Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 174/08 #1Usnesení ÚS ze dne 18.06.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
právní úkon/neplatný
Pracovní poměr
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.174.08.1
Datum podání21.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 243 odst.4, § 27 odst.5, § 65, § 44, § 42

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 174/08 ze dne 18. 6. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Dýhovaný nábytek Říčany, a. s., se sídlem v Říčanech, Černokostelecká 1623, zastoupené Mgr. Pavlem Tomkem, advokátem v Karlových Varech, Polská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 42/2007-326 ze dne 8. listopadu 2007, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 402, 411/2005-294 ze dne 22. listopadu 2005 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ č. j. 3 C 532/2003-157 ze dne 20. ledna 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 42/2007-326 ze dne 8. listopadu 2007, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 402, 411/2005-294 ze dne 22. listopadu 2005. Rozsudkem odvolacího soudu byl ve výroku, jímž bylo určeno, že ukončení pracovního poměru žalobce u stěžovatelky je neplatné, potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ č. j. 3 C 532/2003-157 ze dne 20. ledna 2005; ve výroku, v němž bylo určeno, že odvolání žalobce z funkce ředitele marketingu je neplatné, byl označený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:

V soudním sporu, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, byla řešena otázka, zda skončení pracovního poměru se žalobcem bylo platné; soudy musely nejdříve posoudit otázku, zda pracovní poměr žalobce vznikl pracovní smlouvou či jmenováním anebo zda byl jeho pracovní poměr založen neplatně a mezi žalobcem a stěžovatelkou vznikl pouze faktický pracovní vztah, na který se ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "původní zákoník práce"), nevztahují.

Na základě podrobného rozboru jednotlivých napadených rozhodnutí stěžovatelka tvrdí, že soud prvního stupně vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu a současně dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. V rozporu s kogentní úpravou původního zákoníku práce a s ustálenou judikaturou uzavřel, že žalobce nebyl jmenován podle ustanovení § 65 citovaného zákona, protože jmenování a uzavřená manažérská smlouva "byly uzavřeny dříve", než byl se žalobcem sjednán řádný pracovní poměr. Podle soudu prvního stupně vznikl pracovněprávní vztah na základě pracovní smlouvy. Z odůvodnění rozsudku však není zřejmé, jakými právnímu úvahami byl soud prvního stupně při svém rozhodování veden a proč se tak zásadně a nelogicky odchýlil od kogentní právní úpravy citovaného zákona, podle něhož bylo vyloučeno, aby v případech, v nichž právní úprava stanoví vznik pracovního poměru jmenováním, mohl být pracovní poměr založen pracovní smlouvou. Soud prvního stupně se také nevypořádal s námitkami stěžovatelky, že žalobce nemohl být do funkce, jejíchž charakteristika byla provedeným dokazováním určena jako funkce vedoucího pracovníka, uveden jinak než jmenováním. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že soud prvního stupně své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a že při jeho postupu tak došlo ke značnému excesu při výkladu hmotného práva.

Stěžovatelka dále vytýká soudu odvolacímu, že nenapravil v rámci odvolacího řízení vady rozsudku soudu prvního stupně. Zabýval se sice otázkou, zda funkce zastávaná žalobcem je vedoucí funkcí ve smyslu ustanovení § 27 původního zákoníku práce, avšak tuto otázku zodpověděl nesprávně a zcela formalisticky. Dovodil, že z provedeného dokazování nebylo prokázáno tvrzení stěžovatelky, že se jednalo o funkci, u které pracovní poměr vzniká jmenováním. Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně nezohlednil provedené důkazy, protože právě z nich vyplynulo, že ačkoliv v době samotného aktu jmenování nebyl žalobci fakticky podřízen žádný vedoucí zaměstnanec, bylo již v tomto okamžiku zřejmé, že zaměstnanci v této funkci bude v nejbližší době vedoucí zaměstnanec podřízen a mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem navíc byla tato funkce výslovně označována jako vedoucí (tedy tzv. jmenovaná) funkce se všemi důsledky z toho plynoucími. Stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že se odklonil od dosavadní judikatury, aniž dostatečně vyložil důvody, na základě nichž takto rozhodl. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje stěžovatelka i v tom, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv při posouzení věci vycházel z jiného právního názoru.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i v rozhodnutí dovolacího soudu, který uzavřel, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou i v souladu se zákonem, ačkoliv tomu tak nebylo. Dovolací soud pochybil - podle názoru stěžovatelky -iv tom, že se v rámci odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval tím, jaké jsou charakteristiky funkce vedoucího zaměstnance, ačkoliv stěžovatelka dané zjištění označila jako otázku zásadního právního významu ve vztahu k posuzované věci. Považuje proto rozhodnutí dovolacího soudu za nepřesvědčivé a jeho závěry za porušující ústavní princip zákazu libovůle v rozhodování.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Krajský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se v rámci odvolacího řízení zabýval námitkami stěžovatelky a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, na základě jakých úvah ke svým závěrům dospěl. Podle jeho názoru se stěžovatel tím, že odlišný právní názor soudů označuje za porušení svého ústavního práva na spravedlivý proces, pouze snaží zvrátit situaci ve svůj prospěch. Nejvyšší soud ve stručném vyjádření poukázal na to, že námitky stěžovatelky jsou z hlediska obsahu převážně vyjádřením nesouhlasu a pokračováním polemiky neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení před obecnými soudy, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí soudů vycházejí. Stěžovatel na tomto základě předkládá vlastní skutkové závěry, od nichž odvíjí možnost odlišného právního posouzení věci samé. Podle názoru Nejvyššího soudu jeho rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Okresní sodu Prahu - východ se ve svém vyjádření toliko odvolal na napadené rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovateli je ani nezasílal k případné replice.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 C 532/2003 vedený u Okresního soudu Praha - východ. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž podal Ing. J. K. žalobu o určení, že odvolání z funkce a skončení pracovního poměru jsou neplatné. Okresní soud Praha - východ rozsudkem č. j. 3 C 532/2003-157 ze dne 20. ledna 2005, ve znění usnesení č. j. 3 C 532/2003-176 ze dne 16. srpna 2005 žalobě vyhověl a určil ve výroku I, že skončení pracovního poměru žalobce u stěžovatelky ke dni 11. 9. 2003 je neplatné, a ve výroku II, že odvolání žalobce z funkce ředitele marketingu ze dne 22. 8. 2003 je neplatné. V odůvodnění soud uvedl, že mezi účastníky vznikl platný pracovněprávní vztah na základě "řádné" pracovní smlouvy ze dne 3. 3. 2003 s datem nástupu 1. 3. 2003 a zařazením žalobce do funkce ředitele marketingu. Žalobce byl do této funkce sice 27. 2. 2003 rovněž jmenován a dne 28. 2. 2003 byla uzavřena také manažerská smlouva. Soud prvního stupně považoval manažerskou smlouvu včetně jmenování za akt neplatný, neboť tyto úkony byly provedeny dříve, než byl uzavřen se žalobcem řádný pracovní poměr podle pracovní smlouvy. Žalobce proto nemohl být z funkce ředitele marketingu odvolán a ani nemohl být pracovní poměr ukončen dopisem tak, jak to učinila stěžovatelka, nýbrž mohl být pouze rozvázán řádnou výpovědí nebo jiným způsobem, který zná zákon o ukončení pracovního poměru založeného řádnou pracovní smlouvou.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 23 Co 402, 411/2005-294 ze dne 22. listopadu 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (určení, že skončení pracovního poměru je neplatné) a změnil ho ve výroku II (určení, že odvolání z funkce ředitele marketingu je neplatné) tak, že žalobu o toto určení zamítl. Měnící výrok odvolací soud odůvodnil tím, že na požadovaném určení neshledal naléhavý právní zájem, protože ani případný vyhovující výrok by nic nezměnil na právním postavení žalobce. K odůvodnění potvrzujícího výroku uvedl, že dopis stěžovatelky ze dne 11. 9. 2003 nelze posoudit ani jako výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 44 původního zákoníku práce, ani jako okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 citovaného zákona a ani jako zrušení pracovního poměru ve zkušební době podle ustanovení § 58 citovaného zákona. Dále uvedl, že podle jeho názoru pracovní poměr žalobce u stěžovatele vznikl na základě platné pracovní smlouvy a mohl skončit pouze způsoby taxativně vyjmenovanými v ustanovení § 42 citovaného zákona; protože však dopis stěžovatelky ze dne 11. 9. 2003 postrádá základní náležitosti kteréhokoliv právního úkonu způsobilého rozvázat pracovní poměr, jedná se o právní úkon neplatný. K námitce stěžovatelky, že se jednalo o faktický pracovní vztah, protože funkce ředitele marketingu byly jmenovanou funkcí, avšak jmenování žalobce nebylo učiněno příslušným orgánem, odvolací soud uvedl, že funkce vykonávaná žalobcem nesplňovala kritéria vedoucí funkce ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 původního zákoníku práce (žalobci nebyl podřízen žádný další vedoucí zaměstnanec). Dále uvedl, že i v případě, kdyby se jednalo o vedoucí funkci, sama skutečnost, že formální jmenování do funkce bylo ze strany zaměstnavatele provedeno osobou, která v době tohoto aktu nebyla statutárním orgánem právnické osoby, neznamená, že pracovní poměr jmenováním nevznikl, pokud byl zaměstnanec do funkce uveden s vědomím a za souhlasu statutárního orgánu zaměstnavatele.

Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 42/2007-326 ze dne 8. listopadu 2007 odmítnuto. V odůvodnění napadeného rozhodnutím řešil dovolací soud především otázku, zda měl žalobce na určovací žalobě naléhavý právní zájem a zda tuto otázku obecné soudy nižšího stupně posuzovaly. Dovolací soud dospěl jednoznačně k závěru, že takový naléhavý právní zájem byl na uvedeném sporu dán a závěr odvolacího soudu o jeho existenci je implicitně obsažen v jeho rozhodnutí. Dále se dovolací soud zabýval otázkou existence platně sjednaného pracovněprávního vztahu, a to z pohledu, zda odvolacím soudem řešená otázka má po právní stránce zásadní význam. Na základě rozboru vzniku pracovního poměru pracovní smlouvou a jmenováním dospěl k závěru, že odvolací soud vycházel z ustálených právních názorů a jeho závěry jsou konzistentní. Dovolací soud proto dovodil, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními názory vyjádřenými v rozhodnutích obecných soudů. Stěžovatelka tak dovozuje, že mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry existuje extrémní rozpor, který dosahuje ústavněprávní roviny. Ústavní soud však těmto závěrům nepřisvědčil. Z jeho ustálené rozhodovací praxe jednoznačně vyplývá, že dokazování, hodnocení důkazů a vyvozování závěrů ze zjištěného skutkového stavu přísluší zásadně obecným soudům, které se v tomto procesu řídí pravidly zakotvenými v platné právní úpravě. V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyslovenou v ustanovení § 132 o. s. ř. jsou obecné soudy povinny hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Z procesu hodnocení důkazů potom vyvozují skutkový stav, na který aplikují příslušné právní předpisy. Pokud se obecné soudy pohybují v hranicích vymezených uvedenou zásadou, je jejich postup ústavně konformní a není způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatelky, zejména pak do práva na spravedlivý proces. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že spravedlivým procesem není ten, v němž účastník dosáhl úspěchu; spravedlivý proces je takový proces, v němž byla respektována všechna práva účastníků řízení, byla jim dána možnost účastnit se řízení, vznášet návrhy, předkládat tvrzení a k nim příslušné důkazy bez ohledu na to, zda v konkrétním sporu dosáhnou úspěchu či nikoli.

V předmětné věci Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že právní závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování a že obecné soudy dostatečně nezhodnotily všechny provedené důkazy. Je zapotřebí si uvědomit, že předmětem sporu byla otázka skončení pracovního poměru a pouze jako otázku předběžnou řešily obecné soudy vznik pracovního vztahu mezi žalobcem a stěžovatelkou. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na právní rozbor jednotlivých způsobů vzniku pracovního poměru, obsažený v odůvodnění usnesení dovolacího soudu, jímž tento soud se plně ztotožnil s právním názorem vysloveným soudem odvolacím. Jestliže obecné soudy na základě provedených důkazů a s řádným odůvodněním dospěly k závěru, že vznikl pracovní poměr, pak bylo jednoznačně na místě rozhodovat o otázce platnosti rozvázání tohoto právního vztahu. V tomto sporu nebyla předmětem řízení platnost pracovní smlouvy či platnost jmenování, a proto jako základ rozhodování o platnosti rozvázání pracovního poměru postačil právní závěr, že pracovní poměr platně vznikl, ať již pracovní smlouvou či jmenováním. Nelze zde přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že porušením jejího práva na spravedlivý proces je to, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, avšak na základě jiného právního názoru. Stěžovatelka své námitky uplatnila v dovolání, které sice bylo dovolacím soudem odmítnuto, avšak v rámci odůvodnění se dovolací soud námitkami stěžovatelky zabýval a případný - stěžovatelkou tvrzený rozpor - tak zhojil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy, aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem, který nebyl způsobilý porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Jejich rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají charakter svévole a jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva, jehož se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2008

Ivana Janů v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru