který je odškrtnut způsobem, jenž by měl označovat jeho splnění. Ústavní soud je však nucen konstatovat, že se mu ve spise okresního osudu nepodařilo dohledat doručenku, která by potvrzovala, že k tomuto doručení skutečně došlo, a potud je tedy nutno stěžovatelovi přisvědčit.

Ústavní soud nicméně dále připomíná, že - bráno obecným pohledem - sám neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani výlučně ani převážně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, vždy zvažuje skutečnou povahu daného postupu a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci posuzuje zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Tímto přístupem mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. Řečeno poněkud jinak, ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivců, tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu.

Ústavní soud nemá za to, že by nedoručení překladu rozsudku soudu prvního stupně stěžovateli mělo být považováno za pochybení takové intenzity, aby bylo na místě zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Nutno totiž poukázat na skutečnost, že stěžovatel jinak v celém řízení, včetně soudních líčení před soudem prvního i druhého stupně, tlumočení zajištěno měl, a též, že byl právně zastoupen advokátem, který ve věci hájil jeho zájmy a podával opravné prostředky. Obhajobě rovněž nic nebránilo seznámit se s předmětným překladem nahlédnutím do spisu okresního soudu, ve kterém je založen. Bez relevance nadto není ani skutečnost, že stěžovatel sice požádal okresní soud o překlad jeho rozsudku, nicméně nesplnění této žádosti již dále nenamítl ve svém odvolání, ani při veřejném zasedání před odvolacím soudem, byť především stěžovatel sám musí střežit svá práva.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. 1. 2011

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru