Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1701/13 #1Usnesení ÚS ze dne 30.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Hodonín
SOUDNÍ EXEKUTOR - Praha 4 - Kuželová Dagmar
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
odměna
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1701.13.1
Datum podání27.05.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

330/2001 Sb., § 5 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1701/13 ze dne 30. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Kučerou, advokátem se sídlem Praha 6, Bělohorská 35, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 3. 2013, č.j. 43 EXE 394/2012-100, a proti příkazu Exekutorského úřadu Praha 4, JUDr. Dagmar Kuželové, soudní exekutorky, ze dne 21. 11. 2012, č.j. 046 Ex 78/12-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora blíže specifikovaný příkaz soudní exekutorky k úhradě nákladů exekuce, jakož i výše uvedené usnesení exekučního soudu, jímž byl předmětný příkaz potvrzen. Stěžovatel pak exekučnímu soudu vytýkal, že se tento nevypořádal s jeho námitkami stran absence formální a materiální vykonatelnosti exekučního titulu, absence věcné legitimace matky oprávněné (nezletilá dcera stěžovatele), jež za nezletilou podala návrh na nařízení exekuce pro vymožení dlužného výživného ve výši 95.600,- Kč, ani se skutečností, že na exekučním titulu byla nesprávně vyznačena doložka právní moci. Stěžovatel dále upozorňoval na to, že mu napadeným exekučním příkazem byla uložena povinnost k úhradě nákladů exekuce v celkové výši 12.624,- Kč, a to přesto, že v rámci exekučního řízení nebylo soudní exekutorkou vymoženo ničeho, neboť stěžovatel uhradil svůj dluh na výživném dobrovolně, aniž by věděl o nařízení exekuce. Stěžovatel pak namítal, že tímto postupem soudní exekutorky, jakož i exekučního soudu, jenž předmětný příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil, nebyly respektovány závěry Ústavního soudu vyplývající z jeho nálezu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 3726/11. Stěžovatel namítal i to, že příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán až v době, kdy již tyto náklady byly uhrazeny. Nadto se stěžovatel domníval, že předmětný příkaz k úhradě nákladů exekuce není přezkoumatelný, neboť jednotlivé položky nákladů exekuce nebyly v rámci příkazu dostatečně rozepsány. Ve vztahu k usnesení exekučního soudu, jímž bylo rozhodnuto o námitkách stěžovatele proti předmětnému exekučnímu příkazu, pak stěžovatel namítl, že toto rozhodnutí trpí i procesní vadou, neboť ve výroku I. bylo rozhodnuto o tom, že se námitkami napadené rozhodnutí soudní exekutorky "potvrzuje", ačkoli správně měl výrok znít tak, že se námitky zamítají.

II.

3. Ústavní soud na základě vyžádaného spisového materiálu zjistil následující skutečnosti.

4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 2. 2010, č.j. P 216/2009-93, byla nezletilá dcera stěžovatele svěřena do výchovy matky, přičemž stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na její výživu částku 5.000,- Kč měsíčně a dále povinnost uhradit dlužné výživné ve výši 2.500,- Kč. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 5. 4. 2011, č.j. 25 Co 171/2010-348, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když pouze změnil výrok o nedoplatku na výživném tak, že určil, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 1. 2010 do 31. 3. 2011 ve výši 57.100,- Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky ve dvou splátkách po 28.550,- Kč, splatných do 31. 8. 2011 a do 31. 12. 2011. Tato rozhodnutí nabyla právní moci dne 7. 7. 2011.

5. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel neuhradil na nedoplatku na výživném ve výše uvedených lhůtách ničeho, přičemž řádně neplnil ani svou měsíční vyživovací povinnost, když za měsíc duben 2011 uhradil na výživném pouze 500,- Kč, za květen 2011 neuhradil ničeho a za měsíce červen 2011 až leden 2012 hradil na výživném pouze 2.000,- Kč měsíčně, podala matka nezletilé jako její zákonná zástupkyně návrh na nařízení exekuce pro vymožení nedoplatku na výživném pro nezletilé dítě ve výši 95.600,- Kč. Tento návrh byl soudní exekutorce doručen dne 27. 2. 2011. Tímto dnem bylo zároveň zahájeno předmětné exekuční řízení.

6. Na základě tohoto návrhu byla usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 10. 2012, č.j. 43 EXE 394/2012-28, nařízena exekuce na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 93.600,- Kč (týmž usnesením bylo exekuční řízení pro částku 2.000,- Kč zastaveno). Provedením exekuce byla pověřena JUDr. Dagmar Kuželová, soudní exekutorka, Exekutorský úřad Praha 4 (dále jen "soudní exekutorka"). Dne 22. 10. 2012 byl soudní exekutorkou vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitosti stěžovatele a zároveň exekuční příkaz o zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech ve vlastnictví povinného. Tyto příkazy byly doručeny příslušnému katastrálnímu úřadu téhož dne. Přípisem ze dne 22. 10. 2012 pak byl stěžovatel soudní exekutorkou vyrozuměn o tom, že na jeho majetek byla nařízena exekuce, a vyzván k dobrovolnému plnění. Přílohou tohoto přípisu bylo mj. i usnesení exekučního soudu o nařízení exekuce. Z vyžádaného spisového materiálu dále vyplývá, že dne 24. 10. 2012 byl doručujícím orgánem proveden pokus o doručení předmětné zásilky. Protože však stěžovatel nebyl doručujícím orgánem v místě svého bydliště zastižen, byla mu zanechána výzva k jejímu vyzvednutí. Dne 31. 10. 2012 pak stěžovatel provedl vklad na bankovní účet matky nezletilé ve výši 105.000,- Kč a dne 2. 11. 2012 vklad ve výši 5.000,- Kč. Shora specifikovanou zásilku si stěžovatel převzal dne 3. 11. 2012.

7. Dne 21. 11. 2012 byl soudní exekutorkou vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 12.624,- Kč. Proti tomuto příkazu podal stěžovatel v zákonem stanovené lhůtě námitky. Protože těmto námitkám nebylo soudní exekutorkou vyhověno, byly tyto postoupeny exekučnímu soudu. Ani exekuční soud však těmto námitkám nepřisvědčil, a proto napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce svým usnesením ze dne 8. 3. 2013, č.j. 43 EXE 394/2012-100, potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak uvedl, že se nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatele, dle něhož měla být základem pro určení odměny soudní exekutorky částka nulová, neboť exekutorka v řízení nevymohla ničeho, když stěžovatel plnil dobrovolně ve dnech 31. 11. 2012 a 2. 11. 2012, tedy aniž by o nařízené exekuci věděl, když usnesení o nařízení exekuce mu bylo doručeno až dne 3. 11. 2012. Toto tvrzení stěžovatele však exekuční soud označil za nevěrohodné. K tomu uvedl, že stěžovatel o nařízené exekuci sice formálně nevěděl (když usnesení o jejím nařízení si vyzvedl až den poté, co dlužné výživné doplatil), avšak o jejím nařízení se mohl dozvědět nahlédnutím do katastru nemovitostí, v němž byly nejpozději dne 23. 10. 2012 vyznačeny plomby na nemovitostech stěžovatele. Zároveň již byl také učiněn pokus o doručení usnesení o nařízení exekuce stěžovateli a stěžovateli byla zanechána výzva k jeho vyzvednutí, z níž mohlo být patrné, že doručovanou listinou je usnesení exekučního soudu o nařízení exekuce. Dle názoru exekučního soudu bylo třeba dále zohlednit skutečnost, že stěžovatel věděl o své povinnosti hradit výživné pro nezletilou oprávněnou. Vzhledem k výše uvedenému a s ohledem na časový sled událostí pak exekuční soud uzavřel, že činnost soudní exekutorky v rámci předmětného exekučního řízení měla na chování stěžovatele značný efekt, a tudíž má soudní exekutorka právo na odměnu i náhradu hotových výdajů dle vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "vyhláška o odměně a náhradách soudního exekutora").

III.

8. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal vyjádření exekučního soudu a soudní exekutorky.

9. Okresní soud v Hodoníně ve svém vyjádření ze dne 19. 12. 2013 uvedl, že má za to, že v případě ústavní stížností napadeného usnesení nepochybil, námitkami stěžovatele proti předmětnému exekučnímu příkazu se řádně zabýval, přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí zároveň vysvětlil, proč má za to, že stěžovatelem namítaný nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 3726/11, na jím posuzovanou věc nedopadá. Ve vztahu k námitce stěžovatele, dle níž pochybil, když potvrdil námitkami napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce, namísto aby námitky zamítl, pak exekuční soud uvedl, že soudní praxe dosud není v této otázce jednotná, přičemž v praxi se stále vyskytují obě varianty. Okresní soud v Hodoníně se však dle svého vyjádření dlouhodobě přiklání k názoru, že při rozhodnutí o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce je třeba postupovat přiměřeně jako při rozhodování o odvolání a v případě, že soud shledá příkaz k úhradě nákladů exekuce řádným, tento potvrzuje.

10. Soudní exekutorka ve svém vyjádření ze dne 20. 12. 2013 nejprve shrnula průběh předmětného exekučního řízení. Upozornila pak především na to, že stěžovatel splnil svůj dluh na výživném až v době, kdy usnesení o nařízení exekuce bylo nejen vydáno, ale byl proveden i pokus o jeho doručení, přičemž stěžovatel se o nařízené exekuci mohl dozvědět i nahlédnutím do katastru nemovitostí. S ohledem na všechny okolnosti případu pak soudní exekutorka vyslovila názor, že stěžovatel jednal ve věci účelově, když nejprve plnil oprávněné a teprve následně si zásilku exekutorského úřadu vyzvedl na poště. Takovému jednání by dle názoru soudní exekutorky neměla být přiznána právní ochrana, neboť stěžovatel jednal způsobem, jenž časově i finančně zatěžuje kapacity soudů (nehledě na závažnost samotného dlouhodobého neplnění vyživovací povinnosti stěžovatele k jeho nezletilému dítěti).

11. Stěžovatel ve své replice zejména odmítl názor vyslovený ve vyjádření soudní exekutorky, dle níž musel o nařízené exekuci vědět, přičemž poukázal na to, že není v rozporu s péčí řádného hospodáře, když vlastník nemovitosti každodenně nekontroluje výpis z katastru nemovitostí. Ve vztahu k tvrzení, že se mohl o nařízené exekuci dozvědět také z oznámení České pošty o uložení zásilky, stěžovatel uvedl, že se rovněž jedná o účelové tvrzení, neboť je obecně známým faktem, že v oznámeních České pošty o uložení zásilky nikdy není uveden odesílatel, ale pouze pošta odesílatele, přičemž z této informace nemohl stěžovatel zjistit ničeho.

12. Matka oprávněné se za svou dceru vzdala postavení vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti.

IV.

13. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí (včetně vyžádaného exekučního spisu) z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl však k závěru, že nyní posuzovaná ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

14. Ústavní soud si předně dovoluje uvést, že ačkoli se stěžovatel ve své ústavní stížnosti široce zaobíral mj. průběhem a výsledkem nalézacího řízení, jeho ústavní stížnost směřovala proti příkazu soudní exekutorky o úhradě nákladů exekučního řízení a proti usnesení exekučního soudu, jímž byl tento příkaz potvrzen. S ohledem na tuto skutečnost se těmito námitkami Ústavní soud v nyní posuzovaném případě nezaobíral, neboť tyto neměly žádného vztahu ke stěžovatelem napadeným rozhodnutím a Ústavní soud se s nimi již vypořádal ve svém usnesení ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 2634/11.

15. Pokud jde o tu část námitek stěžovatele, jež se vztahují k napadeným rozhodnutím o povinnosti stěžovatele k úhradě nákladů exekuce, pak Ústavní soud nejprve v obecné rovině odkazuje na svou ustálenou judikaturu, ze které vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 106/11, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů, resp. soudních exekutorů, o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání, jež mu bylo jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti svěřeno.

16. Ústavní soud však v souvislosti s otázkou nákladů exekučního řízení nemohl přehlédnout odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 3726/11. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že jestliže stěžovatelka uhradila svůj dluh před tím, než jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, pak splnila svou povinnost dobrovolně bez přímé exekuce, přičemž tuto skutečnost je třeba zohlednit, neboť základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění (viz § 5 odst. 1 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora). Za rozhodující skutečnost zde Ústavní soud označil také to, že pověřenému soudnímu exekutorovi v předmětném řízení nevznikly žádné náklady, neboť stěžovatelka svou povinnost splnila dobrovolně ještě před tím, než jí došlo usnesení o nařízení exekuce, tj. daleko dříve než mohlo dojít k jejímu vynucenému provedení. Pro uvedené pak Ústavní soud uzavřel, že základem pro určení odměny musela být v tehdy posuzovaném případě částka nulová, přičemž analogicky bylo třeba posoudit také otázku náhrady hotových výdajů.

17. Obdobně se k problematice určení základu odměny exekutora Ústavní soud vyjádřil i v několika dalších rozhodnutích (viz např. nález ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08, ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 247/11, a ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2348/12, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). I v těchto rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že plnil-li povinný dobrovolně ještě předtím, než mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, pak je s ohledem na ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora třeba považovat za základ pro určení odměny soudního exekutora částku nulovou, a to s odůvodněním, že exekutor v rámci předmětných exekučních řízení nevymohl ničeho, neboť povinní plnili dobrovolně, aniž by o nařízení exekuci věděli. Ústavní soud však ve svém nálezu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2348/12, zároveň připomněl, že při posuzování ústavnosti rozhodnutí soudních exekutorů o náhradě nákladů exekučního řízení je třeba klást důraz na souvislost mezi skutečnou exekuční činností soudního exekutora a vymožení pohledávky, a to při zohlednění aktivity povinného, přičemž Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že jakékoli rozhodování o náhradě nákladů řízení nesmí být formálně mechanické, ale musí zohledňovat konkrétní okolnosti případu. Jednou z okolností, jíž se Ústavní soud v tomto nálezu mj. zabýval, byla otázka, zda došlo u povinného stěžovatele v průběhu exekučního řízení ke změně platební morálky, tj. zda povinný stěžovatel uhradil svůj dluh zcela bez vlivu soudního exekutora či nikoliv.

18. A právě k tomuto kritériu bylo Ústavním soudem přihlédnuto i v nyní posuzovaném případě. Ústavní soud má v této souvislosti za to, že exekuční soud ve svém rozhodnutí, jímž potvrdil příkaz soudní exekutorky k úhradě nákladů exekuce, řádně vyložil, proč v daném případě považuje tvrzení stěžovatele o dobrovolnosti jeho plnění za účelové a jaké důvody jej vedly k tomu, že se odchýlil od právních závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 3726/11, přičemž Ústavní soud považuje závěry exekučního soudu v této věci za logické a ústavně konformní. Stejně jako soud exekuční ani Ústavní soud totiž nemohl přehlédnout časový sled událostí. Ústavní soud si na tomto místě dovoluje zrekapitulovat, že stěžovatel byl dle exekučních titulů povinen uhradit první splátku dlužného výživného ve výši 28.550,- Kč nejpozději do 31. 8. 2011, druhou splátku nejpozději do 31. 12. 2011 a dále byl povinen přispívat na výživu své nezletilé dcery částku ve výši 5.000,- Kč měsíčně, a to s účinností od 1. 1. 2010. Stěžovatel však i přes uvedené svou vyživovací povinnost řádně neplnil, když na dlužné výživné neuhradil ničeho a na běžné měsíční výživné pak hradil teprve od června 2011 částku ve výši 2.000,- Kč měsíčně. K razantní změně platební morálky u stěžovatele došlo až po více než 15 měsících (počítáno od právní moci exekučních titulů, tj. od 7. 7. 2011), konkrétně v době, kdy stěžovatel měl již povědomost o uložení zásilky určené do jeho vlastních rukou (a obsahující usnesení o nařízení exekuce) na poště. V této době pak stěžovatel dlužné výživné v plné výši, tj. ve výši 110.000,- Kč, uhradil, a teprve následujícího dne si usnesení o nařízení exekuce převzal. Z právě uvedeného tak dle názoru Ústavního soudu vyplývá, že ke změně platební morálky stěžovatele došlo právě v důsledku povědomosti stěžovatele o možné exekuci. S přihlédnutím k právě uvedenému a dále ke skutečnosti, že stěžovatel věděl o své vyživovací povinnosti a dluhu na výživném a o nařízené exekuci se mohl dozvědět též nahlédnutím do katastru nemovitostí (byť Ústavní soud nemá za to, že by tak stěžovatel byl povinen pravidelně v několikadenních intervalech činit s ohledem na požadavek pečlivosti při správě majetku), pak Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že podmínka dobrovolnosti plnění stěžovatele nebyla pro specifické okolnosti v nyní posuzovaném případě naplněna a závěry vyplývající z předmětného nálezu se tak ve věci stěžovatele neuplatní.

19. Pokud pak jde o tu námitku stěžovatele, že exekuční soud pochybil též tím, že ústavní stížností napadený příkaz potvrdil, namísto aby námitky stěžovatele zamítl, ani tuto Ústavní soud neshledal důvodnou, neboť tato skutečnost nemůže mít faktický vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí (k tomu viz KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013. S. 507).

20. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani poslední z námitek stěžovatele, jež se vztahuje k předmětnému příkazu soudní exekutorky k úhradě nákladů exekuce, neboť má na rozdíl od stěžovatele za to, že příkaz přezkoumatelný je, neboť jednotlivé položky byly soudní exekutorkou dostatečně specifikovány, přičemž správnost výše jednotlivých položek lze ověřit jednoduchým výpočtem.

V.

21. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2014

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru