Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1661/11 #2Usnesení ÚS ze dne 23.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 9
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkžaloba/na určení
nemovitost
Restituce
legitimace/aktivní
Vlastnictví
osoba/oprávněná
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.1661.11.2
Datum podání06.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 229/1991 Sb.; o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; § 9/8

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.d, § 9 odst.8

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 246 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1661/11 ze dne 23. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) H. P., zastoupené JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem Praha 2, Londýnská 674/55, 2) Ing. V. B. a 3) Ing. J. A., obou zastoupených JUDr. Petrem Tomancem, advokátem se sídlem Hranice I - Město, Masarykovo nám. 122, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 2. 2010, čj. 7 C 9/2007 - 163, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010, čj. 24 Co 122/2010 - 214, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011, čj. 28 Cdo 219/2011 - 248, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2011, navrhla H. P. (dále jen "stěžovatelka") zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jejich vydáním došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

O dva dny později, tj. 8. 6. 2011, došla Ústavnímu soudu ústavní stížnost Ing. V. B. a Ing. J. A., kteří navrhli zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Zároveň s ústavní stížnosti podali návrh na zrušení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").

Usnesením ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1661/11, Ústavní soud spojil obě ústavní stížnosti ke společnému projednání pod touto spisovou značkou, protože se jedná o návrhy, které jsou skutkově totožné, týkají se stejného sporu o určení vlastnictví, ve kterém všichni stěžovatelé vystupovali jako účastníci řízení a navrhli zrušení stejných rozhodnutí.

II.

Shora označená rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatelé navrhli, byla vydána ve sporu o určení vlastnictví podle zákona o půdě. Obvodní soud pro Prahu 9, rozsudkem ze dne 12. 2. 2010, čj. 7 C 9/2007 - 163, zamítl žalobu na určení (mezi žalobci byli i současní stěžovatelé 2) a 3), že stěžovatelka 1) - v postavení žalované - není vlastnicí jedné ideální čtvrtiny pozemků v rozsudku označených. Stejným rozsudkem zmíněný obvodní soud odmítl také žalobu žalobců (včetně stěžovatelů 2) a 3) proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 3. 11. 2006, čj. PÚ 7456/92/7.

O odvolání všech žalobců rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 23. 9. 2010, čj. 24 Co 122/2010 - 214, tak, že rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku I. tak, že stěžovatelka 1) není vlastnicí ideální čtvrtiny označených nemovitostí. Rozhodl, že tímto výrokem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 3. 11. 2006, čj. PÚ 7456/92/7 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že odvolání žalobce hl. města Prahy je důvodné, zatímco odvolání ostatních žalobců (včetně stěžovatelů 2) a 3) nebyla důvodnými shledána. Poukázal na to, že tomuto řízení, podle páté části OSŘ, předcházelo správní řízení podle zákona o půdě, ve kterém Pozemkový úřad Praha rozhodl, dne 3. 11. 2006 pod čj. PÚ 7456/92/7, tak, že stěžovatelka 1) je vlastnicí jedné ideální čtvrtiny jí uváděných nemovitostí. Pozemkový úřad měl za to, že tu jsou dány podmínky pro vydání těchto nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Neshledal existenci žádných překážek pro vydání zmíněných nemovitostí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Sice pokládal za doložené, že na předmětných pozemcích byla výměrem Obvodního národního výboru v Praze 9 ze dne 25. 5. 1954 zřízena zahrádková kolonie, avšak jen dočasně. Zahradní domky tam umístěné jsou jednoduché stavby, které nebrání vydání předmětných pozemků. Odvolací soud však dospěl k opačnému závěru, t. j. že v posuzované věci je dána překážka vydání pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, podle kterého pozemky nelze oprávněné osobě vydat v případě, že na pozemku byla, na základě územního rozhodnutí, zřízena před 1. 10. 1976 zahrádková nebo chatová osada.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud dále uvedl, že pokud obvodní soud rozhodl o odmítnutí žaloby podané dalšími žalobci (včetně stěžovatelů 2) a 3), tito žalobci nebyli legitimováni k podání žaloby podle § 246 odst. 1 OSŘ, neboť nebyli na svých právech dotčeni rozhodnutím správního orgánu (Pozemkového úřadu Praha ze dne 3. 11. 2006), proti němuž jejich žaloby směřovaly. Odvolací soud vycházel z § 9 odst. 8 zákona o půdě, podle kterého jsou účastníky předmětného řízení oprávněná osoba, která uplatnila nárok u pozemkového úřadu, povinná osoba a Pozemkový fond ČR. Na základě této právní úpravy odvolací soud, shodně s obvodním soudem, dospěl k závěru, že účastníkem řízení je jen stěžovatelka, jako oprávněná osoba, a dále povinné osoby, tedy hl. m. Praha, Státní statek hl. města Prahy, v likvidaci, a Pozemkový fond ČR. Ostatní žalobci nebyli účastníky řízení před pozemkovým úřadem, a tudíž rozhodnutím pozemkového úřadu nebyli přímo dotčeni na svých právech.

Dovolání stěžovatelky i dovolání stěžovatelů 2) a 3) Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 1. 3. 2011, čj. 28 Cdo 219/2011 - 248.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry Městského soudu v Praze o tom, že vydání pozemků brání překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Stěžovatelé 2) a 3) nesouhlasí se závěrem téhož soudu o tom, že nebyli účastníky správního řízení a že rozhodnutím pozemkového úřadu nebyli přímo dotčeni na svých právech. Všichni stěžovatelé předložili v ústavní stížnosti tytéž argumenty, které uvedli již ve svých dovoláních a kterými se dovolací soud podrobně meritorně zabýval.

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Poté co Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska argumentů uplatněných stěžovateli v ústavní stížnosti, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Její podstatou je pouhé pokračování polemiky stěžovatelů s právními závěry obecných soudů ve sporu o určení vlastnictví podle zákona o půdě.

K jednotlivým tvrzením stěžovatelů se podrobně vyjádřil odvolací a pak i dovolací soud. K námitce stěžovatelky, týkající se existence překážky pro vydání nemovitosti, dovolací soud s odkazem na výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, na obsah své judikatury a judikatury Ústavního soudu srozumitelně vyložil, proč dovolání stěžovatelky zamítl. Stačí tedy odkázat na text odůvodnění jeho rozsudku, protože je nadbytečně z něho cokoli zde opakovat.

Pokud jde o námitky stěžovatelů 2) a 3) ohledně jejich aktivní legitimace v předmětném řízení, dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud při posuzování této právní otázky vycházel správně ze znění § 9 odst. 8 zákona o půdě i § 246 odst. 1 OSŘ. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry odvolacího a dovolacího soudu v tomto směru představovaly postup porušující jejich právo na spravedlivý proces, a proto v dalších podrobnostech odkazuje na odůvodnění jejich rozsudků.

Ústavní soud tedy neshledal, že by právní závěry obecných soudů, vyplývající z aplikace příslušných ustanovení zákona o půdě, představovaly svévolný výklad, nerespektující relevantní judikaturu. Interpretace podústavního práva obecnými soudy je řádně odůvodněná, logická, přesvědčivá a z tohoto pohledu jí nelze nic vytknout. Tvrzení o nedostatečně odůvodněných rozhodnutích obecných soudů a o zásahu do jejich ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledal jako důvodná. K porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, v posuzované věci nedošlo. Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jejich ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o návrh stěžovatelů 2) a 3) na zrušení výše označených ustanovení zákona o půdě, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh. Proto byl odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru