Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1698/13 #1Usnesení ÚS ze dne 25.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na... více
Věcný rejstříkodůvodnění
soud/odnětí/přikázání věci
soud/senát
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1698.13.1
Datum podání27.05.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 141/1961 Sb.; trestní řád; § 262

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 262


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1698/13 ze dne 25. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Kudly, zastoupeného JUDr. Alenou Kojzarovou, advokátkou se sídlem Za Poříčskou bránou 17, Praha 8, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, č.j. 13 To 85/2013-272, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a s návrhem na zrušení ustanovení § 262 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2013, směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, č.j. 13 To 85/2013-272. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost obsahuje množství chyb v datech a číslech jednacích, Ústavní soud vycházel při tvorbě tohoto usnesení v tomto ohledu primárně z textu usnesení Krajského soudu v Praze.

Usnesením Krajského soudu v Praze č.j. 13 To 85/2013-272, ze dne 28. 3. 2013, bylo v trestní věci stěžovatele k odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Kladno, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 11. 2012, č.j. 26 T 151/2011-245, rozhodnuto tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), se napadený rozsudek ruší v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 1 trestního řádu se věc vrací soudu I. stupně s tím, že podle § 262 trestního řádu se nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

Stěžovatel byl obžalován státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Kladně dne 31. 8. 2011, pod sp. zn. 2 ZT 114/2011, ze zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně č.j. 26 T 151/2011-160, ze dne 20. 12. 2011, zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. K odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Kladno, rozhodl Krajský soud v Praze dne 31. 1. 2012 pod č.j. 13 To 28/2012-179 tak, že se podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadený rozsudek ruší v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu se věc vrací soudu I. stupně. V odůvodnění odvolací soud okresnímu soudu vytkl, že se nevypořádal se všemi provedenými důkazy způsobem předpokládaným v § 2 odst. 6 trestního řádu a s některými se pak nevypořádal vůbec - zejména s lékařskou zprávou a znaleckým posudkem.

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně č.j. 26 T 151/2011-197, ze dne 24. 4. 2012, byl stěžovatel opětovně zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. K odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Kladno, rozhodl Krajský soud v Praze pod č.j. 13 To 212/2012-217, ze dne 21. 8. 2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu I. stupně. Odvolací soud vytkl okresnímu soudu, že nerespektoval jeho výtky vůči postupu při hodnocení důkazů a provedené důkazy opět hodnotil jednostranně, aniž by se vypořádal se skutečnostmi a důkazy svědčícími jak ve prospěch, tak i v neprospěch obžalovaného. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že se soud I. stupně nevypořádal s výpovědí policistky, svědků a se znaleckým posudkem. Z těchto důvodů odvolací soud opětovně zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil soudu I. stupně.

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně č.j. 26 T 151/2011-245, ze dne 23. 11. 2012, byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. K odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Kladno, rozhodl Krajský soud v Praze v neveřejném zasedání, č.j. 13 To 85/2013-272, ze dne 28. 3. 2013, tak, že se podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu napadený rozsudek ruší v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu se věc vrací soudu I. stupně s tím, že podle § 262 trestního řádu se nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že se soud I. stupně opětovně nevypořádal s výtkami, jež mu byly deklarovány v předchozích rozhodnutích odvolacího soudu, nerespektoval jeho výtky vůči postupu při hodnocení důkazů a provedené důkazy opět hodnotil jednostranně, aniž by se vypořádal se skutečnostmi a důkazy svědčícími jak ve prospěch, tak i v neprospěch obžalovaného.

II.

Ustanovení trestního řádu přitom dle názoru stěžovatele umožňuje, aby byla soudci (senátu) odňata konkrétní věc na základě velmi vágně vymezeného důvodu ("rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu") a tento institut je tak zcela odkázán na vůli toho kterého soudce odvolacího soudu. Stěžovatel se proto domnívá, že tak není naplněn požadavek transparentnosti a předvídatelnosti obsazení soudu a nelze ani vyloučit zneužití tohoto institutu k účelovému obsazení soudu ad hoc. Stěžovatel zdůrazňuje, že odvolacímu soudu primárně nepřísluší právo rozhodovat o obsazení soudu nižší instance. Je-li příčinou vytýkaných vad nekvalitní práce soudce, resp. senátu, nemůže být podle stěžovatele tato situace řešena aplikací napadeného ustanovení trestního řádu, ale cestou kárného řízení.

Stěžovatel dále namítá, že krajský soud neaplikoval předmětné ustanovení ústavně konformním způsobem a svým rozhodnutím tak neoprávněně zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele. Pokud se jedná o schopnost soudu I. stupně odstranit vytýkané vady, měl odvolací soud svůj závěr náležitě odůvodnit, což se však nestalo, neboť takové odůvodnění usnesení krajského soudu postrádá, což představuje samo o sobě porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Závěry odvolacího soudu, které ho vedly k aplikaci ustanovení § 262 trestního řádu, jsou pak podle mínění stěžovatele velmi vágní a strohé.

Na základě výše uvedené argumentace je stěžovatel přesvědčen, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce a nebyla tak zajištěna ochrana obžalovaného před libovůlí při obsazování jednajícího soudu, v čemž stěžovatel spatřuje zcela neodůvodněný zásah do ústavně zaručených práv účastníka řízení, konkrétně do práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (např. nález sp. zn. III. ÚS 90/95 ze dne 7. 12. 1995 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2832/10 ze dne 21. 10. 2010). Tím je zohledněna i zásada ekonomie řízení, protože pokud by bylo případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny v důsledku takovéhoto rozhodnutí konstatováno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1913/07 ze dne 13. 12. 2007).

Při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ale v odůvodněných případech dovolený (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2531/12 ze dne 18. 9. 2012).

Ústavní soud tedy nesdílí názor stěžovatele, že aplikace § 262 trestního řádu obecně vede k porušení práva na zákonného soudce. Je na zvážení odvolacího soudu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů, tj. výjimečně, přistoupí. Vzhledem k větě druhé odst. 1 čl. 38 Listiny základních práv a svobod, podle níž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, je zřejmé, že i výjimka stanovená v trestním řádu (tedy výjimka stanovená zákonem), určuje příslušnost soudu a soudce zákonným způsobem (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 311/09 ze dne 3. 6. 2009).

Aplikace ustanovení § 262 trestního řádu musí být zdůvodněna vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat (viz nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013). Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 112/98 ze dne 14. 7. 1998). Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy (viz nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013).

O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, upravených zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by tak mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, pokud by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2991/09 ze dne 14. 1. 2010).

V.

V souvislosti s ústavní stížností stěžovatele je však třeba konstatovat, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací se ve svém usnesení danou otázkou zabýval a své rozhodnutí přiměřeně odůvodnil a svým postupem se tak zjevné libovůle nedopustil.

Z rekapitulace věci sub I. tohoto usnesení je zřejmé, že odvolací soud nejprve dvakrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a až poté, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně rušil v pořadí potřetí, nařídil zároveň nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Své rozhodnutí o projednání věci v jiném složení senátu odůvodnil nerespektováním pokynů vyslovených ve svých předchozích rozhodnutích a zdůraznil přitom, že k použití ustanovení § 262 trestního řádu přistoupil zcela mimořádně, a nikoliv za tím účelem, aby soud prvního stupně nutně došel k jiným skutkovým závěrům, ale aby provedené důkazy zhodnotil způsobem, který mu ukládá zákon, a po stránce právní věc posoudil rovněž v souladu se zákonem.

Odvolací soud v usnesení, které je předmětem tohoto řízení před Ústavním soudem, vyslovil ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně konkrétní výhrady. Ty byly v podstatě obdobné povahy, jako tomu bylo v jeho předchozích zrušujících rozhodnutích. Krajský soud v Praze soudu prvního stupně vytýkal především to, že se opětovně nevypořádal se všemi důkazy způsobem předpokládaným v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu a s některými se nevypořádal vůbec, nerespektoval výtky odvolacího soudu a provedené důkazy opakovaně hodnotil jednostranně, aniž by se vypořádal s konkrétními skutečnostmi (výpovědi svědků, znalecký posudek) svědčícími jak ve prospěch, tak i v neprospěch stěžovatele. Okresní soud se však vytýkaných pochybení opětovně nevyvaroval a ve prospěch obžalovaného zdůrazňoval jen ty okolnosti, které zpochybňují tvrzení poškozeného, aniž by se vypořádal s důkazy, které jsou s výpovědí poškozeného v souladu. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nehodlal respektovat výtky odvolacího soudu týkající se postupu při hodnocení důkazů a z toho plynoucích pochybností o správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci, nezbylo Krajskému soudu v Praze než přikročit zcela mimořádně k aplikaci ustanovení § 262 trestního řádu a nařídit, aby věc byla projednána v jiném složení senátu.

VI.

S ohledem na právě uvedené je pak zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že závěry odvolacího soudu, které ho vedly k aplikaci ustanovení § 262 trestního řádu, jsou velmi vágní a strohé. Ústavní soud dále považuje za podstatné, že sám Krajský soud v Praze se k postupu dle § 262 trestního řádu uchýlil až za situace, kdy již potřetí rušil rozhodnutí nalézacího soudu. Za uvedeného stavu, z něhož je zřejmé, že soud prvního stupně opakovaně dostatečně nenapravil nedostatky vytýkané mu již v dřívějších rozhodnutích, nelze odvolacímu soudu vytýkat neodůvodněnou aplikaci ustanovení § 262 trestního řádu, kterou dostatečně a přiléhavě odůvodnil. Nelze tedy přisvědčit ani tvrzení stěžovatele o neústavním zásahu do jeho práva zaručovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

VII.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecného soudu a napadeným rozhodnutím došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Proto byl odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který má akcesorickou povahu.

VIII.

Společně s ústavní stížností stěžovatel podal rovněž návrh na zrušení ustanovení § 262 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má rovněž akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu.

Návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona, který byl podán společně s ústavní stížností, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru