Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 167/94Nález ÚS ze dne 27.11.1996K vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci podle § 14 odst. 1 o.s.ř. K řádnému důkaznímu řízení před obecnými soudy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříksoudce/vyloučení
Tíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 127/6 SbNU 429
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.167.94
Datum podání22.11.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 8 odst.1

99/1963 Sb., § 14 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996

N 127/6 SbNU 429

K vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci podle § 14 odst. 1 o.s.ř. K řádnému důkaznímu řízení před obecnými soudy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelky A. S., proti rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co 1179/94, ze

dne 28. 9. 1994, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Písku,

sp. zn. 4 C 668/92, ze dne 3. 3. 1994, ve věci určení vlastnického

práva podle zákona o půdě takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu v Českých

Budějovicích z 28. 9. 1994, č. j. 7 Co 1179/94-114, a rozsudek

Okresního soudu v Písku ze dne 3. 3. 1994, č. j. 4 C 668/92-87,

sezrušují.

Odůvodnění:

I.

Svou ústavní stížností napadá navrhovatelka rozsudek

Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co 1179/94, ze

dne 28. 9. 1994, vydaný na základě ustanovení § 8 odst. 1 zákona

o půdě, tj. zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění. Navrhovatelka

tvrdí, že toto rozhodnutí je z hlediska svého potvrzujícího výroku

zásahem do základního práva navrhovatelky zakotveného v článku 11

odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy do práva vlastnit

majetek. Současně je podle navrhovatelky toto rozhodnutí v rozporu

s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášenou

pod č. 209/1992 Sb., konkrétně s jejím dodatkovým protokolem,

podle něhož má každá osoba právo svůj majetek pokojně užívat.

Nikdo také nemůže být svého majetku zbaven, s výjimkou veřejného

zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady

mezinárodního práva.

Citované rozhodnutí potvrdilo zamítavý výrok prvostupňového

soudu, Okresního soudu v Písku, sp. zn. 4 C 668/92, ze dne 3. 3.

1994. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žaloba

navrhovatelky na určení, že na ni ve smyslu ustanovení § 8 odst.

1 zákona o půdě přešlo vlastnictví k pozemku v k. ú. P., a to par.

č. 976 (zahrada) o výměře 1115 m2.

Právní podstata návrhu spočívá v tom, že dne 5. 12. 1979 byla

uzavřena kupní smlouva o prodeji uvedené parcely mezi

prodávajícími manžely S. a bývalým MěNV P.. Na základě dohod

z 18. 6. 1985 o zřízení práva osobního užívání pozemků,

registrovaných 28. 8. 1985 poté, co došlo k rozdělení parcely č.

976 na tři části, byly přiděleny tyto jednotlivé části původní

parcely č. 976 do osobního užívání jednak ing. F. a V. U. (par. č.

976/1), jednak F. U. mladšímu (par. č. 976/2) a jednak S. U. a D.

U. (par. č. 976/3).

Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti stanovené zák.

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové náplně

ústavní stížnost polemizuje s právními závěry obecných soudů,

pokud zamítavým výrokem nevyhověly žalobě na určení přechodu

vlastnického práva k pozemku na navrhovatelku dle § 8 odst. 1

zákona o půdě. Konkrétně je i v ústavní stížnosti vytýkáno, že

prodej parcely č. 976 v k. ú. P. byl proveden z důvodu uvažovaného

vybudování podchodu pro pěší pod hrozbou vyvlastnění na základě

veřejného zájmu. Proto navrhovatelka dovozuje stav tísně při

uzavírání kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k)

zákona o půdě. Dále navrhovatelka vytýká soudu nesprávné hodnocení

provedených důkazů, když soud v rámci hodnocení svědeckých

výpovědí upřednostnil osobní vazby svědků s účastníky řízení před

zákonem. V tomto směru pak podle navrhovatelky zejména soud

prvního stupně svědecké výpovědi ve svém rozhodnutí účelově

zkreslil.

Navrhovatelka poukazuje na skutečnost, že bývalá tajemnice

MěNV P., J. S., přislíbila při prodeji zahrady, že až do zahájení

výstavby podchodu budou moci navrhovatelka a její manžel zahradu

užívat. Nástupem nové tajemnice V. U. v roce 1981 byl tento slib

porušen. Rozhodnutím rady bývalého MěNV P. z 5. 5. 1982 byla totiž

zahrada přidělena do dočasného bezplatného užívání na dobu

neurčitou rodině U. Přitom navrhovatelka a její manžel žádali

o koupi svého pozemku zpět, když ke stavbě podchodu nedošlo. Tento

prodej jim byl ze strany bývalého MěNV P. odmítnut s poukazem na

platnost nařízení, podle něhož nesměli vlastnit větší rozlohu

pozemků, než v té době vlastnili.

Z toho stěžovatelka dovozuje, že byla poškozena na svých

vlastnických právech a že rozhodnutími obecných soudů bylo

porušeno právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen Listina), bližší zdůvodnění porušení tohoto

článku Listiny však ústavní stížnost postrádá.

Navrhovatelka tvrdí, že k prodeji v roce 1979 došlo v tísni

za nápadně nevýhodných podmínek, neboť bývalá tajemnice MěNV

P., J. S., sdělila jí a jejímu zemřelému manželovi, že v místech

par. č. 976 je uvažováno o výstavbě podchodu pro pěší, a tedy,

pokud by parcelu neprodali, muselo by se uvažovat o jejím

vyvlastnění ve veřejném zájmu. Dále dovozuje, že poté, co

nastoupila na místo tajemnice bývalého MěNV P. V. U., využila

svého postavení k prosazení dohod o zřízení práva osobního užívání

parcely č. 976, rozdělené pro ten účel na tři části. Podle

navrhovatelky došlo v roce 1979 k uzavření kupní smlouvy ve stavu

tísně za nápadně nevýhodných podmínek a je tedy dán důvod

k aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě: stěžovatelka se

dožaduje určení, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti

ve vlastnictví fyzických osob, které je nabyly od státu za

okolností uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě, a to za

předpokladu, že tyto fyzické osoby nabyly nemovitost buď v rozporu

s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního

zvýhodnění.

Pokud jde o argumentaci nápadně nevýhodných podmínek,

spatřuje je navrhovatelka v podhodnocení ceny prodávané

nemovitosti. V tomto směru se v řízení domáhala nového znaleckého

ocenění nemovitosti.

Podání ústavní stížnosti předcházelo složité a opakované

soudní jednání u Okresního soudu v Písku a u Krajského soudu

v Českých Budějovicích.

Prvým rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 18. 2. 1993,

sp. zn. 4 C 668/92, podepsaným samosoudkyní JUDr. H., byl zamítnut

návrh na určení vlastnického práva navrhovatelky k výše uvedené

parcele.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl pak na základě

odvolání navrhovatelky usnesením z 11. 6. 1993 pod sp. zn. 5 Co

706/93 tak, že rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil

k dalšímu řízení. Své rozhodnutí opřel o závěr, že existence tísně

při prodeji parcely manžely S. je průkazná. Vyšel přitom

z výpovědi svědkyně J. S. Z její výpovědi okresní soud zjistil, že

sama hovořila s původními vlastníky v době, kdy hodlali svůj

pozemek oplotit, a to v tom smyslu, že je třeba, aby pozemek státu

prodali, protože se na něm bude stavět podchod, a kdyby k prodeji

nesvolili, byl by pozemek stejně vyvlastněn. Je tedy zřejmé, že na

původní vlastníky bylo naléháno s argumentací vyvlastnění, ač pro

takový postup nebyly podmínky, neboť podchod, jak vyplynulo

z důkazního řízení, byl v podstatě jen pouhým přáním či zatím

nekonkrétním plánem, jehož realizace si zdaleka nevyžadovala

vyvlastnění pozemku navrhovatelky a jejího manžela. Za takové

situace se jevil odvolacímu soudu stav, ve kterém původní

vlastníci pozemek prodávali státu, jako stav jejich tísně, neboť

neviděli jiného východiska než právě prodej státu, když jako

jediná další alternativa jim bylo předkládáno vyvlastnění. Tomuto

posouzení dle odvolacího soudu nebránil ani obsah výpovědi samotné

navrhovatelky, která hovořila o tom, že nebyl vyvíjen ze strany

státního orgánu žádný nátlak a nebylo z jeho strany žádné

přemlouvání a výhrůžky. Původním vlastníkům stačila samotná

vědomost o tom, že jiné cesty není, protože je zde státem tvrzený

veřejný zájem, kterému musí být jejich zájem podřízen. Musel je

o tom přesvědčit i postoj státního orgánu k jejich žádosti

o opravu plotu, při jejímž vyřizování k naléhání na prodej pozemku

došlo. Skutečnost, že MěNV P. tehdy argumentoval vyvlastněním, je

prokázána výpovědí svědkyně, která prodej s původními vlastníky

domlouvala. Odvolací soud dospěl tehdy k názoru, že i když v tomto

případě bylo jednáno s původními vlastníky ze strany státního

orgánu tak, jak sama navrhovatelka dnes hovoří (nebyl vyvíjen

zjevný nátlak, nebylo přemlouvání a výhrůžky), přesto objektivně

šlo o stav tísně. Ze strany státního orgánu bylo záměrně použito

argumentu možného vyvlastnění, ač pro něj podmínky nebyly, a právě

tím se navrhovatelka se svým manželem ocitli ve stavu tísně.

Nápadně nevýhodné podmínky odvolací soud spatřoval

v okolnosti, která byla nezvratně v celém důkazním řízení

zjištěna, totiž v tom, že původní vlastníci prodávali svou

nemovitost pro účely podchodu, aniž tato stavba byla již

konkrétněji plánována a aniž byla konkrétním stavebním záměrem,

jehož realizace by byla podmíněna právě vykoupením pozemku

navrhovatelů. Jinými slovy, navrhovatelé byli pohnuti k prodeji

pozemku zbytečně předčasně, aniž bylo jisté, že jejich pozemek

bude na stavbu podchodu nutný. Svého vlastnického práva tak byli

zbaveni předčasně a bezúčelně, přičemž i státnímu orgánu

vystupujícímu na straně kupujícího muselo být jasné, že

o předčasný a tím ničím neodůvodněný postup jde. Krajský soud dále

uvedl, že jediné, co mohlo ospravedlnit postup státu, bylo

pozdější dodržení vedlejší úmluvy o tom, že původní vlastníci

budou moci pozemek nadále užívat až do té doby, než bude použit

k účelu, ke kterému jej prodávali. Tuto dohodu však stát nedodržel

a neumožnil původním vlastníkům získat ani část svého původního

pozemku do osobního užívání. I tato okolnost svědčí - dle

tehdejšího stanoviska odvolacího soudu - o uzavření kupní smlouvy

za nápadně nevýhodných podmínek, které nemusí spočívat vždy jen

v nesprávně stanovené ceně.

Konečně byla dle názoru odvolacího soudu splněna i podmínka

protiprávního zvýhodnění odpůrců. Z důkazního řízení provedeného

okresním soudem krajský soud vyvodil, že parcela, která byla

vykoupena ve výměře 1115 m2, byla rozdělena záměrně na tři části

a přidělena do osobního užívání ve výměrách sice nepřesahujících

400 m2, tedy nepřesahujících maximum stanovené § 200 odst. 1 tehdy

platného o. z., avšak v podstatě do dvou rodin, a to za situace,

že již předtím bylo zřízeno právo dočasného užívání pozemku v roce

1982, navíc obsahující ve smlouvě ujednání o tom, že se zřizuje na

dobu neurčitou. Tím vlastně byla zablokována možnost přidělit

pozemek jiným zájemcům.

Zrušovací usnesení krajského soudu obsahovalo závazný právní

názor pro soud prvého stupně, totiž že došlo k uzavření kupní

smlouvy ve stavu tísně a za nápadně nevýhodných podmínek.

Následovalo nové projednání věci soudem prvního stupně.

V rámci doplnění důkazního řízení byla vyslechnuta řada svědků,

které protistrana navrhla. Při hodnocení výsledků dokazování

okresní soud shledal svědectví svědkyně J. S. nevěrohodným, pokud

jde o tvrzení, že prodej v roce 1979 byl učiněn pod tíhou jinak

možného vyvlastnění ve veřejném zájmu. Toto svědectví pokládal

soud za vyvrácené zejména výpovědí svědka J. B., jemuž zemřelý

manžel navrhovatelky údajně sdělil, že zahradu prodává, protože

potřebuje peníze na svatbu své dcery. Dále svědectvím B. L., jemuž

zemřelý pan S. naznačil, že zahradu chtěl prodat, protože na její

obhospodařování nestačil. Tento svědek jako bývalý předseda

Městského národního výboru P. také vyloučil nátlak na S. při

prodeji zahrady. Zdůraznil, že otázka výstavby podchodu byla

pouhým výmyslem J. S. a že ve skutečnosti nebyl na úrovni obce

takový návrh nikdy předmětem jednání. Sdělil soudu rovněž, že

navrhovatelka byla s J. S. v dobrém přátelském vztahu.

Na tomto základu dospěl soud prvého stupně po doplnění

dokazování ke změně ve skutkovém hodnocení sporu a uzavřel

opětovně jednání zjištěním, že nebyl prokázán stav tísně a nápadně

nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy v roce 1979.

Po odvolání navrhovatelky ke Krajskému soudu v Českých

Budějovicích potvrdil tento soud svým dalším rozhodnutím z 28. 9.

1994 toto prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné. Zdůraznil

v odůvodnění, že pokud se změnil skutkový základ natolik, že byla

vyloučena aplikace závazného právního názoru odvolacího soudu na

nový skutkový základ, nebránilo to soudu prvního stupně ve

vynesení stejného rozhodnutí, jako bylo jeho předchozí rozhodnutí

z února 1993. V tomto směru odvolací soud akceptoval hodnocení

nevěrohodnosti svědectví svědkyně S., která poukazovala na hrozbu

vyvlastnění a stav tísně při uzavírání kupní smlouvy. Protože

- dle usnesení krajského soudu - nebyl stav tísně prokázán,

nepokládal soud již za nutné zkoumat splnění druhé podmínky, tj.

nápadně nevýhodných podmínek koupě a pořizovat nové znalecké

ocenění pozemku, jehož se domáhala navrhovatelka. S poukazem na

skutková zjištění vyvodily obecné soudy právní závěr, že nelze

vyhovět žalobě na určení přechodu vlastnického práva k nemovitosti

nacházející se ve vlastnictví fyzických osob na navrhovatelku.

Navrhovatelka pak ve své ústavní stížnosti namítla, že ani

druhé projednání věci u Okresního soudu v Písku neproběhlo

korektně, neboť - jak uvádí - výpovědi svědků byly účelově

zkresleny a závažná sdělení ignorována, takže skutečnost, že

k prodeji pozemku došlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek,

jakož i způsob, kterým se později dostal pozemek do rukou rodiny

U. přednostně, jak vůči původním majitelům tak i jiným žadatelům,

nebyly náležitě ozřejměny.

K ústavní stížnosti se vyjádřil jak Krajský soud v Českých

Budějovicích, a to přípisem z 16. 2. 1995, tak soud prvního

stupně, tj. Okresní soud v Písku, přípisem ze dne 15. 2. 1995. Oba

soudy poukázaly na výsledky svých řízení a závěry svých

rozhodnutí. Oba navrhly zamítnutí ústavní stížnosti. Přípisem ze

dne 12. 2. 1996 se k ústavní stížnosti vyjádřili i vedlejší

účastníci, ing. F. U., V. U. a F. U. mladší, kteří rovněž navrhli

zamítnutí ústavní stížnosti s poukazem na závěry, které vyvodily

obecné soudy z výsledků dokazování. Stejný obsah má i vyjádření

vedlejších účastníků, S. a D. U. ze dne 21. 5. 1996. Všech pět

vedlejších účastníků pak písemně sdělilo, že se nehodlají osobně

jednání u Ústavního soudu ČR zúčastnit, a proto si ani nezvolili

právní zástupce.

II.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatelky

s právními závěry rozsudků obecných soudů. V daném případě dospěly

obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že k naplnění

ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, č. 229/1991 Sb., v platném

znění, nedošlo. Obecné soudy mají za to, že nebyl prokázán prodej

ve stavu tísně a za nápadně nevýhodných podmínek a že v důsledku

toho nevznikl prostor k aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 zákona

o půdě.

Ze spisového materiálu obecných soudů Ústavní soud zjistil,

že doplnění důkazního řízení bylo zaměřeno na okolnosti, za

kterých bylo rozhodnuto o přidělení sporné parcely do užívání

rodiny U. V tomto směru napadla stěžovatelka ve své ústavní

stížnosti způsob a průběh důkazního řízení u okresního soudu.

Základní otázce, totiž objasnění stavu tísně a nápadně

nevýhodných podmínek, nebyla při doplnění důkazního řízení

věnována náležitá pozornost. Ze spisu Okresního soudu v Písku

a Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že

oba soudy shledaly věrohodnou výpověď paní S., která ve své

dobromyslnosti vyzařovala natolik respekt před veřejným zájmem

a před tehdejším nárokem vrchnostenského státu, že zřejmě pod

tímto tlakem jednala, aniž bylo třeba vůči manželům S. uplatnit

drastičtější metody nátlaku. V tomto ohledu poukazuje Ústavní soud

na hodnocení výpovědi paní S. krajským soudem v jeho prvém

rozhodnutí.

Pozdější odmítnutí důvodů tísně při uzavření kupní smlouvy

spočívá ve zpochybnění výpovědi svědkyně S. Je pravda, že při

výslechu svědků, povolaných na návrh protistrany, byly uváděny

i jiné důvody prodeje: zdravotní stav pana S., který nechtěl

údajně dále na pozemku hospodařit, jakož i potřeba peněz na svatbu

dcery. S tím však není plně v souladu skutečnost, že k prodeji

parcely došlo teprve poté, když S. chtěli postavit nový plot

a žádali národní výbor o souhlas. Tato okolnost nesvědčí o tom, že

by nechtěli dále na pozemku hospodařit, spíše naopak.

Pokud pak jde o důvody prodeje, uvedl ve své svědecké

výpovědi před Okresním soudem v Písku dne 12. 10. 1992 i odpůrce

ing. F. U., že S. na jeho otázku, proč prodali pozemek, tehdy

odpověděl: "...že mu bylo řečeno, že bude zřízen podchod pro

pěší". Odpůrci opírají svá tvrzení zejména o svědectví B. L.,

který označil úvahu o podchodu za výmysl svědkyně S., výmysl,

o kterém se nikdy nejednalo. To je však v rozporu s výpovědí

svědka J. J., vedoucího odboru výstavby Městského úřadu P.,

ze 17. 2. 1993, který uvedl: "...vím o tom, že byl záměr zhruba

v roce 1978 o tom, že by se zbudoval podchod...O tomto záměru bylo

hovořeno v přípravné fázi, jednalo se o ústní plánování."

O prodeji "z veřejného zájmu" svědčí i výpověď svědkyně N.. I když

se připustí přátelské vztahy mezi tehdejší tajemnicí národního

výboru paní S. a S., zdá se být přirozené, že S., která o záměru

stavět podchod věděla, S. na tuto okolnost upozornila a zřejmě je

i uvědomila o případném vyvlastnění, k němuž by v případě odporu

mohlo dojít. Je možné, ale není rozhodné, že toto varování

uskutečnila vzhledem k přátelským vztahům k rodině také přiměřeně

přátelskou formou.

O zájmu manželů S. na užívání tohoto pozemku svědčí i ta

okolnost, že jim bylo slíbeno bezplatné užívání parcely až do

stavby podchodu. Protože ke stavbě podchodu nedošlo, domáhali se

manželé S. navrácení předmětné parcely.

Když byl záměr postavit podchod opuštěn, nebyl S. jejich

pozemek vrácen zpět, přestože se navrácení tohoto pozemku

dožadovali. Ve své výpovědi před Okresním soudem v Písku dne 6.

10. 1993 uvedl J. B. (někdejší předseda národního výboru), že S.

poté, co záměr postavit podchod padl, chtěli tento pozemek zpět

odkoupit, ale MNV jim nemohl vyhovět, protože v té době pozemek

svou výměrou přesahoval tehdy předepsanou maximální hranici.

Uvedený pozemek se místo původního majitele pak dostal do užívání

rodiny V. U., tehdejší tajemnice národního výboru, a to tak, že

vzhledem ke své výměře byl rozdělen na tři části, z nichž jednu

získali manželé F. a V. U., druhou F. U. mladší a třetí S. a D. U.

Rozdělením pozemku na tři díly byla překonána překážka, pro kterou

nebyla parcela vrácena původním majitelům.

Ústavní soud po zvážení všech okolností dospěl k těmto

závěrům:

1. Námitka stěžovatelky, že postupem obou soudů došlo k porušení

článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, není důvodná,

protože tímto ustanovením je chráněno vlastnictví již

konstituované a tudíž již existující a nikoli tvrzený nárok na ně.

2. Ústavní soud však uznal námitku stěžovatelky, že věc nebyla

obecnými soudy řádně projednána a všestranně zvážena, čímž došlo

k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních

práv a svobod. Ústavní soud respektuje zásadu volného hodnocení

důkazů obecnými soudy. Na základě § 81 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, není však při posuzování ústavní stížnosti vázán

skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních. Zejména pak

nesmí být vázán, má-li za to, že v důsledku neúplného důkazního

řízení a nedostatečného skutkového zjištění došlo k porušení práva

na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod

anebo práva na spravedlivé soudní řízení podle čl. 6 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod.

K tomuto závěru nedospěl Ústavní soud pouze již výše

uvedenými nejasnostmi a mezerami ve zjišťování skutkového stavu

a při provádění důkazního řízení, ale zejména též -av neposlední

řadě - v důsledku další okolnosti.

Navrhovatelka (resp. její právní zástupkyně) ve svém odvolání

proti prvnímu rozsudku Okresního soudu v Písku označila tento

rozsudek za "právní zmetek". Tato skutečnost spolu s vyjádřeními

tehdejší právní zástupkyně navrhovatelky, tj. JUDr. T., v tisku

měla později soudní dohru ve dvou směrech. Okresní soud v Písku

předně předložil Krajskému soudu v Českých Budějovicích

k rozhodnutí námitku podjatosti vůči JUDr. V. H., která v první

instanci jako samosoudkyně rozhodovala. Tato námitka byla vznesena

JUDr. T. s odůvodněním, že JUDr. H. podala na JUDr. T. trestní

oznámení, což by se mohlo projevit i ve výsledku tohoto sporu.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém usnesení, č. j. 5 Nc

318/94-29, konstatoval, že "...z vyjádření JUDr. V. H. zjistil, že

se necítí být podjatá v této věci, dr. T. zná jako advokátku bez

osobního vztahu."

V následném trestním řízení, vyvolaném JUDr. H., se přiklonil

rovněž trestní soud na stanovisko nezávadného výkonu pravomoci

JUDr. H. a odmítl námitku JUDr. T., která vytkla soudu zcela

apriorní obhajobu úřední autority soudce bez věcného posouzení

konkrétního chování. Trestní řízení proti JUDr. T. bylo posléze

zastaveno.

I když v řízení o vyloučení soudce a v trestním řízení,

vyvolaném trestním oznámením soudkyně, která věc opětovně

rozhodovala u soudu prvního stupně, byl shledán výkon její

pravomoci nezávadným a i když byla odmítnuta námitka její

podjatosti, přiklonil se Ústavní soud k názoru, že v daném případě

byla splněna podmínka § 14 odst. 1 o. s. ř., která zakládá

vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci nikoli pouze

pro jejich skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže

"lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti". Nejde tudíž pouze

o hodnocení subjektivního pocitu soudkyně, zda se cítí nebo necítí

být podjatá, anebo hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení,

ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze

mít za to, že by soudce podjatý mohl být. V daném případě šlo

o takový konflikt mezi rozhodující soudkyní a právní zástupkyní

navrhovatelky, který svou povahou a intenzitou (označení

rozhodnutí soudkyně za "právní zmetek") je nepochybně dostatečným

důvodem k tomu, aby v zájmu soudkyně samé o věci rozhodovala jiná

osoba. To se v daném případě nestalo a po vrácení věci odvolacím

soudem opětovně rozhodovala jako samosoudkyně osoba, jejíž

rozhodnutí bylo tak ostře napadeno. Za takových okolností lze

pochybovat o tom, že soudce není dotčen takovým úsudkem o výkonu

své rozhodovací pravomoci. Bylo tudíž na místě soudkyni

z rozhodování v dané věci vyloučit. Pro úplnost budiž řečeno, že

za této situace je dána možnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm.

g) o. s. ř.

Z uvedených důvodů pokládá Ústavní soud ústavní stížnost

v podstatné části za důvodnou. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než

rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 3. 3. 1994, č. j. 4

C 668/92-87, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích

z 28. 9. 1994, č. j. 7 Co 1179/94-114, zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně 27. listopadu 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru