Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 167/98Nález ÚS ze dne 13.10.1999Právo na soudní ochranu z hlediska zásady iura novit curia

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkpříslušnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 139/16 SbNU 45
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.167.98
Datum vyhlášení13.10.1999
Datum podání10.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4a odst.5, § 9 odst.1

99/1963 Sb., § 104 odst.1, § 250r


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 167/98 ze dne 13. 10. 1999

N 139/16 SbNU 45

Právo na soudní ochranu z hlediska zásady iura novit curia

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelky B. J., zastoupené advokátem JUDr. T. H.,

proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.

7. 1995, č. j. 10 Ca 243/95-15, ve spojení s rozhodnutím Okresního

úřadu, pozemkového úřadu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5.

1994, č. j. OPÚ/R-1102/94-783/94-Hy, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 1995, č. j. 10 Ca 243/95-15,

se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 1995, č. j.

10 Ca 243/95-15, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Českých

Budějovicích ze dne 10. 4. 1994, č. j. 13 C 111-92-29,

a s rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Českých

Budějovicích ze dne 26. 5. 1994, č. j. OPÚ/R-1102/94-783/94-Hy.

Předmětem řízení u Krajského soudu byla otázka vydání

pozemkové parcely č. 593 v katastrálním území České Budějovice na

základě ustanovení § 9 odst.1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších změn a doplňků, (dále jen "zákon o půdě"). Řízení před

Krajským soudem v Českých Budějovicích a Okresním pozemkovým

úřadem v Českých Budějovicích předcházela žaloba zemřelého V. H.,

J. V. a L. B. (dále jen "vedlejších účastníků"), ze dne 23. 2.

1992, u Okresního soudu v Českých Budějovicích podle zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V tomto řízení okresní

soud dospěl k závěru, že na vydání výše uvedené parcely nelze

použít zákon č. 87/1991 Sb., ale naopak zákon o půdě, neboť

pozemek zařazený do kultury zahrada tvoří zemědělský půdní fond.

Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10. 4. 1994,

č. j. 13 C 111/92-29, rozhodl tak, že se řízení zastavuje pro

nedostatek pravomoci soudu. Po právní moci usnesení soud prvního

stupně věc postoupil příslušnému Okresnímu úřadu, pozemkovému

úřadu v Českých Budějovicích a to s poučením, že právní účinky

spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají zachovány.

Okresní úřad, pozemkový úřad v Českých Budějovicích byl však

jiného názoru než okresní soud a ve svém rozhodnutí ze dne 26. 5.

1994, č. j. OPÚ/R-1102/94-783/94-Hy, nevyhověl restitučnímu nároku

s odůvodněním, že nárok byl uplatněn po lhůtě stanovené v § 13

odst. 1 zákona o půdě, neboť nároky oprávněných osob podle zákona

o půdě mohly být uplatněny nejpozději do 31. 1. 1993.

Krajský soud ve svém rozsudku ze dne 12. 7. 1995, č. j. 10 Ca

243/95-15, potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu

v Českých Budějovicích a ztotožnil se s právním názorem vysloveným

v usnesení okresního soudu, přičemž vyslovil pouze nesouhlas

s názorem prvoinstančního soudu v tom smyslu, že právní účinky

spojené s podáním návrhu na zahájení řízení podle zák. č. 87/1991

Sb. nemohou být zachovány i ve vztahu k řízení před příslušným

orgánem podle zákona o půdě. Skutečnost, že o vlastním návrhu,

který byl doručen okresnímu soudu 23. 2. 1992, bylo rozhodnuto

tak, že se řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu

(dále jen "o. s. ř.") zastavuje s tím, že právní účinky podání

zůstávají zachovány, neměla podle krajského soudu na rozhodování

pozemkového úřadu účinek, neboť nebyla splněna hmotněprávní

podmínka zákona o půdě. Stejně tak nešlo ani o případ uplatnění

ustanovení § 4a odst. 5 zákona o půdě a ani o uplatnění § 250r o.

s. ř., v rámci kterých by byl správní orgán vázán názorem soudu.

Stěžovatelka spatřuje zásadní problém v dané věci v zodpovězení

otázky, zda je možno považovat správní řízení v uvedené věci za

zahájené již dnem podání návrhu u soudu, či až teprve okamžikem

postoupení této věci správnímu orgánu na základě usnesení

Okresního soudu v Českých Budějovicích o zastavení řízení.

Stěžovatelka namítá, že by měla být upřednostněna v právním

státě všeobecně uznávaná zásada, že soud právo zná. Má za to, že

by bylo absurdní, aby výsledek sporu závisel na rychlosti

a schopnosti konkrétního soudce a aby doba, než soud zjistí, že

není oprávněn ve věci rozhodovat, šla k tíži navrhovatelů.

V návaznosti na výše uvedené je stěžovatelka toho názoru, že

v daném případě došlo k porušení zásady rovnosti občanů v právech

vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a rovněž k porušení práva na spravedlivý proces před

soudy a jinými orgány veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst.1

Listiny a čl. 6 Úmluvy. Stěžovatelka navíc v postupu krajského

soudu spatřuje porušení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy. Tím, že ve

věci bylo rozhodnuto bez slyšení účastníků, došlo podle mínění

stěžovatelky také k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.

II.

Ústavní soud po zvážení předložených listinných důkazů a po

posouzení právního stavu dospěl k názoru, že stížnost stěžovatelky

je důvodná.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, kterou považuje

stejně jako stěžovatelka za zásadní, zda je možno považovat

v posuzované věci správní řízení za zahájené již dnem podání

návrhu u soudu, či až teprve okamžikem postoupení této věci

správnímu orgánu na základě usnesení Okresního soudu v Českých

Budějovicích o zastavení řízení. Zejména zvažoval, zda v daném

případě zůstávají ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř.

zachovány právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení

řízení. Zákon o půdě lze považovat dle judikatury obecných soudů

i na základě judikatury Ústavního soudu (zejména viz nález

Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 28/97), za předpis speciální ve

vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb. Každý z těchto zákonů stanoví

určitou odlišnou proceduru k uplatnění restitučních nároků, a to

včetně odlišného režimu určení lhůt k podání výzvy povinné osobě

a k uplatnění nároku u věcně a místně příslušného orgánu veřejné

moci. V aplikační praxi však dochází k tomu, že nárok uplatněný

podle jednoho restitučního předpisu se posléze ukáže být nárokem

podle jiného restitučního předpisu. K této situaci dochází často

v době, kdy lhůty k uplatnění nároku již uplynuly.

Podle zákona o půdě bylo nutno restituční nárok řádně

uplatnit v prekluzívní lhůtě u příslušného pozemkového úřadu.

Z judikatury obecných soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu

ČR ze dne 31. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 362/96) vyplývá, že je třeba

považovat za překročení žalobního návrhu ten případ, kdy soud

dovodí, že věc nelze vydat podle restitučního zákona uvedeného

v žalobním návrhu, protože věc spadá do působnosti jiného zákona,

konkrétně zákona o půdě. V daném případě soudu nezbývá, než aby

řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a věc postoupil

pozemkovému úřadu, neboť zde není dána pravomoc soudu. O věci musí

být rozhodnuto v rámci správního řízení a o případném opravném

prostředku pak rozhoduje příslušný krajský soud ve správním

soudnictví.

Z právního režimu podle zákona o půdě jednoznačně vyplývá, že

nároky oprávněných osob (vyjma zvláštních lhůt zavedených zákonem

č. 30/1996 Sb.) musely být uplatněny do 31. 1. 1993. Došlo-li

v soudním řízení k zastavení řízení a postoupení věci pozemkovému

úřadu až po tomto datu, je třeba zvážit, zda se správní řízení

považuje za zahájené až dnem tohoto postoupení nebo naopak již

dnem podání návrhu u soudu.

Ústavní soud při posuzování této problematické otázky

zvažoval na straně jedné zejména tu okolnost, že zákon o půdě je

předpisem obsahujícím jak úpravu hmotněprávní, tak

i procesněprávní. S ohledem na tuto skutečnost by pak bylo možné

dovodit, že v posuzované věci nebyla splněna hmotněprávní podmínka

zákona o půdě. Nejednalo se ani o případ uplatnění ustanovení §

4a odst. 5 zákona o půdě a zároveň ani nešlo o aplikaci § 250r o.

s. ř. V rámci této úvahy by bylo možno s odkazem na výše uvedená

ustanovení zdůvodnit i takové stanovisko, že správní orgán nebyl

vázán právním názorem soudu.

Ústavní soud zároveň zvažoval, zda námitky porušení

základních práv a svobod neměly být směřovány k rozhodnutí

okresního soudu. Tento soud nevyhověl stěžovatelce a vedlejším

účastníkům v rámci vydání předmětné nemovitosti na základě zákona

č. 87/1991 Sb., když dospěl k závěru, že v daném případě se na

uvedenou problematiku vztahuje zákon o půdě. Stěžovatelka (resp.

její právní předchůdci) měla možnost podat odvolání proti usnesení

okresního soudu, č. j. 13 C 111/92-29, ze dne 10. 4. 1994, kterým

bylo zastaveno řízení ve věci, i když její šance na úspěch v rámci

zahájeného soudního řízení dle zákona 87/1991 Sb. byla

problematická. Protože tak však neučinila, bylo by možné formální

logikou argumentovat i tak, že stěžovatelka musí snášet důsledky

svého opomenutí v následujících řízeních před dalšími orgány

veřejné moci.

Přesto se Ústavní soud, po důsledném zvážení všech okolností

daného případu, přiklonil k názoru, že ve smyslu citované

judikatury (viz zejména nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS

28/97) je třeba hledat spravedlivé řešení v logickém a gramatickém

výkladu ustanovení § 104 odst. 1 věty druhé o. s. ř. v souladu

s principem materiálního právního státu. Z tohoto pohledu na

uvedenou problematiku jsou účinky podání návrhu zachovány. Opačným

výkladem by byl obhajován názor, že správní řízení se považuje za

zahájené až okamžikem postoupení věci soudem, jehož pravomoc

nebyla dána. V tomto případě však by se naskýtala otázka, jaké

zachované účinky podání měl zákonodárce ve smyslu citovaného

ustanovení o. s. ř. na mysli.

Jak již Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůraznil,

nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži

těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních

práv a svobod. V případě stěžovatelky soud po dvouletém soudním

řízení dospěl k závěru, že není oprávněn o věci rozhodnout. Nebylo

by proto spravedlivé, aby nedostatek v rychlosti občanského

soudního řízení a stejně tak i případný nedostatek v poučení soudu

o zachování účinků podání (pokud by se jednalo o zužující výklad

ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř.), šly k tíži stěžovatelky a to

tím spíše, že v právním státě by měla platit zásada, že soud právo

zná.

V návaznosti na výše uvedené důvody dospěl Ústavní soud

k názoru, že postupem soudu bylo porušeno právo stěžovatelky

zakotvené v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy. Vzhledem k okolnosti, že

ve věci bylo rozhodováno orgány veřejné moci bez slyšení

účastníků, došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než napadený rozsudek

Krajskéhosoudu v Českých Budějovicích zrušit [§ 82 odst. 1, odst.

3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 13. října 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru