Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 17/98Usnesení ÚS ze dne 22.04.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.17.98
Datum podání13.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 51, § 588

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 17/98 ze dne 22. 4. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 17/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci navrhovatele Mgr. P. V., zastoupeného JUDr. B. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 600/96, ze dne 6. 10. 1997, a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, č. j. 7 C 30/94-54, ze dne 22. 4. 1996, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadl rozsudky Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 600/96, ze dne 6. 10. 1997, a Okresního soudu ve Znojmě, č. j. 7 C 30/94-54, ze dne 22. 4. 1996.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že pro něj zprostředkoval vedlejší účastník řízení P. J. koupi zahraničního osobního vozidla zn. Peugeot 205 v Belgii. Poté stěžovatel s vedlejším účastníkem dne 21. 10. 1993 uzavřel smlouvu o uzavření budoucí smlouvy, podle níž se vedlejší účastník zavázal, že do 31. 12. 1993 od stěžovatele koupí předmětný automobil, a to za kupní cenu 91 971,- Kč. Dne 1. 12. 1993 po dohodě s vedlejším účastníkem mu stěžovatel předal vozidlo s tím, že budou odstraněny vady na vozidle a zajištěno zaevidování vozidla na jméno stěžovatele. V tu dobu spolu také stěžovatel jednal s vedlejším účastníkem o možnosti uzavřít kupní smlouvu se zájemcem, kterého zajistí vedlejší účastník. Stěžovatel poté vyzval vedlejšího účastníka k uzavření kupní smlouvy, kterou mu zaslal ve dvou vyhotoveních k podpisu. Vedlejší účastník však kupní smlouvu uzavřít odmítl. Proto se stěžovatel dne 10. 1. 1994 obrátil se žalobou na Okresní soud ve Znojmě. V žalobě se domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu o koupi osobního automobilu zn. Peugeot 205. Současně se stěžovatel domáhal vydání předmětného automobilu a podal na vedlejšího účastníka trestní oznámení pro neoprávněné užívání cizí věci. V tomto období vedlejší účastník zaplatil stěžovateli částku 30 000,- Kč a následně částku 50 000,- Kč. Uvedené částky považoval stěžovatel, jak uvádí v ústavní stížnosti, za zálohu na zamýšlené uzavření kupní smlouvy. V květnu 1994 uzavřel prý stěžovatel s vedlejším účastníkem P. J. při telefonickém jednání kupní smlouvu, podle níž stěžovatel prodává vedlejšímu účastníkovi osobní automobil s tím, že zálohově mu byla vyplacena kupní cena ve výši 80 000,- Kč a zbytek kupní ceny až do celkové výše 91 971,- Kč vedlejší účastník zaplatí neprodleně.

Vzhledem ke skutečnosti, že vedlejší účastník zbývající částku z kupní ceny vozidla nezaplatil, obrátil se stěžovatel s žalobou k Okresnímu soudu ve Znojmě, v níž požadoval, aby žalovanému P. J. byla stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 11 971,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud tuto žalobu zamítl a žalobci stanovil povinnost zaplatit k rukám právního zástupce žalovaného náklady řízení ve výši 3 120,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud ve Znojmě dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla řádně uzavřena kupní smlouva, podle které by žalovaný koupil od žalobce osobní motorové vozidlo. Soud vzal za prokázané, že žalovaný nedostál svému závazku z uzavřené smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy, neboť návrh smlouvy předložený žalobcem neakceptoval. Dále vzal soud za prokázané, že žalobce Mgr. P.V. přijal od žalovaného částku 80 000,- Kč, přičemž nebylo prokázáno, že vozidlo bylo prodáno za původně smluvní cenu 91 971,- Kč. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně dále uvedl, že bylo prokázáno, že vozidlo nabyl J. E., a to za kupní cenu 85 000,- Kč, neboť žalobce akceptoval uzavření kupní smlouvy s J.E. Soud tedy dovodil, že v daném případě se žalobce nemohl domáhat po žalovaném P. J. z titulu nezaplacení kupní ceny automobilu částky 11 971,- Kč, neboť mezi účastníky soudního řízení žádný takový závazkový právní vztah nevznikl.

Proti rozhodnutí soud I. stupně podal žalobce Mgr. P. V. v zákonné lhůtě odvolání, v němž namítal, že skutková zjištění učiněná soudem I. stupně jsou v zásadním nesouladu s provedeným dokazováním a že tedy soud zjistil nesprávně skutkový stav věci a v důsledku toho věc po právní stránce nesprávně zhodnotil. V odvolání dále namítal, že soud I. stupně důsledně nehodnotil obsah plné moci ze dne 6. 12. 1993, kterou zmocnil žalovaného k zaevidování vozidla u Dopravního inspektorátu Policie ČR v Prostějově. Krajský soud v Brně, který o odvolání rozhodoval, svým rozsudkem ze dne 6. 10. 1997, sp. zn. 17 Co 600/96, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a navazujícím výrokem uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 2 944,- Kč. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že k uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným nedošlo, neboť chybí souhlasný projev vůle obou stran. K uzavření smlouvy nemohlo podle názoru odvolacího soudu dojít ani na základě blíže neurčeného telefonátu, na který žalobce v odvolání poukazoval. Odvolací soud se též zabýval otázkou, zda se žalovaný prodejem předmětného vozidla, které bylo vlastnictvím žalobce, bezdůvodně neobohatil ve smyslu § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. K tomu soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že "svědek J.E., slyšený soudem prvního stupně, výslovně prohlásil, že žalovanému zaplatil za předmětné vozidlo částku 85 000,- Kč. Tomuto svědkovu prohlášení neměl odvolací soud důvodu nevěřit, i když z vyšetřovacího spisu je zřejmé, že žalovaný původně požadoval vyšší částku. V průběhu důkazního řízení bylo prokázáno, že žalovaný poukázal žalobci na dvakrát celkovou částku 80 000,- Kč a kromě toho svědčí žalobci pravomocný a vykonatelný platební rozkaz vydaný Okresním soudem ve Znojmě, č. j. 7 C 42/91-5, podle kterého je žalovaný povinen zaplatit žalobci z důvodu výše uvedených transakcí s vozidlem částku 7 500,- Kč, takže žalobce dostává celkovou částku 87 500,- Kč a jeho nárok je tím uspokojen".

Rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatel za nezákonná a kolidující s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti dále uvedl, že z poměrně jednoduché právní věci obecné soudy vytvořily věc zbytečně komplikovanou, přičemž skutková zjištění soudů jsou podle jeho názoru v extrémním nesouladu s obsahem spisu. Ačkoliv soud I. stupně měl k dispozici celý spis policejního orgánu, z něhož vyplývaly relevantní skutečnosti, jimiž bylo možno podepřít stěžovatelem učiněná skutková tvrzení, zejména pak, že vedlejší účastník P. J. prodejem auta J. E. získal částku 92 000,- Kč, soud odmítl tyto skutečnosti verifikovat. Stěžovatel dále poznamenal, že nebyl soudem I. stupně poučen ve smyslu § 5 občanského soudního řádu v tom smyslu, aby svá skutková tvrzení v návrhu podepřel důkazními návrhy. Další procesní pochybení soudu I. stupně spatřuje stěžovatel v tom, že ač svým podáním ze dne 25. 3. 1996 doplnil skutková tvrzení a navrhoval připuštění změny žalobního petitu tak, aby žalovaný byl povinen zaplatit požadovanou částku z důvodu bezdůvodného obohacení, soud změnu petitu usnesením nepřipustil, aniž by se v odůvodnění svého rozsudku s tímto postupem jakkoli vypořádal a odůvodnil, proč nebylo možno tomuto návrhu vyhovět.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální požadavky a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení, kterými jsou Krajský soud v Brně a Okresní soud ve Znojmě, jakož i vedlejší účastník P. J.. Předsedkyně senátu 17 Co Krajského soudu v Brně ve svém písemném vyjádření především zdůraznila, že soudy obou stupňů provedly všechny důkazy a tyto důkazy také v jejich návaznosti vyhodnotily. Z provedených důkazů je nepochybné, že mezi účastníky sporu k uzavření kupní smlouvy nedošlo, tvrzení stěžovatele o telefonickém uzavření kupní smlouvy je neprůkazné. Soud II. stupně se proto zabýval zkoumáním, zda mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy, podle které se vedlejší účastník P. J. zavázal obstarat prodej předmětného auta nebo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy. Z trestního oznámení na vedlejšího účastníka však vyplývá, že nemohlo dojít k uzavření ani obstaravatelské smlouvy ve smyslu ustanovení § 737 a násl. občanského zákoníku, ani zprostředkovatelské smlouvy ve smyslu ustanovení § 774 a násl. občanského zákoníku. Z obsahu stížnosti je zřejmé, uvádí dále Krajský soud v Brně, že stěžovatel napadá v podstatě hodnocení skutkových zjištění. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a jejich závěrů. Hodnocením důkazů, které soudy provedly, nedošlo podle názoru odvolacího soudu k zásahu do práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 a 96 Ústavy ČR, a proto Krajský soud v Brně navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Okresní soud ve Znojmě prostřednictvím předsedkyně senátu 7 C Ústavnímu soudu sdělil, že stěžovateli byla řádně poskytnuta ochrana jeho práv. V průběhu celého soudního řízení byla důsledně dodržována procesní práva účastníků řízení a byly zachovány veškeré zásady občanského soudního řízení. Stěžovatel, jak vyplývá z obsahu spisu, využil svých dispozičních oprávnění s žalobním návrhem, změny žaloby, které v průběhu řízení prováděl, byly soudem řádně v souladu s ustanovením § 95 občanského soudního řádu připuštěny, účastníci byli poučeni o svých procesních právech a povinnostech, bylo provedeno rozsáhlé dokazování za účelem zjištění skutkového stavu. Soud se svým postupem nedopustil žádného jednání či opomenutí, z něhož by bylo možné dovodit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 Ústavy ČR.

Vedlejší účastník řízení P. J. se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce. V písemném vyjádření kromě jiného uvedl, že nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že soudy obou stupňů z jednoduché právní věci vytvořily věc zbytečně komplikovanou. Byli to naopak stěžovatel a vedlejší účastník, kteří vytvořili navzájem složité právní vztahy, činili více právních úkonů, jejichž návaznost, souvislost a výklad byly problematické. Z tohoto důvodu vznikl mezi účastníky řízení poměrně složitý soudní spor. Ke složitosti právních vztahů přispěl i sám stěžovatel, který nejprve podal žalobu vůči vedlejšímu účastníkovi na uložení povinnosti uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu o koupi osobního automobilu zn. Peuegot 205. V průběhu řízení pak stěžovatel navrhl, aby soud připustil změnu žalobního petitu tak, že vedlejšímu účastníkovi bude uložena povinnost zaplatit mu úroky z prodlení a dále částku 11 971,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud usnesením ze dne 19. 7. 1995 změnu žalobního petitu připustil. Usnesením ze dne 13. 12. 1995 pak okresní soud usnesením připustil další změnu žalobního petitu, když stěžovatel požadoval zaplacení dalších úroků z prodlení. Podle názoru vedlejšího účastníka řízení soudy obou stupňů provedly všechny dostupné důkazy, zjistily řádně skutkový stav a ze správně zjištěného skutkového stavu dovodily správné právní závěry. Stěžovateli se v soudním řízení nepodařilo prokázat, že by uzavřel s vedlejším účastníkem kupní smlouvu o prodeji předmětného vozidla za částku 91 971,- Kč, nepodařilo se mu ani prokázat, že by vedlejšímu účastníkovi vzniklo bezdůvodné obohacení. V řízení soudy obou stupňů postupovaly s náležitou pečlivostí, poučily vždy a řádně oba účastníky o jejich procesních právech, umožnily jim bez jakýchkoliv omezení uplatnění jejich práv, bez jakýchkoliv omezení také provedly všechny navrhované důkazy, vyslechly všechny navrhované svědky, přijaly veškeré listinné důkazy. Oba rozsudky byly řádně a pečlivě odůvodněny. Z obsáhlé ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v podstatě namítá, že soudy obou stupňů vyhodnotily důkazy způsobem odlišným od představy stěžovatele, a proto vedlejší účastník řízení navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná Ústavním soudem odmítnuta. V závěru svého vyjádření požaduje vedlejší účastník řízení, aby Ústavní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před Ústavním soudem.

II.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Především je nutné předeslat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu obvykle nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů. Tvrzené porušení ústavně zaručených práv vidí stěžovatel v nesprávném hodnocení důkazů obecnými soudy s tím, že skutková zjištění obecných soudů jsou podle jeho názoru v extrémním nesouladu s obsahem spisu a že se obecné soudy dopustily některých procesních pochybení.

Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v § 132 občanského soudního řádu a odůvodňuje postup soudu předvídaný v § 120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Proto obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit? provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.

K namítanému porušení čl. 36 Listiny je třeba uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu Okresním soudem ve Znojmě vyplývá, že obecné soudy postupovaly při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly, stěžovateli nebyl přístup k soudu odepřen, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, tedy žalobce i žalovaného, obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které byly soudem provedeny, a konečně skutková zjištění nejsou s provedeným hodnocením důkazů v rozporu.

Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s obsahem spisu. Naopak ze spisu je patrno, že obecné soudy, především soud I. stupně, postupovaly při vedení sporu s maximální mírou trpělivosti, když se snažily rozplést složité právní vztahy vzniklé mezi oběma stranami. Jak zjistil Ústavní soud z předloženého soudního spisu, žaloba byla dne 10. 1. 1994 podána na stanovení povinnosti žalovaného uzavřít se žalobcem kupní smlouvu. Dne 7. 3. 1994 podal stěžovatel u Okresního soudu ve Znojmě návrh na vydání předběžného opatření, které by spočívalo ve složení částky 61 971,- Kč do soudní úschovy. Dne 15. 7. 1994 podal stěžovatel návrh na změnu žalobního petitu tak, aby žalovanému P. J. byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli úroky ve výši 3 % z částky 91 971,- Kč, úroky ve výši 3 % z částky 61 971,- Kč a úroky ve výši 3 % z částky 11 971,- Kč. Soud změnu návrhu usnesením připustil a vydal platební rozkaz, proti němuž však žalovaný podal včas odpor. V dalším průběhu soudního řízení podal stěžovatel dne 1. 12. 1995 další návrh na změnu žalobního návrhu, která se týkala jiného stanovení úroků z prodlení, než v původním návrhu. Soud usnesením ze dne 31. 1. 1996 změnu návrhu připustil. Při jednání soudu dne 8. 3. 1996 navrhl stěžovatel (žalobce) další změnu petitu, kterou dne 29. 3. 1996 obdržel soud v písemném vyhotovení. Žalobce požadoval změnu petitu v tom smyslu, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 12 000,- Kč včetně úroků z prodlení, a to z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, když prodal předmětný automobil ve vlastnictví žalobce za částku 92 000,- Kč a žalobci předal pouze částku 80 000,- Kč. Tuto změnu žalobního návrhu však již soud I. stupně nepřipustil, o čemž vydal při ústním jednání usnesení, které bylo podle protokolu o jednání ze dne 17. 4. 1996 vyhlášeno, zdůvodněno a bylo dáno právní poučení. Z uvedených skutečností je vidět zřetelná snaha soudu I. stupně o poskytnutí ochrany práv účastníkům řízení. Ze soudního spisu nevyplývá, že by soud porušil v průběhu soudního řízení některé z procesních práv jeho účastníků. Odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je velmi obsáhlé a podrobné a je z něj patrné, i když stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí opak, které důkazy byly před soudem provedeny a jaký skutkový stav věci z předložených důkazů konstatoval soud.

Při hodnocení důkazů v občanském soudním řízení platí, že soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom má pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 občanského soudního řádu). Uvedená zásada hodnocení důkazů znamená, že závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu. Výsledkem hodnocení důkazů je závěr o pravdivosti tvrzených skutečností, který je ve sporném řízení podkladem pro závěr o tom, zda a do jaké míry účastník řízení splnil svou povinnost prokázat skutková tvrzení. Takové hodnocení důkazů, které ve sporném řízení vyzní v závěr, že pravdivost skutkových tvrzení nelze potvrdit ani vyloučit, povede k tomu, že rozhodnutí soudu vyzní nepříznivě pro účastníka, pravdivost jehož tvrzení měla být prokázána. Stěžovatel v ústavní stížnost považuje za pochybení soudu také tu skutečnost, že při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédl k obsahu svědecké výpovědi J. E. před policejním orgánem, který prošetřoval trestní oznámení stěžovatele na vedlejšího účastníka P. J. Provedení důkazu trestním spisem, č. j. ORZN: 24/MK-TČ-94, navrhoval žalobce P. V. podáním doručeným soudu I. stupně dne 21. 2. 1996 a již téhož dne byl tento spis soudem vyžádán u Policie ČR, obvodního oddělení Moravský Krumlov. Je pravdou, že ve výpovědi před policejním orgánem uvedl J. E., že za předmětný automobil zaplatil P. J. celkovou částku 92 000,- Kč a v řízení před soudem uvedl částku 85 000,- Kč. V rámci zásady volného hodnocení důkazů však bylo zcela na úvaze soudu, aby posoudil tento rozpor ve výpovědích svědka J. E.. Je však také třeba poznamenat, že soud I. stupně rozhodoval o žalobním návrhu stěžovatele, v němž požadoval na žalovaném P. J. zaplatit částku 11 971,- Kč včetně úroků z prodlení z titulu uzavřené kupní smlouvy na předmětný automobil za kupní cenu 91 971,- Kč. Protože soud I. stupně nepřipustil další změnu žalobního návrhu ze dne 26. 3. 1996, ve kterém žalobce Mgr. P. V. požadoval zaplatit částku 12 000,- Kč včetně úroků z prodlení také z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, dokazování výše uvedeným trestním spisem nemělo pro zjištění skutkového stavu věci zásadního významu.

Podle zjištění Ústavního soudu se oba soudy po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů shodly na tom, že stěžovatel neprokázal svá tvrzení, ačkoliv důkazní břemeno nesl on jako žalobce. Obecné soudy věc řádně v souladu se zákonem projednaly za účasti navrhovatele, provedly dokazování a vyvodily právní názor, který konkrétně a velmi obsáhle zdůvodnily. Ve věci bylo soudem I. stupně nařízeno celkem 5 jednání, při nichž se mohli oba účastníci řízení vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Oba účastníci využili svého práva navrhovat na podporu svých tvrzení důkazy, které byly soudem také provedeny. Právo na soudní ochranu není porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, na základě něho rozhodne a toto rozhodnutí řádně zdůvodní. Provedené důkazy byly podle názoru obou soudů, o němž nemá Ústavní soud důvod pochybovat, dostatečným podkladem pro vydání zamítavého rozhodnutí a vedly k závěru, že zjištěný skutkový stav věci vylučuje možnost domáhat se sporné částky z titulu uzavřené kupní smlouvy.

Na základě všech uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud neshledal ani důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšího účastníka podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 22. dubna 1999

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru