Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1730/10 #1Usnesení ÚS ze dne 08.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na př... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
nemovitost
pozemek
Bezdůvodné obohacení
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.1730.10.1
Datum podání15.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 75b odst.3 písm.f, § 138 odst.1, § 75b odst.1, § 75b odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1730/10 ze dne 8. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele F. J., zastoupeného JUDr. Lenkou Faltýnkovou, advokátkou se sídlem nám. Míru 143, 344 01 Domažlice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2010 č. j. 13 Co 63/2010, 13 Co 64/2010, 13 Co 65/2010, 13 Co 66/2010, 13 Co 67/2010, výroková část I, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 18. 9. 2009 č. j. 7 C 74/2009-59 ve věci žalobce (dále jen "stěžovatel") proti žalovanému P. P. (dále jen "žalovaný"), o vydání bezdůvodného obohacení 418 000 Kč, odmítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým by bylo žalovanému zakázáno převést, nebo jinak zatížit nemovitost - byt č. X v budově č.p. X, LV X, na pozemku parc. č. X, s podílem na společných částech domu a pozemku č. 247/10000, zapsané u KÚ Plzeň, k.ú. 721981 (dále jen "nemovitost č. 1"), pro vlastníka bytu (žalovaného) (výroková část I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení (výroková část II).

Okresní soud uvedl, že stěžovatel se žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky 418.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému na jeho úkor dostává tím, že bez právního důvodu užívá pozemek ve vlastnictví stěžovatele - parc. č. X v k.ú. Milence (dále jen "nemovitost č. 2"). Stěžovatel podáním (doručeným okresnímu soudu dne 17. 9. 2009) navrhl soudu vydání předběžného opatření, jímž by soud žalovanému zakázal převést nebo jinak zatížit nemovitost č. 1; předestřel důvodnou obavu, že výkon posléze vydaného rozhodnutí je vážně ohrožen. Současně požádal okresní soud o osvobození od soudních poplatků, neboť zaplacení jistoty v částce 50 000 Kč by pro něj (jako pro osobu sociálně slabou) představovalo ohrožení jeho základních potřeb a obrany jeho práv; nevlastní žádný majetek, jeho úspory na okresnímu soudu již předložené vkladní knížce činí 300 Kč a jediným jeho příjmem je starobní důchod ve výši 5 646 Kč. Okresní soud poukázal na to, že stěžovatel v návrhu neosvědčil (podle § 75b odst. 3 písm. f) o. s. ř.) naplnění podmínek osvobození od placení soudního poplatku, neboť jím doložený doklad výše starobního důchodu (5.646 Kč) a list vlastnictví osvědčující jeho vlastnické právo k nemovitosti č. 2 nepostačují k jednoznačnému posouzení jeho majetkových poměrů. Proto byl návrh na vydání předběžného opatření - neboť stěžovatel nesložil jistotu podle § 75b odst. 1, 2 o. s. ř. - odmítnut.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 2. 2010 č. j. 13 Co 63/2010, 13 Co 64/2010, 13 Co 65/2010, 13 Co 66/2010, 13 Co 67/2010, potvrdil usnesení soudu prvého stupně ze dne 18. 9. 2009 č. j. 7 C 74/2009-59 (výroková část I), a zrušil usnesení soudu prvého stupně ze dne 15. 10. 2009 č. j. 7 C 74/2009-67, ze dne 24. 11. 2009 č. j. 7 C 74/2009 (Poznámka: v úplnosti 7 C 74/2009-89), ze dne 3. 12. 2009 č. j. 7 C 74/2009-98 a ze dne 14. 12. 2009 č. j. 7 C 74/2009-106, a řízení zastavil (výroková část II).

Odvolací soud v prvé řadě poukázal na ustanovení § 75b odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. f) o. s. ř. Uvedl, že soud prvého stupně neměl důvod šetřit, zda stěžovatel osvědčil splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků pro účely posouzení jeho povinnosti složit zákonem vyžadovanou jistinu v souvislosti s podaným návrhem na vydání předběžného opatření. Je tomu tak proto, že sociální, finanční a majetkové poměry stěžovatele již zkoumal v souvislosti s jeho povinností zaplatit soudní poplatek z podané žaloby ve výši 16 720 Kč (stalo se tak při jednání 20. 5. 2009), jíž se stěžovatel bránil právě z důvodů nepříznivých majetkových poměrů, které se nijak nelišily od těch, které zmiňuje v návrhu na vydání předběžného opatření. Okresní soud usnesením ze dne 11. 6. 2009 také pravomocně rozhodl, že se stěžovateli přiznává osvobození od placení soudních poplatků v rozsahu 3/4. Při podání návrhu na vydání předběžného opatření měl tedy stěžovatel složit jistotu ve výši 2 500 Kč, neboť její výše byla s účinností od 20. 7. 2009 snížena z částky 50 000 Kč na částku 10 000 Kč. Pokud tak stěžovatel neučinil, nesplnil jednu ze zákonných podmínek vydání předběžného opatření; proto odvolací soud napadené usnesení soudu prvého stupně, byť z jiného důvodu, jako věcně správné dle § 219 o. s. ř., potvrdil. Krajský soud konečně - ve vztahu ke zbývajícím usnesením specifikovaným v záhlaví napadeného usnesení [tj. č. j. 7 C 74/2009-67, č. j. 7 C 74/2009 (Poznámka: v úplnosti 7 C 74/2009-89), č. j. 7 C 74/2009-98, a č. j. 7 C 74/2009-106], jimiž soud prvého stupně opakovaně odmítá návrhy stěžovatele na vydání předběžných opatření - zdůraznil, že se jedná o shodná řízení o stejném nároku, aniž by předchozí shodné řízení o témže nároku vedené pod č. j. 7 C 74/09-59, bylo pravomocně ukončeno. Odvolací soud proto - s odkazem na ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 větu první o. s. ř. - nemohl postupovat jinak, než tato usnesení zrušit a řízení zastavit.

II.

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2010 č. j. 13 Co 63/2010, 13 Co 64/2010, 13 Co 65/2010, 13 Co 66/2010, 13 Co 67/2010, výroková část I, napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž uvedl, že citovaným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod garantovaných zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ("Úmluva").

Stěžovatel podal genezi předcházejícího průběhu řízení před obecnými soudy a uvedl, že právní závěry obecných soudů k otázce osvobození od soudních poplatků (jistoty) jsou v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištění a že napadené rozhodnutí je založeno- na prvcích libovůle.

Stěžovatel namítl, že již v průběhu řízení o vydání bezdůvodného obohacení dostatečně doložil své sociální, finanční i majetkové poměry pro osvobození od soudních poplatků a toto osvobození mu také bylo na základě doložených listin (Poznámka: ve výši 3/4) přiznáno; stěžovatel tedy (s odkazem na § 138 o. s. ř., který hovoří o dvou formách osvobození - zcela a zčásti) osvědčil splnění podmínek také v případě návrhu na vydání předběžného opatření; proto neměl být návrh na předběžné opatření z důvodu nesložení jistoty ve výši 10 000 Kč postupem podle § 75b odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. odmítnut. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu "odůvodněné tím, že stěžovatel měl sám automaticky postupovat v souladu s dřívějším přiznáním osvobození od soudního poplatku vydaným k jeho návrhu pro účely řízení o vydání bezdůvodného obohacení, a tedy současně s návrhem na vydání předběžného opatření složit jistotu ve výši 2 500 Kč (tj. ve výši odpovídající dřívějšímu přiznání osvobození od soudních poplatků v rozsahu 3/4)", je dle stěžovatele nezákonné. Tvrdí, že každá nová žádost o osvobození od soudních poplatků musí být posouzena vždy nově, a to podle okolností a podmínek, které jsou zde v době jejího podání. Stěžovatel konečně uvedl, že při rozhodování o přiznání osvobození od soudních poplatků nelze brát v úvahu jeho vlastnictví nemovitosti č. 2, neboť se jedná o nemovitost, jež je pro nezákonné jednání žalovaného nezcizitelná a nelze ji tedy použít ani pro účely zajištění případné půjčky stěžovatele na soudní poplatek (jistotu).

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za oprávněnou a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud je proto stěžovateli k zaslání možné repliky ani nepostoupil.

IV.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C. H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Taková situace právě v souzené věci nastala.

Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jak bylo již zdůrazněno, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s principy ústavními.

Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména co do hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Nic z toho odvolacímu soudu a závěrům v jeho rozhodnutí uvedeným vytýkat nelze; jeho závěry jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatel toliko (na úrovni podústavního práva) oponuje, respektive rozporuje váhu, kterou jim soud(y) - zejména ve vztahu k jeho sociálním a majetkovým poměrům - přičítal(y). Tu Ústavní soud poukazuje právě na kontext ústavněprávního přezkumu vymezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad orgánu veřejné moci (v souzené věci soudu) dosahuje nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně krajský soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně (jak činí stěžovatel).

Argumentace stěžovatele je ostatně do určité míry spektakulární. Stěžovatel totiž odkazuje na posouzení svých sociálních, finančních a majetkových poměrů v průběhu řízení o vydání bezdůvodného obohacení a konstatuje, že toto osvobození mu také bylo na základě doložených listin (Poznámka: ve výši 3/4) přiznáno; následně však - ve svých důsledcích - dovozuje, že v případě návrhu na vydání předběžného opatření tyto důvody použít nelze. Ústavní soud navíc dodává, že mezi posouzením poměrů stěžovatele a přiznáním osvobození Okresním soudem v Klatovech dne 11. 6. 2009 a usnesením téhož soudu ze dne 18. 9. 2009 č. j. 7 C 74/2009-59, kterým soud odmítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, neuplynula taková doba, která by mohla sociální, finanční a majetkové poměry stěžovatele zásadněji změnit; sám stěžovatel nic jiného v řízení před odvolacím soudem ani netvrdil a další argumenty neuváděl. Je proto s podivem, jestliže v ústavní stížnosti poukazuje na povinnost soudu přezkoumat okolnosti a podmínky týkající se jeho sociálních, finančních a majetkových poměrů v době podání návrhu na vydání předběžného opatření; jedná se o téhož stěžovatele, od předchozího posouzení jeho poměrů uplynula krátká doba a soudu byly jeho poměry dostatečně známy. Ostatně sám stěžovatel v případě některých jiných svých návrhů na vydání předběžného opatření jistotu ve výši 2 500 Kč složil (soudní spis č.l. 145, 154).

Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti v podstatě směřuje k tomu, aby Ústavní soud skutkový a právní závěr obecného soudu přehodnotil. Jak však již bylo řečeno, Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, byť právě k takové roli jej stěžovatel uplatněnou argumentací vyzývá. Ústavní soud proto uzavírá, že v projednávané věci je těžiště stěžovatelovy argumentace pouze v rovině polemiky s právním posouzením věci obecným soudem (obecnými soudy), tedy v polemice v oblasti a v rovině. "podústavního" práva, aniž by stěžovatel vzal v úvahu, že jeho námitkami se obecný soud zabýval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se s nimi také vypořádal.

Rozhodné tedy je, že zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle" či trpí nedostatkem rozumného odůvodnění.

Ústavní soud proto posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru