Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1699/10 #1Usnesení ÚS ze dne 21.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1699.10.1
Datum podání11.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1699/10 ze dne 21. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Husova 820, 506 01 Jičín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 6 Tdo 470/2010, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 2010 č. j. 10 To 511/2009-428, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 10. 6. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 2 T 130/2009 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., trestným činem loupeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Podle § 37 tr. zák. bylo k rozsudku téhož soudu ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 3 Tm 23/2007 za uvedený tr. čin výtržnictví upuštěno od uložení souhrnného trestu. Za zbývající trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla též uložena náhradová povinnost ve vztahu k poškozené A. R. ve výši 6 000 Kč. Druhá poškozená H. V. byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil za v rozsudku blíže popsaných okolností dvěma dílčími útoky. Jednak dne 8. 7. 2008 kolem 3:30 hodin v Náchodě napadl poškozenou A. R. a násilím jí odebral kabelku mimo jiné i s platební kartou, kterou následně neoprávněně užil při několika výběrech z bankomatů, při nichž vybral celkovou částku 6 400 Kč. Jednak dne 18. 7. 2008 v době kolem 21:15 hodin nezjištěným způsobem vypáčil vstupní dveře do prodejny ovoce a zeleniny, kde následně odcizil registrační pokladnu s finanční hotovostí ve výši 7 000 Kč, při činu byl však vyrušen majiteli prodejny a při útěku pokladnu, aniž by ji úspěšně otevřel, odhodil, čímž ji zničil. Tímto poškozené H. V. způsobil škodu v celkové výši 8 000 Kč.

Odvolání stěžovatele, v němž namítal, že provedené důkazy nepostačují k prokázání jeho viny a za použití zásady "v pochybnostech ve prospěch" měl být zproštěn, Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví citovaným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl, neboť se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, který obhajobu stěžovatele považoval za účelovou, i se způsobem, jakým hodnotil provedené důkazy, v němž neshledal žádné nedostatky.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž zejména namítal nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil se způsobem provedení i hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu, ačkoliv řízení trpí závažnými procesními vadami, které převzal i soud odvolací, když neprovedl (a ani nezdůvodnil jeho neprovedení) obhajobou navržený důkaz svědeckou výpovědí M. K. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo zřejmé, že stěžovatel své dovolací námitky směřuje výhradně do oblasti skutkových zjištění, kdy soudům vytýká "neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení základních zásad trestního práva procesního, práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci." (str. 5 usnesení).

Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání i dovolání, a je tak v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které na svou obhajobu uplatnil již v řízení před obecnými soudy. V rovině jednoduchého práva tak polemizuje zejména se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při provádění, resp. neprovedení důkazů (tzv. opomenuté důkazy) a jejich hodnocení, i se způsobem zjišťování skutkového stavu, který stěžovatel považoval za neúplný. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, která se shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v průběhu odvolacího i dovolacího řízení. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím krajského soudu Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních důkazů (zejm. svědecká výpověď poškozených a svědků A. či J., listinné důkazy - paragon o prodeji odcizeného mobilního telefonu či bankovní údaje o výběrech z bankomatu odcizenou kartou, a záběry kamerového systému u bankomatů) a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí. Krajský soud a před ním i okresní soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, a to především se stěžejní námitkou týkající se neprovedení obhajobou navrženého důkazu svědeckou výpovědí svědka K., když jej považovaly za nadbytečný a obhajobou tvrzené skutečnosti nepotvrzující (viz str. 3 usnesení). Nelze tak přisvědčit v ústavní stížnosti předestřené argumentaci stěžovatele týkající se opomenutého důkazu, neboť se v posuzované věci o případ opomenutého důkazu nejedná. O ten jde dle ustálené judikatury Ústavního soudu pouze tehdy, byl-li sice v řízení navržený důkaz proveden, avšak soud se s ním v rámci hodnocení důkazů nijak nevypořádal, anebo se jedná o situaci, kdy byl soudem návrh obhajoby na provedení důkazu bez adekvátního zdůvodnění zamítnut (srov. k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 663/2000, N 57/22, SbNU str. 19, nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000, N 17/21, SbNU str. 153, nebo stěžovatelem citovaný nález sp. zn. II. ÚS 262/04, N 208/43, SbNU str. 403).

Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v napadeném usnesení, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, neboť i Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které předestřel ve svém dovolání, a podrobně zdůvodnil proč tyto námitky směřující výhradně do oblasti skutkových zjištění z hlediska přípustnosti dovolání odmítl. (viz výše, str. 5 - 6 usnesení). Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.

Postup obecných soudů proto nelze označit za svévolný a ani napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2010

Ivana Janů

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru