Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 166/01Usnesení ÚS ze dne 10.04.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpoučení
Správní soudnictví
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.166.01
Datum podání16.03.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 5, § 250p


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 166/01 ze dne 10. 4. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 166/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. M. D., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 30 Ca 443/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 30 Ca 443/2000, kterým byl odmítnut opravný prostředek stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, pozemkového úřadu, ze dne 27. 7. 2000, č. j. 73/91/72-RNP. Tímto rozhodnutím bylo určeno, že stěžovatel a B. F. nejsou vlastníky specifikovaných pozemků v k. ú. Chrlice, neboť uvedené pozemky jsou buď zastavěny nebo k nim bylo zřízeno právo osobního užívání nebo byla zřízena zahrádková osada před 1. říjnem 1976, a proto je nelze vydat podle § 11 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona č. 229/1991Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Současně bylo rozhodnuto, že nárok oprávněných osob byl prokázán a bude jim poskytnuta náhrada ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o půdě.

Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podal stěžovatel opravný prostředek, který sepsal sám bez právního zastoupení. Dne 5. 10. 2000 vydal Krajský soud v Brně usnesení, v němž vyzval stěžovatele k doplnění a upřesnění jeho návrhu, zejména o uvedení důvodů nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu a uvedení konečného návrhu ve smyslu ustanovení § 250q odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). K tomu dal stěžovateli lhůtu 15 dnů. V této lhůtě stěžovatel, opět bez pomoci právního zástupce, svůj návrh doplnil a přiložil jako přílohy předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu a sdělení Magistrátu města Brna, Útvaru hlavního architekta. Dne 17. 1. 2000 vydal Krajský soud v Brně usnesení, jímž opravný prostředek stěžovatele odmítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud uvedl, že návrh neměl náležitosti opravného prostředku a ani po jeho doplnění stěžovatel neuvedl, v čem konkrétně spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí a jaké jsou důvody pro takové tvrzení. Tvrzení stěžovatele, že výrok odpůrce je nesprávný, nestačí, neboť není zřejmé, v čem onu nesprávnost spatřuje. Soud tedy dospěl k závěru, že navrhovatel neodstranil vady, jejichž odstranění soud nařídil, a které brání věcnému vyřízení návrhu.

Stěžovatel má za to, že postupem soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel tvrdí, že z jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, pozemkového úřadu, a z jeho doplnění, tzn. z jejich obsahu a formy, bylo soudu jistě zřejmé, že není právník ani osoba zkušená v jednání se soudem. Za tohoto stavu věci měl být soudem důkladněji poučen, a to zejména v tom smyslu, že je nutné, aby se obrátil o pomoc na advokáta. Soud ho měl prý poučit i o tom, že v případě nepříznivých sociálních poměrů má možnost požádat o ustanovení advokáta buď Krajský soud v Brně nebo Českou advokátní komoru. Pokud stěžovatel neporozuměl jedné výzvě krajského soudu k doplnění návrhu, měl ho soud poučit opětovně písemnou výzvou nebo případně ústní formou v rámci přípravy jednání. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na některé nálezy Ústavního soudu, týkající se restitucí nemovitého majetku (např. I. ÚS 289/95, IV. ÚS 6/95, III. ÚS 74/94).

Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal stanovisko jak účastníka řízení, tak i vedlejších účastníků řízení.

Krajský soud v Brně v písemném vyjádření ze dne 19. 6. 2001 uvedl, že je toho názoru, že stěžovatelovo právo na soudní ochranu porušeno nebylo. Stěžovatel byl řádně v souladu s ustanovením § 5 o. s. ř. poučen. Podle názoru soudu cílem poučovací povinnosti je informace účastníka o tom, jaká má v procesu práva a povinnosti, aby jím provedené procesní úkony mohly vyvolat zamýšlené účinky a aby mohl splnit své procesní povinnosti. Do poučovací povinnosti nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě udělat, aby dosáhl žádaného účinku. Z žádných ustanovení o. s. ř. nevyplývá povinnost soudu znovu stěžovatele poučovat, jak dál ve věci postupovat. Ze strany soudu nedošlo k formálnímu zastavení řízení, ale k odmítnutí opravného prostředku z důvodu neodstraněných vad podání, které bránily věcnému vyřízení.

Vedlejší účastníci se vyjádřili především k věcné problematice daného případu. Magistrát města Brna, pozemkový úřad, ve svém vyjádření ze dne 24. 7. 2001 uvedl, že před vydáním správního rozhodnutí provedl pozemkový úřad dokazování a zabýval se mimo jiné i otázkou, zda předmětné pozemky lze oprávněným osobám fyzicky vydat či nikoliv. Provedl místní šetření a dále si vyžádal k pozemku, jež je předmětem ústavní stížnosti, doplnění podkladů. Na jejich základě nezbylo než konstatovat, že uvedená parcela je součástí zahrádkové kolonie Českého zahrádkářského svazu Brno-Chrlice, jež vznikla v roce 1959, a to na základě nájemní smlouvy ze dne 28. 10. 1959, uzavřené mezi Č. a Místním národním výborem v Chrlicích. K námitce, že pozemkový úřad byl povinen ve správním řízení před vydáním rozhodnutí dát možnost účastníkům řízení, aby se mohli vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí, ke způsobu jejich zjištění, příp. navrhnout jeho doplnění, pozemkový úřad sdělil, že tato možnost byla účastníkům dána dopisem ze dne 30. 3. 1999, který byl stěžovateli doručen dne 2. 4. 1999. Protokol o vyjádření byl stěžovatelem podepsán dne 9. 4. 1999. Kopie výzev a protokolů má Ústavní soud k dispozici.

Magistrát města Brna, odbor vodního a lesního hospodářství a zemědělství, v dopisu ze dne 2. 8. 2000 sdělil, že se plně ztotožňuje se stanoviskem pozemkového úřadu. B. F., druhá oprávněná osoba, sdělila, že souhlasí s ústavní stížností svého synovce V. Š. Pozemkový fond ČR ve svém vyjádření uvedl, že nemá k dispozici doklady, týkající se zřízení zahrádkové osady, k posouzení, zda vznikla před rokem 1976.

Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného usnesení Krajského soudu v Brně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokráte vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).

V daném případě stěžovatel napadá procesní rozhodnutí krajského soudu, kterým byl odmítnut jeho opravný prostředek proti správnímu rozhodnutí (část pátá, hlava třetí o. s. ř.). Zásadní otázkou podané ústavní stížnosti je, jaký rozsah poučovací povinnosti musí obecné soudy vůči účastníkům řízení volit, mají-li dostát své povinnosti dle čl. 90 Ústavy ČR, tedy poskytovat zákonným způsobem ochranu právům a tím zaručit účastníkům právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud jako nejvyšší orgán ochrany ústavnosti se touto otázkou již v minulosti několikrát zabýval a vytvořil si v této problematice vcelku konstantní judikaturu, od níž nemá důvodu se odchylovat ani v daném případě.

Občanský soudní řád upravuje ve své části páté správní soudnictví. V hlavě třetí této části je pak upraven postup soudů při rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů. V § 250l odst. 2 o. s. ř. je odkaz na přiměřené použití hlavy druhé (rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů), s výjimkou § 250a o povinném právním zastoupení. Podle § 250p o. s. ř. soud opravný prostředek odmítne mimo jiné tehdy, neodstranil-li navrhovatel vady, jejichž odstranění soud nařídil a jež brání věcnému vyřízení návrhu. V § 249 (jež se použije přiměřeně), jsou upraveny náležitosti žaloby, která musí kromě obecných náležitostí obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, které napadá, vyjádření, v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu a jaký konečný návrh činí.

Je nezbytné připomenout, že kontradiktorní soudní proces je, kromě jiného, charakterizován zásadou dispoziční a zásadou projednací. Je proto na účastnících, aby řádně a adekvátně volenými právními prostředky uplatňovali svoje subjektivní hmotná práva a právem chráněné zájmy. To platí také v restitučních sporech. Význam mimořádnosti restitučních procesů odůvodňuje též náležitou péči plnění poučovací povinnosti soudu vůči účastníkům (např. v obecné podobě podle § 5 obč. soudního řádu, dále též podle § 43 odst. 1 obč. soudního řádu apod.), avšak i tato povinnost má svoje meze, je soustředěna především na poučení o procesních právech tak, aby nebyla porušena nestrannost soudu vůči účastníkům. Splní-li soud povinnost poučit žalobce, je již jen věcí žalobce, zda vady odstraní nebo zda vady zůstanou neodstraněny a tak bude dán důvod k zastavení řízení. I tato poučovací povinnost má svoje limity, neboť soud nemůže účastníky poučovat o jejich hmotných právech, protože v takovém případě by již šlo o návod k úspěšnému postupu v soudním řízení (Sb. n. u. ÚS, C.H. Beck, sv. 20, nález č. 159).

Výzva krajského soudu stěžovateli k doplnění návrhu je formulována jednoznačně a srozumitelně, jsou v ní odkazy na příslušná ustanovení o. s. ř. a je tedy plně v souladu s § 5 o. s. ř. o obecné poučovací povinnosti soudů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá, že soud jej měl poučit o možnosti požádat o ustanovení advokáta, a tím, že poučen nebyl, bylo porušeno jeho právo na právní pomoc. Podle ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.

Povinnost plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) je dostatečně zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii), byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.). Je totiž věcí státu, a nikoliv subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno; posuzováno ústavními aspekty nelze současné úpravě poskytování právní pomoci nic vytknout (viz Sb. n. u. ÚS, C.H.Beck, sv. 10, usnesení č. 20).

Podle současné právní úpravy soud může účastníku, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, na jeho žádost ustanovit zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů (§ 30 odst. 1 o. s. ř.). Z podaného opravného prostředku stěžovatele však nevyplývá žádná skutečnost, která by alespoň nepřímo soud uvedla v pochybnost, že je stěžovatel schopen hájit své zájmy sám. Stěžovatel nejen že v opravném prostředku ani v jeho doplnění na základě výzvy soudu nepožádal o ustanovení zástupce, ale ani nepřímo neuvedl své osobní či sociální poměry, pro které by mělo být vůbec uvažováno o aplikaci § 30 o. s. ř. V řízení před pozemkovým úřadem se stěžovatel zastupoval sám. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby si zvolil sám právního zástupce z řad advokátů, který by jej v řízení před soudem zastupoval.

Lze tedy konstatovat, že navrhovatel sám svého práva na právní pomoc nevyužil, neboť se nenechal v řízení před obecným soudem zastoupit právním zástupcem ani o to nepožádal, ale rozhodl se činit všechny úkony u soudu sám.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. dubna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru