Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 174/98Usnesení ÚS ze dne 10.02.1999Zásada ne bis in idem v trestní věci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Ne bis in idem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 12/13 SbNU 423
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.174.98
Datum podání15.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 82, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.4, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, #7 čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 241, § 267 odst.1, § 2 odst.5

141/1961 Sb., § 11 odst.1 písm.f, § 125, § 214

585/2004 Sb., § 18, § 21 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 174/98 ze dne 10. 2. 1999

U 12/13 SbNU 423

Zásada ne bis in idem v trestní věci

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 1998, sp. zn. 6 To 103/98,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadá výše uvedené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Obvodního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1997, sp. zn. 3 T 58/96, v právní věci odsouzení pro trestný čin pokusu znásilnění podle § 8 odst. 1 a § 241 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin neplnění odvodní povinnosti podle § 267 odst. 1 tr. zákona. Stěžovatel namítá, že uvedeným rozsudkem byl porušen čl. 1 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod tím, že soud nerespektoval nález Ústavního soudu o aplikaci zásady "ne bis in idem" a dále že porušil zásady spravedlivého procesu, pokud jde o dokazování. Navrhuje zrušení rozhodnutí městského soudu.

K výzvě Ústavního soudu se k návrhu vyjádřil jak Obvodní soud pro Prahu 7, tak Městský soud v Praze. Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 7 uvádí, že má za to, že soud prvního stupně se s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti vypořádal již v odůvodnění rozsudku a návrh nepřináší žádné jiné skutečnosti, které by byly nové. Podle jejího názoru odsouzený v podstatě opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil jak před Obvodním soudem pro Prahu 7, tak před soudem odvolacím; v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu. Předseda senátu Městského soudu v Praze toliko konstatuje, že nemůže uvést žádné další skutečnosti ve vztahu k ústavní stížnosti a odkazuje na příslušný spis i usnesení Městského soudu v Praze.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a prostudování spisového materiálu Ústavní soud nejdříve konstatoval, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá tedy celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Ústavní stížnost se člení v podstatě na dvě části - první část obsahuje argumentaci k odsouzení pro trestný čin neplnění odvodní povinnosti podle § 267 odst. 1 tr. zákona, druhá pak námitky týkající se odsouzení pro trestný čin pokusu znásilnění podle § 8 odst. 1 a § 241 odst. 1 tr. zákona.

Pokud jde o trestný čin neplnění odvodní povinnosti, stěžovatel namítá, že došlo k porušení zásady "ne bis in idem", neboť stěžovatel byl za stejný trestný čin již odsouzen, přičemž se odvolává na nález Ústavního soudu č. 32/1997 Sb. (publikovaný též pod č. 50, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4).

K tomu Ústavní soud uvádí, že v dané věci se jedná o situaci odlišnou. Nejde o případ, kdy byla porušena zásada "ne bis in idem". Jak již Ústavní soud v řadě případů judikoval, k takové situaci může dojít jen při opakovaném odsouzení pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách. Pouze v těchto případech dochází k porušení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kde se uvádí: "Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu toho státu". Jen při páchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách je zjevné, že určitá osoba v souladu se svými právy vyjádřila své přesvědčení nevykonávat vojenskou službu jednou provždy, a nelze ji proto odsuzovat opakovaně. V této věci stěžovatele se však jedná o trestný čin neplnění odvodní povinnosti, kdy nejde o vyjádření vůle nenastoupit vojenskou službu, ale o skutkově jiné jednání, kterým se určitá osoba odmítá podrobit přezkumu zdravotního stavu, což je považováno za trestný čin. Stěžovatel nevyjadřuje vůli, resp. trvalý úmysl nevykonávat vojenskou službu, ale neplní (opětovně a jiným jednáním) zákonem stanovené odvodní povinnosti. Ani eventuálně trvalé přesvědčení, resp. úmysl stěžovatele nikdy nevykonávat vojenskou službu ho neopravňuje k opakovanému neplnění odvodní povinnosti, kdy se v odvodním řízení teprve zjišťuje, zda je osoba vůbec schopna výkonu vojenské služby. Ústavní soud proto nemohl v daném směru shledat porušení čl. 1 Ústavy ani čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. porušení zásady "ne bis in idem".

Co se týče námitek k odsouzení za trestný čin pokusu znásilnění, stěžovatel jen opakuje argumenty, které již uplatnil v předchozím soudním řízení a se kterými se soudy řádně vypořádaly. Především pak napadá dokazování, resp. hodnocení důkazů.

K tomu Ústavní soud v souladu s ustálenou judikaturou konstatoval, že se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jinak nepřehodnocuje hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým jejich hodnocením sám neztotožňoval (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).

Listina základních práv a svobod zakotvuje právo každého, aby se v soudním řízení mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2). V ostatních aspektech řízení - pokud jde o dokazování - pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným (čl. 36 odst. 1 a 4), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). V trestním řízení soudním - obdobně jako v občanském soudním řízení - platí zákonem stanovená pravidla pro dokazování. Z důvodu možného citelnějšího zásahu do práv občana je režim ochrany práv v průběhu trestního soudního řízení přísnější než v občanském soudním řízení. Zatímco občanský soudní řád hovoří toliko o právu vyjádřit se k návrhu na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123), trestní řád stanoví, že obžalovaný musí být po provedení každého důkazu dotázán, zda se k němu chce vyjádřit (§ 214 tr. řádu). Soud je dále v řízení povinen po provedení všech důkazů zjistit, zda strany, tedy i obžalovaný, nečiní návrhy na doplnění důkazů (§ 215 odst. 2 tr. řádu). I v trestním řízení se uplatňuje zásada tzv. volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 a § 125 tr. řádu). Soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, je však povinen se v odůvodnění rozsudku vypořádat se skutečností, proč návrhům na provedení těchto důkazů nevyhověl (§ 125 a § 126 tr. řádu).

Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal důvod zabývat se správností hodnocení důkazů. V daném případě je třeba navíc zdůraznit, že již v rámci řízení před obecnými soudy došlo rozhodnutím Městského soudu v Praze k vrácení věci právě z důvodu nedostatečného dokazování. Městský soud v Praze Obvodnímu soudu pro Prahu 7 uložil, aby k ověření výpovědi provedl vyšetřovací experiment. Obvodní soud pro Prahu 7 pak vyšetřovací pokus provedl a Ústavní soud akceptuje názor obecných soudů, že tímto úkonem byla zjištěna nereálnost a nevěrohodnost verze stěžovatele a naopak jednoznačně potvrzena verze osoby postižené.

Jelikož Ústavnísoud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 1999JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru