Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1713/13 #2Nález ÚS ze dne 23.02.2015Procesní rámec uplatnění nároku na odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha1
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a... více
Věcný rejstříkodůvodnění
nemovitost
odškodnění
správní orgán
pravomoc
Restituce
vlastnické právo/omezení
vlastnické právo/ochrana
retroaktivita/nepravá
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 40/76 SbNU 537
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1713.13.2
Datum vyhlášení17.03.2015
Datum podání28.05.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

186/1946 Sb./Sb.m.s.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1, #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

1/1958 Sb.

212/2009 Sb., § 4

42/1958 Sb., § 1

8/1947 Sb.

99/1963 Sb., § 244


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku došlo k odnětí majetku. Při výkladu restitučních předpisů proto není možné postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutné vykládat je velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 23. 2. 2015 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky M. P. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 363/2013-203 ze dne 13. 2. 2013, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 90/2011-150 ze dne 29. 4. 2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 18 C 193/2006-119 ze dne 12. 11. 2010 pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Rodiče stěžovatelčina zesnulého manžela uplatnili v roce 1947 přihláškou k majetku zanechanému na Zakarpatské Ukrajině u ministerstva vnitra své nemovitosti. Ministerstvo financí jim neformálním dopisem v roce 1962 sdělilo, že za zanechaný majetek není možné poskytnout náhradu, neboť přihlášená nemovitost nemá povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví podle vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška č. 159/1959 Ú. l.). O žádosti stěžovatelčina manžela rozhodlo ministerstvo financí v roce 2005 tak, že náhrada se nepřiznává, neboť přihlášený dům nesplňuje podmínky pro přiznání náhrady podle vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. – nelze jej považovat za rodinný domek ve smyslu uvedené vyhlášky. Podaný rozklad ministr financí zamítl. Správní žalobu městský soud zamítl z důvodu, že se jedná o věc, k jejímuž projednání jsou příslušné soudy v občanském soudním řízení. Napadeným usnesením zastavil obvodní soud řízení (kam vstoupila po smrti manžela stěžovatelka coby jeho právní a procesní nástupkyně) o žalobě stěžovatelčina manžela na odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, přičemž uvedl, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena ministerstvu vnitra coby orgánu, do jehož pravomoci náleží a jež je příslušné dle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (dále jen „zákon č. 212/2009 Sb.). Napadeným usnesením městský soud rozhodnutí obvodního soudu o zastavení řízení a o nedostatku pravomoci obecných soudů potvrdil. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. Stěžovatelka namítala, že tím, že o věci má znovu rozhodovat jiné ministerstvo, bude původní rozhodnutí ministerstva financí nepřezkoumatelné. Odepření přezkumu správních rozhodnutí dle stěžovatelky představuje odepření spravedlnosti a porušení práva na zákonného soudce.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud vyšel při posuzování dané věci z principu předvídatelnosti, vnitřní bezrozpornosti a srozumitelnosti zákona coby základního atributu právního státu. Ve vazbě na něj připomněl, že úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu je nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků řízení a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. podle obecného přirozenoprávního principu. K realizaci tohoto úkolu má soudce podle Ústavního soudu zaujmout teleologický přístup k výkladu práva, a to zejména v řízeních, kde dochází k aplikaci zákonů, jimiž se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Ve vztahu k restitučním zákonům to znamená, že ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku došlo k odnětí majetku. Při výkladu restitučních předpisů proto není možné postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutné vykládat je velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu.

Ústavní soud připustil, že je věcí státu, jakým způsobem upraví problematiku restitucí a nastaví pro ně podmínky, a to včetně rámce soudního rozhodování o restitučních nárocích. V dané věci je nicméně sporné, podle kterých právních předpisů by měl být stěžovatelčin nárok posouzen, když byl uplatněn dle zákona č. 42/1958 Sb., rozhodly o něm správní orgány, stěžovatelka se domáhá nahrazení rozhodnutí správních orgánů soudem v řízení dle části páté občanského soudního řádu a v průběhu řízení před obecnými soudy nabyl účinnosti zákon č. 212/2009 Sb. Tento zákon přitom neobsahoval přechodná ustanovení (ta byla přijata až novelou účinnou od 1. 5. 2012). Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, že v dané věci došlo k souběhu, resp. konkurenci dvou restitučních předpisů, přičemž se nejednalo o předpis obecné a zvláštní povahy. Oba předpisy navíc upravují odlišné předpoklady pro vznik nároku na odškodnění, zejména stanoví rozdílný okruh oprávněných osob a rozsah majetku, za nějž bude poskytnuta náhrada.

Obecné soudy podle Ústavního soudu pochybily, když dostatečně nepřihlédly ke zvláštním okolnostem projednávané věci, nevypořádaly se s účinností obou úprav, a to navíc za situace, kdy v době rozhodování soudu prvního a druhého stupně chyběla v zákoně č. 212/2009 Sb. přechodná a derogační ustanovení. Nezabývaly se otázkou, zda bude možné stěžovatelce přiznat podle nové právní úpravy odškodnění, a věc zastavily s pouhým konstatováním, že novým právním předpisem byla založena příslušnost ministerstva vnitra. Podle Ústavního soudu nelze akceptovat, aby legislativní nedůslednost a nepřiměřeně dlouhé soudní řízení vedly k tomu, že stěžovatelka bude nucena uplatňovat novou, ovšem zjevně bezúspěšnou žádost. Ústavní soud dospěl k závěru, že právní úvahy obecných soudů postrádají jakýkoliv zákonný podklad a jsou pro svou neúplnost a přepjatý formalismus v rozporu s principy spravedlnosti. Obecné soudy porušily dle Ústavního soudu stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku, garantovaná čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a proto byla jejich rozhodnutí zrušena.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jaroslav Fenyk. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1713/13 ze dne 23. 2. 2015

N 40/76 SbNU 537

Procesní rámec uplatnění nároku na odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 23. února 2015 sp. zn. I. ÚS 1713/13 ve věci ústavní stížnosti Mileny Preislerové, právně zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem Pellicova 8a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 363/2013-203, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011 č. j. 16 Co 90/2011-150, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2010 č. j. 18 C 193/2006-119, jímž bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě, kterou se domáhala odškodnění za nemovitý majetek zanechaný rodiči svého manžela na území Zakarpatské Ukrajiny, a jímž bylo rozhodnuto o postoupení věci Ministerstvu vnitra České republiky.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 363/2013-203, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011 č. j. 16 Co 90/2011-150 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2010 č. j. 18 C 193/2006-119 byla porušena základní práva stěžovatelky garantovaná v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 363/2013-203, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011 č. j. 16 Co 90/2011-150 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2010 č. j. 18 C 193/2006-119 se zrušují.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu

1. Ústavní soud obdržel dne 28. 5. 2013 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 a násl., čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky (resp. jejího právního předchůdce - manžela) podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "občanský soudní řád"), kterou se domáhá projednání soukromoprávní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení a která se týká přiznání odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka je snachou osob, které zanechaly nemovitosti na Zakarpatské Ukrajině, a do řízení vstoupila na základě úmrtí manžela (syna těchto osob) v průběhu řízení před soudem prvního stupně.

3. K věcnému přezkoumání ústavní stížnosti stěžovatelky si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 193/2006. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a příslušného spisu bylo zjištěno následující:

4. Manželé Ing. Josef Preisler st. a Irena Preislerová přihlásili dne 10. 3. 1947 přihláškou k soupisu majetku zanechaného na Zakarpatské Ukrajině (podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině) u Ministerstva vnitra své nemovitosti. Neformálním dopisem ze dne 14. 2. 1962 jim Ministerstvo financí - Ústřední likvidátor peněžních ústavů a podniků - sdělilo, že náhradu není možné poskytnout, neboť přihlášená nemovitost nemá povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví podle vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, ale že jde o velký výdělečný majetek.

5. O žádosti Ing. Josefa Preislera ml. (syna manželů Preislerových) ze dne 12. 5. 2005 rozhodlo Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 27. 3. 2006 č. j. 22/30091/2006-224 tak, že se náhrada nepřiznává, a to z toho důvodu, že přihlášený dům pro svou velikost nesplňoval podmínky pro přiznání náhrady stanovené vyhláškou č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, která v § 3 stanoví, že náhrada se poskytuje za nemovitý majetek, pokud měl povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví, a to za 1. rodinný domek, za 2. hospodářské budovy a půdu drobných zemědělců na Zakarpatské Ukrajině, avšak jen těm, kteří nyní hospodaří jako členové jednotných zemědělských družstev nebo jako samostatní malí nebo střední zemědělci, za 3. pozemek zastavěný rodinným domkem nejvýše však za výměru 800 m2 a za pozemek zastavěný hospodářskými budovami a za 4. budovy sloužící k provozu malé živnosti. Přihlášeným nemovitým majetkem byl obytný dům o 5 pokojích, 2 kancelářích, pokoje pro služku a kuchyně s příslušenstvím a jeho zastavěná plocha činila 204 m2. K domu příslušela zděná garáž se zastavěnou plochou 18 m2. Celkový obestavěný prostor činil 1 609,2 m3. Podlahová plocha obytných místností měla 165 m2. Přihlášen byl i nezastavěný pozemek - zahrada a dvůr o výměře 578 m2. Přihlášený dům nesplňoval podmínky stanovené vyhláškou č. 159/1959 Ú. l. Podle vyhlášky Ministerstva místního hospodářství č. 57/1957 Ú. l., kterou se vydávají prováděcí předpisy k zákonu o hospodaření s byty, byl totiž za rodinný domek považován obytný dům, který obsahoval nejvýše pět obytných místností, nečítaje v to kuchyně, nebo u něhož při větším počtu těchto místností nepřesahoval úhrn podlahové plochy obytných místností 120 m2. Při zjišťování úhrnu podlahové plochy obytných místností se počítá i s obytnými místnostmi, jichž se užívá k jiným účelům než k bydlení. Podlahová plocha obytných místností u přihlášeného domu činila 165 m2. Dále bylo rozhodnuto, že náhrada za přihlášené movité věci a peněžní pohledávky se neposkytuje.

6. Ministr financí podaný rozklad rozhodnutím ze dne 1. 8. 2006 č. j. 22/46191/2006-224 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

7. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2006 č. j. 10 Ca 255/2006-33 žalobu předchůdce stěžovatelky podle § 46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, odmítl, neboť se jedná o právní věc, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení; podle § 68 písm. b) soudního řádu správního je ve správním soudnictví žaloba v případech, kdy jde o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu nepřípustná. Podle názoru soudu ministr financí nerozhodoval o veřejném subjektivním právu žalobce, ale o jeho právu soukromém, neboť fakticky jde o právo žalobce na odškodnění za zásah do vlastnických práv rodičů žalobce, čili o náhradu za omezení nebo zbavení vlastnického práva k majetku. Podle Městského soudu v Praze se uplatní postup podle části páté občanského soudního řádu, v němž již nebude napadené rozhodnutí pouze přezkoumáváno, ale soud rozhodne přímo o právní věci, která vyplývá z občanskoprávních vztahů, tj. o právu žalobce vůči státu na náhradu za omezení nebo zbavení vlastnického práva k nemovitému majetku. Žalobce proto musí podat nový návrh ve smyslu § 244 a násl. občanského soudního řádu.

8. Žalobou ze dne 3. 11. 2006, došlou místně příslušnému soudu, Obvodnímu soudu pro Prahu 1, dne 3. 1. 2007, se žalobce (manžel stěžovatelky) domáhal přiznání odškodnění jako náhrady za majetek zanechaný rodiči na Zakarpatské Ukrajině.

9. Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2010 č. j. 18 C 193/2006-119 bylo podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu řízení zastaveno s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena Ministerstvu vnitra jako orgánu, do jehož pravomoci náleží. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, umožňuje uplatnit nárok u Ministerstva vnitra a současně vychází z kontinuity trvání nároků již přihláškou uplatněných. Žalobkyní (stěžovatelkou) tvrzené skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení nároku podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým byla založena příslušnost Ministerstva vnitra jako správního orgánu pro vydání rozhodnutí ve věci poskytnutí náhrady za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině. Pravomoc soudu tedy proto není dána, nárok projedná Ministerstvo vnitra, čímž není dotčena pravomoc soudu věc projednat a rozhodnout v řízení podle části páté občanského soudního řádu.

10. K odvolání žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2011 č. j. 16 Co 90/2011-150 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

11. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 363/2013-203 zamítl.

12. Jak odvolací, tak dovolací soud v odůvodnění odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci sp. zn. 28 Cdo 202/2011, podle kterého "nelze obejít ,pořad práva' nastolený zákonem č. 212/2009 Sb., který nabyl účinnosti sice před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, ale poté, co bylo o nároku žalobce záporně rozhodnuto Ministerstvem financí - tedy nyní již nepříslušným orgánem - bez toho, že by kritériem pro posouzení žalobcova nároku mohl být citovaný zákon. Je třeba vytvořit takové procesní podmínky, aby byl žalobcem uplatněný nárok projednáván a posuzován ať již správním orgánem, či případně posléze soudem podle platné procedury, k tomu příslušným orgánem a podle téhož právního předpisu." V daném případě je tedy rozhodnou skutečností pro posouzení soukromoprávního nároku žalobkyně vydání zákona č. 212/2009 Sb., kterým byla založena příslušnost Ministerstva vnitra jako správního orgánu. Proto nezbylo než pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 104 odst. 1 občanského soudního řádu) toto řízení zastavit a věc postoupit příslušnému správnímu orgánu. Dovolací soud navíc poukázal na znění čl. II zákona č. 121/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, podle něhož se řízení o žádostech podle zákona č. 212/2009 Sb. zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v těchto řízeních, o nichž nebylo ke dni účinnosti tohoto zákona pravomocně rozhodnuto, dokončí podle zákona č. 212/2009 Sb.

13. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 363/2013-203, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011 č. j. 16 Co 90/2011-150 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2010 č. j. 18 C 193/2006-119 podává stěžovatelka ústavní stížnost.

II. Námitky obsažené v ústavní stížnosti

14. Stěžovatelka namítá porušení čl. 38 odst. 1 (právo na zákonného soudce), čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na spravedlivý proces). Následně podrobně rekapituluje průběh dosavadního řízení. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že ve věci byla vyloučena možnost přezkumu správního rozhodnutí v řízení dle části páté občanského soudního řádu, čímž byl stěžovatelce odmítnut přístup ke spravedlnosti, a práva na zákonného soudce v tom, že příslušný soud odmítl o žalobě stěžovatelky jednat a postoupil ji jinému správnímu orgánu.

15. Ohledně porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka namítá, že tím, že o věci má znovu rozhodovat jiný správní orgán - Ministerstvo vnitra, dochází k nepřezkoumatelnosti již vydaných rozhodnutí správního orgánu - Ministerstva financí a následně rozhodnutí ministra financí. Odepření práva přezkumu rozhodnutí správních orgánů znamená faktické denegatio iustitiae, odepření spravedlnosti. Rozhodující správní orgán podmínky pro odškodnění posuzoval podle vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., a proto dle stěžovatelky musí stejně posoudit věc i soud v řízení podle části páté o. s. ř. Stěžovatelka se domnívá, že zákonem č. 212/2009 Sb. by se měly řídit pouze ty nároky, které byly uplatněny až v době jeho účinnosti, zatímco dříve uplatněné nároky by se měly řídit podle dosavadní právní úpravy.

16. Stěžovatelka dále konstatuje, že si je vědoma nálezové judikatury Ústavního soudu - nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 2050/11 (N 125/65 SbNU 615), podle kterého obecné soudy nepochybí, pokud dospějí k závěru, že není dána jejich kompetence (ve smyslu posouzení naplnění nových podmínek pro odškodnění stěžovatelů) a řízení z tohoto důvodu zastaví a postoupí věc příslušnému správnímu orgánu nadanému pravomocí nárok posoudit, avšak tento závěr není podle stěžovatelky obecně aplikovatelný a jeho použitím by došlo pouze k další křivdě.

17. Stěžovatelka se domnívá, že pokud by rozhodnutí Ministerstva financí a ministra financí byla přezkoumána soudy, muselo by její žalobě být vyhověno, neboť jediným argumentem pro zamítnutí bylo, že majetek nesplňuje podmínky stanovené vyhláškou č. 159/1959 Ú. l. ve spojení s vyhláškou č. 57/1957 Ú. l., tedy že tento majetek neměl povahu drobného nebo osobního soukromého vlastnictví, neboť nesplňoval definici rodinného domu podle vyhlášky č. 57/1957 Ú. l. V této souvislosti odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3241/10 ze dne 26. 5. 2011 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde bylo konstatováno, že neexistuje žádný zákonný podklad k použití vyhlášky č. 57/1957 Ú. l. pro posouzení povahy zanechaných nemovitostí.

18. Dále upozorňuje na to, že podle zákona č. 212/2009 Sb. stěžovatelka nespadá do okruhu oprávněných osob, které se mohou domáhat odškodnění.

19. Stěžovatelka též poukazuje na to, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné a je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle které je nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů esenciální podmínkou ústavně konformního rozhodnutí. Nejvyšší soud v odůvodnění mj. odkázal na čl. II zákona č. 121/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 212/2009 Sb., podle kterého se řízení o žádostech podle zákona č. 212/2009 Sb., zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v těchto řízeních, o nichž nebylo ke dni účinnosti tohoto zákona pravomocně rozhodnuto, dokončí podle zákona č. 212/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Postrádá odůvodnění, proč Nejvyšší soud aplikoval toto ustanovení na její případ, protože stěžovatelka nikdy žádost dle zákona č. 212/2009 Sb. nepodala a ani neusiluje o přiznání odškodnění podle tohoto předpisu.

20. Porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatelka v postupu obecných soudů, které odmítly bez opory v platném právu o žalobě jednat a bezdůvodně postoupily věc správnímu orgánu. Dospěly k nesprávnému závěru, že v mezidobí účinný zákon č. 212/2009 Sb. odnímá soudu pravomoc věc projednat a rozhodnout o žalobě o přiznání náhrady za nemovitosti zanechané na Podkarpatské Rusi a nahrazení v minulosti vydaných rozhodnutí Ministerstva financí v řízení dle části páté občanského soudního řádu.

21. Ohledně paralelní účinnosti a aplikovatelnosti obou úprav odškodnění cituje z usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 3241/10.

III. Vyjádření účastníků řízení

22. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejší účastníky k vyjádření.

23. Nejvyšší soud poukazuje na to, že stěžovatelka reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Ve věci samé odkázal na odůvodnění rozhodnutí. Usnesení se opírá o již dříve zastávanou interpretační tendenci a opírá se o výklad platného práva.

24. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že bylo rozhodnuto v souladu s tehdy dosaženými judikatorními závěry Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 28 Cdo 202/2011) a tento názor, tedy, že po účinnosti zákona č. 212/2009 Sb. je třeba věc postoupit k rozhodnutí Ministerstvu vnitra jako výlučně příslušné organizační složce státu, neshledal ústavně nesouladným ani Ústavní soud [nález sp. zn. I. ÚS 2050/11 (viz výše), usnesení sp. zn. IV. ÚS 1769/11 ze dne 19. 3. 2012 ve znění opravného usnesení sp. zn. IV. ÚS 1769/11 ze dne 10. 4. 2012]. Podle Městského soudu v Praze nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces ani práva na zákonného soudce, neboť zákonný soudce rozhodl, že je třeba respektovat zákonnou úpravu účinnou v době jeho rozhodování, podle níž má ve věci nejprve rozhodnout Ministerstvo vnitra, přičemž je stěžovatelce stále zachována následná možnost soudního přezkumu tohoto nového správního rozhodnutí. V ostatním odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu a závěry zmíněné judikatury.

25. Obvodní soud pro Prahu 1 odkazuje pro stručnost na odůvodnění rozhodnutí a poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí soudu již bylo podrobeno přezkumu ze strany Ústavního soudu (usnesení ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2222/11). Proto využil možnosti k opětovně podané ústavní stížnosti se nevyjádřit.

26. Vedlejší účastník (Ministerstvo financí) k užití zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., kterých se stěžovatelka domáhá, uvádí, že aplikace těchto předpisů byla obecnými soudy vyloučena z důvodu restitučního charakteru zákona č. 212/2009 Sb. Nový předpis činí dosud platnou právní úpravu neaplikovatelnou v důsledku zásady lex posterior derogat priori. Následně provádí rozbor tzv. restituční judikatury [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 59/93 ze dne 26. 4. 1995 (N 22/3 SbNU 147), nález sp. zn. Pl. ÚS 45/97 ze dne 25. 3. 1998 (N 41/10 SbNU 277; 79/1998 Sb.), usnesení sp. zn. I. ÚS 24/98 ze dne 2. 2. 1999 (U 9/13 SbNU 413), stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1994/2004, 28 Cdo 2632/2013], poukazuje na závěry judikatury Ústavního soudu týkající se odškodňování českých občanů za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny (sp. zn. II. ÚS 3241/10, IV. ÚS 1769/11, sp. zn. I. ÚS 2206/12 ze dne 1. 11. 2012). Nad rámec ústavní stížnosti pak podává podrobné informace o průběhu správních řízení předcházejících ústavní stížností napadeným soudním rozhodnutím a vznáší pochybnosti o tom, zda vůbec byla podána žádost o odškodnění po nabytí účinnosti zákona č. 42/1958 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. právními předchůdci stěžovatelky. Vznáší též námitku promlčení nároku.

27. Vyjádření účastníků řízení byla zaslána k replice stěžovatelce. K vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1 stěžovatelka uvádí, že usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2222/11 byla předchozí ústavní stížnost odmítnuta pro nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva, neboť v důsledku nesprávného poučení v usnesení odvolacího soudu nepodala proti tomuto rozhodnutí dovolání. K vyjádření Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu stěžovatelka pouze uvádí, že důvody porušení práva na spravedlivý proces a zákonného soudce byly podrobně uvedeny v ústavní stížnosti. K vyjádření vedlejšího účastníka předkládá podrobné úvahy, z nichž především vyplývá, že je nesprávný názor, podle kterého aplikace stěžovatelkou požadovaných předpisů byla obecnými soudy vyloučena z důvodu restitučního charakteru zákona č. 212/2009 Sb. I předpisy vydané v letech 1958 a 1959 na základě mezinárodní smlouvy č. 186/1946 Sb., mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině, a protokolu k této smlouvě uzavřené mezi tehdejším Československem a Svazem sovětských socialistických republiky byly rovněž svým charakterem předpisy restituční. Jedná se zde o otázku, podle které právní úpravy postupovat, když zde vedle sebe existovala dvojí úprava náhrady za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině. Principy ve vedlejším účastníkem zmiňované judikatuře rozhodně nejsou aplikovatelné na vztah zákona č. 42/1958 Sb. a vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. k zákonu č. 212/2009 Sb., protože zde není řešen problém konkurence obecného právního předpisu a speciálního předpisu restitučního, nýbrž souběh dvou restitučních předpisů a dále otázka, zda má být soudem v řízení podle části páté občanského soudního řádu rozhodováno podle předpisů, podle kterých rozhodoval správní orgán, jehož rozhodnutí má být rozsudkem soudu nahrazeno. Podle stěžovatelky má být řízení dokončeno podle dosavadních právních předpisů, neboť v opačném případě, s ohledem na nemožnost žádat odškodnění podle zákona č. 212/2009 Sb. (stěžovatelka není oprávněnou osobou), by jí bylo odňato právo, aby rozhodnutí správního orgánu bylo přezkoumáno podle části páté občanského soudního řádu. Následně, nad rámec ústavní stížnosti, podrobně reaguje na vyjádření vedlejšího účastníka týkající se průběhu předchozího správního řízení. Má za to, že se vedlejší účastník dopouští mylného výkladu vládního nařízení č. 8/1947 Sb. a neuznává kontinuitu správního řízení zahájeného podáním přihlášky podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. Podle stěžovatelky nelze uvažovat o námitce promlčení nároku, kterou vedlejší účastník ve svém vyjádření vznáší.

IV. Právní posouzení Ústavním soudem

28. Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, posoudil obsah ústavní stížnosti, přezkoumal napadená rozhodnutí, včetně spisu nalézacího soudu sp. zn. 18 C 193/2006, který si za tím účelem vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

29. Podle článku 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [viz též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

30. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].

31. V těchto intencích Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

32. Ústavní soud si je vědom své dosavadní rozhodovací praxe ve věcech odškodňování občanů za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny [nález sp. zn. I. ÚS 2050/11 ze dne 26. 6. 2012 (N 125/65 SbNU 615), usnesení sp. zn. I. ÚS 2206/12 ze dne 1. 11. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 3241/10 ze dne 26. 5. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1769/11 ze dne 19. 3. 2012]. Skutkové okolnosti nyní posuzované věci jsou však zcela odlišné, proto bylo možné vycházet pouze z obecných principů obsažených v nálezu sp. zn. I. ÚS 2050/11 ze dne 26. 6. 2012 (N 125/65 SbNU 615).

33. Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických materiálně pojímaných právních států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání (srov. O. Hood, Philips, Paul Jackson. Constitutional and Administrative Law. 7. Edition. Sweet and Maxwell, London 1987, s. 33n.). Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 36]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace.

34. Úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu je tak nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu [viz nález ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563), nález ze dne 2. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 2048/09 (N 232/55 SbNU 181)].

35. Obecný soud proto není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Tyto principy se uplatní tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Jinými slovy to znamená, že teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel předpisů, kterým je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem [viz nález sp. zn. I. ÚS 2366/07 ze dne 26. 10. 2007 (N 171/47 SbNU 237)]. Povinnost soudů nalézat právo tak neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Na obecné soudy se proto klade povinnost zohledňovat specifické okolnosti každého jimi projednávaného případu a usilovat o co nejspravedlivější řešení [viz nález sp. zn. I. ÚS 1826/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 47/64 SbNU 581), nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259), nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010 (N 187/58 SbNU 647)].

36. Ústavní soud mnohokrát ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd. Stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Ke splnění účelu a cíle restitucí je proto zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k odnětí majetku došlo. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nebo osob jednajících v podstatě za stát nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale ve vztahu ke konkrétní věci s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2758/10 (N 73/65 SbNU 27), nález ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 2050/11 (N 125/65 SbNU 615)]. Jinak řečeno, při výkladu restitučních předpisů není možné postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutné vykládat je velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu [srov. obdobně nález sp. zn. I. ÚS 617/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 33/52 SbNU 325), nález ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 2050/11 (N 125/65 SbNU 615)].

37. K povaze restitučních předpisů se Ústavní soud vyjádřil v tom ohledu, že je věcí státu, jakým způsobem a jaké podmínky pro restituce stanoví, přičemž soudy mohou rozhodovat pouze v rámci takto zákonem stanovených podmínek (usnesení ze dne 31. 10. 2000 sp. zn. I. ÚS 479/99). Zákonodárce vymezil časově, věcně a personálně okruh vztahů, na něž se vztahuje nárok na odškodnění, z čehož lze dovodit, že měl vůli zasáhnout do existujících majetkových poměrů pouze v omezené míře a jen u těch vztahů, jejichž nápravu považoval za žádoucí a možnou. Tím, že realizoval tuto svou pravomoc, stanovil zákonodárce současně i rámec soudního rozhodování o majetkových restitucích, přičemž platí, že o rozsahu a podmínkách restituce může být soudy rozhodováno jen v rámci projevu vůle státu k restituci, tedy v mezích restitučních zákonů (usnesení ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 3241/10, nález sp. zn. I. ÚS 2050/11).

38. Odškodnění osob za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině v souvislosti s postoupením území SSSR upravuje 1. Smlouva o Zakarpatské Ukrajině (č. 186/1946 Sb.), 2. zákon č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, 3. vyhláška č. 43/1959 Ú. l., o přihlášení k náhradě za majetky zanechané na Zakarpatské Ukrajině podle zákona č. 42/1958 Sb., 4. vyhláška č. 159/1959 Ú. l. a 5. zákon č. 212/2009 Sb. Tyto předpisy se od sebe liší mírou obecnosti, okruhem oprávněných osob i vymezením rozsahu odškodňovaného majetku. Jejich společným znakem však je snaha o napravení, resp. zmírnění majetkových křivd z minulosti, a jako takové tedy mají charakter restitučních předpisů [usnesení ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 3241/10, nález ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 2050/11 (N 125/65 SbNU 615)].

39. V nyní posuzované věci stěžovatelka (resp. její předchůdce) zákonným způsobem uplatnila svůj nárok na odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině. Stěžovatelka je snachou osob, které zanechaly nemovitosti na Zakarpatské Ukrajině. Do řízení před soudem prvního stupně vstoupila na základě úmrtí manžela, tj. syna těchto osob. Mezi účastníky řízení o ústavní stížnosti je sporné to, podle kterých právních předpisů by měl být posouzen nárok stěžovatelky, který byl uplatněn podle zákona č. 42/1958 Sb., když podle téhož předpisu o něm rozhodly správní orgány a stěžovatelka se domáhá nahrazení rozhodnutí správních orgánů soudem v řízení podle části páté občanského soudního řádu, to vše za situace, kdy v průběhu řízení před obecnými soudy nabyl účinnosti zákon č. 212/2009 Sb.

40. Správní orgány postupovaly v řízení podle § 1 zákona č. 42/1958 Sb. a § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., přičemž nepřiznaly právnímu předchůdci stěžovatelky náhradu za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině s odůvodněním, že přihlášený dům pro svou velikost nesplňuje podmínky pro přiznání náhrady stanovené vyhláškou č. 159/1959 Ú. l. Pro vymezení pojmu "rodinný domek" správní orgány přihlédly k definici uvedené ve vyhlášce Ministerstva místního hospodářství č. 57/1957 Ú. l., kterou se vydávají prováděcí předpisy k zákonu o hospodaření s byty, podle které byl za rodinný domek považován obytný dům, který obsahoval nejvýše pět obytných místností, nečítaje v to kuchyně, nebo u něhož při větším počtu těchto místností nepřesahoval úhrn podlahové plochy obytných místností 120 m2. Při zjišťování úhrnu podlahové plochy obytných místností počítá se i s obytnými místnostmi, jichž se užívá k jiným účelům než k bydlení. Podlahová plocha obytných místností u přihlášeného domu činila 165 m2. Správní orgány dospěly k závěru o nesplnění podmínek pro přiznání náhrady.

41. K použití vyhlášky Ministerstva místního hospodářství č. 57/1957 Ú. l. obecnými soudy již Ústavní soud opakovaně konstatoval, že k němu neexistuje žádný zákonný podklad, a pokud ji obecné soudy, byť podpůrně, aplikovaly, překročily svoje procesní postavení a zabývaly se věcí nad rámec jim přiznaných oprávnění [usnesení ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 3241/10, nález ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 2050/11 (N 125/65 SbNU 615)].

42. Právní předchůdce stěžovatelky podal dne 3. 11. 2006 žalobu podle části páté občanského soudního řádu. Tato žaloba byla doručena místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 3. 1. 2007. Obecný soud nejprve řízení usnesením ze dne 13. 5. 2008 č. j. 18 C 193/2006-56 podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu přerušil, aby vyčkal přijetí nové právní úpravy upravující zmírnění majetkových křivd československých občanů, kteří zanechali svůj nemovitý majetek na území Zakarpatské Ukrajiny v souvislosti s její cesí Ukrajinské sovětské socialistické republice. Dospěl k závěru, že rozhodnutí ve věci závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit, tj. otázce, zda bude žalobci přiznáno odškodnění na základě nového projednávaného zákona, či nikoliv. Usnesením ze dne 8. 10. 2009 č. j. 18 C 193/2006-70 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení (zákon č. 212/2009 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 10. 2009) a současně o zastavení řízení z důvodu úmrtí žalobce. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2009 č. j. 16 Co 454/2009-82, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 4. 2010 č. j. 16 Co 454/2009-92, bylo rozhodnuto, že se výrok I potvrzuje a ve výroku II se mění tak, že se řízení nezastavuje, neboť v řízení bude pokračováno s pozůstalou manželkou (nyní stěžovatelkou). Následně bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2010 řízení zastaveno a po právní moci postoupeno Ministerstvu vnitra. Soud prvního stupně tak vynesl konečné rozhodnutí po čtyřech letech od zahájení řízení a nutno zdůraznit, že šlo o "pouhé" procesní, a nikoli meritorní rozhodnutí.

43. Zákon č. 212/2009 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 10. 2009 a byl přijat v podobě, v níž absentovala přechodná, závěrečná či zrušovací ustanovení. Teprve zákonem č. 121/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, byla s účinností ode dne 1. 5. 2012 přijata přechodná a zrušovací ustanovení. Podle čl. II odst. 1 zákona č. 121/2012 Sb. se řízení o žádostech podle zákona č. 212/2009 Sb., zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v těchto řízeních, o nichž nebylo ke dni účinnosti tohoto zákona pravomocně rozhodnuto, dokončí podle zákona č. 212/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle čl. III zákona č. 121/2012 Sb. se zrušují zákon č. 42/1958 Sb., vyhláška Ministerstva financí č. 43/1959 Ú. l. a vyhláška Ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l.

44. Soud prvního stupně rozhodl ve věci dne 12. 11. 2010, odvolací soud dne 29. 4. 2011, obě rozhodnutí byla tedy vydána v době účinnosti zákona č. 212/2009 Sb. (1. 10. 2009), avšak nikoli za účinnosti přechodných a zrušovacích ustanovení (ta nabyla účinnosti dne 1. 5. 2012). Odkaz dovolacího soudu na čl. II odst. 1 zákona č. 121/2012 Sb. je tak nepřípadný. Jinými slovy, v době rozhodování soudů prvního a druhého stupně byly účinné oba restituční předpisy, tj. zákon č. 42/1958 Sb. (včetně vyhlášky č. 43/1959 Ú. l. a vyhlášky č. 159/1959 Ú. l.) i zákon č. 212/2009 Sb. Je třeba přisvědčit názoru stěžovatelky, že se zde jedná o souběh, resp. konkurenci dvou restitučních předpisů, a nikoli konkurenci obecného právního předpisu a speciálního restitučního předpisu, jak nesprávně dovozuje vedlejší účastník. Oba předpisy totiž upravují odlišné předpoklady pro vznik nároku na odškodnění, což se zejména týká rozdílného okruhu oprávněných osob a rozdílného rozsahu majetku, za který bude poskytnuta náhrada.

45. K absenci intertemporálních ustanovení se Ústavní soud již ve své rozhodovací praxi vyjádřil a aplikovatelnost té které úpravy založil na výkladu, jenž šetří smysl a podstatu základního práva, konkrétně práva na legitimní očekávání (viz čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), resp. ji dovodil z pohledu ústavních kautel. Při vážení těchto principů Ústavní soud vyšel z toho, že obecné soudy musí interpretovat a aplikovat restituční zákony ve vztahu k stěžovatelům co nejvstřícněji [nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 ve znění opravného usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 3. 4. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), nález sp. zn. III. ÚS 555/06 ze dne 31. 1. 2007 (N 19/44 SbNU 243), nález sp. zn. I. ÚS 2050/11 (N 125/65 SbNU 615)].

46. Obecné soudy v posuzované věci pochybily, neboť dostatečně nepřihlédly ke zvláštním okolnostem projednávané věci, nevypořádaly se s účinností obou úprav, navíc za situace, kdy v době rozhodování soudů prvního a druhého stupně v zákoně č. 212/2009 Sb. absentovala přechodná a rušící ustanovení. Nezabývaly se otázkou, zda stěžovatelce bude možné podle nové úpravy přiznat odškodnění, či nikoliv (z tohoto důvodu ostatně bylo řízení před soudem prvního stupně přerušeno a vyčkáno přijetí nové úpravy) a s pouhým konstatováním, že novým předpisem byla založena příslušnost Ministerstva vnitra jako správního orgánu, přičemž pravomoc soudu proto není dána, a s odkazem na pořad práva nastolený zákonem č. 212/2009 Sb. věc zastavily a postoupily Ministerstvu vnitra.

47. Ústavní soud je však toho názoru, že postup podle části páté občanského soudního řádu, jehož se stěžovatelka domáhá, není v rozporu se zásadou pořadu práva. Stěžovatelka, resp. její právní předchůdce, vyčerpala veškeré opravné prostředky ve správním řízení, a proto využila možnost domoci se svého práva soukromoprávní povahy tzv. pořadem práva v občanském soudním řízení. Pořadem práva je třeba rozumět postup před civilními soudy zahájený žalobou a konaný ve formách řízení sporného. U soukromoprávních věcí byla přípustnost pořadu práva pravidlem (viz Hora, V. In Hácha, E. a kol. Slovník veřejného práva československého. Sv. III. Reprint původního vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2000, s. 283).

48. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ani samotný čl. II odst. 1 zákona č. 121/2012 Sb. (řízení o žádostech podle zákona č. 212/2009 Sb., zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v těchto řízeních, o nichž nebylo ke dni účinnosti tohoto zákona pravomocně rozhodnuto, se dokončí podle zákona č. 212/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona), na něž dovolací soud v napadeném usnesení též upozorňuje, nemůže odůvodnit nový pořad práva, tj. postup podle zákona č. 212/2009 Sb. Výkladem čl. II odst. 1 zákona č. 121/2012 Sb. nelze dospět k jinému závěru, než že se použije pouze na řízení zahájená o žádostech podle zákona č. 212/2009 Sb., a nikoli na řízení, která byla zahájena podle zákona č. 42/1958 Sb., jako tomu bylo v případě stěžovatelky.

49. Stěžovatelka se po celou dobu nedomáhá ničeho jiného, než projednání téže věci, o níž rozhodl správní orgán, podle části páté občanského soudního řádu, neboť má za to, že takový postup je v souladu se zákonem a že zde jsou předpoklady pro to, aby jí bylo vyhověno (správní orgány odškodnění nepřiznaly, neboť majetek neměl povahu drobného nebo osobního soukromého vlastnictví, když nesplňoval definici rodinného domu dle vyhlášky č. 57/1957 Ú. l.; k použití této vyhlášky se však negativně vyjádřil Ústavní soud), na rozdíl od nové úpravy (zákon č. 212/2009 Sb.), která ji vylučuje z okruhu osob oprávněných podat žádost o odškodnění.

50. Ústavní soud nemůže akceptovat, aby legislativní nedůslednost, jakož i nepřiměřeně dlouhé řízení před soudem prvního stupně, které trvalo čtyři roky (po dobu více než jednoho roku bylo navíc řízení přerušeno z důvodu vyčkání přijetí nové úpravy) a vyústilo v nikoli meritorní rozhodnutí, nýbrž procesní zastavení řízení, vedly, aniž by byly jednotlivé skutečnosti náležitě posouzeny a zdůvodněny a zohledněna zřejmá vůle státu zmírnit alespoň částečně majetkové křivdy stěžovatelky, k tomu, že stěžovatelka bude nucena uplatňovat novou, zjevně však bezúspěšnou, žádost.

51. Ústavnímusoudu nepřísluší předjímat úvahy obecných soudů, k jakým skutkovým zjištěním dospějí. Konstatuje však, že právní úvahy obecných soudů obsažené v ústavní stížností napadených rozhodnutích postrádají jakýkoli zákonný podklad a jsou pro svou neúplnost a přepjatý formalismus rozporné s principy spravedlnosti, neboť v rozporu s restitučními principy vedou k tomu, že stěžovatelka se žádného odškodnění nedomůže, protože není oprávněnou osobou podle zákona č. 212/2009 Sb. Tuto naprosto zásadní a relevantní otázku však soudy zcela pominuly. Ústavní soud má za to, že zde není zákonná překážka, která by bránila obecným soudům posoudit nárok stěžovatelky podle předpisů, jichž se domáhá.

52. K restitucím nelze přistupovat příliš formálně, ale musí být vždy sledován účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy z minulosti. Jestliže obecnésoudy svými rozhodnutími založily právní stav, na základě kterého rozhodnutí správních orgánů nemohou být podrobena přezkumu, resp. věc projednána podle části páté občanského soudního řádu podle dosavadních předpisů, a současně znemožnily stěžovatelce domoci se odškodnění, neboť podle nového předpisu není oprávněnou osobou, porušily tak základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

V. Závěr

53. S ohledem na shora uvedené Ústavnísoud napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 363/2013-203, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011 č. j. 16 Co 90/2011-150 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2010 č. j. 18 C 193/2006-119 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud tak rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru