Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1673/14 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
satisfakce/zadostiučinění
Náklady řízení
Stát
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1673.14.1
Datum podání14.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a odst.3

99/1963 Sb., § 142 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1673/14 ze dne 16. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Roušarové, právně zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 č. j. 30 Cdo 329/2014-62, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013 č. j. 35 Co 264/2013-48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2013 č. j. 19 C 85/2012-28, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2014 stěžovatelka brojila proti shora citovaným rozhodnutím a tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že dne 22. 8. 2008 podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu o náhradu nemajetkové újmy v penězích za průtahy způsobené v trestním řízení nečinností orgánů činných v trestním řízení. Žaloba je vedena pod spisovou značkou 17 C 176/2008. Soudní řízení od data podání žaloby trvalo nepřiměřeně dlouho, přičemž se nejedná o věc skutkově a ani právně složitou (nebylo nutno vyslýchat svědky, za důkaz sloužil toliko příslušný trestní spis, byť obsáhlý). Dle názoru stěžovatelky tedy trpělo výše uvedené řízení průtahy. Nárok na náhradu nemajetkové újmy, která jí v důsledku průtahů v řízení vznikla, vyčíslila stěžovatelky částkou 100 000 Kč, přičemž Česká republika prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti požadované odškodnění neposkytla.

3. Stěžovatelka proto podala proti České republice zastoupené Ministerstvem spravedlnosti žalobu. Napadeným rozsudkem soudu I. stupně byla stěžovatelce přiznána částka 47 250 Kč, ve zbytku (co do částky 52 750 Kč) byla žaloba zamítnuta. Stěžovatelka podala proti zamítavému výroku odvolání. Městský soud v Praze v napadeném výroku rozsudek soudu I. stupně potvrdil, změnil jej částečně ve výroku o náhradě nákladů řízení.

4. Dle názoru stěžovatelky obecné soudy překročily meze volné úvahy, když se nevyvarovaly libovůle při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení. Stěžovatelka nesouhlasí zejména se snížením této částky z důvodu složitosti věci. V ústavní stížnosti rovněž namítá, že odvolací soud neměl žádný důvod měnit výrok o náhradě nákladů řízení.

5. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.

6. Pokud jde o řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění, v nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 51) Ústavní soud uvedl, že kritéria pro určení konečné výše zadostiučinění zakotvuje § 31a odst. 3 zákona č. 182/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda obecný soud při stanovení výše zadostiučinění z těchto kritérií vycházel a zda své závěry řádně odůvodnil, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky. Pouze v případě, že by tomu tak nebylo, by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení. Stejně tak v nálezu sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012 (dostupném na nalus.usoud.cz) Ústavní soud vymezil kritéria přezkumu tak, že rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění musí být s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy v něm musí být dostatečným způsobem vyloženy konkrétní důvody a kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil. Za jedno z nich je přitom třeba považovat to, zda toto zadostiučinění je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilé plnit svou kompenzační funkci, jinými slovy, zda příslušné závěry o jeho výši nelze považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy.

7. Ústavní soud tak v zásadě ponechává rozhodnutí o výši zadostiučinění na soudech obecných, jsou-li respektovány výše vymezené ústavní limity pro postup obecných soudů, neboť nemůže být další přezkumnou instancí zabývající se meritorně konkrétní výší poskytnutého zadostiučinění vždy v situaci, kdy bude osoba odškodněná s konkrétní výší poskytnuté částky subjektivně nespokojená. V posuzovaném případě obecné soudy ve svých rozhodnutích požadavky kladené Ústavním soudem na transparentní způsob určení výše zadostiučinění, na zohlednění zákonných kritérií, jakož i na řádné zdůvodnění svých závěrů, naplnily. Rozhodnutí jak nalézacího soudu, tak odvolacího soudu, jasně konstatují existenci nepřiměřené délky řízení, načež přehledným a přezkoumatelným způsobem vymezují kritéria pro modifikaci vypočítané částky i okolnosti, které braly při posuzování oněch kritérií v potaz. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže.

8. Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se změny výroku o nákladech řízení,

Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 6. 12. 2006 (obě dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

9. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 lze aplikovat pouze vyhlášku č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. a toto své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnil, přičemž jeho postup není ani v rozporu se sdělením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 č. j. Org. 23/13, jímž Ústavní soud vyslovil právní názor na to, jak postupovat v pravomocně skončených věcech, v nichž byly náklady přiznány ještě podle shora citované zrušené vyhlášky.

10. Na základě shora uvedeného pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru