Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1672/17 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Držba
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.1672.17.1
Datum podání30.05.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 2001, § 178, § 180

99/1963 Sb., § 132, § 177


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1672/17 ze dne 31. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: CZECH AVIATION TRADE & SERVICES, s. r. o., sídlem Perlová 68/7, Plzeň, zastoupené Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem sídlem Nám. Republiky 204/30, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2017, č. j. 64 Co 2/2017 - 607, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1) LLC Bravo AIR, LTD, sídlem Gruzie, Tbilisi, Isani - Samgori District, Airport settlement B.42, flat 20 a 2) LOM PRAHA, s. p., sídlem Tiskařská 270/8, Praha 10, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2017, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci stěžovatelky před obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6. odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.

II.

2. Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 10. 2016, č. j. 30 C 352/2016-185, byla vedlejším účastníkům uložena povinnost zdržet se jakýchkoliv zásahů do držby stěžovatelky k letadlům typu AN-26, výrobní číslo 12408, 12409, 13209, 14201 a bez předchozího souhlasu stěžovatelky s nimi jakkoliv nakládat, upravovat je nebo je užívat a dále byli zavázáni uhradit stěžovatelce náklady řízení. Uvedená letadla koupil vedlejší účastník č. 1 od stěžovatelky na základě kupních smluv ze dne 30. 9. 2015. Následně mělo být mezi stranami dohodnuto (společným prohlášením a navazujícím e-mailem stěžovatelky potvrzeným vedlejším účastníkem č. 1), že vedlejší účastník č. 1 uhradí stěžovatelce další platbu (kompenzaci za nízkou cenu letadel) a parkovné za letadla, která byla umístěna v areálu letiště vedlejšího účastníka č. 2. Případné nakládání s letadly pak mělo být dle této dodatečné dohody učiněno výhradně za souhlasu stěžovatelky. Okresní soud pak odůvodnil své rozhodnutí právě tím, že stěžovatelka se ujala držby letadel podpisem společného prohlášení a navazujícího e-mailu stěžovatelky, přičemž se mělo jednat o "zajišťovací" držbu související se závazkem vedlejšího účastníka č. 1) uhradit vedle kupní ceny letadel i později dohodnutý "kompenzační poplatek".

3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") svým usnesením ze dne 8. 3. 2017, č. j. 64 Co 2/2017 - 607, rozhodnutí okresního soudu zrušil s tím, že žalobu na ochranu rušené držby zamítl, a zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení. Krajský soud dospěl k jiným závěrům než okresní soud, a to, že držitelem letadel se stal vedlejší účastník č. 1 na základě podpisu předávacích protokolů dne 23. 5. 2016 a dne 5. 8. 2016 a pokud byla následně uzavřena nepojmenovaná dohoda týkající se kompenzačního poplatku a nutnosti odsouhlasit odlet letadel ze strany stěžovatelky, byla dle názoru krajského soudu takovou dohodou založena držba nikoliv letadel, ale práva "rozhodovat o přístupu k letadlům a mít poslední slovo k jejich odletu", která však zanikla na základě následného odstoupení stěžovatelky od této dohody. Vzhledem k tomu, že k případnému narušení držby tohoto práva (přípravě letadel k odletu) mělo dojít až poté, co případná dohoda zanikla na základě odstoupení, nesvědčila stěžovatelce ochrana této držby.

III.

4. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost s přesvědčením, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu zejména tím, že krajský soud neprovedl v odvolacím řízení jí navržené důkazy, že jeho rozhodnutí nese prvky libovůle a svévole a jeho právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně shrnuje skutkový stav včetně výčtu smluvních ujednání provedených mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí č. 1 a uvádí vlastní právní hodnocení zejména skutečnosti, kdo měl být v okamžiku přípravy předmětných letadel k odletu ze strany vedlejšího účastníka č. 1 jejich faktickým a oprávněným držitelem. Stěžovatelka opakuje argumentaci přednesenou v odvolacím řízení a uvádí dále, že krajský soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí uvedl prohlášení stěžovatelky, dle kterého tato předmětná letadla nikdy fakticky neovládala. Takové prohlášení stěžovatelka rozporuje a pro posouzení dokládá kopii záznamu z jednání před krajským soudem. Závěrem stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.

IV.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

6. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Po zvážení argumentace stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), když mimo jiné rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů a nemůže provádět dohled nad jejich rozhodovací činností či dokonce instanční přezkum jejich rozhodnutí. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

8. Řízení ve věcech ochrany z rušené držby je svou povahou srovnatelné s řízením o předběžném opatření, neboť, jak vyplývá z ustanovení § 177 až § 180 o. s. ř., rozhodnutím soudu není jakkoli prejudikována případně sporná otázka právních vztahů, které stojí v pozadí rušené držby (v tomto případě vlastnictví resp. splnění zajištěného závazku). O tom svědčí zejména pokyn zákonodárce soudu, aby se v řízení omezil na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení (§ 178 o. s. ř.) a požadavky na rychlost soudního rozhodování, dále žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby. Jednání v prvním stupni přitom není třeba nařizovat (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3358/15, toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 394/01, či usnesení ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy řízení o žalobách z rušené držby. Ústavní soud se ani zde necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.

9. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je nutno konstatovat, že její podstatou je zejména nesouhlas stěžovatelky se skutkovými závěry, které krajský soud vyvodil z provedeného dokazování, tedy nesouhlas stěžovatelky s rozhodovací činností obecných soudů. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti podrobně polemizuje se skutkovými závěry krajského soudu v otázce držby předmětných letadel a její oprávněnosti. Jak je uvedeno shora, soudy se v řízení ve věci ochrany z rušené držby omezují pouze na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení. Strany v této souvislosti předložily soudu velké množství důkazů, na základě kterých odvolací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice č. 1 se držby letadel ujala na základě podpisu předávacích protokolů. Tento závěr není dle názoru Ústavního soudu v rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, tím méně v extrémním rozporu. Krajský soud dále dospěl k závěru, že stěžovatelka si ponechala držbu práva rozhodovat o možnosti odletu letadel, a to na základě následně uzavřené dohody označované stranami jako "zprostředkovatelská dohoda" nebo soudy jako dohoda nepojmenovaná. Vzhledem k jejímu následnému odstoupení od této smlouvy však dané právo zaniklo. Ani takový závěr není dle názoru Ústavního soudu v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními a není v této souvislosti podstatné ani to, že okresní soud dovodil na základě nepojmenované dohody založení "zadržovací" držby letadel a nikoliv držbu práva rozhodovat o době odletu letadel, jak to učinil krajský soud.

10. Pokud stěžovatelka namítá, že krajský soud rozhodl překvapivě v otázce odstoupení od nepojmenované dohody, Ústavní soud tento názor nesdílí. Skutečnost, že od nepojmenované dohody bylo odstoupeno, byla projednávána v řízení před krajským soudem na ústním jednání konaném dne 7. 3. 2017 a stěžovatelka se k otázce odstoupení vyjádřila v podstatě ve stejném rozsahu, jak činí v ústavní stížnosti. Krajský soud její námitky ve svém odůvodnění zvážil a dospěl k závěru, že od nepojmenované dohody bylo odstoupeno platně. Takový postup není důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu, zejména ve věci ochrany z rušené držby.

11. Stěžovatelka dále namítá skutečnost, že krajský soud vyšel při svém rozhodnutí z tvrzení, které měla na ústním jednání přednést stěžovatelka, avšak nikdy je neuvedla, a to, že stěžovatelka nikdy předmětná letadla fakticky neovládala. Je pravdou, že takto formulované tvrzení není zaneseno v přiloženém protokolu o jednání krajského soudu ze dne 7. 3. 2017, avšak je zde uvedeno, že předmětná letadla stěžovatelka pouze fyzicky převzala, avšak nedisponovala klíči, které byly uloženy u vedlejšího účastníka č. 2, a neprovedla technickou prohlídku letadel. Navíc krajský soud při svém rozhodování z této skutečnosti zásadně nevycházel, když dospěl k závěru, že držby se vedlejší účastnice č. 1 ujala na základě podpisu předávacích protokolů. Ani toto případné pochybení, spočívající spíše v nepřesné formulaci, neodůvodňuje zásah Ústavního soudu.

12. Ústavní soud tak po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadeného rozhodnutí (včetně přiloženého protokolu o jednání krajského soudu), neshledal důvod pro jeho zrušení. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, o to extrémnější zásah se pak musí jednat v případě, kdy jde o rozhodnutí svou podstatou předběžné.

V.

13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru