Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1686/07 #1Usnesení ÚS ze dne 10.01.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zá... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
opravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.1686.07.1
Datum podání03.07.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30 odst.1, § 265b odst.1 písm.a, § 207 odst.2, § 2 odst.6

6/2002 Sb., § 31, § 35, § 27


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1686/07 ze dne 10. 1. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. B. K., zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem Štěpánská 49/633, 110 01 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí na Labem, pobočky v Liberci ze dne 20. 1. 2006, č. j. 55 To 442/2005-870, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 11 Tdo 871/2006, za účasti Krajského soudu v Ústí na Labem, pobočky v Liberci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2007, stěžovatelka napadla usnesení Krajského soudu v Ústí na Labem, pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 1. 2006, č. j. 55 To 442/2005-870 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo zamítnuto její odvolání (a odvolání Okresního státního zastupitelství v Liberci) proti rozsudku Okresního soudu v Liberci (dál jen "okresní soud") ze dne 30. září 2005, sp. zn. 3 T 87/2008 (dále jen "rozsudek"), jímž byla shledána vinou trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 11 Tdo 871/2006 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení krajského soudu.

Stěžovatelka tvrdí, že na veřejném zasedání u krajského soudu dne 20. 1. 2006 nepředsedala odvolacímu senátu soudkyně JUDr. Dagmar Šídová, jak je uvedeno v z něj pořízeném protokolu a v usnesení krajského soudu, nýbrž soudkyně JUDr. Dana Stránská. Ta sice dle rozvrhu práce mohla jinak jím určeného předsedu Mgr. Jiřího Malinovského zastupovat, o takovéto změně senátu by však musela být předem informována, aby mohla případně realizovat své právo vznést námitku podjatosti.

Pochybení shledává i pokud jde o dalšího soudce, Mgr. Františka Jahůdku. Domnívá se, že ten dle rozvrhu práce nemohl být, v tomto případě ani jako náhradník či zástupce, členem senátu 55 To, který o její věci rozhodoval. Připouští, že rozvrh práce obsahuje některá ustanovení o vzájemném zastupování členů různých oddělení. Způsob jejich formulace je však takový, že z nich nelze dovodit žádné, natož předvídatelné, pravidlo. Systém přidělování soudců u krajského soudu v podstatě umožňoval libovůli.

V uvedených pochybeních spatřuje porušení svého práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 307/03 (veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz), dle kterého "základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. V řadě svých rozhodnutí (sp. zn. III. ÚS 232/95, sp. zn. III. ÚS 230/96, sp. zn. III. ÚS 200/98, či III. ÚS 293/98 a další) vyslovil názor, že součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení. Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce (sp. zn. III. ÚS 29/01)."

Ve vztahu k dovolacímu řízení se domnívá, že byl naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), totiž, že rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 806/2003, podle nějž je nezbytné při posuzování, zda je dán dovolací důvod dle citovaného písmene, vycházet především ze zákona č. 6/2002 o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) jakož i z ustanovení trestního řádu.

Dále uvádí, že v rámci dovolacího důvodu podle písm. b) [ve spojení s písm. l] téhož odstavce, uplatňovala (stejně jako již před prvou a druhou instancí) tvrzení, že ve smyslu § 30 odst. 1 trestního řádu měl být z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce okresního soudu Mgr. František Boštík. Stěžovatelka před svým odsouzením pracovala jako obhájkyně v trestních věcech před okresním soudem a přitom mezi nimi vnikly napjaté vztahy. Mgr. František Boštík na ni v jedné věci, v níž působil jako soudce, podal stížnost České advokátní komoře. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04, dle kterého objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o soudcově nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam.

Jako další námitku stěžovatelka uplatňuje tvrzení, že dle str. 6 druhého odstavce rozsudku soud vzal za základ svého rozhodnutí výpověď stěžovatelky z přípravného řízení čtenou při hlavním líčení ve smyslu § 207 odst. 2 trestního řádu, protokoly o hlavních líčeních však žádnou zmínku o takovémto čtení výpovědi neobsahují. Rozsudek je tedy založen na důkazu, který vůbec nebyl při hlavním líčení proveden. V podaném dovolání sice tato vada namítána nebyla, Nejvyšší soud k ní však měl přihlédnout, neboť byl povinen přezkoumat i řízení, které předcházelo zamítavému výroku odvolacího soudu (§ 265i odst. 3 věta prvá trestního řádu). V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 570/03.

Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se skutkovým závěrem obecných soudů, že nepravdivě ověřila podpisy účastníků na kupní smlouvě. Má za to, že provedené důkazy jej nepotvrzují. Pravost svého podpisu na ověřovací doložce popírá. Připouští, že tento závěr je v rozporu s její výpovědí v přípravném řízení, tehdy si však celý případ předmětné kupní smlouvy nemohla vůbec vybavit a předpokládala, že se jedná o její podpis; kupní smlouva vznikla v její kanceláři a nedokázala si představit, že by některý ze zaměstnanců soudní kanceláře mohl zneužít její důvěry. Před odvolacím soudem obhajoba navrhla, aby byl proveden důkaz, který by potvrdil či vyvrátil tvrzení, že ověřovací doložku skutečně podepsala. Odvolací soud důvody, které jej k zamítnutí tohoto návrhu vedly, nesdělil. Zde odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 418/03.

V těchto pochybeních stěžovatelka spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Napadená rozhodnutí navrhla zrušit. S odkazem na důvodné pochybnosti o správnosti řízení a výroku o vině a na to, že je rozvedenou matkou dvou nezaopatřených dětí a pravomocným odsouzením přišla o jediný příjem, též navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vykonatelnost rozsudku odložil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Krajský soud pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení.

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.

Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil. Pokud jde o námitku nahrazení JUDr. Dagmar Šídové JUDr. Danou Stránskou odkazuje na str. 6-7 odůvodnění svého usnesení, kde dospěl k závěru, že dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. a) není dán a nemůže se jí věcně zabývat, ale nad rámec dovolacího řízení přesto uvedl důvody, které svědčí o tom, že jednání předsedala JUDr. Dagmar Šídová, tedy nikoliv JUDr. Dana Stránská, jak uvádí stěžovatelka. V tomto směru tedy její práva porušena nebyla. K tomu nedošlo ani co se týče otázky vyloučení soudce Mgr. Františka Boštíka, kdy lze odkázat na str. 9-10 odůvodnění. Stěžovatelkou uváděné důvody podjatosti nemohly dle Nejvyššího soudu samy o sobě, bez dalších okolností (přičemž ty v daném případě nenastaly) založit důvodné pochybnosti o nestranném rozhodování jmenovaného soudce.

Co se týče stěžovatelčiny námitky, že závěry soudů jsou založeny na její výpovědi z přípravného řízení, k jejímuž čtení však ve skutečnosti u hlavního líčení nedošlo, Nejvyšší soud se jí nemohl zabývat, neboť v podaném dovolání uvedena nebyla. Dovolací řízení je ovládáno principem vázanosti návrhem oproti principu reviznímu. Konkrétní námitky dovolatele naplňující některý dovolací důvod mají ten význam, že vymezují rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu (§ 265i odst. 3 trestního řádu). Tomu odpovídá i požadavek na obsahové náležitosti dovolání (§ 265f odst. 1) a povinnost podání dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2). Konkrétními námitkami vymezený rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu se vztahuje nejen na napadené části rozhodnutí, respektive jeho výroky, ale i na řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Nadto i kdyby stěžovatelka danou námitku ve svém dovolání uvedla, nemohl by se jí Nejvyšší soud zabývat, neboť neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu.

K poslední části stěžovatelčiny argumentace Nejvyšší soud odkázal na str. 8-9 svého usnesení. Skutkovými námitkami se zabývat nemohl, neboť k tomu dle právního řádu České republiky není oprávněn. Ústavní stížnost navrhl zamítnout.

Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce k případné replice, ta však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužila.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 87/2008 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout.

Dle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu je dán dovolací důvod tehdy, pokud "ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně". Co se týče otázky jeho naplnění ve vztahu ke stěžovatelčině námitce proti obsazení senátu odvolacího soudu pokud jde o jeho předsedkyni, Ústavní soud se ztotožňuje s jejím přesvědčením, že tento dovolací důvod naplněn byl. Opačný názor Nejvyššího soudu nelze akceptovat. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, např. jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 603/06, k výkladu zákonem formulovaných dovolacích důvodů (tedy podústavního práva) je oprávněn dovolací soud, nicméně tato interpretace se nenachází mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem. Oproti případu, který Ústavní soud řešil pod sp. zn. I. ÚS 603/06, dokonce již i jazykový výklad závěr Nejvyššího soudu nepodporuje. Především pak jej má Ústavní soud za rozporný se smyslem daného ustanovení.

Nejvyšší soud ve svém usnesení uvádí, že pod pojmem "soud, který nebyl náležitě obsazen" je nutno rozumět porušení § 351, § 312 či § 273 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích. Muselo by se tedy jednat např. o situaci, kdy by rozhodoval, v rozporu s citovanými ustanoveními zákona o soudech a soudcích, samosoudce místo senátu, či senát složený z předsedy senátu a přísedících, ač měl být složen výhradně ze soudců, nebo neúplný senát za přítomnosti dvou svých členů. Tento extrémně restriktivní výklad § 265b odst. 1 písm. a) považuje Ústavní soud za neudržitelný. Ústavní soud je přesvědčen, že citované ustanovení je promítnutím čl. 38 odst. 1 Listiny do úrovně obecného práva, totiž že se jedná o garanci práva na zákonného soudce. Ve své rozhodovací činnosti (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 29/01) Ústavní soud ustáleně zastává názor, že předmětné základní právo není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Ústavní imperativ "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" je ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. To je nutno při zvažování otázky, jaký okruh námitek lze v rámci § 265b odst. 1 písm. a) uplatnit, brát v potaz.

Daný výklad Nejvyššího soudu v projednávané věci je též v rozporu s jeho vlastní předchozí judikaturou. V usnesení sp. zn. 7 Tdo 1601/2005 Nejvyšší soud zcela jednoznačně uvedl, že dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. a) není dán jen za situace, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona o soudech a soudcích, ale i tehdy, pokud soud rozhodující ve věci nebyl obsazen v souladu s rozvrhem práce vydaným předsedou soudu pro projednání s příslušnou soudcovskou radou, a rovněž zdůraznil, že pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát jen jestliže absence soudců určených rozvrhem práce je důvodná. Posuzovaný výklad neodpovídá ani rozhodovací činnosti soudu Ústavního, který ve své judikatuře ve vztahu danému druhu námitek vyčerpání předmětného dovolacího důvodu vyžaduje jako podmínku jejich přípustnosti (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 711/05, I. ÚS 696/06, nález sp. zn. I. ÚS 69/06).

Ústavní soud uzavírá, že při interpretaci § 265b odst. 1 písm. a) Nejvyšší soud dospěl k závěrům neodpovídajícím znění a smyslu tohoto ustanovení, jakož i jeho starší judikatuře a judikatuře Ústavního soudu, přičemž se jedná o pochybení, které by za jiných okolností nutně muselo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V projednávaném případě Ústavní soud nicméně důvod ke zrušení usnesení Nejvyššího soudu neshledal, neboť podstatné je, zda se danou námitkou stěžovatelky dovolací soud zabýval, či nikoliv, ne to, zda tak učinil např. pouze ve formě obiter dictum. Pokud sice Nejvyšší soud konstatoval, že tato námitka pod dovolací důvody nespadá, v zápětí se s ní však, byť stručně, vypořádal (viz str. 7 jeho usnesení), Ústavní soud důvod k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů neshledává. Jako zásadní kromě toho hodnotí skutečnost, že stěžovatelčin argument, že o změně senátu by musela být předem informována, aby mohla případně realizovat své právo vznést námitku podjatosti, má pouze hypotetický charakter; stěžovatelka netvrdí, že by této možnosti skutečně využila a čím by ona podjatost měla být dána.

Pokud jde o stěžovatelčinu polemiku proti soudci Mgr. Františku Jahůdkovi, Ústavní soud se jí nemůže zabývat z důvodu nepřípustnosti. Tato námitka je obdobného charakteru jako námitka předchozí a z právě vyložených důvodů spadá pod § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu. Pokud by ji stěžovatelka uplatnila v podaném dovolání, bylo by na Nejvyšším soudu, aby se s ní řádně vypořádal. V případě, že by tak neučinil (a to ani "nad rámec dovolacích důvodů" jako v případě stěžovatelčiny námitky prvé), Ústavní soud by jeho rozhodnutí nálezem zrušil. Pokud ji však stěžovatelka (oproti námitce prvé) v podaném dovolání nevznesla (srovnej č. l. 901 spisu), v řízení o ústavní stížnosti ji uplatnit nemůže.

Co se týče otázky stěžovatelkou tvrzené podjatosti soudce Mgr. Františka Boštíka, Ústavní soud odkazuje na str. 9-10 usnesení Nejvyššího soudu, který se s touto námitkou řádně vypořádal. Ústavní soud nemá za to, že by projednávaná věc byla obdobná té, kterou projednával pod sp. zn. III. ÚS 441/04.

Stěžovatelka tvrdí, že dle str. 6 druhého odstavce rozsudku soud vzal za základ svého rozhodnutí výpověď stěžovatelky z přípravného řízení čtenou při hlavním líčení ve smyslu § 207 odst. 2 trestního řádu, protokoly o hlavních líčeních však žádnou zmínku o takovémto čtení výpovědi neobsahují, přičemž zároveň nesouhlasí s tím, že touto námitkou, byť ji v podaném dovolání neuvedla, se nezabýval Nejvyšší soud. Pokud jde o postup Nejvyššího soudu, Ústavní soud se ztotožňuje s jeho argumentací k tomuto bodu, jak je uvedena v jeho výše citovaném vyjádření k ústavní stížnosti, na které pro stručnost plně odkazuje. Pokud jde o vlastní otázku případného rozporu rozsudku s protokoly o hlavních líčeních, Ústavní soud se tímto tvrzením nezabýval, neboť tato námitka není přípustná. Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Daná námitka sice nespadá pod žádný z dovolacích důvodů a nebylo tedy na stěžovatelce, aby ji uplatnila v řízení dovolacím, měla tak však učinit v řízení odvolacím, což se dle dostupného spisového materiálu nestalo (stěžovatelka ostatně opak ani netvrdí).

Ke stěžovatelčiným skutkovým námitkám Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Pokud jde o námitku stěžovatelky ohledně neprovedení důkazu, který navrhovala před odvolacím soudem, Ústavní soud za prvé připomíná, že ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V tomto případě má Ústavní soud nicméně za to, že stěžovatelka ani žádný konkrétní důkazní návrh neuplatnila. Nelze za něj totiž považovat vágní formulaci, že žádá "zajistit důkaz zda (...) opravdu ověřovala ty smlouvy", ze kterého není ani např. zřejmé, zda se má jednat o znalecký posudek, či třeba nějakou svědeckou výpověď. Lze též souhlasit s názorem odvolacího soudu, že soud prvoinstanční se věci po skutkové stránce řádně věnoval a své závěry podrobně odůvodnil. Ústavní soud rovněž poznamenává, že stěžovatelka své tvrzení, že její podpis na předmětných smlouvách je podvrh, uplatnila až v odvolacím řízení. Tato verze je přitom v naprostém rozporu s její výpovědí v řízení přípravném (č. l. 53 a násl. spisu), kde přiznala, že ověřovací doložku na smlouvách podepsala, a to aniž by se s poškozeným, právě jehož podpis měl být ověřen, setkala, přičemž popsala i další konkrétní okolnosti tohoto podpisu. Stěžovatelčino současné tvrzení, že při oné výpovědi si celý případ předmětné kupní smlouvy nemohla vůbec vybavit, je vzhledem k jejímu obsahu zcela absurdní. Oproti případu sp. zn. II. ÚS 418/03, na který stěžovatelka odkázala, nejde o situaci, kdy by podstatná část obhajoby nebyla bez důvodných pochybností vyvrácena.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatelky a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.

Závěrem Ústavní soud připomíná, že ustáleně judikuje (např. nález sp.zn. III. ÚS 359/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 650/99, I. ÚS 803/07), že námitky a důkazy, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila některé dokumenty, včetně novinového článku ze dne 21. 1. 2006 o rozhodnutí odvolacího soudu (kde je jako předsedkyně senátu citována Dana Stránská) a znaleckých posudků z oboru písmoznalectví ohledně pravosti jejího podpisu na ověřovací doložce. Bylo však na ní, aby se jimi bránila již v průběhu trestního řízení.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2008

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru