Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 171/99Usnesení ÚS ze dne 20.07.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Svědek
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.171.99
Datum podání01.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 247

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 171/99 ze dne 20. 7. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného advokátkou JUDr. D. K., proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 T 180/97, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. 6 To 479/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou shledal stěžovatele vinným z toho, že - společně se spoluobžalovaným M. S. - v blíže nezjištěné době v zimních měsících počátkem roku 1997 ve skladovém areálu firmy B. ČR, s.r.o., odcizil nejméně 50 párů kolečkových bruslí v celkové hodnotě 72.750 Kč. Tím se stěžovatel dopustil trestného činu krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 a 2 trestního zákona a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, podmíněně odložených na zkušební dobu 2,5 roku. Stěžovatel společně s M. S. byli zároveň zavázáni zaplatit poškozené firmě na náhradě částku ve výši 66.930 Kč.

V odůvodnění rozsudku okresní soud především uvedl, že obžalovaný M. S. pracoval ve firmě B. ve skladovém areálu a na žádost a za účasti svých dvou známých - stěžovatele a spoluobžalovaného M. F. - odcizil kolečkové brusle v uvedené hodnotě, přičemž stěžovatel toto kradené zboží naložil a odvezl. Odcizené brusle obžalovaní rozprodali a získané finanční prostředky použili pro svoji potřebu. K těmto skutkovým závěrům okresní soud dospěl na základě zpráv poškozené firmy, podle protokolu o ohledání místa činu, náčrtku z protokolu o vydání věci, z usnesení o vrácení věci, z inventurních dokladů a ze svědeckých výpovědí svědků J. S., A. N., Z. K., P. O., Z. T. a V. L. Obžalovaný M. S. se k této trestné činnosti doznal, stěžovatel svoji trestnou činnost popřel a navíc naznačil, že M. S. je vůči němu zaujatý v souvislosti s údajnou půjčkou, kterou mu měl M. S. poskytnout. Okresní soud však dospěl k závěru, že výpověď M. S. odpovídá skutečnosti, a "na tomto závěru soudu nemůže nic změnit skutečnost, že mezi obžalovaným S. a obžalovaným M. probíhá spor o půjčku ve výši 45.000 Kč", protože k této půjčce mělo dojít již v době, kdy trestná činnost již byla předmětem vyšetřování.

Odvolání stěžovatele (a obžalovaného M. F.) proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl.

V jeho odůvodnění především uvedl, že okresní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a ve věci učinil správná a úplná skutková zjištění, mající oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Toto dokazování prý také vyvrátilo obhajobu stěžovatele. Odvolání stěžovatele (a také M. F.) údajně pouze zopakovalo jeho dřívější obhajobu, uplatněnou již před soudem I. stupně, který se s ní přesvědčivě vypořádal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1, 90 a 95 Ústavy ČR.

Protiústavnost obou rozsudků spatřuje stěžovatel zejména v tom, že provedené dokazování nevedlo k takovému "jednoznačnému podkladu", na základě něhož by mohlo být bez jakýchkoliv pochyb rozhodnuto o vině stěžovatele. V souzené věci došlo k situaci "tvrzení proti tvrzení", kdy se soudy přiklonily na stranu M. S., přestože prý některé další důkazy zpochybnily jeho věrohodnost (výpovědi svědků S., L., N., obžalovaného F.). Soudy údajně v odůvodněních neuvedly úvahy, jakými se řídily při hodnocení provedených důkazů. Orgány činné v trestním řízení prý nepřipustily konfrontaci mezi stěžovatelem a M. S. a nebyla prokázána ani přesná doba spáchání trestného činu a nebyl zjištěn podrobný způsob jeho provedení. Stěžovatel proto nemohl ani dokázat, že se v uvedenou dobu na místě činu nenacházel, resp. že způsob provedení krádeže nebylo možno realizovat. Výpověď M. S. byla nevěrohodná, a to i proto, že si nepamatoval, kdy ke skutku došlo, uváděl, že stěžovatele příliš neznal a přesto prý stěžovatel odcizené věci přivezl k němu domů atd. Navíc - podle výpovědi svědka S. a zaměstnavatele - M. S. je osobou, které se nedá důvěřovat a způsob provedení krádeže není reálný, protože při nákladu vozidel se ve skladu vždy pohybovalo více osob a náklad se kontroloval.

Pokud jde o údajnou půjčku peněz M. S., stěžovatel tvrdí, že neměl důvod si půjčovat finanční prostředky, a to navíc od osoby, která jej označila za pachatele trestné činnosti a u níž je prý sporné, zda vůbec takovým obnosem mohla disponovat.

Stěžovatel se proto domnívá, že za těchto okolností měly soudy provést další dokazování za účelem prověření věrohodnosti M. S. Protože to však neučinily, rozhodovaly o vině stěžovatele na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a měly proto podle zásady "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" stěžovatele obžaloby zprostit. Navíc prý celkově ve skladu chybělo 260 párů bruslí, brusle odvážely i jiné firmy a brusle se běžně nakládaly i do osobních automobilů, mnohdy pouze na základě telefonického příkazu.

Proto stěžovatel navrhl, aby byly napadené rozsudky zrušeny.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou a Krajský soud v Brně a vedlejší účastníci řízení - Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou a Krajské státní zastupitelství v Brně.

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou pouze odkázal na odůvodnění rozsudku, který v této věci vydal.

Krajský soud v Brně toliko navrhl ústavní stížnost zamítnout.

Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou zastává názor, že trestní řízení v této věci proběhlo řádně a bez jakýchkoliv procesních pochybení.

Krajské státní zastupitelství v Brně prohlásilo, že se k ústavní stížnosti nebude vyjadřovat.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat řízení, před nimi vedená, pokud v nich nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

V souzené věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů obecnými soudy a že argumenty, obsažené v ústavní stížnosti, prakticky pouze opakují to, co je obsaženo v již dříve podaném odvolání (č.l. 98). V této souvislosti Ústavní soud opakovaně judikoval, že o porušení základního práva na spravedlivý proces (zejména čl. 36 Listiny) lze hovořit tehdy, když mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé existuje extrémní nesoulad anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, nález sp. zn. III. ÚS 84/94, str. 257). K takové situaci však v daném případě zjevně nedošlo.

Podstata ústavní stížnosti - při opomenutí celé řady nerelevantních údajů (jako např. problematizace motivů stěžovatele, pro které se měl krádeže dopustit) - spočívá v tom, že stěžovatel zpochybňuje věrohodnost výpovědi spoluobžalovaného M. S., přičemž prý nastala typická situace "tvrzení proti tvrzení" a jeho vina proto nebyla bez jakýchkoliv pochybností prokázána. Posláním Ústavního soudu však v zásadě není hodnotit věrohodnost jednotlivých výpovědí, popř. přezkoumávat celou důkazní situaci v trestním řízení, neboť takový postup by značně překračoval ústavní vymezení jeho pravomocí jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Rovněž Ústavní soud totiž musí respektovat základní princip právního státu, podle něhož státní orgán může činit pouze to, co mu zákon výslovně dovoluje (čl. 2 odst. 2 Listiny). Jen pro úplnost lze dodat, že se Ústavní soud - po prostudování příslušného trestního spisu - neztotožňuje s tvrzením, že jednotlivé svědecké výpovědi zpochybnily výpověď obžalovaného M. S. (vzhledem k osobě stěžovatele) a nemá za to, že obecné soudy v napadených rozhodnutích neuvedly úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platných předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 1999

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru