Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 166/96Usnesení ÚS ze dne 06.11.1996

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /odpírání výkonu voje... více
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.166.96
Datum podání19.06.1996

přidejte vlastní popisek

I.ÚS 166/96 ze dne 6. 11. 1996

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Sp. zn. I. ÚS 166/96 ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem v právní věci stěžovatele J.Ř., zastoupeného advokátem JUDr. L.M., o návrhu ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva obrany ČR ze dne 28. 12. 1995, čj. 6011/96-72-1995, a rozhodnutí ministra obrany ČR ze dne 23. 4. 1996, čj. 81351/8, a o návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal svůj návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem svým podáním ze dne 20. 5. 1996, doplněný podáním ze dne 15. 9. 1996.

Stěžovatel požádal dne 13. 10. 1995 o propuštění z vojska podle § 22 odst. 1 písm. d) branného zákona. 0 propuštění požádal proto, že z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení má subjektivní zábrany vojenskou službu vykonávat. Za její trvalé odepření byl již jednou odsouzen v r. 1994 k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 15 měsíců a je toho názoru, že propuštění z vojska je jediným řešením.

Stěžovatelova žádost byla zamítnuta rozhodnutím Ministerstva obrany ČR ze dne 28. 12. 1995, čj. 6011/96-72-1995, se zdůvodněním, že podle uvedeného ustanovení branného zákona může být příslušník vojska propuštěn jen tehdy, když nastanou okolnosti, jež by objektivně přivodily střet se zákony jiných států. K odvolání stěžovatele ministr obrany svým rozhodnutím ze dne 23. 4. 1996, čj. 81351/8, potvrdil původní rozhodnutí.

1

I. ÚS 166/96

Nesouhlasil s námitkou stěžovatele, že "okolnosti", jak je má zákon na mysli, mají demonstrativní a nikoli taxativní povahu, ani s námitkou, že vynutitelnost stěžovatelovy povinnosti pominula, když byl již pro trvalé odmítnutí vojenské služby odsouzen a z nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 81/95 ze dne 18. 9. 1995 vyplývá, že nikdo nemůže být z téhož důvodu souzen opakovaně.

Stěžovatel ve svém návrhu ústavní stížnosti konstatuje, že nález Ústavního soudu ho sám o sobě nezbavuje branné povinnosti a má za to, že v jeho současném postavení a za současného právního stavu bylo nejvhodnějším postupem požádat o propuštění z vojska. Napadenými rozhodnutími a při posouzení celé jeho záležitosti v širších souvislostech podle něj vyplývá, že byla porušena Listina základních práv a svobod v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 a navrhl proto, aby byla zrušena obě napadená rozhodnutí a aby byla zrušena i některá ustanovení zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě.

Soudce zpravodaj musel nejprve přezkoumat, zda ústavní stížnost byla podána včas podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, a v tom směru neshledal závady. Pokud jde o obsah ústavní stížnosti, ve smyslu § 72 odst. 1 téhož zákona se vyžaduje, aby z ní vyplývalo, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno stěžovatelovo základní právo a svoboda zaručená zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Tak tomu však v tomto případě předloženého návrhu ústavní stížnosti není. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Ministerstva obrany ČR ze dne 28. 12. 1995, ve znění rozhodnutí ministra obrany ČR ze dne 23. 4. 1996, která se zabývala rozhodnutím o stěžovatelově žádosti o propuštění z vojska podle § 22 odst. 1 písm. d) branného zákona. Tato rozhodnutí byla učiněna v rámci kompetence uvedených orgánů. Skutečnost, že zaujala jiný právní názor než stěžovatel, neznamená automaticky, že došlo k porušení stěžovatelova práva.

Soudce zpravodaj neshledal, že by oběma výše uvedenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele obsažená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a ústavní stížnost je proto třeba pokládat za zjevně neopodstatněnou. Na věci nemění nic ani skutečnost, že stěžovatel obdržel nový povolávací rozkaz od V., protože jak již bylo uvedeno v citovaném nálezu ústavního soudu IV. ÚS 81/95, není pochyb, že i po odsuzujícím rozsudku za první takový čin je možné doručit povolávací rozkaz nový; jeho neuposlechnutí však již nelze hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozím soudním řízení zjištěn úmysl nenastoupit službu trvale.

Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle § 43- odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl. Současně se odmítá i návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 18/1992

Sb., o civilní službě, podaného spolu s ústavní stížností,

2

I. ÚS 166/96

rotože takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti a bylo by o něm jednáno jen pokud by ústavní stížnost byla přijata k projednání Ústavním soudem ve smyslu § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 1996JUDr. Vladimír Pau 1

soudce zpravodaj

3

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru