Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1712/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
Poučovací povinnost
žaloba/na plnění
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1712.11.1
Datum podání09.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 80 písm.b, § 237 odst.1 písm.c, § 243b odst.5, § 218 odst.5 písm.c, § 157 odst.2, § 118a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1712/11 ze dne 14. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele B. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Kolín IV, Sladkovského 13, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. listopadu 2007 sp. zn. 14 C 304/2004, usnesení Městského soudu Praze ze dne 19. srpna 2008 sp. zn. 39 Co 83/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011 sp. zn. 28 Cdo 3942/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, které jsou podle něj v rozporu s čl. 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.

Stěžovatel tvrdil, že všechny soudy pochybily, když ochranu stěžovateli neposkytly a nejednaly o tom, co stěžovatel požadoval, aby soudy řešily. Napadenými rozhodnutími, kterými se domáhal na ČR Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, byl stěžovatel zbaven práva domáhat se zákonem stanovenými prostředky přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel spatřuje zásah do svých práv v nesplnění poučovací povinnosti soudu, který neuvedl konkrétní vady žaloby a řízení zastavil z důvodů údajné nezpůsobilosti žaloby k projednání; stěžovatel odkázal na rozpor s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 592/2000 ze dne 7. ledna 2002. Postupem soudů všech stupňů došlo k persekuci a represi jeho osoby a k zneužití zákona, proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobou ze dne 12. prosince 2004 domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále "žalovaná") zaplacení částky 250 000,- Kč jako náhrady za trvalou újmu na zdraví a dosavadní výdaje a přiznání doživotní renty v částce 50 000,- Kč měsíčně od 1. ledna 1969 s navýšením o 10% měsíčně od měsíce následujícího po nárůstu cen o 5 %, to vše, aniž by dostatečně specifikoval právní důvod a skutkové okolnosti svého tvrzeného nároku. Vzhledem k tomu, že tento nedostatek před obecnými soudy stěžovatel neodstranil, neuznal ani Ústavní soud za potřebné si vyžadovat jejich spis.

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 13. listopadu 2007 č. j. 14 C 304/2004-59 žalobu stěžovatele odmítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. srpna 2008 č. j. 39 Co 83/2008-77 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. K podání dovolání pak soud prvního stupně ustanovil stěžovateli advokáta.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. dubna 2011 č. j. 28 Cdo 3942/2009-87 odmítl dle § 243b odst. 5 věta první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.

III.

Ústavní soud úvodem konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákon o Ústavním soudu), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu].

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem obecných soudů, přičemž své tvrzení o "zvůli státních orgánů" řádně nedoložil, a to ani v předmětné ústavní stížnosti. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a pouze opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 294/95, http://nalus.usoud.cz).

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle stěžovatele došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces v procesním postupu dovolacího soudu i v předcházejícím postupu soudu prvního a druhého stupně.

Ve shodě se shora uvedenými principy své činnosti Ústavní soud zkoumal, zda obecné soudy postupovaly a rozhodly ústavně konformním způsobem. Pokud stěžovatel tvrdí porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, případně jiného orgánu, je třeba podotknout, že je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy a pokyny soudu. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že obecný soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a stěžovateli umožnil, aby se "stanoveným postupem" v soudním řízení ochrany svých práv domohl.

Stěžovatel přípustnost dovolání spatřoval v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolací důvody byly uplatněny dle § 241a odst. 2 písm. a), b) odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, protože stěžovatelem zformulovaná otázka nereaguje na stav řízení, jelikož odkazuje na rozhodnutí soudu o zastavení řízení. Ve skutečnosti bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o odmítnutí žaloby a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné dle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v napadeném usnesení. Dovolací soud nedospěl k závěru, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je přípustnost dovolání závislá od toho, zda právní otázka napadeného rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo, která je odvolacím nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem, Podstatné současně je i to, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam a zda rozhodnutí je zásadního právního významu, který lze posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání.

Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelem souhlasit, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají skutečnosti, že stěžovatel nepředložil relevantní skutková nebo právní tvrzení, která by dokládala jeho domnělý nárok na náhradu škody vůči státu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá v souladu s ustanoveními § 157 a § 167 o. s. ř., jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. K této části argumentace stěžovatele Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.

Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces (čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, dále čl. 4, čl. 36 Listiny), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. července 2011

Vojen Güttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru