Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1742/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkúvěr
Správní soudnictví
Správní řízení
správní sankce
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1742.15.1
Datum podání11.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

145/2010 Sb., § 20, § 9 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1742/15 ze dne 8. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Day to Day s. r. o. se sídlem v Ostravě, 28. října 829/270, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. dubna 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Česká obchodní inspekce uložila stěžovatelce pokutu ve výši 10 000 Kč za správní delikt, jenž spočíval v tom, že stěžovatelka v rozporu s § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"), neposoudila s odbornou péčí schopnost spotřebitelů splácet spotřebitelský úvěr z konkrétní smlouvy o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neuspěla s odvoláním proti rozhodnutí o pokutě ve správním řízení, podala žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě.

2. Krajský soud žalobu zamítl. Ve svém rozhodnutí se zaměřil na posouzení toho, zda stěžovatelka jednala s odbornou péčí, jak ji vyžaduje § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Stěžovatelka vyšla pouze z tvrzení spotřebitele, aniž by požadovala doklady podporující tato tvrzení. Soud proto dospěl k závěru, že s odbornou péčí nejednala a dopustila se uvedeného správního deliktu. Proti rozsudku soudu stěžovatelka podala kasační stížnost.

3. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Vyšel z toho, že zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli úvěru povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet. Účelem této úpravy je ochrana spotřebitelů jako slabší smluvní strany před rizikovými úvěry a snaha o řešení problému s rostoucím zadlužením domácností. Soud při svém hodnocení dále vyšel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA. Na základě toho Nejvyšší správní soud konstatoval, že poskytovatel úvěru nemůže vycházet z ničím nepodložených prohlášení. Dále z judikatury obou nejvyšších soudů dovodil, že postup s odbornou péčí vyžaduje, aby poskytovatel úvěru ověřil podstatné informace poskytnuté mu spotřebitelem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka vyšla pouze z tvrzení spotřebitele a nijak je neověřovala, Nejvyšší správní soud se ztotožnil s hodnocením krajského soudu, že stěžovatelka s odbornou péčí nejednala.

4. Proti uvedeným rozsudkům krajského a Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojí ústavní stížností, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 1 a 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Soudy porušily práva stěžovatelky tím, že jejich výklad přenáší povinnosti dlužníka na věřitele. Tím je popřena rovnost mezi smluvními stranami a na věřitele se přenáší odpovědnost za splácení úvěru a posouzení schopnosti jej splácet. Podle stěžovatelky by ochrany spotřebitelů mělo být dosahováno především prostředky směřovanými na dlužníky, ne věřitele. Nemělo by docházet k přesunu odpovědnosti za jednání dlužníka na věřitele, který nemůže jeho rozhodování a pohnutky ovlivnit. Spotřebitel byl dostatečně informován a není důvod jej považovat za neschopného posoudit obsah smlouvy a svou schopnost jí dostát. Ve správním řízení a v řízení před správními soudy nebylo prokázáno, že by stěžovatelka jako osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzení žadatele o úvěr. Nebylo ani prokázáno, že by tvrzení žadatele pravdivá nebyla či zda stěžovatelka mohla při odborné péči jeho tvrzení vyvrátit. Žádný právní předpis také nestanovuje důkazní sílu prohlášení žadatele o úvěr, takže není důvod jej a priori považovat za nepravdivé. Dále stěžovatelka odkázala na znění smlouvy o úvěru a znění dalších dokumentů. Jejich podepsáním žadatel o úvěr stvrdil, že je schopen úvěr splatit.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

7. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v odlišném náhledu na to, zda při sjednávání smlouvy o spotřebitelském úvěru postupovala s odbornou péčí. Stěžovatelka tak opakuje argumentaci, kterou neúspěšně uplatnila ve správním řízení a řízení před správními soudy. Ústavní soud tím staví do role dalšího stupně soustavy soudů, který by měl vykládat zákon o spotřebitelském úvěru. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší.

8. Namítá-li stěžovatelka, že v řízení nebylo prokázáno, že zda při vynaložení odborné péče měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzení žadatele o úvěr, zcela míjí rozhodovací důvody napadených rozhodnutí. Ta konstatovala pochybení stěžovatelky v tom, že odbornou péči nevynaložila. Je tak nadbytečné zabývat se hypotetickou situací, co by stěžovatelka mohla zjistit, pokud by odbornou péči vynaložila. Zbylé námitky stěžovatelky směřují především proti rozsahu povinností poskytovatele úvěru uložených § 9 odst. 1 zákona o úvěru. Jak však Nejvyšší správní soud správně upozornil, toto ustanovení transponuje čl. 8 příslušné směrnice. Možnost přezkumu takové úpravy ze strany Ústavního soudu je tak zásadně omezena [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 66/04 ze dne 3. 5. 2006 (N 93/41 SbNU 195; 434/2006 Sb.), odst. 52-54].

9. K výkladu pojmu odborná péče ze strany správních soudů lze stručně uvést, že Nejvyšší správní soud vyšel z aktuální judikatury Soudního dvora Evropské unie, Nejvyššího soudu a judikatury své. Celou věcí se podrobně zabýval, přehledným logickým a srozumitelným způsobem vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Jeho závěrům tak Ústavní soud nemá z ústavního hlediska co vytknout. Na tom nic nemění ani poukaz stěžovatelky na skutečnost, že žádný právní předpis nestanoví důkazní váhu jednotlivých listin. V tomto ohledu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je čestné prohlášení subjektu (nikoliv třetí osoby) písemnou formou tvrzení, nikoliv důkazem o pravdivosti tohoto tvrzení (srov. rozsudek č. j. 9 Afs 139/2013-30 ze dne 21. 8. 2014).

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru