Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 174/03Usnesení ÚS ze dne 04.03.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.174.03
Datum podání25.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 266


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 174/03 ze dne 4. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. D. V., proti usnesení Policie ČR, obvodní oddělení Orlová ze dne 4. 12. 2002, č.j. ORKA- 359/TČ-OOP-2002, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 13. 1. 2003, č.j. Zn 8723/2002, a proti rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 7. 3. 2003, č.j. 1 Kzn 2072/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 7. 3. 2003, č.j. 1 Kzn 2072/2003, usnesení Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 13. 1. 2003, č.j. Zn 8723/2002, a usnesení Policie ČR, obvodní oddělení Orlová ze dne 4. 12. 2002, č.j. ORKA- 359/TČ-OOP-2002. Naposled citovaným rozhodnutím byla policií odložena věc, ve které se jednalo o podezření ze spáchání trestných činů krádeže a porušování domovní svobody podle § 247 odst. 1 písm. a), b) a § 238 odst. 1, 2 trestního zákona. Uvedených trestných činů se měl dopustit blíže neurčený pachatel, který vnikl do bytu paní P. v domě poškozeného stěžovatele odkud vystěhoval osobní věci a nábytek paní P. (matky stěžovatele), jakož i klavír, údajně patřící stěžovateli, v hodnotě 10.000,- Kč. Šetřením bylo zjištěno, že uvedeného jednání se měla dopustit paní B. Cibienová, dcera stěžovatele a její přítel Ing. J. Šotek; ke spáchání žádného trestného činu však prý nedošlo, jelikož podle zjištění policie jmenovaní stěhovali paní P. na její žádost a za její přítomnosti.

Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla shora uvedeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Karviné zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel proti tomu protestoval podáním návrhu ke Krajskému státními zastupitelství v Ostravě, jež označil jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Krajské státní zastupitelství reagovalo přípisem ze dne 7. 3. 2003, č.j. 1 Kzn 2072/2003, podle něhož věc posoudilo ve smyslu platné právní úpravy jako podnět k výkonu dohledu nad činností státního zastupitelství nižšího stupně a za tímto účelem si vyžádalo kompletní obsah dozorového spisu okresního státního zastupitelství i spisovou dokumentaci shromážděnou policejním orgánem. Po prostudování zmíněných spisových materiálů krajské státní zastupitelství podrobně vyložilo, proč v daném případě neshledalo žádné pochybení orgánů činných v trestním řízení, které dospěly k závěru, že ke spáchání žádného trestného činu nedošlo.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že považuje postup "všech orgánů v této věci za vadný" a proto se "domáhá svého práva na soudní a právní ochranu, neboť je toho názoru, že byl na svých právech zkrácen nezákonným rozhodnutím státního orgánu a že mu byla odepřena možnost domáhat se zvoleným způsobem náhrady škody a zadostiučinění". Navrhl, aby byla napadená usnesení zrušena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Z ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, plyne, že ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. V daném případě Ústavní soud zjistil, že orgány činné v trestním řízení konaly odpovídajícím způsobem v rámci své kompetence, s přihlédnutím k charakteru zkoumaného případu, o věci rozhodly v přiměřené lhůtě a svá rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnily. Podstata ústavní stížnosti spočívá v pouhé polemice se závěrem těchto orgánů, rozhodujících ve věci a nedostatečná ústavněprávní argumentace stěžovatele se v zásadě koncentruje do názoru, že jeho trestní oznámení nebylo prošetřeno ve všech skutečnostech, na které poukazoval, resp. že mělo být postupováno jinak, tj. podle jeho představ. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti není orgánům činným v trestním řízení nadřízen a není ani oprávněn perfekcionisticky vyhledávat v jejich rozhodnutích případné nepřesnosti či nedostatky, pokud jednotlivě ani ve svém souhrnu nezasahují do ústavněprávní roviny. K výše uvedené obecné charakteristice svých pravomocí v oblasti řízení o ústavních stížnostech proto Ústavní soud dodává, že ke zrušení napadeného rozhodnutí by nepostačovalo, ani kdyby jím došlo k případnému porušení běžného zákona. Toto porušení by muselo být natolik extrémní, aby svou intenzitou dosáhlo sféry, regulované a chráněné předpisy nejvyšší právní síly. Za takové situace nepřísluší Ústavnímu soudu do pravomoci dotčených orgánů veřejné moci jakkoli zasahovat, či jejich činnost dokonce nahrazovat.

Pokud jde o podání stěžovatele, označené jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, nutno připomenout, že Ústavní soud ve své obecně přístupné judikatuře již několikrát vyslovil, že za poslední prostředek, poskytnutý zákonem k ochraně práva (§ 72 odst. 2 citovaného zákona) nelze považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona, neboť samotná stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. trestního řádu) není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel (viz. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 11). Za procesní prostředek k ochraně práva nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Při rigorózním pohledu by proto bylo nutno za poslední prostředek k ochraně práva stěžovatele považovat usnesení Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 13. 1. 2003, č.j. Zn 8723/2002. Veškeré úkony účastníků řízení jakož i orgánů veřejné moci by však měly být - s přihlédnutím ke zvláštnostem konkrétního případu - hodnoceny zejména podle jejich obsahu, nikoliv pouze podle jejich formy. Krajské státní zastupitelství v Ostravě stěžovatelovo podání přijalo a zabývalo se jím v rámci výkonu dohledu vyššího státního zastupitelství nad činností strátního zastupitelství nižšího stupně a stěžovatel tak dosáhl dalšího přezkoumání v dané věci. Ústavní soud proto rovněž přezkoumal i uvedené rozhodnutí Krajského státního zastupitelství, přičemž - jak shora rozvedeno - neshledal z ústavněprávního hlediska žádné pochybení.

Ústavní soud dále k danému případu zejména konstatuje, že - rovněž s poukazem na dřívější judikaturu - "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 343 a násl.).

Ústavní soud odkazuje i na své další judikáty, podle nichž "ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje." (srov. např. usnesení sp. zn. I.ÚS 84/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, Praha, C.H. Beck, 2000, str. 291 ).

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru