Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1755/19 #1Usnesení ÚS ze dne 03.12.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
satisfakce/zadostiučinění
poučení
dovolání/přípustnost
Poučovací povinnost
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.1755.19.1
Datum podání28.05.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 118a, § 237


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1755/19 ze dne 3. 12. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TST REAL, s.r.o., Dlážděná 4/1586, Praha 1, zastoupené Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem Velehradská 88/1, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 12. 2015, č. j. 12 C 110/2014-95, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2016, č. j. 53 Co 272/2016-133, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 30 Cdo 2878/2017-154, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 28. 5. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala na vedlejší účastnici (České republice) přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 160.032 Kč s příslušenstvím, náhrady škody v částce 6.443.432,71 Kč s příslušenstvím, které byly stěžovatelce způsobeny při výkonu veřejné moci v řízení o dědictví vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. D 1547/92. Obecné soudy porušily podle stěžovatelky povinnost rozhodnout v přiměřené lhůtě.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu bylo sice konstatováno porušení práva na vydání rozsudku v přiměřené lhůtě, nicméně co do žalovaných částek byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Městský soud v Praze následně k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ve věci podané dovolání odmítl.

Z ústavní stížnosti se podává, že majetková a nemajetková újma měla být stěžovatelce způsobena v dědickém řízení, které probíhalo od roku 1992. V roce 2007 stěžovatelka nabyla postoupením pohledávku uplatněnou v rámci dědického řízení. Následně se stěžovatelka stala účastnicí dědického řízení, v jehož rámci jí bylo přiznáno právo na 3.411.622.20 Kč. Tato částka jí byla vyplacena v roce 2013.

Podle stěžovatelky průtahy v soudním řízení způsobily, že v období od postoupení pohledávky až do vyplacení dědictví byla zbavena možnosti nakládat s částkou 3.411.622,20 Kč. Tuto částku mohla stěžovatelka kupříkladu uložit na spořicí účet. Ke zvolené formě zadostiučinění, tj. konstatování průtahů, stěžovatelka uvedla, že toto je možné používat jen ve výjimečných případech. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, které přihlédly k okolnostem, za nichž se stěžovatelka stala účastnicí dědického řízení. Zdůraznila, že i podnikatel má právo na spravedlivý proces.

K odůvodnění rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka namítla, že nebyla poučena podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Nemohla tak doplnit dokazování stran záměru uložit peníze na spořicí účet. Předložení takového důkazu je navíc nesplnitelné. Tento argument vznesla stěžovatelka též ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Tomu dále vytkla, že dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatelka má přitom za to, že ve svém dovolání dovolací důvod řádně vymezila. Nejvyšší soud se tak měl jejím návrhem věcně zabývat.

Z výše vyložených důvodů je stěžovatelka toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností týkajících se nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení Ústavní soud ve své judikatuře už dříve zdůraznil, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu kritérií daných § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].

Podle § 31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb. platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Z platné právní úpravy tedy plyne, že nutným důsledkem zjištění existence nemajetkové újmy není vždy přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích. Přiměřené zadostiučinění lze poskytnout jen v případě, jestliže - jak zákon stanoví - samotné konstatování porušení práva by se jako dostačující nejevilo. Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva, či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší - pouze na základě event. vlastního subjektivního názoru - ho přehodnocovat a nahrazovat je posouzením vlastním, neboť jak bylo shora uvedeno, Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda toto posouzení obecných soudů není výrazem libovůle či svévole, a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že samotné konstatování porušení práva stěžovatelky se jeví jako dostačující, pak postupovaly v souladu s § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy své závěry o dostatečnosti samotného konstatování porušení práva racionálně logicky odůvodnily. Již nalézací soud poukázal na skutečnost, že jedním ze základních kritérií majícím vliv na formu a případnou výši odškodnění je význam předmětu řízení pro účastníka řízení. Přičemž v projednávané věci nebyl pro stěžovatelku v sázce samotný výsledek dědického řízení, ale prostý ekonomický kalkul. Namítá-li stěžovatelka, že nebyla poučena odvolacím soudem podle ustanovení § 118a odst. 1, není důvod, proč by se tak mělo stát. Ústavní soud ve své judikatuře k ustanovení § 118a občanského soudního řádu uvádí: "... účelem těchto ustanovení je eliminovat účastníku nepříznivý výsledek sporu jen proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž věděl, že taková břemena jej stíhají." [nález sp. zn. III. ÚS 4495/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 87/69 SbNU 385 bod 11); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Toto ustanovení "má sloužit k zajištění předvídatelnosti rozhodnutí sporu", přičemž porušení této zásady představuje porušení práva na spravedlivý proces (nález sp. zn. I. ÚS 2872/18 ze dne 23. 7. 2019, body 31-32). Zákaz překvapivých rozhodnutí ovšem "neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí [...]. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat" [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99), bod 42; nález sp. zn. IV. ÚS 233/17 ze dne 27. 2. 2018, bod 37]. V daném případě si musela být stěžovatelka svého důkazního břemene vědoma, neboť již nalézací soud v souvislosti s případným úročením z dědictví vyplacené částky, poukázal na to, že tento postup stěžovatelky nebylo lze "důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí". Z tohoto konceptu pak vyšel též odvolací soud, který závěry nalézacího soudu pouze přeformuloval, a to při zachování jejich obsahu. Stěžovatelce tak muselo být zjevné, že má-li být v této části žaloby úspěšná, musí se snažit prokázat určitou pravidelnost, z níž by bylo lze dovodit, že by dědictvím získané prostředky byly skutečně uloženy na spořicí účet s příslušným úročením. To se však nestalo.

Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdy by ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33), kdy uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné."

To se však v nyní posuzovaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru