Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 167/96Nález ÚS ze dne 17.09.1996K otázce rozhodování o námitce podjatosti v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkStátní zástupce
státní orgán
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 81/6 SbNU 77
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.167.96
Datum podání20.06.1996
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 31 odst.1, § 12 odst.1, § 30

283/1993 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 167/96 ze dne 17. 9. 1996

N 81/6 SbNU 77

K otázce rozhodování o námitce podjatosti v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. V. F., a účastníka řízení

Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, proti usnesení

Krajského státního zastupitelství ze dne 12. 4. 1996, č.j. 2 KZt

64/96-2, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 12. 1. 1996 bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestného

činu porušování povinnosti při správě cizího majetku [ust. § 255

odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona], jehož právní

kvalifikace byla později změněna na trestný čin zneužívání

pravomoci veřejného činitele [ust. § 158 odst. 1 písm. b)

trestního zákona]. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že

jako starosta obce T. v roce 1992 bez projednání a souhlasu

zastupitelstva obce podepsal jménem obce mandátní smlouvu

o převzetí záruky za podnikatele ve výši 2 800 000 Kč a poté

smlouvu o zřízení zástavního práva k části obecního majetku.

Z usnesení Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem

ze dne 15. 3. 1996, sp. zn. 1 Zt 47/96-12, vyplývá, že stěžovatel

podal dne 8. 3. 1996 žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele

a zároveň námitku o podjatosti okresního státního zástupce v Ústí

nad Labem JUDr. D. A. Dne 15. 3. 1996 vydal okresní státní

zástupce JUDr. D. A. podle ustanovení § 31 odst. 1 trestního řádu

usnesení, č.j. 1 Zt 47/96-12, podle něhož "okresní státní zástupce

v Ústí nad Labem JUDr. D. A. není vyloučen z vykonávání úkonů

trestního řízení" v této věci. V odůvodnění svého usnesení státní

zástupce uvedl, že nebyly zjištěny důvody uvedené v § 30 odst. 1

trestního řádu, v jejichž důsledku by bylo možné mít pochybnosti

o možnosti JUDr. A. nestranně rozhodovat.

Napadeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí

nad Labem byla stěžovatelova stížnost proti citovanému usnesení

okresního státního zástupce zamítnuta. V odůvodnění tohoto

usnesení se státní zástupce odvolal na ustanovení § 30 odst. 1

trestního řádu, podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení

vyloučen i státní zástupce, "u něhož lze mít pochybnosti, že pro

poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká,

k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr

k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně

rozhodovat". V dané trestní věci údajně nebyl zjištěn žádný

z těchto důvodů, a proto bylo rozhodnutí okresního státního

zástupce správné. Orgánem ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1

trestního řádu je prý míněn státní zástupce, tj. konkrétní osoba,

a nikoliv státní zastupitelství jako úřad. Názor stěžovatele, že

o námitce podjatosti nemůže rozhodovat sám dotčený státní

zástupce, nýbrž Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem, je

prý proto nedůvodný.

Toto usnesení napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž

zejména namítl, že jím bylo porušeno jeho právo být stíhán

způsobem, který stanoví zákon, ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen Listina). Znění ustanovení §

31 trestního řádu bylo novelizováno, přičemž důvodem novelizace

mělo být zabránění zbytečnému protahování trestního řízení někdy

i bezdůvodně vznášenými námitkami podjatosti. Podle stěžovatele

však nelze platné znění tohoto ustanovení vykládat a aplikovat

tak, jak to učinila obě státní zastupitelství, neboť prý taková

interpretace a aplikace je v rozporu se zásadou spravedlivého

a objektivního trestního řízení (ust. §§ 1 a 2 trestního řádu).

Přestože tedy trestní řád v ustanovení § 31 ani v jiném ustanovení

nespecifikuje pojem "orgán", nelze pod tímto pojmem chápat

jednotlivé státní zástupce, jak to učinila obě státní

zastupitelství. Stěžovatel se domnívá, že při interpretaci pojmu

"orgán" je třeba vycházet ze zákona č. 283/1993 Sb., o státním

zastupitelství, z něhož prý vyplývá, že "orgánem" je vždy státní

zastupitelství na tom kterém stupni, a nikoliv jeho vedoucí či

jednotliví státní zástupci. Na podporu tohoto výkladu stěžovatel

uvádí i rozdílnost textu v ustanovení §§ 30 a 31 trestního řádu,

neboť v § 30 odst. 1 se hovoří o vyloučení soudce, přísedícího,

státního zástupce atd., zatímco podle § 31 odst. 1 "o vyloučení

z důvodů uvedených v § 30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody

týkají...".

Stěžovatel se konečně dovolává i judikatury Ústavního soudu

(nález ze dne 12. 4. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 43/93), která se sice

zabývá výkladem pojmu "státní orgán" z hlediska trestněprávní

ochrany, je však prý použitelná i pro výklad pojmu "orgán" ve

smyslu práva "trestněprocesního". Současně stěžovatel sdělil, že

souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a že proto nic

nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajské

státní zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresní státní

zastupitelství v Ústí nad Labem.

Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření sdělilo, že

se neztotožňuje s právním názorem stěžovatele a trvá na správnosti

napadeného usnesení. Pokud trestní řád v ustanoveních §§ 30 a 31

hovoří o vyloučení orgánů činných v trestním řízení, jsou prý

těmito orgány ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 cit. zákona soud,

státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán. Státní

zastupitelství netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Okresní státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že

nesouhlasí s důvody, uváděnými v ústavní stížnosti. Podle

výkladového ustanovení § 12 odst. 1 trestního řádu se pod pojmem

orgánů činných v trestním řízení rozumí soud, státní zástupce,

vyšetřovatel a policejní orgán. Při aplikaci těchto procesních

ustanovení se prý v praxi postupuje podle trestního řádu,

a nikoliv podle zákona o státním zastupitelství nebo jiných

právních předpisů. Proto také pojem "orgán", obsažený v ustanovení

§ 31 odst. 1 trestního řádu, je třeba vykládat v souladu

s citovaným § 12 odst. 1. Za těchto okolností je prý jediným

oprávněným subjektem k rozhodnutí o námitce podjatosti konkrétní

státní zástupce, konkrétní soudce atd. Pokud tedy stěžovatel

namítá porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, je podaná ústavní stížnost

neopodstatněná, protože k porušení hmotněprávních ani

procesněprávních norem údajně nedošlo. Okresní státní

zastupitelství na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání lze upustit,

neboť účastníci řízení s tím souhlasí a od tohoto jednání nelze

očekávat další objasnění věci.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není

důvodná.

Stěžovatel namítá, že napadeným usnesením krajského státního

zastupitelství došlo k porušení jeho základního práva, zakotveného

v čl. 8 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení nesmí být nikdo

stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který

stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro

neschopnost dostát smluvnímu závazku.

V souzené věci připadá v úvahu pouze posouzení otázky, zda je

stěžovatel stíhán "způsobem, který stanoví zákon". Stěžovatel

totiž nezpochybnil důvody, pro něž je proti němu vedeno trestní

stíhání, ani nebyl svobody zbaven.

Jestliže Listina hovoří o "zákonu", jenž stanoví způsob

stíhání (rozuměj: trestního), má tím na mysli zejména trestní řád.

Je tedy věcí Ústavního soudu, aby se v souvislosti s posouzením

otázky, zda bylo porušeno stěžovatelovo základní právo či svoboda,

zabýval především tím, zda napadeným usnesením státního

zastupitelství nebyl porušen trestní řád, popř. i zákony jiné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že k porušení jeho

práva být stíhán zákonem stanoveným způsobem došlo tak, že

o námitce podjatosti rozhodla tatáž osoba okresního státního

zástupce, proti níž byla tato námitka vznesena. Tímto postupem prý

došlo i k porušení zásad spravedlivého a objektivního procesu.

Podle ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu je z vykonávání

úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní

zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán, u něhož lze mít

pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž

se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům

a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním

řízení nemůže nestranně rozhodovat. Smyslem institutu vyloučení

z vykonávání úkonů trestního řízení je upevnit důvěru účastníků

řízení i veřejnosti v nestrannost, nepodjatost a objektivitu

postupu orgánů činných v trestním řízení. V souzené věci však

nejsou příčinou sporu důvody vyloučení, ale otázka, zda může

o svém vyloučení rozhodovat - byť toliko v prvém stupni - stejná

osoba.

Podle ustanovení § 31 odst. 1 trestního řádu o vyloučení

z výše uvedených důvodů "rozhodne orgán, kterého se tyto důvody

týkají". Toto ustanovení doznalo oproti původní úpravě změny

(zákonem č. 292/1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1994), neboť podle

právního stavu před uvedenou novelizací o vyloučení orgánů činných

v trestním řízení z důvodů podjatosti rozhodoval v prvním stupni

bezprostředně nadřízený orgán.

Jak je správně uvedeno v ústavní stížnosti, smyslem zmíněné

novelizace ustanovení § 31 trestního řádu bylo zejména zabránit

zbytečnému protahování trestního řízení někdy bezdůvodně

vznášenými námitkami podjatosti. Z důvodu zjednodušení a urychlení

celého řízení proto nyní o vyloučení rozhoduje orgán, jehož se

tyto důvody týkají, a teprve o stížnosti proti jeho rozhodnutí

rozhoduje orgán bezprostředně nadřízený.

Trestní řád stejně jako jiné právní předpisy je nutno chápat

komplexně a systematicky a jeho jednotlivá ustanovení nelze

vytrhávat z celkového kontextu, do něhož jsou zasazena. Stěžovatel

je na omylu, když tvrdí, že trestní řád nikde nespecifikuje pojem

"orgán" a že je proto třeba vycházet ze zákona č. 283/1993 Sb.,

o státním zastupitelství. Pokud se v ustanovení § 31 trestního

řádu hovoří o "orgánu", kterého se týkají důvody vyloučení,

zatímco v ustanovení § 30 odst. 1 jsou přímo uvedeni soudce,

přísedící, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán, nelze

z toho bez dalšího dovozovat, že v případě § 30 odst. 1 měl

zákonodárce na mysli konkrétní osoby a v případě § 31 orgány,

jejichž jsou tyto konkrétní osoby příslušníky. Obě ustanovení je

totiž nutno vykládat ve spojení s ustanovením § 12 odst. 1

trestního řádu, podle něhož se orgány činnými v trestním řízení

rozumějí soudce, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán.

Z toho mimo jiné vyplývá, že pokud je v ustanovení § 31 odst. 1

trestního řádu uveden pouze pojem "orgán", je třeba jej chápat

toliko jako souhrnné označení, jímž zákonodárce "zastřešil"

všechny subjekty, výslovně uvedené v ustanovení § 30 odst. 1 cit.

zákona.

Obdobné stanovisko zastává i Vrchní soud v Praze a Vrchní

státní zastupitelství v Praze, jejichž vyjádření si Ústavní soud

vyžádal.

Pokud tedy v souzené věci o námitce podjatosti rozhodovala

v prvém stupni stejná osoba, proti níž byla tato námitka vznesena,

nedošlo k porušení trestního řádu, protože nic takového trestní

řád nevylučuje. Ostatně i za situace, kdy o námitce podjatosti

rozhodl týž státní zástupce, jehož se týkala, jsou objektivita

řízení a zásady spravedlivého procesu zajištěny tím, že nejen

ohledně námitky podjatosti, nýbrž i ve věci samé, pro niž je

vedeno trestní řízení, lze podat opravný prostředek k nadřízenému

orgánu. To se také v souzené věci stalo, neboť o stížnosti

stěžovatele proti usnesení okresního státního zástupce rozhodoval

krajský státní zástupce, jehož nestrannost nijak zpochybněna

nebyla.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti rovněž dovolává nálezu

Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 43/93 (Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, C.H. Beck 1994, str.

113 až 121), v němž se Ústavní soud - mimo jiné - rovněž zabýval

výkladem pojmu státní orgán, a to z hlediska trestního práva

hmotného. Podle názoru Ústavního soudu však napadené usnesení

krajského státního zastupitelství není v rozporu s argumentací,

obsaženou v citovaném nálezu. Tento nález a argumentace, použitá

v jeho odůvodnění, se totiž vztahují na zcela jiný problém, který

se souzenou věcí nijak nesouvisí.

Závěrem lze tedy konstatovat, že napadeným usnesením

krajského státního zastupitelství ani řízením, které mu

předcházelo, trestní řád porušen nebyl.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením

krajského státního zastupitelství základní právo stěžovatele podle

čl. 8 odst. 2 Listiny porušeno nebylo.

Ústavní soud rovněž neshledal, že by bylo porušeno některé

jiné základní právo nebo svoboda stěžovatele zaručené ústavními

zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. To

ostatně stěžovatel ani netvrdil.

Proto byla ústavní stížnost v celém rozsahu zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. září 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru