Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 166/03Usnesení ÚS ze dne 30.11.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.166.03
Datum podání21.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146, § 150


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 166/03 ze dne 30. 11. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného JUDr. M. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2002, čj. 22 Co 471/2002 - 98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").

Stěžovatel uvedl, že ve sporu o náhradu škody, kde vystupoval jako žalovaný, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 20 C 46/2000, byla žaloba V. B. zamítnuta a žalobci V. B. byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Městský soud, k odvolání žalobce, potvrdil zamítavý rozsudek obvodního soudu ve věci samé, výrok o náhradě nákladů změnil tak, že stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal. Podle stěžovatele městský soud změnil výrok o náhradě nákladů řízení na základě dvou argumentů, a to jednak nejistoty o ukončení smluvního vztahu mezi stěžovatelem a žalobcem, jednak sociální situace žalobce. První argument stěžovatel považuje za nelogický, protože dohodu o ukončení smluvního vztahu zpochybnil pouze žalobce tím, že podal žalobu. Jediným právně relevantním argumentem tak zůstává sociální situace žalobce. K tomu stěžovatel uvedl, že městský soud posuzoval účastníky sporu podle jejich majetkových poměrů a zjevně stranil nemajetnému žalobci. Rozhodování o náhradě nákladů podle sociální situace účastníků řízení odporuje, podle názoru stěžovatele, jeho právu na spravedlivý proces. Navíc se jednalo o spor mezi podnikatelskými subjekty, takže odůvodnění sociální situací je značně diskutabilní. Městský soud tedy porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a princip rovnosti účastníků řízení.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 3, 4 ZÚS byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.

Městský soud sdělil, že při rozhodování o nákladech řízení dospěl k závěru, že ve věci jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Při použití § 150 OSŘ zvažoval především majetkové, sociální i osobní poměry ve sporu neúspěšného žalobce, okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku a postoj účastníků během řízení. Městský soud konstatoval, že v jeho rozhodnutí nejde o libovůli či nahodilost ani o zjevné stranění nemajetnému účastníkovi řízení, ale o výsledek hodnocení skutečností, které je třeba zkoumat při použití § 150 OSŘ.

Ze spisu sp. zn. 20 C 46/2000 Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo zjištěno, že žalobce V. B. se domáhal na stěžovateli zaplacení částky 74 880,-- Kč podle smlouvy o zajištění ostrahy objektu patřícího stěžovateli. Obvodní soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2002, čj. 20 C 46/2000 - 66, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud rozsudkem ze dne 18. 11. 2002, čj. 22 Co 471/2002 - 98, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalovanému stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení před obvodním soudem, ani náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu by přiznání náhrady nákladů bylo nepřiměřenou tvrdostí vůči žalobci zejména proto, že si obě strany nebyly jisty, zda dohoda o ukončení jejich právního vztahu bude akceptována. Proto také žalovaný sám smluvní vztah ještě následně vypověděl. Dalším důvodem byla sociální situace žalobce, kterému bylo přiznáno i osvobození od soudních poplatků.

Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).

Stěžovatel zpochybňuje oba důvody, které vedly městský soud k rozhodnutí o nákladech řízení. K prvnímu je vhodné připomenout jeho právní úkon ze dne 24. 2. 2000, jímž vypověděl smlouvu o ostraze uzavřenou se žalobcem, od níž se celý spor odvíjel. S ohledem na tuto skutečnost lze závěry stěžovatele o tom, že dohodu o ukončení smluvního vztahu k 31. 12. 1999 (realizovanou formou zápisu do tzv. "strážní knihy") zpochybnil pouze vedlejší účastník, označit za poněkud nepřesné.

Rozhodování o nákladech řízení podle sociální situace porušuje podle stěžovatele právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovnost účastníků v řízení zaručenou čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud konstatuje, že i nesprávnou aplikací ustanovení OSŘ o nákladech občanského soudního řízení může dojít k zásahu do ústavně zaručených základních práv. K této problematice se mj. vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 654/03 [ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud nepublikován] nebo v nálezu sp. zn. III. ÚS 727/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 75, str. 145]. S odkazem na uvedenou judikaturu je nutno odmítnout obecný závěr stěžovatele o tom, že rozhodování o náhradě nákladů podle sociální situace účastníka řízení odporuje právu na spravedlivý proces. Institut obsažený v § 150 OSŘ sám o sobě protiústavní není, ústavně nekonformní může být pouze (viz blíže citovaná rozhodnutí) jeho aplikace. V projednávané věci Ústavní soud ústavně rozpornou interpretaci a aplikaci § 150 OSŘ ze strany odvolacího soudu neshledal. Odvolací soud stručně a jasně uvedl, z jakých skutkových okolností vycházel a proč v projednávané kauze shledal, při rozhodování o nákladech řízení, důvody zvláštního zřetele hodné. V jeho postupu a rozhodnutí neshledal Ústavní soud žádné prvky libovůle ani porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2004

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru