Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1717/20 #2Usnesení ÚS ze dne 22.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomen... více
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
trestný čin/loupež
presumpce/neviny
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1717.20.2
Datum podání21.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 173


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1717/20 ze dne 22. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) V. Ch. D., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Lucií Bajerovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, a 2) V. T. N., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 241/2020-1950 ze dne 18. března 2020 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 45/2018 ze dne 9. srpna 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 48 T 2/2018-1697 ze dne 15. května 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinnými ze spáchání zločinu loupeže ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 k § 173 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, stěžovatele 1) rovněž přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, za což uložil stěžovateli 1) úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let do věznice se zvýšenou ostrahou, trest vyhoštění na deset let a trest propadnutí ve výroku uvedených věcí; stěžovateli 2) trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku do věznice se zvýšenou ostrahou, trest vyhoštění na deset let a trest propadnutí ve výroku uvedených věcí. Odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako zjevně neopodstatněná.

2. Návrhy obou stěžovatelů, vedené pod sp. zn. I. ÚS 1717/20 a I. ÚS 1772/20, byly usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 21. července 2020 spojeny ke společnému projednání pod výše uvedenou spisovou značkou.

3. Řádně zastoupení stěžovatelé ve svých včas podaných ústavních stížnostech splňujících požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítají zkrácení ve svých základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhují napadená rozhodnutí zrušit.

4. Podle stěžovatele 1) především nalézací soud porušil princip presumpce neviny, zásadu in dubio pro reo a jeho závěry následně zcela převzaly odvolací soud i Nejvyšší soud. Tvrdí, že to byl právě policejní agent, podílející se na přípravě loupeže, kdo přepadení připravil a stanovil datum; bez jeho aktivní účasti by k protiprávnímu jednání vůbec nedošlo; přesto se obecné soudy s námitkami k nepřiměřenému vybočení policejního agenta z přípustného jednání nevypořádaly. Proto stěžovatel odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek Teixeir de Castro proti Portugalsku ze dne 9. června 1998, č. stížnosti 25829/94, či Ramanauskas proti Litvě ze dne 5. února 2008, č. stížnosti 74420/01), limitující použití zvláštních pátracích metod (tajné postupy) s tím, že policejní provokací je jednání, kdy se policisté neomezí jen na vyšetřování, ale sami iniciují jednání, k němuž by jinak nedošlo; obdobně též nález sp. zn. I. ÚS 2652/16 ze dne 14. září 2016 (N 178/82 SbNU 7). Stěžovatel 1) spatřuje zásah rovněž v uložení trestu, který je toliko represí a překračuje míru proporcionality, a dále poukazuje na nepřiměřenou délku řízení o dovolání, ačkoliv odvolací soud rozhodl 9. srpna 2018, dovolání bylo Nejvyššímu soudu předloženo teprve 21. února 2020, čímž byl stěžovatel po značnou dobu omezen ve výkonu svých práv.

5. Rovněž stěžovatel 2) namítá, že iniciátorem a tím, kdo stanovil datum loupeže, byl policejní agent, a tuto okolnost obecné soudy ve svých rozhodnutích nezohlednily; také on odkázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, na nález sp. zn. II. ÚS 710/01 ze dne 25. června 2003 (N 100/30 SbNU 437) a stanovisko kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2014 ze dne 25. září 2014, podle nichž, tvrdí-li někdo, že byl obětí policejní provokace, je úkolem orgánů činných v trestním řízení jeho tvrzení vyvrátit. Namítá dále, že v trestné činnosti zastával pouze pozici pomocníka (tlumočil, poskytl auto, řídil a po dokonání činu měl ostatní odvézt), přesto mu bylo přisouzeno postavení spolupachatele. Obecné soudy při posuzování polehčujících okolností nezohlednily ani jeho spolupráci s orgány činnými v trestním řízení při rozkrývání další trestné činnosti. Závěrem stěžovatel 2) odkázal na nálezy sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. března 2010 (N 48/56 SbNU 521) či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. března 2009 (N 65/52 SbNU 635), podle kterých nemůže být projevem volného hodnocení důkazů libovůle či svévole orgánů veřejné moci; tvrdí, že ve věci jde o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právními závěry obecných soudů a k tomu odkazuje na nálezy sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. října 2014 (N 192/75 SbNU 165) a sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. července 2014 (N 140/74 SbNU 185).

6. Z napadených rozhodnutí se podává, že závěr o vině stěžovatelů vyslovil nalézací soud na základě provedených důkazů, z nichž je mimo jiné patrné, že policejní agent byl osloven třetí osobou teprve poté, co se tato osoba odmítla zúčastnit trestné činnosti naplánované stěžovateli. Dále je patrné, že stěžovatelé se po celou dobu řízení snažili vyvinit - právě odkazem na přítomnost policejního agenta (agentů) při koordinaci a realizaci trestného činu. Jak přitom konstatoval Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení, jednání stěžovatelů by bylo možno, existovaly-li by dostatečné důkazy, jako přípravu trestného činu loupeže kvalifikovat již před zapojením policejního agenta; teprve jeho zapojením se podařilo zajistit důkazy v dostatečném rozsahu. Použitím policejního agenta a jeho jednáním se obecné soudy zabývaly v dostatečném rozsahu a rozhodly i s ohledem na relevantní judikaturu.

7. Argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti je jen opakováním jejich obhajoby; jimi tvrzené pochybnosti (in dubio pro reo) jsou jen jejich interpretací věci, opakováním argumentace, kterou se obecné soudy zabývaly a kterou srozumitelně a jasně vyvrátily, a nejde proto po porušení presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy). U jednání, pro které byli stěžovatelé uznáni vinnými a odsouzeni - pro trestný čin loupeže, je podle § 173 odst. 5 trestního zákoníku trestná již samotná příprava. Jakkoliv nebyl pro policejní zákrok trestný čin dokonán, předpokládali stěžovatelé "zisk" převyšující 5 miliónů korun, tedy způsobení škody velkého rozsahu, jemuž § 173 odst. 5 trestního zákoníku přiřazuje trest odnětí svobody v rozmezí osm až patnáct let. Stěžovateli 1) byl trest uložen úhrnný trest v polovině uvedené trestní sazby, neboť nalézací soud zohlednil jak jeho aktivitu v přípravě trestné činnosti, tak i další trestný čin; již dříve (byť vystupoval pod jiným jménem) mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky, a trestného činu se dopustil právě v době, kdy jej měl vykonat. Stěžovateli 2) byl trest uložen při samé dolní hranici zákonné trestní sazby; již nalézací soud přihlédl ke skutečnosti, že se jednání dopustil ve lhůtě podmíněného propuštění z výkonu předchozího trestu odnětí svobody, a proto lze očekávat dovykonání zbytku trestu (958 dní). Podle čl. 39 Listiny jen zákon (trestní zákoník) stanoví, které jednání je trestným činem a jaký lze za jeho spáchání uložit trest. Z uvedeného je patrné, že obecné soudy respektovaly příslušnou právní úpravu při hodnocení jednání stěžovatelů a v souladu s ní je uznaly vinnými a rozhodly o příslušném trestu. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) či právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) poskytuje účastníkovi řízení záruku, že ve věci bude rozhodováno podle zákonem stanovených pravidel při dodržení všech zásad spravedlivého soudního řízení; tato práva však nezaručují, že obecné soudy rozhodnou v souladu s požadavky účastníka, že budou za všech okolností akceptovat jeho vidění věci a výhradně jeho argumenty. K těmto otázkám se vyjádřily i obecné soudy v řízení o opravných prostředcích, a proto lze na jejich závěry odkázat.

8. Stěžovatel 1) namítá průtahy v řízení, neboť jeho dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 9. srpna 2018 bylo Nejvyššímu soudu doručeno teprve dne 21. února 2020. Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel 1) datoval své dovolání teprve 15. listopadu 2018 (doručeno nalézacímu soudu dne 18. listopadu 2018) a dovolání stěžovatele 2) bylo nalézacímu soudu doručeno až 21. ledna 2019. V březnu 2019 si spis vyžádal odvolací soud k věci vedené pod sp. zn. 2 To 7/2019; spis byl vrácen 23. dubna 2019. Poté nalézací soud v květnu, září a listopadu 2019 rozhodoval o nákladech obhajoby a nákladech řízení, a teprve 20. února 2020 postoupil spis Nejvyššímu soudu. Z uvedeného je patrné, že nalézací soud sice nepostoupil spis Nejvyššímu soudu ihned poté, co obdržel všechna dovolání, v jeho postupu však nelze spatřovat průtahy (čl. 38 odst. 2 Listiny), způsobilé zasáhnout práva stěžovatele. V době kdy podával dovolání, jež bylo Nejvyššímu soudu postoupeno teprve po patnácti měsících, byl stěžovatel na základě pravomocného rozsudku ve výkonu trestu odnětí svobody; o některých úkonech v té době provedených měl stěžovatel 1) či jeho obhájce povědomí.

9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly a na základě provedených důkazů vyslovily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily; proto Ústavní soud tvrzený zásah do základních práv neshledal.

10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrhy odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru