Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1717/15 #2Usnesení ÚS ze dne 15.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Habartov
Dotčený orgánSOUDNÍ EXEKUTOR - Praha 1 - Luhan Ivo
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
advokátní tarif
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.1717.15.2
Datum podání09.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

jiný právní předpis; 177/1996 Sb.; vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); §14 odst. 2

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 14b

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1717/15 ze dne 15. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Města Habartov, se sídlem náměstí Přátelství 112, Habartov, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, se sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. 5. 2015 č. j. 28 EXE 1544/2012-22 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, dne 6. 2. 2015 č. j. 099 EX 195/15-14, spojené s návrhem na zrušení § 14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově a soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, jimiž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a to části zaručující, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni, podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce určil soudní exekutor výši nákladů stěžovatele jako oprávněného v exekučním řízení částkou 484 Kč a povinným uložil povinnost k jejich zaplacení. Uvedená částka byla tvořena odměnou advokáta za dva úkony právní služby celkem ve výši 200 Kč, paušální náhradou hotových výdajů celkem ve výši 200 Kč a DPH. Při určení výše nákladů stěžovatele vycházel soudní exekutor z § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), podle jehož odst. 2 ve věcech výkonu rozhodnutí, je-li vymáháno peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba odměny za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepsání návrhu na zahájení řízení 100 Kč za každý z těchto úkonů; podle odst. 5 pak činí paušální částka jako náhrada hotových výdajů 100 Kč za každý z úkonů právní služby hrazený podle odstavce 2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Sokolově byly následně zamítnuty námitky stěžovatele proti napadenému příkazu k úhradě nákladů exekuce s tím, že soudní exekutor určil náklady stěžovatele správně. Podle okresního soudu § 14b odst. 2 advokátního tarifu nezakládá nerovnost účastníků, neboť snížené náklady se vztahují na jednoduché a typově shodné úkony v části řízení o nařízení exekuce, u nichž ani není podstatné, jakou povahu a obtížnost mělo řízení nalézací.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na princip rovnosti účastníků, zaručený jak čl. 37 odst. 3 Listiny, tak v § 18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a dále na svůj nárok na náhradu všech účelných nákladů výkonu rozhodnutí dle § 270 odst. 3 občanského soudního řádu. Ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu je přitom podle stěžovatele v rozporu s uvedeným principem. V případě povinného a určení jeho nákladů se totiž na první dva úkony právní služby nevztahuje snížená sazba, jako tomu je v případě oprávněného. Onu sníženou sazbu pak podle stěžovatele nelze odůvodnit ani odkazem na to, že se jedná o jednoduché a typově shodné úkony, které na straně povinné nemohou vzniknout. Stěžovatel se domnívá, že obecný soud měl účelnost vynaložených nákladů posuzovat na základě vlastní úvahy, a nikoliv dle direktivně stanoveného podzákonného právního předpisu, který je v tomto ohledu ústavně nekonformní. Spolu se zrušením napadených rozhodnutí okresního soudu a soudního exekutora pak stěžovatel navrhuje rovněž zrušení ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu.

4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205), všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

7. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadená rozhodnutí okresního soudu a soudního exekutora nemají.

8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v částce 484 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 602/05 ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 748/07 ze dne 4. 4. 2007 či nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61)] dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegationem iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů (srov. § 202 odst. 2 občanského soudního řádu.) do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

9. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12 ze dne 24. 1. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 4668/12 ze dne 9. 1. 2013 či usnesení sp. zn. III. ÚS 4497/12 ze dne 12. 12. 2012). V přezkoumávaném případě však k takovému extrémnímu vybočení podle názoru Ústavního soudu zjevně nedošlo a soudní exekutor i okresní soud svá rozhodnutí řádně zdůvodnili (§ 157 občanského soudního řádu), přičemž jejich odůvodnění jsou racionální a srozumitelná. Tím spíše se pak podaná ústavní stížnost, v níž jsou fakticky pouze opakovány argumenty vznesené již v řízení před okresním soudem, nejeví být způsobilým "nosičem", na kterém by bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení vyhlášky (advokátního tarifu), jehož zrušení stěžovatel rovněž navrhl. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán. Nadto Ústavní soud připomíná, že stěžovatel se na něj obrátil i v dalších obdobných věcech, v nichž byl rovněž odmítnut (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1537/15 ze dne 2. 6. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1560/15 ze dne 26. 8. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1750/15 ze dne 26. 8. 2015 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2417/15 ze dne 3. 11. 2015). V nyní posuzované věci není důvodu, aby se Ústavní soud od své judikatury odklonil.

10. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces (principu rovnosti účastníků řízení), a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak byl odmítnut i návrh na zrušení § 14b odst. 2 advokátního tarifu s ústavní stížností spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2016

Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru