Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 175/04Nález ÚS ze dne 29.11.2005Lhůta pro podání dovolání po účinnosti změny úpravy dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
vlastnické právo/přechod/převod
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 216/39 SbNU 289
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.175.04
Datum vyhlášení10.01.2006
Datum podání23.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 8 odst.4

99/1963 Sb., § 240 odst.1, § 240 odst.3, § 240 odst.5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 175/04 ze dne 29. 11. 2005

N 216/39 SbNU 289

Lhůta pro podání dovolání po účinnosti změny úpravy dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 29. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 175/04 ve věci ústavní stížnosti JUDr. V. F. a D. F. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2239/2002, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2002 sp. zn. 9 Co 992/2000 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 8. 2000 sp. zn. 11 C 2105/91, včetně jeho usnesení ze dne 11. 9. 2000 sp. zn. 11 C 2105/91, jimiž bylo uloženo stěžovatelům uzavřít s vedlejší účastnicí Mgr. H. V. dohodu o vydání věci.

I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2239/2002 se zrušuje.

II. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2002 sp. zn. 9 Co 992/2000, rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 8. 2000 sp. zn. 11 C 2105/91 a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 9. 2000 sp. zn. 11 C 2105/91 se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2239/2002, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2002 sp. zn. 9 Co 992/2000 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 8. 2000 sp. zn. 11 C 2105/91. Naposled citovaným rozsudkem (včetně jeho stručného opravného usnesení ze dne 11. 9. 2000) okresní soud především vyhověl návrhu žalobce (v dané právní věci prof. E. G.), podaného na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a žalovaným stěžovatelům uložil povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání v rozsudku specifikovaných nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 307 katastrálního úřadu v D. pro obec K. V rozsáhlém a podrobném odůvodnění rozsudku soud v závěru uvedl, že z dokazování vyplynulo, že žalovaní stěžovatelé získali předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění, a proto bylo rozhodnuto, že se v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. nemovitosti (dům i pozemky) restituují.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 5. 2002 sp. zn. 9 Co 992/2000 citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil s tím, že předmětnou dohodu jsou stěžovatelé povinni uzavřít s Mgr. H. V. (vedlejší účastnicí řízení před Ústavním soudem). V odůvodnění svého rozsudku k podstatě věci uvedl, že v průběhu řízení o restitučním návrhu manželů G. zemřela Ing. M. G. a během odvolacího řízení zemřel i prof. G. Pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 z 31. 7. 2001 č. j. 18 D 1485/2000-102 byla schválena dohoda dědiců, podle které pozůstalá dcera zůstavitele H. V. převzala jeho nárok vůči žalovaným na vydání nemovitostí v K. Mgr. H. V. se stala právním nástupcem dřívějšího žalobce (v rámci sukcese) a odvolací soud s ní proto jednal jako s účastníkem řízení. Uvedl ji v záhlaví svého rozsudku jako žalobkyni a výrok rozsudku okresního soudu upravil tak, že dohodu o vydání nemovitostí jsou žalovaní povinni uzavřít s H. V., které jsou povinni nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně. Okresní soud podle názoru odvolacího soudu správně zjistil - a mezi účastníky je ostatně nepochybné - že dřívějšími vlastníky nemovitostí byli manželé G., kteří nemovitost získali koupí; pokud žalovaní stěžovatelé zpochybňovali platnost této koupě, jde podle odvolacího soudu o zjevně účelové tvrzení. Po známých událostech roku 1968 Ing. M. G. emigrovala. Byla odsouzena za trestný čin opuštění republiky a bylo u ní vysloveno propadnutí majetku. Tím ze zákona zaniklo bezpodílové spoluvlastnictví manželů G. a do práv Ing. M. G. vstoupil čs. stát. Finanční odbor ONV v Děčíně podal u soudu návrh na vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví a dosáhl vydání rozsudku, podle kterého mu byla přikázána celá nemovitost. Tu pak prodal žalovaným (stěžovatelům). V roce 1990 byl jako nezákonný zrušen rozsudek trestního soudu, jímž bylo u Ing. M. G. vysloveno propadnutí majetku. Odvolací soud dále mj. uvedl, že ani on - ve shodě s názorem soudu prvního stupně - nepochybuje o tom, že spornou nemovitost získali žalovaní mj. za situace, kdy JUDr. V. F. vedl odbor státní správy Úřadu předsednictva vlády a byl funkcionářem KSČ, o koupi nemovitosti měl silný zájem a jednal o ní s některými funkcionáři ONV v Děčíně, zejména s předsedou R., a kdy mu byl prodej nemovitosti přislíben. Nemovitost nebyla nabídnuta ke koupi nikomu jinému a celá záležitost (od odsouzení Ing. G. až po vlastní prodej) byla podle úsudku krajského soudu vyřízena mimořádně rychle.

Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2239/2002 dovolání stěžovatelů odmítl, neboť shledal, že bylo podáno opožděně.

II.

Ve své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé úvodem rekapitulují vývoj daného případu. Z hlediska skutkového prohlašují, že dne 11. června 1976 uzavřeli s čs. státem, zastoupeným ONV v Děčíně, občanskoprávní smlouvu o prodeji rodinného domku č. p. 60 v K. za částku 28 472 Kč a dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemků č. kat. 138, 639/2 a 639/3 za úhradu ve výši 7 944 Kčs, a to na základě pravomocného správního rozhodnutí ONV v Děčíně z 10. 6. 1976 o přidělení těchto pozemků, které vlastnicky patřily státu, do jejich osobního užívání. Smlouva i dohoda byly notářsky zaregistrovány dne 15. 6. 1976. Stěžovatelé uvedli, že si byli jisti, že prodávající (čs. stát) byl oprávněn s tímto majetkem disponovat, a věděli prý, že je žádný ani obecně závazný, ani interní předpis nevylučoval z práva nabývat věci z národního majetku. Smlouvu i dohodu údajně uzavřeli v dobré víře a v souladu s tehdy platnými československými právními předpisy. Dne 14. října 1991 podali manželé prof. Dr. E. G. a Ing. M. G. žalobu o vydání uvedených nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Podáním z 19. 2. 1992 ji změnili na žalobu o uzavření dohody o vydání věci. Uvedli, že jedna ideální polovina předmětných nemovitostí přešla na stát na základě konfiskace majetku Ing. M. G. (podle § 52 trestního zákona ve spojení s § 500 odst. 3 občanského zákoníku) a že druhá ideální polovina patřící prof. Dr. E. G. byla na základě rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. 6 C 1644/75 přikázána čs. státu za náhradu (podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku).

Stěžovatelé rovněž připomněli, že ve věci z důvodu procesní opatrnosti podali ústavní stížnost již dne 7. 8. 2002, leč ta byla usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2003 sp. zn. II. ÚS 538/02 odmítnuta "z důvodu předčasnosti" (souběh ústavní stížnosti s dovoláním podaným u Nejvyššího soudu).

Stěžovatelé zejména protestují proti tomu, že jejich dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako opožděně podané. Tento soud totiž dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno po uplynutí jednoměsíční lhůty stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."); přitom vycházel z ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 30/2000 Sb."), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tedy i s uvedenou jednoměsíční lhůtou k podání, nikoliv lhůtou dvouměsíční, jak se domnívali stěžovatelé). Stěžovatelé jsou toho názoru, že z výslovného znění citovaného bodu 17 vyplývá, že zákon připouští retrospektivní použití "dosavadních právních předpisů" nikoli na podání dovolání účastníkem, ale na projednání podaného dovolání, jakož i na rozhodnutí o něm. Upozornili též na to, že pod rubrikou "Podání dovolání" se v ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř. praví: "Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení." Toto ustanovení se výslovně vztahuje na poučení, které musí být obsaženo v rozhodnutí odvolacího soudu. Jeho znění podle mínění stěžovatelů vylučuje, aby na ně bylo vztaženo ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., upravující jednání a rozhodování dovolacího soudu. Podle ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř. (které platí přiměřeně pro řízení u odvolacího soudu podle § 211 o. s. ř. a pro řízení u dovolacího soudu podle § 240 odst. 3 a § 243c o. s. ř.) musí každý rozsudek obsahovat poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek a o lhůtě a místu k jeho podání. Ve smyslu § 5 o. s. ř. musí být poučení v souladu se všemi příslušnými ustanoveními o. s. ř. ve znění účinném v den vydání rozsudku, tj. včetně přechodných ustanovení v bodech 15 a 17 hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. Odvolací soud ve výrokové části rozsudku z 9. května 2002 uvedl, že dovolání proti tomuto rozsudku se nepřipouští; v závěru odůvodnění jeho rozsudku se říká, že dovolání může odvolací soud připustit, pokud jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (srov. § 239 odst. 1 o. s. ř. před novelou). Žalovaní neuvedli žádné okolnosti, které by svědčily pro takový závěr. I když řešení sporu bylo obtížné, nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Odvolací soud proto dovolání nepřipustil. V poučení odvolací soud uvedl, že proti jeho rozsudku není přípustné odvolání. Stěžovatelé jsou toho názoru, že citovaným postupem byli zbaveni práva na spravedlivý proces.

V dalších částech ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně polemizují s právními závěry především nalézacího soudu, tedy Okresního soudu v Děčíně, a z menší části i s názory soudu odvolacího. V tomto směru - ve vztahu ke specifické situaci v dané věci - poukazují na ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., které uvádí, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává. Dále zejména zpochybňují, zda byl vůbec prof. G. oprávněnou osobou podle restitučního zákona a zda oni sami jsou osobami povinnými; upozornili i na to, že k návrhu Mgr. H. V. katastrální úřad - navzdory tomu, že ve věci podali dovolání - provedl v její prospěch vklad vlastnického práva a zbavil stěžovatele jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Oba soudy podle stěžovatelů uvedly řadu politických a moralizujících názorů, úvah a "pravidel", jak měl tehdejší správní orgán podle nich "správně" postupovat, neuvedly však jedinou právní normu, jejíž porušení by vyvolalo jejich protiprávní zvýhodnění. Krajský soud stěžovateli V. F. dokonce vytkl, že spornou nemovitost získal díky tomu, že vedl odbor státní správy Úřadu předsednictva vlády a že byl funkcionářem KSČ. Obsah rozsudku odvolacího soudu, který považují za "ryze formální", prý svědčí o tom, že ve věci byla před zákonem dána přednost subjektivním a mimoprávním aspektům restitučního sporu.

Stěžovatelé s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasili.

III.

Po výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud. Ten jako účastník řízení zdůraznil, že při svém rozhodování vycházel z toho, že v řízení o dovolání stěžovatelů je třeba postupovat a rozhodovat podle přechodného ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., tj. podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Podle jeho názoru tedy není ústavní stížnost důvodná, pokud směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. S upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasil.

Ostatní obecné soudy rozhodující ve věci, tedy Krajský soud v Ústí nad Labem, jakož i Okresní soud v Děčíně, ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti plně odkázaly na obsah odůvodnění svých rozsudků. Vyslovily souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem, Mgr. H. V., ve svém vyjádření uvedla, že považuje všechna soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností za věcně správná. K podstatě věci samé dále ve svém vyjádření neuvedla nic zásadního či nového a závěrem navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů zamítl, a souhlasila s upuštěním od ústního jednání.

Uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovatelům i jejich právnímu zástupci. Ti však již na ně nereagovali.

IV.

Ústavní stížnost shledal Ústavní soud zčásti důvodnou, byť se neztotožnil se všemi právními závěry, resp. námitkami stěžovatele, kterými v návrhu argumentuje.

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2239/2002 nezbylo Ústavnímu soudu než návrhu stěžovatelů vyhovět a uvedené usnesení zrušit. To učinil zejména z následujících důvodů.

Ústavní soud vycházel při posouzení této části ústavní stížnosti ze závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 574/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 80), resp. v nálezu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 8/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 41). Neshledal důvodu, aby se od názorů vyjádřených v těchto nálezech v nyní zkoumané srovnatelné věci odchýlil. Opětovně konstatuje, že novelizací o. s. ř. zákonem č. 30/2000 Sb. došlo k modifikaci lhůty pro podání dovolání a k zákonnému zakotvení poučovací povinnosti odvolacího soudu o možnosti dovolání podat. Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může nyní účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle odstavce třetího téhož ustanovení je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení. Aplikovatelnost nových procesních ustanovení o. s. ř., zakotvených novelou č. 30/2000 Sb., na řízení započatá před 1. 1. 2001 je ovšem omezená a zásadně se na tato řízení, podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, aplikuje procesní úprava platná před 1. 1. 2001 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001 sp. zn. 29 Odo 196/2001, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 70/2001). Zmíněná novela o. s. ř. totiž ve svých intertemporálních ustanoveních stanoví, že odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti novely (tj. 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (část dvanáctá hlava I bod 15 zákona č. 30/2000 Sb.). Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným před 1. 1. 2001 nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (část dvanáctá hlava I bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.).

Zákonodárce zvolil při novelizaci o. s. ř. zákonem č. 30/2000 Sb. řešení, podle něhož se na některá již započatá řízení před obecným soudem i nadále vztahuje úprava dovolání zrušená počínaje 1. 1. 2001, včetně délky lhůty pro podání dovolání. Takovouto interpretaci novely č. 30/2000 Sb. Nejvyšším soudem nelze, z ústavněprávních hledisek, zpochybnit (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 22/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, usn. č. 7, str. 367), jakkoliv vyvolává nepraktické následky, jejichž příkladem je mj. i tato ústavní stížnost. Je ovšem také třeba upozornit, že takováto úprava, resp. interpretační důsledky této úpravě přiřazené Nejvyšším soudem - kdy nedochází k tzv. nepravé retroaktivitě procesních norem (tedy aplikaci nových procesních norem pro dříve započatá řízení) - není sice protiústavní, je však neobvyklá. Dochází tak k odlišnému postupu při podání dovolání, kdy v jinak obdobné procesní situaci existuje jiná úprava dovolání, včetně odlišné délky lhůty. Pro "stará" řízení je, ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu, lhůta jednoměsíční, pro řízení nová lhůta v dvojnásobné délce. Takováto situace nepřispívá k právní jistotě účastníků civilního řízení a jedinou ústavně konformní možností, jak v takovéto situaci postupovat a současně posílit, nikoliv oslabit právní jistotu, je analogická aplikace ustanovení § 240 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, jinými slovy poučovací povinnost odvolacího soudu o možnosti podat dovolání s případnými následky uvedenými v odstavci 3 téhož ustanovení.

Nastíněné úvahy nejsou zpochybněny ani tím, že stěžovatel, sám právník, byl zastoupen advokátem, rovněž tedy osobou zvláště kvalifikovaně práva znalou, a že tedy advokát stěžovatele mohl postupovat v souladu s tehdy platnou právní úpravou a podat dovolání včas. Takovýto argument opomíjí, že judikatura nižších obecných soudů, stejně jako sama judikatura Nejvyššího soudu, byla v otázce aplikace relevantního znění o. s. ř., včetně délky lhůty pro podání dovolání po 1. 1. 2001, rozdělena a k jejímu sjednocení došlo až po určité době (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 89/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 60, str. 135). Podle názoru Ústavního soudu nelze klást ani na advokáty nereálné nároky, jestliže ve správné aplikaci intertemporálních ustanovení často chybují též obecné soudy, jak je známo Ústavnímu soudu z jeho vlastní rozhodovací činnosti.

Pokud Nejvyšší soud rozhodl, že se ve věci aplikuje původní jednoměsíční lhůta pro podání dovolání, učinil tak plně v rámci své pravomoci nejvyšší soudní instance interpretující podústavní právo a Ústavní soud v zásadě nemá pravomoc jeho právní závěr přehodnocovat. Ústavní soud je však povinen dbát na to, aby při používání procesních norem byly dodržovány základní principy demokratického právního státu. K těmto principům však Nejvyšší soud nepřihlédl dostatečně, pokud odmítl vztáhnout poučovací povinnost odvolacího soudu o možnosti podat dovolání též na řízení, na něž se aplikuje stará procesní úprava, resp. pokud absenci takového poučení nevzal v úvahu a nevyložil ji ve prospěch stěžovatelů. Byť stará procesní úprava vskutku o poučovací povinnosti o možnosti podat dovolání výslovně nehovoří, je analogická aplikace poučovací povinnosti, která nabyla účinnosti 1. 1. 2001, nezbytná pro dosažení potřebné míry právní jistoty účastníků občanského soudního řízení jako základní hodnoty vyplývající z pojmu demokratického právního státu.

Ústavní soud dodává, že zvláště za shora opakovaně popsané situace, kdy novelizací občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb. došlo od 1. ledna 2001 ke změně lhůty k podání dovolání stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. - přičemž podle ustanovení části dvanácté hlavy první bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu projednají podle dosavadních právních předpisů - nastal komplikovaný právní stav, v němž bylo pro účastníky nesnadné se orientovat. Tím spíše bylo zapotřebí dbát na to, aby byli o lhůtě, ve které je možno podat dovolání, řádně poučeni tak, aby neutrpěli újmu na svých právech. Na to v zásadě upozornil i stěžovatel v ústavní stížnosti. Pro úplnost lze doplnit, že i kdyby taková obecná poučovací povinnost soudu nevyplývala z ustanovení § 5 o. s. ř., je možné ji dovodit z čl. 36 odst. 1 Listiny, která je součástí ústavního pořádku České republiky, a z čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Skutečnost, že tato poučovací povinnost odvolacího soudu byla výslovně vtělena do ustanovení § 240 o. s. ř. až novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001, není podle názoru Ústavního soudu právně relevantní, neboť označeným zákonem bylo do občanského soudního řádu zařazeno nové ustanovení právě proto, že dřívější znění nemohlo v rovině ústavněprávní již nadále obstát.

Ústavní soud zdůrazňuje, že v době častých, podstatných změn práva je nutno vykládat intertemporální konflikty starého a nového práva tak, aby bylo účastníkům řízení umožněno realizovat jejich procesní práva, a nikoliv naopak, aby realizace těchto práv byla nadměrně, v důsledku formalistického postupu obecných soudů, ztížena.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ústavní stížnosti - pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu - vyhovět a toto usnesení zrušit, jak je z výroku tohoto nálezu zřejmé.

V.

V další části, tedy pokud se jedná o napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2002 sp. zn. 9 Co 992/2000 a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 8. 2000 sp. zn. 11 C 2105/91 však shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. To proto, že bude nyní na Nejvyšším soudu, aby se - po zrušení jeho rozsudku - dovoláním stěžovatelů znovu zabýval, aby zvážil, zda není nepřípustné z jiných důvodů než pro opožděnost, a aby pak z tohoto hlediska volil další postup. K ochraně práv stěžovatelů tedy zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu zcela postačí.

Pro úplnost lze z obecného hlediska jen doplnit, že tvrzení stěžovatelů v principu směřují proti právnímu posouzení věci obecnýmisoudy, tedy proti věcné správnosti napadeného rozhodnutí; k tomu lze podotknout, že Ústavní soud - soudní orgán ochrany ústavnosti - není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu ani nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. Rovněž je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace zásadně přísluší soudům obecným. Jestliže tyto obecné soudy postupují v souladu s příslušným zákonem a respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemohl by Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a také z čl. 6 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu účastníka v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.

Ústavnísoud, který ve své rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální pojetí právního státu a interpretaci právních předpisů z hlediska jejich účelu a smyslu, připomíná - pokud jde o tzv. restituční problematiku - že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd; stát a jeho orgány jsou povinny vycházet ze speciální úpravy restitučních zákonů, nelpět na ryze formalistickém přístupu k nim a postupovat podle příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. V případě, kdy existuje více možností výkladu určitého právního předpisu či některého jeho ustanovení, je třeba přihlížet k účelu právní úpravy, kterým je v případě zákona č. 87/1991 Sb. nepochybně snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených totalitním státem v rozhodném období. Jsou-li např. k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. Ratio legis restitučních zákonů je alespoň v určité míře napravit následky porušení základních práv vlastníků v době totality. Ústavně konformním výkladem je tedy zpravidla výklad extenzivní; zákon a jeho jednotlivá ustanovení je třeba interpretovat tak, aby jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval. Pokud obecné soudy postupují v souladu se shora vyloženými zásadami, lze stěží dovozovat, že by porušily ústavně zaručená práva ať již osob oprávněných či povinných v konkrétní rozhodované věci.

Zde Ústavnísoud považuje za potřebné poukázat na podrobný a přesvědčivě odůvodněný rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 8. 2000 sp. zn. 11 C 2105/91). Okresní soud rovněž při řešení daného případu správně a odpovědně pracoval s relevantní judikaturou Ústavního soudu, zejména - ve vztahu k jedné ze stěžejních námitek stěžovatelů - přiléhavě interpretoval závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 48, vyhlášen pod č. 83/1999 Sb.), týkající se ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. zejména str. 21 až 24 napadeného rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 8. 2000 sp. zn. 11 C 2105/91). Rovněž otázkami týkajícími se naplnění pojmu oprávněných a povinných osob se soud řádně zabýval a jeho závěry lze stěží úspěšně zpochybňovat; také v tom, že katastrální úřad zapsal vlastnické právo k předmětným nemovitostem ve prospěch vedlejší účastnice pouze na základě pravomocných rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího (a nevyčkal rozhodnutí soudu dovolacího) lze stěží spatřovat postup protiústavní.

Lze tedy shrnout a zopakovat, že ústavní stížnosti stěžovatelů bylo vyhověno pouze ve vztahu k usnesení Nejvyššíhosoudu ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2239/2002 a ústavní stížností napadené usnesení bylo zrušeno [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ve zbytku, tedy ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2002 sp. zn. 9 Co 992/2000, rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 8. 2000 sp. zn. 11 C 2105/91 a k usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 9. 2000 sp. zn. 11 C 2105/91 byla ústavní stížnost v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru