Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1745/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkOdvolání
Poškozený
legitimace/aktivní
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.1745.15.1
Datum podání11.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 246 odst.1, § 229 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1745/15 ze dne 15. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Miroslavy Janků, zastoupené JUDr. Janem Slunečkem, advokátem se sídlem Mírové nám. 48, Louny, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 1. 2015, č.j. 17 T 153/2011-523, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2015, směřuje proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 1. 2015, č.j. 17 T 153/2011-523, kterým byl JUDr. Aleš Janků podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zproštěn obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestním činem.

Obžaloba jej přitom vinila z toho, že (zjednodušeně řečeno) nejméně od března 2009 do 12. 12. 2010 úmyslně bránil stěžovatelce (své manželce, poškozené) v přístupu a užívání jejich společného rodinného domu, jenž je předmětem společného jmění manželů, a to tak, že vyměnil zámek vstupních dveří, přičemž stěžovatelce, i přes její opakované žádosti, odmítl vydat od vyměněného zámku klíče a tím jí dům trvale zpřístupnit, čímž jí měl způsobil újmu znemožněním jejího zákonného nároku na užívání předmětného domu, v němž byl spatřován přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku.

Stěžovatelka byla podle § 229 odst. 3 trestního řádu se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce v zákonné lhůtě odvolání, když měl za to, že bylo mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že obžalovaný znaky skutkové podstaty žalovaného přečinu po formální i materiální stránce naplnil.

Poté, co byla věc předložena krajskému soudu a nařízeno veřejné zasedání, však podáním ze dne 13. 4. 2015 vzala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze podané odvolání výslovně zpět. Usnesením ze dne 15. 4. 2015, č.j. 12 To 137/2015-540, proto rozhodla předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu - západ podaném v neprospěch obžalovaného, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 1. 2015, č.j. 17 T 153/2011-523, tak, že podle § 250 odst. 4 trestního řádu vzala zpětvzetí odvolání státní zástupkyně na vědomí.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje své přesvědčení, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka rekapituluje napadený rozsudek okresního soudu a uvádí, že obžalovaný byl zproštěn obžaloby s odůvodněním, že jeho jednáním sice byly naplněny formální znaky skutkové podstaty žalovaného přečinu, avšak s ohledem na absenci škodlivosti jeho jednání nelze toto jednání posoudit jako trestný čin či přestupek.

Pokud nalézací soud odůvodnil svůj zprošťující rozsudek potřebou zohlednění zásady subsidiarity trestní represe, pak stěžovatelka s tímto nesouhlasí, když má za to, že bylo prokázáno, že obžalovaný svým protiprávním jednáním sledoval i protiprávní cíl v podobě faktického zabránění ve výkonu užívacího práva, což ani sám nepopíral.

Podle stěžovatelky již samotná skutečnost, že soud neposuzoval materiální stránku žalovaného přečinu na základě jednání obžalovaného, ale poškozené (stěžovatelky), když nedostatek materiální stránky trestného činu odůvodnil jejím jednáním, nasvědčuje tomu, že byla porušena zásada oficiality.

Stěžovatelka upozorňuje též na to, že bez provedení relevantních důkazů se soud prvního stupně odchýlil od skutkových zjištění, která pojal do svých tří předešlých odsuzujících rozsudků. Z pouhého srovnání napadeného zprošťujícího rozsudku a předchozích odsuzujících rozsudků v téže věci, mezi jejichž vyhlášením nebyl proveden žádný důkaz, který by mohl vést k natolik zásadní změně postoje soudu jak co do skutkových zjištění, tak co do právního posouzení, si lze podle stěžovatelky učinit závěr o dostupnosti soudní ochrany, která jí byla napadeným rozsudkem upřena.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tato lhůta je lhůtou procesní a je stanovena kogentně.

K této podmínce stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí toliko to, že ústavní stížnost podává v zachované lhůtě, avšak splnění této podmínky nijak blíže nespecifikuje ani v tomto směru neuvádí žádnou argumentaci, byť by, s ohledem na specifičnost jejího postavení coby poškozené v původním řízení, byla taková argumentace namístě.

Obecně platí, že rozsudek může odvoláním napadnout státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku, obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku o zabrání věci a poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení (§ 246 odst. 1 trestního řádu).

V neprospěch obžalovaného může rozsudek napadnout odvoláním jen státní zástupce; toliko pokud jde o povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení, má toto právo též poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 247 odst. 1 trestního řádu).

V tomto směru byla také stěžovatelka v rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 1. 2015, č.j. 17 T 153/2011-523, poučena.

Jestliže soud obžalovaného obžaloby zprostí, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení vždy na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem (§ 229 odst. 3 trestního řádu).

Výrok podle § 229 odst. 3 trestního řádu nemůže poškozený účinně napadnout odvoláním (viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 1967, sp. zn. 2 To 22/67, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 1995, sp. zn. 5 To 96/93), protože případným odvoláním by se vlastně domáhal jiného výroku o vině, a tedy odsuzujícího rozsudku, když jen takovým rozsudkem lze přiznat nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž poškozený nemá právo podat odvolání proti rozhodnutí o vině obžalovaného - viz § 246 a § 247 trestního řádu (srov. Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2892).

Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka, vzhledem ke své pozici poškozené, nebyla legitimována k podání odvolání proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí. Nedisponovala opravným prostředkem ani proti zprošťujícímu výroku rozsudku okresního soudu, ani proti výroku, kterým byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se přitom lhůta k podání ústavní stížnosti odvíjí od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Na základě těchto východisek by obecně bylo třeba lhůtu k podání ústavní stížnosti, s ohledem na absenci jakéhokoliv jiného opravného prostředku, který by stěžovatelce zákon k ochraně jejího práva poskytoval, odvíjet již od doručení samotného zprošťujícího rozsudku. Ústavní stížnost by tak bylo třeba posoudit jako opožděně podanou, když úřední činností soudu bylo zjištěno, že rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 1. 2015, č.j. 17 T 153/2011-523, byl stěžovatelce coby poškozené, resp. jejímu právnímu zástupci, doručen dne 12. 2. 2015 a ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena až dne 11. 6. 2015.

V minulosti již přitom Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů (poškozených) směřující proti zprošťujícímu rozsudku takto (coby opožděně podané) také posoudil - viz usnesení ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 226/15, nebo usnesení ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 3261/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz.

S ohledem na konkrétní okolnosti se však v dané věci jedná o velmi specifický případ, když odvolání v neprospěch obžalovaného původně podané státním zástupcem Okresního státního zastupitelství pro Prahu - západ bylo vzato zpět státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Praze a odvolací soud tak pouze vzal toto zpětvzetí na vědomí podle § 250 odst. 4 trestního řádu, aniž by ve věci meritorně rozhodoval.

Usnesení, kterým předseda senátu bere zpětvzetí odvolání na vědomí, má přitom jen deklaratorní charakter a pro nabytí právní moci rozsudku je rozhodným okamžik, kdy dojde prohlášení o zpětvzetí odvolání příslušnému soudu.

Zpětvzetí odvolání nadřízeným státním zástupcem je přitom v praxi poměrně výjimečné. Za dané situace by tak Ústavní soud považoval za nepřiměřeně tvrdé, pokud by ústavní stížnost odmítl coby opožděně podanou, respektive pokud by lhůtu k jejímu podání odvozoval už ode dne, kdy byl stěžovatelce doručen zprošťující rozsudek.

Stěžovatelka s ohledem na odvolání podané státním zástupcem okresního státního zastupitelství v neprospěch obžalovaného důvodně předpokládala, že ve věci bude opětovně rozhodovat odvolací soud a nelze jí tak přičítat k tíži, že si ústavní stížnost nepodala již ve chvíli, kdy jí byl doručen nepravomocný zprošťující rozsudek, respektive, že běh lhůty k podání ústavní stížnosti neodvozovala již od tohoto okamžiku, ale zjevně jej odvíjela až od okamžiku, kdy státní zástupkyně krajského státního zastupitelství vzala podané odvolání zpět.

IV.

Ústavní soud si je vědom posunu ve své judikatuře ve vztahu ke stěžovatelům, kteří byli v původním řízení v pozici poškozených - k tomu zejména viz nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301) nebo nález sp. zn. I. ÚS 1587/15 ze dne 15. 12. 2015. Proto vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a přezkoumal postup obecného soudu. Dospěl však k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Pokud jde o výrok, kterým byla stěžovatelka se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, zde okresní soud s ohledem na § 229 odst. 3 trestního řádu rozhodnout jinak ani nemohl, neboť pokud soud obžalovaného obžaloby zprostí, postupuje takto vždy.

Ústavní stížnost neobsahuje žádnou skutečně relevantní ústavněprávní argumentaci ani ve vztahu ke zprošťujícímu výroku. Podstata ústavní stížnosti spočívá toliko v tvrzení, že k porušení práva na soudní ochranu stěžovatelky mělo dojít tím, že obžalovaný byl zproštěn obžaloby pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku navzdory předchozím odsuzujícím rozsudkům, a to toliko s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe.

Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však, s ohledem na to, že jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, nepřísluší. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá opakované přehodnocování úvah, jimiž se obecné soudy řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož ani jejich právního hodnocení věci. S přihlédnutím k ustálené judikované zásadě zdrženlivosti v rozhodování Ústavního soudu připadá jeho zásah v úvahu pouze ve zcela mimořádných situacích, při existenci velmi závažných pochybeních porušujících ústavně zaručená práva stěžovatelů. O takovou situaci se však v daném případě nejedná.

Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že neshledal, že by došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práva na soudní ochranu.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2016

Tomáš Lichovník v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru