Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 166/21 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
trestná činnost
Trestní řízení
Trest odnětí svobody
Dědické řízení
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.166.21.1
Datum podání20.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 12 odst.2, § 209 odst.1, § 209 odst.5 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 166/21 ze dne 10. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti P. Ť., zastoupeného Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 882/2020-2329 ze dne 30. 9. 2020, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 29/2019 ze dne 6. 2. 2020 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 1/2019 ze dne 26. 7. 2019 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1 i 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit v úmyslu neoprávněně zkrátit dědické právo oprávněných dědiců a na jejich úkor neoprávněně obohatit sebe o majetek po zůstaviteli, a to způsobem a za okolností blíže popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku městského soudu. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 25 000 Kč, celkem ve výši 7 500 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byli poškození dědicové odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, jež Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením zamítl jako nedůvodné. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že jednání, za něž byl odsouzen, není trestným činem a skutková zjištění obsažená v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s právními závěry, neboť svým jednáním nemohl docílit následku, přičemž snaha o jeho dosažení mu byla kladena za vinu. Stěžovatel konkrétně uvedl, že z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že dokonání pokusu bylo zamezeno právě rozhodnutím dědického soudu, kterým bylo vypořádáno dědictví po zůstaviteli. Stěžovatel má v té spojitosti za to, že stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 305/2010 ze dne 16. 6. 2011 na jeho jednání nedopadá, neboť sdělení o postoupení pohledávek zůstavitele směřovalo vůči dědickému soudu, který nemůže být dle ustálené judikatury uveden v omyl, a nikoli vůči dědicům. Stěžovatel je toho názoru, že v rámci dědického řízení nevyvíjel žádnou iniciativu či samostatnou aktivitu a ani nebyl jeho účastníkem. Vytýkané jednání tak dle něj nemohlo mít přímý vliv na majetkovou sféru dědiců. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud pokládá za nutné nejprve připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

Ústavní soud v napadených soudních rozhodnutích žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek neshledal. Soudy všech stupňů reagovaly na zásadní argumenty obhajoby a srozumitelně a logicky vyložily, proč jim na pozadí výsledků obsáhlého dokazování nebylo možné přisvědčit (srov. zejména body 94 - 120 rozsudku městského soudu, který se námitkám obhajoby věnoval zvlášť pečlivě). Napadená soudní rozhodnutí tak nepředstavují projev ústavně zapovězené libovůle.

Co se týče výhrad stran použitelnosti právních názorů vyslovených ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 305/2010 ze dne 16. 6. 2011 (R 51/2011 Sb. rozh. tr.) na případ stěžovatele, nutno podotknout, že v tomto stanovisku vyslovený závěr o tom, kdo může příslušným jednáním naplnit zákonný znak trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku spočívající v "uvedení jiného v omyl" nebo ve "využití omylu jiného", není vyčerpávajícím, uzavřeným výčtem takových osob, a to ani v pomyslném užším okruhu vymezeném dědickým řízením a jeho souvislostmi. Citované stanovisko se toliko vyslovuje ke specifické situaci, ohledně níž tehdy pokládala nejvyšší státní zástupkyně za nutné sjednotit rozhodovací praxi soudů. Z odůvodnění stanoviska je rovněž patrné, že ačkoli v řízení o dědictví vystupuje soud (resp. notář jako soudní komisař), který není subjektem, jehož by bylo možno podle stávající judikatury uvést v omyl, je třeba zohlednit, že soud tu pouze potvrzuje určitý stav, který ovšem může být výsledkem počínání dědiců vyvolaného podvodným jednáním některého z účastníků řízení o dědictví. I když tedy pachatel trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku formálně jedná ve vztahu k soudu, ve skutečnosti může být toto jeho jednání zaměřeno na účastníky dědického řízení ve snaze dosíci jejich prostřednictvím takového výsledku dědického řízení, v jehož důsledku dojde k obohacení pachatele nebo jiného subjektu ke škodě cizího majetku, resp. oprávněných osob, v tomto případě dědiců.

Z právě vyloženého plyne, že jakkoli sdělení stěžovatele o postoupení pohledávek zůstavitele formálně směřovalo vůči dědickému soudu (resp. vůči notáři v postavení soudního komisaře), primárně zamýšlelo uvést v omyl samotné dědice a odradit je od domáhání se pohledávek po obchodní společnosti Gotberg a.s. (které uplatnili jako aktiva dědictví), a sice v přesvědčení, že dědicové nebudou mít úplné znalosti dispozic zůstavitele s jeho majetkem za dobu jeho života (srov. bod 50 napadeného usnesení vrchního soudu). Není přitom rozumného důvodu, pro který by zde pachatelem nemohla být i jiná osoba než pouze účastník dědického řízení. Nebylo lze proto přisvědčit stěžovateli v jeho námitkách, že v rámci dědického řízení nevyvíjel žádnou aktivitu a ani nebyl jeho účastníkem. Vztáhly-li tak soudy v rámci právního posouzení věci závěry plynoucí ze vzpomínaného stanoviska Nejvyššího soudu i na případ stěžovatele, v němž vystupoval v postavení "pouhého" oznamovatele stojícího formálně vně dědického řízení, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru