Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1746/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkžaloba/na plnění
škoda/odpovědnost za škodu
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1746.11.1
Datum podání13.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 659, § 420

513/1991 Sb., § 261 odst.6

99/1963 Sb., § 80 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1746/11 ze dne 13. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele D. N., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem K. Sliwky 126/18, Karviná - Fryštát, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 25 C 53/2010 ze dne 12. 5. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 25 C 53/2010 ze dne 12. 5. 2011 byl stěžovatel podle svého tvrzení zavázán k úhradě částky 9.956,- Kč s příslušenstvím ve prospěch žalobce - společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s. Proti tomuto rozsudku není s ohledem na ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolání přípustné. Stěžovatel je přesvědčen, že Okresní soud Plzeň - město rozhodl v extrémním rozporu s hmotným právem a že porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel má za to, že v případě zániku smlouvy o výpůjčce má žalobce nárok na vrácení předmětu výpůjčky, jelikož mu k této věci stále svědčí vlastnické právo. Nárok na zaplacení částky odpovídající ceně věci by žalobci vznikl pouze tehdy, pokud by již nebylo možné vypůjčenou věc vrátit. V daném případě však žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by vypůjčená věc zanikla a tudíž nemůže úspěšně žalovat na zaplacení částky odpovídající ceně vypůjčené věci. Právním titulem žalobního požadavků nemůže být ani nárok na náhradu škody, protože žalobci podle názoru stěžovatele žádná škoda nevznikla. Žalobce by měl v případě ukončení smluvního vztahu založeného smlouvou o výpůjčce pouze nárok na vrácení vypůjčené věci, avšak týž - podle tvrzení stěžovatele - takový nárok žalobou neuplatnil. Soud prvního stupně tedy pochybil, pokud žalobci přiznal nárok, kterým platně nevznikl. Rozsudek soudu tak staví stěžovatele do pozice, kdy je povinen zaplatit žalobci cenu vypůjčené věci, avšak žalobci stále k výčepnímu zařízení svědčí vlastnické právo a kdykoliv se může vrácení věci domáhat.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis evidovaný Okresním soudem Plzeň - město pod sp. zn. 25 C 53/2010. Zjistil, že jmenovaný soud svým rozsudkem č. j. 25 C 53/2010-42 z 12. 5. 2011 rozhodl takto: "I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9.956,- Kč spolu s úroky z prodlení z částky 9.956,- Kč od 22. 11. 2007 do zaplacení ve výsi repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o 7 procentních bodů, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. [...] II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám zástupce žalobce na náhradě nákladů řízení částku 12.480,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku."

Soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že právní vztah mezi účastníky se řídí ustanoveními smlouvy o výpůjčce podle § 659 následující občanského zákoníku a podléhá režimu tohoto zákona a obchodního zákoníku podle ustanovení § 261 odst. 6 obchodního zákoníku. Žalobce svoji povinnost ze smlouvy o výpůjčce se řádně splnil (půjčil stěžovateli zařízení na čepování piva). Následně žalobce smlouvu o výpůjčce vypověděl; smlouva tak podle prvostupňového soudu zanikla a stěžovatel byl povinen předmětnou věc žalobci vrátit ve lhůtě, kterou mu v rámci výpovědi smlouvy žalobce stanovil. Protože stěžovatel nevrátil žalobci celý předmět výpůjčky, vznikla žalobci škoda odpovídající ceně části výčepního řízení. Smluvní ujednání v předmětné smlouvě o výpůjčce neodporují podle prvostupňového soudu zákonné úpravě smlouvy o výpůjčce obsažené v občanském zákoníku; pokud stěžovatel nevrátil celý předmět výpůjčky, žalobci vznikla škoda odpovídající částce 9.956,- Kč. Nárok žalobce prvostupňový soud kvalifikoval podle ustanovení § 420 občanského zákoníku (obecná odpovědnost za škodu) v souladu s článkem 4.16 předmětné smlouvy o výpůjčce. Výpověď smlouvy byla žalovanému řádně doručena fikcí v souladu se smluvním ujednáním, neboť byla řádně odeslána a stěžovatelem nebyla v úložní lhůtě vyzvednuta, a není rozhodné, že se tedy písemnost nedostala do dispozice stěžovatele a ten se s ní neseznámil. Stěžovatel podle prvostupňového soudu v určené lhůtě nevrátil výčepní zařízení žalobci, žalobce tedy stěžovateli vyúčtoval zaplacení ceny nevrácené části zařízení; proto žaloba zní pouze na peněžité plnění, nikoliv na vydání věci.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává ochrany svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud zejména následující:

Na základě studia vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud dovozuje - a shodný závěr plyne i z odůvodnění napadeného rozhodnutí - že žalobce žalovanou částku vůči stěžovateli žaloval až poté, kdy mu stěžovatel vypůjčené zařízení ve stanovené lhůtě (patrně ani později, neboť opak stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí) nevrátil. Postupoval tak zcela v souladu s článkem 4.16 předmětné smlouvy o výpůjčce, který to umožňuje - srov. č.l. 2 soudního spisu. Dovozuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že za dané situace se žalobce po něm může stále domáhat vrácení předmětného zařízení, byť mu byla přiznána ona částka 9.956,- Kč, pak jde ze strany stěžovatele o ničím nepodloženou predikci. Nadto, i kdyby se tato teze stěžovatele - tedy to, že by žalobce mohl v budoucnosti po stěžovateli chtít vrácení předmětného zařízení, ač mu stěžovatel uhradil shora zmíněnou žalovanou částku - skutečně naplnila, stěžovatel se může takovému postupu bránit.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2011

Ivana Janů,v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru