Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 17/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
řízení/zastavení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.17.11.1
Datum podání04.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 14, § 15, § 31a

99/1963 Sb., § 104 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 17/11 ze dne 15. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Mgr. J. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.10.2010, č.j. 35 Co 460/2010-32, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10.8.2010, č.j. 10 C 93/2010-21, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel, nezastoupen advokátem, napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní lidská práv a svobody, a to právo, že povinnosti mohou být ukládány jen na základě zákona zakotvené v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen „Ústava“), právo na náhradu odškodnění z titulu nesprávného úředního postupu zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny, právo na spravedlivé, veřejné a včasné projednání záležitosti nezávislým a nestranným soudem dle čl. 6 bod 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a požadoval jejich zrušení a náhradu nákladů řízení. K věci uvedl, že se žalobou domáhá u obvodního soudu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 250 000,- Kč proti České republice, zastoupené Ministerstvem práce a sociálních věcí (dále jen „ministerstvo“), a to na základě § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Usnesením obvodního soudu byl stěžovatel vyzván, aby ve lhůtě 10 dnů sdělil soudu, zda žalobou požadovaný nárok uplatnil nejprve u ministerstva. Stěžovatel na uvedenou výzvu reagoval podáním, ve kterém zopakoval, že žalobou nepožaduje náhradu škody, ale pouze náhradu nemajetkové újmy, která je samostatným právním institutem; v takovém případě mu zákon č. 82/1998 Sb., neukládá žádnou povinnost uplatnit svůj nárok nejprve u ministerstva, proto žádnou takovou povinnost nesplnil, plnit nebude a soud není oprávněn ji vyžadovat. Obvodní soud usnesením napadeným ústavní stížností řízení o předmětné žalobě zastavil, což (podle stěžovatele protiprávně) zdůvodnil tím, že stěžovatel nesplnil podmínku řízení, tj. předběžně neprojednal svůj nárok u ministerstva. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém doložil neexistenci povinnosti, která by mu ukládala předběžně projednat nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu u ministerstva. Městský soud usnesením (též napadeným ústavní stížností) potvrdil výše uvedené usnesení obvodního soudu a stěžovatele poučil, že dovolání proti tomuto usnesení není přípustné. V další části ústavní stížnosti stěžovatel předložil Ústavní soudu vlastní verzi argumentů na podporu svých závěrů o tom, že předběžné projednání nároku v tomto případě zákon č. 82/1998 Sb. neukládá.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 90 Ústavy:

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Čl. 4 odst. 1 Listiny:

Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 36 odst. 3 Listiny:

Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.

Z předložených usnesení obecných soudů zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:

Žalobou podanou u obvodního soudu se stěžovatel domáhá proti státu zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích. Usnesením tohoto soudu byl stěžovatel vyzván, aby ve stanovené lhůtě doložil, že před podáním žaloby uplatnil požadovaný nárok u příslušného ústředního orgánu. V reakci na usnesení sdělil stěžovatel soudu, že podle jeho právního názoru zák. č. 82/1998 Sb. neukládá žádnou povinnost předběžně uplatnit nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu u příslušeného úřadu, taková povinnost je výslovně uložena pouze u uplatnění náhrady škody, tu však stěžovatel neuplatňuje. Obvodní soud, po konstatování právní úpravy a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 25 Cdo 1891/2007, řízení zastavil, a to pro nedostatek podmínek řízení. Proti usnesení prvostupňového soudu podal stěžovatel odvolání, ve kterém závěr soudu o nedostatku jedné z podmínek řízení zpochybňoval. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění svého usnesení pak podrobně (str. 2 dole a str. 3) objasnil podmínky uplatnění nároku na zadostiučinění podle zák. č. 82/1998 Sb.

III.

Z obsahu ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že její podstata spočívá ve stěžovatelově polemice s aplikací vybraných ustanovení zák č. 82/1998 Sb. obecnými soudy, a to naprosto shodně, jako v jeho předchozích ústavních stížnostech vedených pod sp.zn. II. ÚS 1571/10 a sp.zn. IV. ÚS 2674/10, které Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. V rozhodnutí o nich bylo konstatováno, že ústavní stížnost založená na zmíněné polemice zůstává zcela v rovině podústavního práva, čím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Žádné pochybení takové rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo; závěry obecných soudů o splnění podmínky k zastavení řízení podle § 104 odst. 2 obč. soudního řádu byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv. Stěžovatel se sice dovolává čl. 36 odst. 3 Listiny zaručující právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, opomíjí však důsledky čl. 36 odst. 4 Listiny, podle něhož podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Z uvedených důvodů rozhodl první senát ve shodě s usneseními druhého a čtvrtého senátu, kterými byly odmítnuty ústavní stížnosti stejného stěžovatele ve stejné právní věci, přičemž na závěry v nich uvedené rovněž odkazuje a především zdůrazňuje, že výklad ustanovení § 31a, § 14 a § 15 zák č. 82/1998 Sb., dle nichž je požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu nutnou (zákonnou) podmínkou pro uplatnění všech nároků na náhradu škody vůči státu podle tohoto zákona, tedy i nároků na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu, považuje za ústavně souladný. S ohledem na zjištění, že se obecné soudy s danou problematikou dostatečně vypořádaly, přičemž vycházely i z rozsudku Nejvyššího soudu (sp.zn. 25 Cdo 1891/2007), který je právě tím orgánem soudní moci, jemuž přísluší výklad a sjednocování judikatury týkající se obecného práva, nepovažuje Ústavní soud za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat, toliko sděluje, že stěžovatel závěry tohoto rozsudku evidentně nepochopil (str. 6 ústavní stížnosti).

Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nutné vyzývat k odstranění vady podání, která spočívala v nezastoupení stěžovatele advokátem (§ 30 odst. 1 zák. č. 183/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), ani neshledal podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (§ 62 odst. 4 téhož zákona).

Protože nebylo Ústavním soudem shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2011

Ivana Janů,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru