Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1705/10 #1Usnesení ÚS ze dne 16.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkDokazování
ochranná známka
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1705.10.1
Datum podání14.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

441/2003 Sb., § 8 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1705/10 ze dne 16. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky ANEX CZ s. r. o., se sídlem Brno, Veselá 199/5, zastoupené JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem v Domažlicích, nám. Míru 143, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 23 Cdo 1352/2009-161, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, č.j. 3 Cmo 92/2008-143, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Cm 35/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 12.11.2007, č.j. 19 Cm 35/2007-121, určil, že 10924 párů obuvi, zadržených rozhodnutím Celního úřadu Tachov ze dne 2.3.2007, č. j. 70303-02/07-1861-02, je zbožím, kterým jsou porušena práva GUCCIO GUCCI S.p.A. (dále jen "žalobce") a uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17.200,- Kč. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 4.11.2008, č. j. 3 Cmo 92/2008-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4.11.2008, č. j. 3Cmo 92/2008-143, napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18.3.2010, č. j. 23Cdo 1352/2009-161, odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně, přičemž založil své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci a své rozhodnutí přitom dostatečně neodůvodnil a řádně se nezabýval všemi stěžovatelkou uplatněnými odvolacími důvody. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který určil, že zadržená obuv porušuje práva duševního vlastnictví ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., odvolací soud tak učinil s odkazem na definici padělků v nařízení Rady (ES) č. 1383/2003. Odvolací soud tak učinil bez toho, aby před vydáním potvrzujícího rozhodnutí stěžovatelku se svým odlišným právním posouzením věci seznámil a dal jí možnost se k němu vyjádřit. Stěžovatelka má zato, že Vrchní soud v Praze tímto svým postupem porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a zasáhl do jejích práv na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka také nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu ČR, že obecné soudy posoudily správně věc podle právních předpisů ČR (viz zákon č. 441/2003 Sb.. o ochranných známkách) a právních předpisů EU [viz nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 k definici "padělku"]", což je evidentně v rozporu se skutečností, když soud prvního stupně posuzoval věc podle prvního z citovaných předpisů a odvolací soud věc posuzoval podle práva EU. Nejvyšší soud se dle stěžovatelky nezabýval dovolacím důvodem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., čímž také zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího soudu ČR ani Vrchního soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou stěžovatelky, že Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž založil své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci, aniž by před vydáním takového rozhodnutí stěžovatelku se svým odlišným právním posouzením věci seznámil a umožnil jí se k němu vyjádřit. Námitka stěžovatelky směřuje do problematiky tzv. překvapivých rozhodnutí, ke které se Ústavní soud již mnohokrát vyjádřil. Překvapivým rozhodnutím je takové rozhodnutí, jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Porušení práva na spravedlivý proces v těchto případech spočívá v tom, že účastník řízení neměl možnost k právnímu názoru soudu zaujmout vůbec žádné stanovisko, nemohl tvrdit relevantní skutečnosti ve vztahu ke skutkové podstatě právní normy, na které je založeno nové právní posouzení věci, a nemohl proto ani navrhnout příslušné důkazy.

V dané věci však, jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, žalobce v žalobě ze dne 30. 3. 2007 namítal, že stěžovatelka porušila jeho práva duševního vlastnictví ve smyslu článku 2 Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, stěžovatelce pak bylo umožněno Městským soudem v Praze se k žalobě vyjádřit, což také učinila. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterém se uvádí, že zajištěné zboží naplňuje znaky zákonné definice padělku ve smyslu Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, tak v sobě nezahrnuje prvek překvapivosti, jak je má na mysli stěžovatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu, která se vztahuje na případy, kdy určitá právní otázka, na jejímž závěru postavil své rozhodnutí odvolací soud, nebyla dříve vznesena ani jednou ze stran řízení, ani nebyla předmětem rozhodnutí soudu prvního stupně.

Pokud stěžovatelka uvádí, že svým postupem odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, Ústavní soud připomíná, že dne 1. 4. 2005 vstoupil v účinnost zákon č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 59/2005 Sb."). Tímto zákonem (čl. I., bod 29) se dosavadní znění ustanovení § 219 o. s. ř. mění tak, že se za slovo "je-li" vkládají slova "ve výroku", ustanovení § 219 o. s. ř. tedy zní tak, že odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy tak dochází k oslabení zásady dvojinstančnosti řízení, kdy odvolací soud může potvrdit rozhodnutí soudu prvého stupně, jehož výrok je věcně správný, i jestliže založí své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci. Tak tomu bylo i v dané věci, kdy se odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, a na základě svého právního závěru, že "zajištěné zboží naplňuje znaky zákonné definice padělku ve smyslu Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003" potvrdil závěr soudu prvního stupně "vyjádřený ve výroku I. napadeného rozsudku" ve smyslu § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

Postup odvolacího soudu byl tedy zcela v souladu s § 219 o. s. ř., kterým byl po novele zákonem č. 59/2005 Sb. princip dvojinstačnosti oslaben. Ostatně Ústavní soud se k této problematice již několikrát dříve vyslovil, a to např. ve svém nálezu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/10 ve znění opravného usnesení ze dne 30. listopadu 2001, kdy uvedl, že "Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí." Také v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 436/01 je poukazováno na skutečnost, že "v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebylo v roce 1950 právo na odvolání (tzv. right on appeal) zakotveno. Stalo se tak až 7. protokolem z roku 1984, v jehož čl. 2 je zakotveno právo na odvolání v trestních věcech, přičemž i zde je možná výjimka v případě méně závažných trestních věcí. V soukromoprávních sporech toto právo upraveno není."

Stěžovatelka dále namítá, že Vrchní soud v Praze své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a řádně se nezabýval všemi odvolacími důvody.

Ve své bohaté judikatuře týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud vyjadřoval k nutnosti řádného odůvodnění soudních rozhodnutí, které je považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 588/03, III. ÚS 463/2000, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, Praha, C. H. Beck 2001, str. 267; IV. ÚS 564/02, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, Praha, C. H. Beck 2003, str. 489). Jednoduše shrnuto, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.

Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce v tom, že se v odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze výslovně nezabýval jejími námitkami, že soud nedisponuje odbornými znalostmi z oblasti psychologie trhu a spotřebitele, a že odborné vyjádření zpracované zástupcem žalobce je pouhým tvrzením bez důkazní hodnoty. Takové odůvodnění rozhodnutí však nedosahuje extrémního protiústavního vybočení, které by zasáhlo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a bylo důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Jak totiž vyplývá z obsahu napadeného rozsudku a vyžádaného soudního spisu, nalézací soud v daném případě provedl dokazování v dostatečném rozsahu, z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění, z nichž pak vycházel i při svém rozhodování i odvolací soud, který však odůvodnění svých právní závěrů, jak již bylo výše uvedeno, nevěnoval dostatečnou pozornost. Nejedná se však o případ, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, takové rozhodnutí by pak bylo nutno považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.

Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Úkolem Ústavního soudu tedy není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. O takový případ se však podle přesvědčení Ústavního soudu nejedná.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, stěžovatelka nesouhlasí s jeho právním názorem, že závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně není v rozporu s hmotným právem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že dovolací soud citoval na věc dopadající právní předpisy a poté konstatoval, že oba soudy správně aplikovaly zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, a to pro posouzení, zda zadržené zboží porušuje práva z duševního vlastnictví, resp. z ochranné známky, a dále nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, a to pro posouzení, zda zadržená obuv naplňuje také znaky padělku. Nejvyšší soud se také ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů vyplývajícími z aplikace těchto právních předpisů na danou věc v tom smyslu, že soudy dospěly správně k závěru, že zadržené zboží (10.924 páry dámské a pánské obuvi) je padělkem, neboť označení (písmena CC) na zadržené obuvi je podobné s komunitární ochrannou známkou "GG" č. 2751535 i mezinárodní ochrannou známkou "GG" č. 791674 žalobkyně, tedy že uvedené označení na zadržené obuvi nemůže být od ochranných známek žalobkyně ve svých podstatných znacích odlišeno. Soudy tedy dle názoru dovolacího soudu také správně vyložily výše citované nařízení Rady (ES). Takovému řádně odůvodněnému závěru dovolacího soudu nelze, pokud jde o ochranu ústavnosti cokoli vytknout.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 16. září 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru