Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 171/97Usnesení ÚS ze dne 15.03.1999Výklad a aplikace nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 164/1994 (zrušení podmínky trvalého pobytu v zákoně o mimosoudních r

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 21/13 SbNU 463
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.171.97
Datum podání19.05.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

164/1994 Sb.

87/1991 Sb., § 3, § 5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 171/97 ze dne 15. 3. 1999

U 21/13 SbNU 463

Výklad a aplikace nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 164/1994 (zrušení podmínky trvalého pobytu v zákoně o mimosoudních r

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci navrhovatele JUDr. K.W., zastoupeného JUDr. R.H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 11 Co 500/96, ze dne 22. 1. 1997, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 16 C 189/95, ze dne 20. 5. 1996, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 16. 5. 1997 domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 11 Co 500/96, ze dne 22. 1. 1997, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 16 C 189/95, ze dne 20. 5. 1996.

Žalobce, nyní stěžovatel, se žalobou vedenou u Okresního soudu v Novém Jičíně domáhal vůči České republice - Ministerstvu obrany uložení povinnosti k sepsání dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to nemovitostí zapsaných ve vložce č. 18 pozemkové knihy pro obec H., k. ú. H. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 1996 žalobu zamítl s tím, že žalobce není osobou oprávněnou podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění rozsudku soud mimo jiné konstatoval, že žalobce není osobou oprávněnou z toho důvodu, že v době nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. dne 1. 4. 1991, ani ve lhůtě stanovené k uplatnění restitučních nároků, žalobce své nároky uplatnit nemohl, neboť na území České republiky neměl trvalý pobyt ani nebyl jejím státním občanem. Po nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb., žalobce sice již byl jak státním občanem České republiky, tak měl na jejím území trvalý pobyt, soud však dospěl k závěru, že na žalobce se tento nález Ústavního soudu nemůže vztahovat, neboť žalobce se stal státním občanem ČSFR (ČR) až dne 25. 8. 1992. Citovaný nález Ústavního soudu pak neřeší otázku ničeho jiného, než právě otázku podmínky trvalého pobytu oprávněné osoby na území republiky. Z jeho odůvodnění jednoznačně vyplývá, že nelze dovozovat, že navrátil práva tvrzeným oprávněným osobám, které v době účinnosti zákona v základní verzi nesplňovaly podmínku státního občanství. Proti rozhodnutí Okresního soudu V Novém Jičíně podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Krajský soud v Ostravě se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně a jeho rozsudek potvrdil. Ve výroku rozsudku odvolací soud připustil podání dovolání.

Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu tedy podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž tvrdí, že rozhodnutím obou soudů došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to nesprávným výkladem nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud postupoval podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť právní problematika, jíž se ústavní stížnost týká, podstatně přesahuje právní zájem stěžovatele především z toho důvodu, že se jedná o výklad nálezu Ústavního soudu, jež se dotýká širšího okruhu osob. S tímto názorem stěžovatele se Ústavní soud ztotožnil, a shledal, že jsou dány podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) shora cit. zákona o Ústavním soudu, podle něhož přijetí ústavní stížnosti nebude odmítnuto pro nepřípustnost, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud tedy ústavní stížnost z důvodu, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), neodmítl, a zabýval se argumenty stěžovatelem v ní uvedenými.

Stěžovatel vidí pochybení obecných soudů v tom, že nesprávně vyložily nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Podstatou ústavní stížnosti je závěr obecných soudů, podle něhož se cit. nález nevztahuje na stěžovatele z toho důvodu, že nebyl státním občanem ČSFR (ČR) již v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy ke dni 1. 4. 1991, respektive v následující šestiměsíční lhůtě určené k uplatnění restitučních nároků u povinných osob. Stěžovatel, na rozdíl od právního názoru soudů, totiž tvrdí, že z odůvodnění výše zmíněného nálezu, jež negativně vymezuje okruh osob, kterých se tento nález netýká, je nutno dovodit, že se týká všech ostatních osob. Negativní vymezení okruhu oprávněných osob zní: "Běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (České republiky) splňovaly a z různých důvodů nárok včas neuplatnily". Protože však stěžovatel v době účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích podmínky zákona nesplňoval, mohl své nároky, a to také vzhledem k udělení státního občanství dne 25.8.1992, uplatnit až podle nálezu ústavního soudu, tj. po 1. 11. 1994.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili jak účastníci řízení, kterými jsou Okresní soud v Novém Jičíně a Krajský soud v Ostravě, tak vedlejší účastník řízení, kterým je Česká republika - Ministerstvo obrany. Předseda senátu Okresního soudu v Novém Jičíně sdělil, že setrvává na důvodech zamítnutí žaloby, které jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku a navrhuje ústavní stížnost zamítnout. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě v písemném vyjádření uvedla, že k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nemohlo dojít, neboť stěžovatel nesplnil zákonné podmínky restituce a za této situace nemohlo dojít zamítnutím žaloby k porušení jeho ústavních práv. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Vedlejší účastník řízení Ústavnímu soudu sdělil, že souhlasí s výroky rozsudků obou soudů a má nadále za to, že soudy obou instancí uvedenou právní věc posoudily správně a učinily správná rozhodnutí.

Ústavní soud se při posuzování souzené věci zaměřil především na otázku, zda obecné soudy vyložily nález Ústavního soudu správně, či naopak jejich nesprávným výkladem došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv.

Především je na tomto místě vhodné konstatovat, že aplikovaným nálezem Ústavního soudu byla na návrh skupiny poslanců dnem 1. 11. 1994 zrušena v ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty za druhou čárkou ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím území" a v ustanovení § 3 odst. 4 téhož zákona část věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území". Dále byla v ustanovení § 5 odst. 2 a 4 cit. zákona zrušena slova "ode dne účinnosti tohoto zákona". V praxi zrušení těchto ustanovení znamenalo to, že oprávněnými osobami podle § 3 cit. zákona se stali také občané ČSFR (ČR), kteří na území republiky nemají trvalý pobyt (podmínka státního občanství zůstala zachována). Tyto oprávněné osoby mohly ve lhůtách stanovených tímto zákonem uplatnit své nároky u osob povinných, přičemž běh těchto lhůt počínal dnem vykonatelnosti nálezu, tedy dnem 1. 11. 1994. V odůvodnění nálezu potom Ústavní soud blíže vymezil podmínky pro uplatnění nároků oprávněných osob. Nově otevřená lhůta se měla týkat pouze osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými. Šlo o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), kterou nález Ústavního soudu zrušil. Běh nové lhůty se však neměl týkat osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR) splňovaly a z různých důvodů nárok včas neuplatnily.

Ústavní soud se přiklání k závěru obecných osudů, především Nejvyššího soudu ČR, který rozhodoval o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, totiž k tomu, že jednotlivé části odůvodnění nálezu Ústavního soudu nelze chápat ani vykládat izolovaně, aniž by byl brán zřetel na jeho ostatní části či na záměr, který měli jak navrhovatelé, kteří návrh na zrušení podmínky trvalého pobytu podali, tak Ústavní soud při jejím zrušení. Z obsahu odůvodnění nálezu je zřejmé, že bylo rozhodováno o návrhu na zrušení podmínky trvalého pobytu na území republiky, a pouze k tomu úmyslu se vázalo také založení nového běhu lhůt pro uplatnění restitučních nároků.

Navrhovatelé ve svém návrhu na zrušení podmínky trvalého pobytu v zákoně o mimosoudních rehabilitacích současně navrhli zrušení slov "ode dne účinnosti tohoto zákona" v ustanovení § 5 odst. 2 a 4 s odůvodněním, že jedině tak lze umožnit osobám, jejichž nárok založí teprve nález Ústavního soudu (tedy občanům České republiky, kteří na jejím území trvalý pobyt nemají), aby jej uplatnili ve lhůtě, jejíž počátek bude spadat v jedno s nabytím účinnosti zrušujícího nálezu Ústavního soudu. Ústavní soud tomuto návrhu vyhověl s tím, že "jen tak se umožní občanům, jejichž nárok založí teprve nález Ústavního soudu, aby jej uplatnili včas".

Nález č. 164/1994 Sb. tak umožnil uplatnit nárok právě jen oněm osobám, které ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. resp. v následující šestiměsíční lhůtě sice byli českými státními občany, kterým však právě tehdejší podmínka trvalého pobytu na území České republiky znemožnila své nároky účinně uplatnit. Tímto nálezem byla otevřena dodatečná lhůta pro uplatnění nároků pouze těchto osob. Pozdější nabytí státního občanství se vymyká svou povahou záměru i obsahu uvedeného nálezu.

Ze všech shora uvedených důvodů je zřejmé, že nálezem Ústavního soudu, č. 164/1994 Sb., bylo umožněno těm osobám, které již v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tedy k 1. 4. 1991 a ve lhůtě k uplatnění jejich nároků, která činila 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, byli občany ČSFR (ČR), nesplňovali však podmínku trvalého pobytu na jejím území, uplatnit své nároky v nové lhůtě 6 měsíců ode dne vykonatelnosti nálezu, tj. od 1. 11. 1994.

Po přezkoumání skutkového stavu a po posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že právo stěžovatele zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod porušeno nebylo, a to ani interpretací předmětného nálezu Ústavního soudu, ani jeho aplikací obecnými soudy. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 15. března 1999

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru