Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 168/95Nález ÚS ze dne 17.09.1996K pojmům "tíseň" a "nápadně nevýhodné podmínky" podle restitučních zákonů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkCena
Tíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 79/6 SbNU 63
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.168.95
Datum podání26.06.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k

43/1969 Sb.

87/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 168/95 ze dne 17. 9. 1996

N 79/6 SbNU 63

K pojmům "tíseň" a "nápadně nevýhodné podmínky" podle restitučních zákonů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelů J. M. a M. M., obou zastoupených JUDr. R.

H., proti rozhodnutí Magistrátu města Brna - Pozemkového úřadu, ze

dne 29. 3. 1994, čj. 281/92 - NR, a rozsudku Krajského soudu

v Brně, ze dne 26. 4. 1995, čj. 30 Ca 149/94 - 16, takto:

Rozhodnutí Magistrátu města Brna - Pozemkového úřadu, ze dne

29. 3. 1994, čj. 281/92 - NR, a rozsudek Krajského soudu v Brně,

ze dne 26. 4. 1995, čj. 30 Ca 149/94 - 16, seruší.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podali Ústavnímu soudu ČR dne 23. 6. 1995 ústavní

stížnost, která došla tomuto soudu dne 26. 6. 1995, proti

rozhodnutí Magistrátu města Brna - Pozemkového úřadu, ze dne 29.

3. 1994, čj. 281/92 - NR, a rozsudku Krajského soudu v Brně, ze

dne 26. 4. 1995, čj. 30 Ca 149/94 - 16, který nabyl právní moci

dne 17. 5. 1995. Citovaným rozhodnutím Magistrátu města Brna

- Pozemkového úřadu bylo stanoveno, že stěžovatelé nejsou

vlastníky každý jedné poloviny nemovitostí - pozemků

v katastrálním území D. H., parc. č. 280/1 dvůr, zast. pl., parc.

č. 280/2 dvůr, zast. pl., parc. č. 280/3 dvůr, zast. pl.,

nemovitostí o celkové výměře 7 249 m2. Správní orgán své

rozhodnutí opřel o nedostatek průkazu nápadně nevýhodných podmínek

v tísni dle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, při

uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 4. 11. 1975.

Krajský soud v Brně svým rozhodnutím čj. 30 Ca 149/94 - 16, ze dne

26. 4. 1995, pak rozhodnutí správního orgánu v plném rozsahu

potvrdil, neboť podle něho se účastníkům sice podařilo prokázat

v řízení existenci tísně při uzavírání výše zmíněné smlouvy

o převodu nemovitostí, nikoliv však existenci nápadně nevýhodných

podmínek při jejím uzavírání, když k převodu došlo v souladu

s tehdy platnou cenovou vyhláškou č. 43/1969 Sb.

Stěžovatelé svou ústavní stížnost opírají o to, že

rozhodnutím obou orgánů došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod pro nesprávný výklad pojmu "za nápadně

nevýhodných podmínek". Oba orgány se spokojily s tím, že k převodu

došlo na podkladě tehdy platných cenových předpisů. Právní

zástupce stěžovatelů pak prezentuje právní názor, dle něhož je

nutno zákonnou větu vykládat spojitě a v širším kontextu a nelze

pouze vycházet z toho, že nutně vždy musí být splněny obě tyto

podmínky vzhledem k pojmu "nápadně nevýhodné podmínky". Zástupce

stěžovatelů se přitom odvolává zejména na stanovisko Nejvyššího

soudu ČR, čj. Cpjn 50/93.

Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti stanoviska obou

účastníků, proti nimž ústavní stížnost směřuje. Krajský soud

v Brně setrval na svém právním hodnocení, jak je uvedeno v jeho

výše uvedeném rozhodnutí. Magistrát města Brna - Pozemkový úřad ve

svém vyjádření připomenul, že stěžovatelům přidělené pozemky byly

zapsány jen v pomocných evidencích nemovitostí. Do evidence

nemovitostí mohly být zapsány až po jejich geometrickém zaměření,

ale k tomu již nedošlo a přídělové řízení nebylo dokončeno.

Ústavní soud z předložené ústavní stížnosti zjistil, že

nejsou důvody pro její odmítnutí podle § 43 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu. Vyšel proto z obou napadených rozhodnutí

a po seznámení se s předmětnými spisy Magistrátu města Brna

- Pozemkového úřadu a Krajského soudu v Brně shledal, že

stěžovatelé se domáhali vydání výše uvedených nemovitostí na

základě § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, z něhož

vyplývá, že restituční nárok náleží osobě, která byla nucena

pozemky odprodat státu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Stěžovatelům se ve správním řízení podařilo prokázat, že jednali

v tísni, ale nebylo přijato jejich tvrzení, že se tak stalo za

nápadně nevýhodných podmínek. Návrhu stěžovatelů nebylo vyhověno.

Svá rozhodnutí oba orgány opřely zejména o to, že kupní cena byla

mezi stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době

uzavření kupní smlouvy, konkrétně podle vyhlášky č. 43/1969 Sb.,

takže nebylo možno bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého

plnění ze smlouvy a tedy na nápadně nevýhodné podmínky.

Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti stěžovatelů

souhlasil se stanoviskem pozemkového úřadu, že stěžovatelé jednali

při odprodeji pozemků státu a uzavření kupní smlouvy v tísni.

Naproti tomu dospěl k odlišnému závěru pokud jde o posouzení

nápadně nevýhodných podmínek. Přiklonil se k názoru, že

neadekvátnost peněžitého plnění může nastat i v případech, kdy

smluvní cena odpovídala cenovým předpisům tehdy platným, a přesto,

s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, je třeba mít za

to, že došlo ke sjednání kupní smlouvy za nápadně nevýhodných

podmínek.

Obecně lze říci, že pojem "v tísni za nápadně nevýhodných

podmínek" se vyskytl při posuzování ústavních stížností,

týkajících se zákona č. 87/1991 Sb. nebo zákona č. 229/1991 Sb.,

Ústavním soudem nejednou. Byly uplatňovány názory, že dostačuje

pro splnění podmínky restituce podle obou zákonů, bude-li

prokázána jen jedna kvalifikace, např. tíseň, avšak tento názor

nenašel všeobecné podpory. Pokud jde o výraz "za nápadně

nevýhodných podmínek", vyskytly se názory, že pokud byla např.

kupní smlouva uzavřena v souladu s tehdy platným cenovým

předpisem, který jinou cenu nepřipouštěl, nemohlo jít o nápadně

nevýhodné podmínky. Ani tento názor však nebyl pokládán za obecně

přijatelný.

Pojem sám - "za nápadně nevýhodných podmínek" - je typickým

výrazem, který určitou situaci či podmínku nedefinuje, ale naopak

vyžaduje interpretaci podle svého smyslu, a tím i určitou

variabilitu podle konkrétních podmínek případu. Ostatně takových

výrazů právní řád obsahuje celou řadu, např. hovoří-li občanský

zákoník o nezbytných vynaložených nákladech, či obchodní zákoník

o dobrých mravech soutěže. Nutnost interpretace připouští např.

i stanovisko Nejvyššího soudu České republiky i Vrchního soudu

v Praze. Z výkladu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 7.

1993, k ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. čj. Cpjn 50/93

(stanovisko občanskoprávního kolegia, č. 34 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek) plyne, že nápadně nevýhodnými podmínkami

se rozumí především rozpor s cenovými předpisy, ale také jiné

okolnosti, např. nucené vystěhování vlastníka z obce, kde měl

nemovitost, do podstatně horších podmínek apod. Vrchní soud

v Praze se zabýval stejnou problematikou v rozsudku ze dne 5. 3.

1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92 (č. 36 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek); šlo sice o aplikaci zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, který však má v § 6 odst. 1 písm.

g) shodné ustanovení, jako § 6 odst. 1 písm. k) zákona č.

229/1991 Sb. Vrchní soud dospěl k závěru, že u uplatněných smluv

půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena

ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a zda objektivně

v daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané

protihodnotě nápadně nevýhodný. V případech, kdy kupní cena byla

mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných

v době uzavření kupní smlouvy, nelze podle něj bez dalšího usoudit

na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy, a tedy na nápadně

nevýhodné podmínky. Vychází však z toho, že objektivní existenci

nápadně nevýhodných podmínek v době právního úkonu je nutno

posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného

.SP 1.0

případu.

.SP 1.5

Ústavní soud se zabýval touto problematikou v řadě dalších

rozhodnutí, jako sp. zn. II. ÚS 75/94, I. ÚS 139/93, I. ÚS

187/94, II. ÚS 53/95, I. ÚS 65/96.

I v tomto nyní projednávaném případě Ústavní soud považoval

za nutné vyjít z konkrétního skutkového stavu, respektovat

restituční charakter zákona č. 229/1991 Sb. spolu se specifickými

rysy perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva

a svobody zejména v tom, že nikdo nesmí být svévolně zbaven svého

majetku.

Ústavní soud dospěl k závěru, že právě v tomto konkrétním

případě je neadekvátnost peněžitého plnění zjevná a vyplývá zcela

nepochybně z dřívějšího ekonomicko-politického pojetí vlastnictví

a skutkových okolností, o nichž je dále řeč.

Cenová vyhláška č. 43/1969 Sb. svou koncepcí i konkrétními

ustanoveními jednak obráží dělení vlastnictví na osobní

a soukromé, jak bylo tradováno marxistickou ekonomickou naukou,

jednak zásadu tehdejšího čsl. práva, že pozemek nelze kvalifikovat

jako předmět osobního vlastnictví, jako vyjádření cílového záměru,

že všechny pozemky mají být v budoucnu vlastnictvím státu.

Vyvozuje z toho důsledky, které nejsou přijatelné v demokratické

společnosti zejména tím, že diskriminuje velmi výrazně dvě skupiny

vlastníků, jimž by jinak náleželo stejné postavení a jejich

vlastnickému právu stejný zákonný obsah. V konkrétním případě šlo

o pozemky, které byly posouzeny jako soukromé vlastnictví podle

§ 15 citované vyhlášky. Pokud však nějaké pozemky již sloužily

nebo měly sloužit svým určením pro realizaci osobního vlastnictví,

např. v podobě rodinného domku, byly posuzovány odlišně a vyhláška

v § 14 stanovovala cenu za 1 m2 až deseti či vícenásobnou.

Znamenalo to, že pozemky, na kterých již stály např. rodinné

domky, zůstávaly i nadále vlastnictvím majitelů těchto domků a při

prodeji či vyvlastnění se na ně vztahovala sazba podle § 14 této

cenové vyhlášky.

Tento rozporuplný postoj k vlastnictví, který byl vyhláškou

zcela záměrně zaveden, musí nutně nalézt svůj výraz při úvaze

o tom, co je nutno chápat jako "nápadně nevýhodné podmínky" při

aplikaci obou restitučních zákonů. Nemůže proto sloužit jako

zábrana pro to, aby v současné době byl realizován záměr daný

oběma zákony, tj. zák. č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb., tj.

restituci majetku osobám, kterým byl státem odňat, i když jen jako

částečnou nápravu křivd. Je proto nutno přisvědčit v souzené věci

tomu, že byla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění

a že k převodu pozemku na stát došlo v tísni za nápadně

nevýhodných podmínek.

Podle čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv

a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, je

zakotveno právo každého vlastnit majetek s tím, že vlastnické

právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. K tomu je

třeba brát v úvahu jednoznačnou zvláštnost restitučních předpisů,

které je třeba, vzhledem k historickým i faktickým podmínkám,

chápat jako lex specialis, kterým stát vrací majetek fyzickým

osobám - vlastníkům, či jejich právním nástupcům, jimž byl majetek

odňat zásahem státu, i když jen jako částečné odčinění křivd,

které utrpěli. Ustanovení i koncepci příslušných restitučních

předpisů - v daném případě zákona o půdě - je nutno jako

specifikum respektovat.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že byl napadenými

rozhodnutími ústavně nekonformním způsobem interpretován pojem

nápadně nevýhodných podmínek a porušena zásada, že právo vlastníků

má stejný zákonný obsah. Tím právům stěžovatelů nebyla poskytnuta

příslušná účinná ochrana ve smyslu čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy

ČR. V průběhu řízení o nárocích stěžovatelů nebylo prokázáno, že

by stěžovatelé nebyli v minulosti vlastníky předmětného pozemku,

a nebylo zpochybněno, že byli svého práva pod nátlakem zbaveni. Je

tedy v zájmu nápravy křivd, o nichž stát rozhodl v restitucích,

jednat s takovými stěžovateli, jakoby svého práva nebyli pozbyli,

a v tom směru je chránit v souladu s restitučními zákony.

S přihlédnutím k výše uvedeným důvodům shledal Ústavní soud

ČR nezbytným ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí

v celém rozsahu zrušit.

Ústavní soud, jak již vícekráte učinil, konstatoval, že není

další odvolací instancí proti rozsudkům obecných soudů a posuzuje

pouze ústavnost aktů či jednání, která jsou předmětem ústavní

stížnosti. Nerozhoduje o tom, komu majetek, o němž se jedná

v restitučním řízení, náleží či připadne, protože k tomu jsou

příslušné zákonem stanovené orgány či instituce, které i v tomto

sporu stěžovatelů budou případ znovu posuzovat při současné

aplikaci závěrů daných tímto nálezem.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně dne 17. září 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru